Bodavá bolest vystřelovala celým jejím tělem. Zpočátku přicházela ve vlnách, ale časem se slila do jedné a stala se neutuchající přítomností. Člověk přestal být schopen sledovat začátek a konec. Jednou za čas dostala Lisa možnost se nadechnout a uvědomit si, že Severus musel prožívat to co ona avšak v plné míře, aby pak přišla další, tentokrát ostrá, štiplavá bolest zanechávající na jejím těle nepříjemné fantomovské pruhy, které se proti všem předpokladům nezbarvily, ani nezačaly krvácet.

Byl pryč k zešílení dlouho. Sice tvrdil, že se setkání mohou protáhnout, pokud je Pán zla pošle na nějakou trestnou výpravu, ale tohle už byly celé hodiny. Nový koberec v obýváku by byl za chvíli úplně prochozený, proto se Abbolison za hlubokého vydýchávání nepříjemných pocitů vydala temnými chodbami ven ze sklepení. Od samého začátku ignorovala rady manželek Smrtijedů o tom, že má být doma a klečet u vchodu tak dlouho, než se Severus ukáže. Kouzlo pro lokalizaci jeho návratu nechala aktivní pro případ, že by nastala natolik nepravděpodobná situace, že by se minuli.

Klapot bot se nepříjemně rozléhal málo osvětlenými chodbami. Po kluzkých schodech vyšla k Velké síni a zahleděla se na velká počítadla bodů. Potřebovala se za každou cenu rozptýlit. V průběhu školního roku zpozorovala, že studenti nijak zvlášť nechválí ty, kteří body získali. Nebyli oslavování, poplácáváni po zádech, odměňováni za tvrdou práci. Místo toho byli ignorování. Získání bodů bylo přijímáno prakticky ve všech kolejích se znuděnou samozřejmostí. Na druhou stranu ztráta bodů většinou znamenala odsouzení a vyštvání z jindy přátelského kolektivu.

Obzvláště Nebelvíři měli tendenci být oškliví na ty, kteří přišli o příliš velké množství kolejních bodů. Lvi také nejméně odpouštěli, pokud nebyl nějaký jejich člen „dostatečně Nebelvírský". Zlaté trio mělo tu výhodu, že přestože údajně připravili každý rok svou kolej o obrovské množství bodů, vždy je dokázali získat zpět. Ať už famfrpálem, inteligencí (tady vedla Hermiona) nebo odvážnými kousky oceňovanými hlavně Brumbálem. V jiných kolejích platila o něco jinačí pravidla, alespoň z toho mála, co Lisa zatím pochytila.

V Havraspáru, když se někdo vyčleňoval, byl poučen o pravidlech a v případě, že se dál nevěnoval studiu a knihám tak jak měl, byl označen za „párty člověka" a ponechán svému osudu. Nevadilo, pokud si párty člověk našel za kamaráda jiného párty člověka. Koneckonců – sova k sově sedá.

Mrzimoři si s jinak chovajícími jezevci sedli ve společenské místnosti společně na pohovky, objímali se a povídali si o tom, co se děje a co by šlo v jejich životech změnit a vylepšit. Nikdy nenechali nikoho mimo jejich kruh. I slabé a odlišné kusy stály podle jejich mínění za záchranu.

Zmijozelové měli svou přísnou hierarchii. Systém byl jednoduchý. Pokud jste byli jiní, nepřizpůsobiví, klesli jste na společenském žebříčku. A tak s vámi bylo i zacházeno.

A do toho všeho ty nikdy nekončící sváry ohledně kolejní příslušnosti. Abbolison jakožto cizinka vážně nechápala, jak může škola aktivně podporovat nesnášenlivost mezi studenty. Celé to bylo nadmíru bláznivé. A chudák Neville byl teď kvůli těm natouplým lvíčatům, které považoval za kamarády, smutný.

Z myšlenek o kolejích ji vytrhlo bimbání velkého zvonu, který oznamoval pozdní noční hodinu. Jedna, dvě tři. Tři ráno...Tohle není dobré. Nemohla vydržet na jednom místě, obzvlášť proto, že pak myslela na to, že se bolest přesunula do hrudi a břicha, takže dýchání bylo ještě složitější než předtím.

Srdce ji táhlo ven z hradu, co nejblíže přemisťovacímu bodu, odkud její muž odcestovat k tomu monstru. Šla dolů z mírného svahu, přičemž mraky halící měsíc jí v jejím počínání příliš nepomáhaly a Lumos by mohl příliš přitahovat nechtěnou pozornost. Kamínky jí ujížděly pod nohama, bláto podkluzovalo. Zakouzlila na sebe alespoň ohřívací kouzlo, plášť zůstal viset na háčku v předsíni. Neplánovala, že půjde i ven.

Na hranicích pozemku mohla přecházet asi další půl hodiny. Hlavou jí vířily myšlenky, jedna tragičtější a brutálnější než druhá. Co když to zjistil? Jak bych bez něj mohla vůbec žít? Sama sobě tady v temnotě noci nevyčítala svou vlastní slabost vůči svému muži. Tady bylo v pořádku pochybovat, přiznat si hloubku citů k blízké osobě. Lupnutí značící přemístění znělo v ten okamžik jako rajská hudba. S pocitem úlevy se otočila a spatřila dvě postavy oděné v černé barvě. Hůlka jí automaticky vklouzla do dlaně, když jí mozek napověděl, že postav je příliš mnoho. Při druhém pohledu zjistila, že jedna postava podpírá druhou, naprosto bezvládnou osobu. Lucius Malfoy měl přehozenou Severusovu ruku přes své rameno a vláčel ho k ochranné bariéře.

„Svatá Morgano, co se stalo? Je živý?" vykřikla a vyrazila těsně k čáře ohraničující bezpečný prostor. Stála pouhé centimetry od ní a čekala, až vysoký blonďák dotáhne tělo jejího manžela blíž. Pokud by hranici překročila, mohla ohrozit nejen Severuse, ale i sebe.

„Je," procedil mezi zuby Lucius. Po návratu z vězení nevypadal zrovna dvakrát v kondici. Tváře propadlé, čímž ještě více vynikly jeho aristokratické rysy, které mu teď však nedělaly příliš velkou službu. Zdecimovaný muž, který viděl temnotu. „Temný pán ho pověřil vedením jednoho úkolu. On a jeho skupina ale selhávají. Byl potrestán, ke konci upadl do bezvědomí," sděloval důležitá fakta. „Pozor, je těžký." Mírně prostrčil Severuse bariérou tak, aby ho Abbolison mohla ihned chytit, a zároveň se nijak nedotkl magické ochrany.

„Děkuji," vydechla, když převzala do své náruče bezvládného muže. Pod tíhou poklesla a měla co dělat, aby se oba nesvalili k zemi. Byl mrtvolně bledý, na hábitu měl krev. Tolik krve! Svatá Morgano, stůj při něm.

Blonďák stroze kývnul a přemístil se. Zuřivost a vděk bojovali o nadvládu nad rozumem. Malfoy nemusel dovést Severuse domů, ale on a jeho odporní přátelé mohli za to, že Severus na tom byl teď tak špatně. „Gigi!" zavzlykala nahlas.

Skřítka se u ní okamžitě zjevila. „Co může Gigi udělat?"

„Okamžitě přemísti pána na ošetřovnu, ulož do postele a vzbuď madam Pomfreyovou!" vyhrkla zoufale. Ani si nevšimla, kdy jí po tvářích začaly téct slzy. Tekly jí po tvářích až na krk. Skřítka nečekala na další instrukce, chytla Severuse za rameno a přemístila je pryč.

Lisa drtila mezi zuby tiché kletby. Rukávy si stírala slzy, zatímco běžela vzhůru do kopce, zpátky do hradu. O Severuse by teď mělo být postaráno, ale chtěla ho držet za ruku. Dívat se do jeho tváře a ujistit se, že bude zase v pořádku. Jak krutě si ten maniak zahrával s jejím manželem. Bylo tam tolik krve... Co když o něj přijdu? Morgano nedovol, abych ho teď ztratila!

Řítila se dál temným hradem. Píchalo ji v boku, nohy omdlévaly, ale nezastavila se ani na hýbajícím se schodišti. To jako by vědělo, kam se čarodějka žene, perfektně spolupracovalo, takže byla během okamžiku u dveří na ošetřovnu. Rozrazila dveře silou rozzuřené wyverny. Její Fatum Magnus ležel na vzdálené posteli, co nejblíže u kanceláře ošetřovatelky. Madam Pomfreyová kmitala kolem zakrváceného těla, jednou rukou kouzlila, zatímco druhou potírala otevřené rány nějakým lektvarem.

Doklopýtala k lůžku a namáčkla se k Severusově hlavě z druhé strany postele, než stála Poppy. Měl zavřené oči, pootevřenými rty procházel mělký dech. „Jak je na tom?" zanaříkala. „Bude v pořádku. I když už jsem ho velmi dlouho neviděla v takovém stavu, není to poprvé, co dorazil zřízený." Oznámila lékouzelnice, přičemž rychle avšak precizně Severusovi odstranila to, co zbylo z jeho pláště a tmavě fialové košile, kterou si narychlo vzal ze skříně při odchodu pryč.

Nebylo nic, s čím by teď Abbolison mohla pomoci. Prsty mu začala samovolně probírat vlasy, zatímco mu šeptala tichá slova útěchy. Nebylo jisté, zda je říká proto, že by je Severus skutečně mohl zaslechnout, nebo protože to potřebovala ona sama. Splašené srdce se začalo uklidňovat, zato nohy měla jako ze dřeva, když dosedala na nízkou židličku. Nespouštěla z něj zrak. Byl příliš bledý, ztráta krve to ještě víc zdůraznila. Oční víčka měl lehce našedivělá, pod očima se mu tvořily kruhy.

Lékouzelnice dál pokračovala ve své práci. Poté, co zastavila krvácení a zahojila natrženou slezinu spolu se zlomeným žebrem, mohla začít s ošetřováním menších zranění. Nechala zmizet jeho vrchní oděv, a zanechala lektvaristu pouze ve spodním prádle. Abbolison byla skoro ráda, že je Severus v bezvědomí, jinak by jim teď udělal takovou scénu, že by na ni do smrti nezapomněly. Jenže Severus se nemohl bránit, takže bylo rozhodnutí na jiných.

Právě ho oblékaly do černého pyžama, o které Abbolison požádala Gigi, když na ošetřovnu vrazil profesor Brumbál. Na sobě měl noční úbor v šedé barvě s malými stříbrnými hvězdami a k němu ladící čepičku. Rázným krokem přešel k posteli a se zamračením zkoumal Severusova obvázaná zranění. „Jak je to s ním vážné?" zeptal se na Lisinin vkus až příliš stroze.

„Žije. Je v hlubokém bezvědomí. Měl rozsáhlá vnitřní zranění, takže musel dostat několik lektvarů. Na obnovování nervových tkání, doplnění svalů, krvetvorbu, proti bolesti. Pěkných pár dní si tu poleží... nebo by alespoň měl," mlaskla nespokojeně lékouzelnice, když si nejspíš představila, jak se hned zítra odpoledne bude se Severusem prát, až se bude pokoušet odejít z jejího oddělení.

Ředitel pokýval hlavou a vytáhl hůlku. V Abbolison hrklo. O co mu šlo? Vnitřní instinkt jí radil, aby svého Vyvoleného ochránila. Vstala z vratké židličky a postavila se mezi mocného kouzelníka a svého zraněného manžela. „Co chcete udělat?"

Brumbál, jako by si teprve teď povšiml její přítomnosti. „Dovolte, má drahá," řekl a pokusil se ženu před sebou odsunout, aby se více přiblížil k hlavě lektvaristy. „Když je v bezvědomí, nemůže mi říct potřebné informace. Musím je tedy získat jinak. Poodejděte, bude to trvat jen chvíli."

Nebylo nutné ani využít daru sirény, aby věděla, k čemu se schyluje. Ředitel chtěl na jejího bezbranného, zraněného, o život bojujícího manžela podrobit nitrozpytu. Jeho už tak oslabená mysl měla být hrubě napadena a probádávána.

Prudkým pohybem odstrčila Brumbála od sebe, až se musel zachytit druhé postele, jak se zapotácel. V obličeji se mu zračila jediná emoce – šok. Ten však zmizel a nahradil ho hněv. „Uhněte Abbolison. Tohle je důvod, proč to celé Severus dělá. Abychom se dozvěděli informace. Bere na sebe riziko, aby mohl zabránit třeba i smrti dalších lidí. Musím se dozvědět, co se tam dnes dělo!" Hůlkou teď mířil na sirénu, která mu svým tělem bránila ve výhledu na Severuse.

„Zítra bude vzhůru, nebude to tak invazivní!" Ráda by vyzvala Poppy, aby se přidala na její stranu, ale nemohla si dovolit uhnout pohledem. Ředitel by ji okamžitě zneškodnil, aby se dostal ke svému zdroji informací.

„Nastal čas zvolit si mezi tím, co je správné a co je snadné. Zítra už může být pozdě. Ustupte hned!" zařval hlasem, který se k jeho jemnému vzezření vůbec nehodil. Použil slabou magii hlasu. Jen skutečně mocní kouzelníci dokázali použít tuto magii, i když s ní nebyli zrozeni. Jenže použil magii hlasu na sirénu. Na sirénu bránící svého Fatum Magnus.

A to byla ohromná chyba.

Pivoňka má narozeniny! A tak si dáme novou kapitolu. :-)