„Pomáhat vám?" zašklebil se Black. „Srabusovi s tou jeho parodií ve hře na netopýra, povýšeností a schopností si proti sobě každého poštvat? Konečně mu došlo, že nemá kamarády, co by mu pomohli, tak musí využívat špinavé karty?"

S ženina hrdla se ozvalo hluboké zavrčení ne nepodobné naštvanému rysovi.

Black se nervózně ošil. „Snad jsem toho zas tolik neřek."

V knihovně, kde si jindy hověli členové Řádu nad šálkem čaje, byla atmosféra hustá jako smetana. Abbolison tušila, že Black nebude její žádosti nakloněn, ale drnkal jí pořádně na nervy už od samého začátku. A to s ním mluvila teprve chvíli.

„Ráda bych ti připomněla, Blacku, že jsi mi zavázán životním dluhem. To není nic, co bys měl brát na lehkou váhu."

„Nebudu dohlížet na to, jak si vy dva renovujete letní sídlo, když kolem zuří válka a lidi umíraj, zatraceně!"

„Myslím, že by sis měl nejprve vyslechnout všechna fakta, než vyneseš soudy a kromě toho by sis měl uvědomit svou pozici vůči mně. Pokud odmítneš splnit to, co po tobě žádám, mohu na oplátku žádat veškerý tvůj pozemský majetek, který bys jistě mnohem raději odkázal panu Potterovi, kdyby se ti mělo někdy něco stát. A pokud bych došla až do extrému, jsi si jistě vědom toho, že bych mohla žádat tvůj život zpět."

Ať už magie životního dluhu vycítila cokoliv, Black se chytil za srdce a z obličeje mu zmizela veškerá barva. „Vy dva se Snapem jste pro sebe fakt stvořený."

K jeho vzteku se zaculila. „To zcela určitě. A nyní k té stavbě." Odlevitovala vše ze stolku, aby udělala prostor svým nákresům. „Stavební firmu mám zajištěnou, jen jim musím potvrdit, že jsi souhlasil s tím, že se zhostíš pozice stavbyvedoucího. Také bych ocenila, pokud bys tyto plány s nikým neprobíral, dokud nebude rekonstrukce alespoň částečně dokončená. Do toho, co se Severusem provádíme na našem vlastním ostrově, je jen naše vlastní záležitost. Ostatní o tom spravíme, až nastane pravý čas."

Zamračený šlechtic pozoroval načrtnuté domy jako jedovaté brouky. Nebezpečné, ale svým způsobem fascinující. „Co to má být? To potřebujete tolik služebnictva, že se vám nevejdou do hradu? Kdo by čekal, že Sra-Snape s prošoupanou školní uniformou někdy tolik zpychne? I když počkej... On měl vlastně nos vždycky nahoru!" Sám se rozřehtal nad vlastním vtipem.

Abbolison v duchu napočítala do deseti a znovu si připomněla, že je jí Black zavázán, takže je ideálním kandidátem na tuto pozici. Když ani poté ještě nebyl Nebelvír ve stavu, kdy by se ovládal, opřela se dlaněmi o stolek a naklonila se k němu. „Tak se na to podívejme ty jedno nevychované štěně," řekla tónem tak chladným, že teplota v místnosti o několik stupňů poklesla. K jejímu zadostiučinění Black konečně sklapnul. „Můj Severus je nejmladším mistrem lektvarů za posledních několik století, brilantní kouzelník, učitel v uznávané instituci a důvěrník velkého Albuse Brumbála. Je ženatý, spokojený a před zraky společnosti očištěný od svých dřívějších prohřešků. Svou pozicí U Toho-komu-nemůžete-přijít-na-jméno prospívá Řádu, neboť přináší užitečné informace. Ty oproti tomu můžeš tak maximálně sedět na zadku a pozorovat, jak se ostatní snaží. Pokud si chceš mermomocí se Severusem poměřovat velikost hůlek jako malý kluk, měl bys nejdřív uvážit, jestli na to skutečně máš."

Muž měl pevně zatnuté čelisti a v jeho očích bylo tolik nevole, že by se jeden zalkl. Ne však Abbolison. Měla pochopení pro zášť, ale nikoliv pro předem prohrané boje. Takové se snažily vybojovat jen děti. Dospělí si museli být nejprve jistí, že mají s čím bojovat, než se do něčeho pustili.

„Já ti přináším možnost dělat něco užitečného. Tohle," zaťukala na pergamen s náčrty, „může hodně pomoci. A je jen na tobě, jestli se konečně pro jednou chopíš příležitosti, nebo si ji necháš proklouznout mezi prsty. Nemusíš to brát tak jako že pomáháš mně a Severusovi, ale jestli tohle celé vyjde – a já věřím, že tomu tak bude – máme šanci vzít Jemu vítr z plachet. A něco mi říká, že o to bys mohl mít zájem. Promysli to."

Když Black nic neřekl, pokrčila rameny a rozložený pergamen mávnutím hůlky srolovala. Byla už skoro u dveří, když si čaroděj odkašlal. Mnul si ruce a všechno z jeho postoje křičelo nervozitou.

„Já... Co tohle vlastně je? Jak to může pomoct v boji proti Voldemortovi?"

„Abych ti všechno mohla říct, musíš se zavázat slibem mlčenlivosti."

Odfrkl si, ale přikývl. „Fajn. Stejně už nemám co ztratit."

Naproti tomu modrovláska v duchu jásala. Natlačit Blacka do kouta byla správná strategie. Vytáhla hůlku, spojila s ním ruce a nechala ho přísahat, že udrží svěřené tajemství, dokud nepřijde čas jej vyzradit, nebo mu ona nedovolí s konkrétními lidmi o daném tajemství hovořit. Šlo o pokročilý slib ale nic natolik silného, aby k tomu byl potřeba svědek.

Když se měděný plamínek obtočený okolo jejich rukou vytratil, vydechl muž hlasitě ústy, načež přikročil ke knihovně a zpoza jedné obzvláště objemné bichle vytáhl lahev zlatavé tekutiny. Štědře naplnil dvě sklenky, než bez vyčkání svou vyprázdnil a znovu dolil. Teprve potom se sklenkami ťuknul o sebe a druhou podal Abbolison.

„Takže? Dozvím se konečně, k čemu celá tahle šaráda je?"

A tak mu to řekla. O otázkách madam Longbottomové, Severusově návrhu i nevyužívaném ostrově. Celé to nechala vyznít tak, jak chtěla. Že s tím vším přišel Severus sám.

„Chceš mi říct," pravil Black zamyšleně nad znovuotevřenými plány, „že se tu pokoušíte o nějaký prazvláštně obří uprchlický tábor?"

„No, nenazvala bych to přímo takhle, ale vlastně, ano?" Bříšky prsty jemně přejela po plánech, čímž způsobila, že se před ní zhmotnil očarovaný model hotových budov. „Alespoň to stojí za pokus. Řád s ničím lepším nepřišel."

Oba hleděli miniaturu ostrova, která se před nimi pomalu otáčela v celé své kráse. „A proč o tom teda Řád nemá zatím vědět, když je to tak geniální plán?"

To byla dobrá otázka, za kterou by si Nebelvír býval zasloužil pět pěkných bodů do školního poháru. „Protože zatím mám jen pár rozpadlých zdí, co dříve bývaly domky a zchátralý hrad, který nutně potřebuje novou střechu. To není moc důvěryhodné. Dá se to přednést jako návrh, až bude ostrov použitelný. No a k tomu naneštěstí potřebujeme tebe."

Čaroděj si prohrábl svou kštici hustých tmavých vlasů, než se zaklonil a opřel zátylek o opěrku křesla, takže mohl zírat na květy vymalovaný strop. „U Merlinových fuseklí... No tak teda dobrá. Kdy a s kým se mám kvůli téhle parádě sejít?"

S radostí mu to popsala do nejmenších detailů.

---------------------

Ne každý student věděl, že Bradavice měly sekci skleníků, které se nevyužívaly pro hodiny bylinkářství, ale pro růst rostlinných přísad do lektvarů pro ošetřovnu. Byly to rozsáhlé skleněné prostory, kdy každý z nich měl jinou teplotu a vlhkost vzduchu na základě simulovaného prostředí. V jednom takovém klečel v hlíně Neville Longbottom a marně se pokoušel zkoordinovat použití kouzlem zpevněných zahradnických nůžek a udržení výhonků trnovníku, který se snažil uniknout svému osudu. Rostlina se mu v rukou kroutila víc než ďáblovo osidlo pod světlem, přičemž vystrkovala své jedové trny a pokoušela se svého trapiče zranit.

Zrovna když už chtěl svůj boj vzdát a dojít pro zmrazující postřik, který sice rostlinu omámil a zpomalil, se vedle něj ozvalo: „Chceš s tou mrchou pomoct?"

Vzhledem k tomu, že boj prohrával, rychle přitakal: „Ano, prosím!"

Nad a pod jeho rukou chytily neposedný stonek dvě dámské pracovní rukavice a dovolily Nevillovi dokončit započatou práci. Ani nemusel říkat, který výhonek bude chtít odstřihnout jako další, dívka věděla. Když měl všechny výhonky umístěné v připravené dřevěné bedýnce, poodstoupil od nyní dosti zplihlého trnovníku a podíval se na svou spolubojovnici ve válce proti jedovým ostnům.

V celé své kráse před ním stála Daphné Greengrassová. Na sobě měla košili a sukni od školní uniformy, přes kterou měla přehozenou ochrannou zástěru, stejnou, jako měl na sobě on. Právě si sundávala z rukou rukavice, aby následně vytáhla z kapsy zmenšený šálek, do kterého po jeho zvětšení nalila s melodickým Aquamenti vodu. Jakmile se napila, kouzlo zopakovala a podala šálek jemu. Jen s mírnou nejistotou přijal. Ve skleníku bylo dusno a doplňování tekutin bylo při práci důležité.

Když jí pohárek vracel, došlo mu, že to bylo vlastně poprvé, kdy byl s Daphné sám bez očitých svědků jejich spolužáků. Sebral všechnu svou údajnou nebelvírksou odvahu a řekl. „Díky za ten vzkaz loni, to bylo... eh, milé." Hned co to řekl, ztuhl jako kdyby očekával, že ho dívka praští nebo minimálně urazí za to, že jí považuje za milou. Takoví přece Zmijozelové být nemohli. K jeho překvapení Daphné pokrčila rameny.

„Bylo to tak správné."

„No, to možná jo," zkoušel Neville své štěstí dál, přičemž si nervózně mnul levačkou krk, „ale nečekal jsem to."

„Ne vždycky se očekávání vyplní, že?" Mrkla na něj, načež si ho prohlédla od rozcuchané hlavy až po zablácené boty. „Proč jsi tak děsně nervózní?"

„N-nikdy se mnou žádný Zmijozel nemluvil jen tak. Čekám, co bude."

„Jako jestli tě neuřknu a nepoužiju tvé tělo místo hnojiva?"

„Tak nějak."

„Hmm," zamumlala a chytila se s hranou přemýšlivostí za bradu, „ne, jsi moc velký, byla by s tebou příliš velká práce."

Nevillova tvář poseta několika drobnými pihami znachověla. Konečně se začínal cítit ve svém těle dobře, když ho pěkná dívka označí za příliš velkého. Chtělo se mu schovat pod obří listy okoroky blátivé a už nikdy nevylézt, když Daphné pokračovala.

„No vážně. Kdo by se se všemi těmi svaly tahal?" Současně jej obdařila zvláštním úsměvem a poplácala jej po bicepsu.

Neville nevěřícně zíral na místo, kde se její jemná ruka se stříbřitě nalakovanými nehty stále ještě dotýkala jeho pracovní košile. Tohle se mu muselo zdát nebo mu Seamus přimíchal na obědě něco do pití, aby si z něj vystřelil. Možná Daphné prohrála nějakou sázku? Čekala vedle skleníku parta Zmijozelských, aby se mu vysmáli?

Polkl, rychle od ní odstoupil a začal se rozhlížet.

„Co to děláš?" Daphné nadzvedla obočí a rovněž se začala zmateně rozhlížet na stejná místa jako Neville. „Jen jsem ti řekla kompliment. Kvůli čemu tak vyšiluješ?"

Notnou chvíli na ni zíral. „Tohle se mi neděje. Nikdy," přiznal.

„Pak jsou Nebelvírky ještě větší slepice, než jsem si myslela.

„T-to nejsou!" ohradil se Neville, ale i jeho uším to znělo nepřesvědčivě.

Zmijozelka protočila oči. „Jak myslíš."

Poodešla o dva záhony dál, kde přesnými, zkušenými pohyby začala sesbírávat plody penatnice. Byly už zralé a naplňovaly skleník omamnou vůní medu. Nebylo divu, že se jejich šťáva přidávala do lektvaru proti bolestem v krku.

„Chtěla jsem ti poděkovat za Desmonda," řekla Daphné, stále shrbená nad keřem. Okolo nosu a úst měla bublinové kouzlo, jak začala být vůně příliš intenzivní. „Řekl mi, žes mu hodně pomohl s úkolem z bylinkářství."

Neville ze sebe vydal jakýsi souhlasný zvuk, který jeho mysl okamžitě označila za patetický. „Je to malý druhák a nevěděl si rady. To by udělal každý."

„Ne, to teda neudělal," odbyla ho Daphné. „Je to Zmijozel a studenti z jiných kolejí by ho poslali pryč, kdyby někoho požádal o pomoc."

Všechny plody už měla sesbírané ve velkém proutěném koši. Několik velkých citronově žlutých bobulí dokonce hrozilo, že vypadne ven, jak byl plný. Pracovní rukavice odložila do fochu u vchodu a zasunula si několik neposlušných hnědých pramenů za ucho. Neville se jich zatoužil sám dotknout. Určitě by byly jemné a hladké.

„To ale není správné. Měli bychom pomáhat mladším bez ohledu na to, kam je Moudrý klobouk poslal."

Použila na koš zlehčovací kouzlo, aby ho snáze zvedla. „A ty děláš vždycky to, co je správné, že?" řekla napůl pobaveně a napůl obdivně.

„Snažím se," špitl.

Usmála se na něj tak, jak se jiné dívky smály na jeho spolužáky, ale nikdy ne na něj. „To je na tobě právě to obdivuhodné."

S tím se otočila a bez rozloučení opustila dusný skleník.

Neville několik minut civěl s rozšířenýma očima na dveře, kterými odešla, než zavrtěl hlavou, aby se vzpamatoval. Celý zmatený si převlékl košili, zamkl skleník a vyrazil do nebelvírské věže. Potřeboval nutně najít někoho, s kým by celou skleníkovou anabázi probral.

Všichni jeho spolubydlící už byli v pokoji, neboť se blížila večerka. Harry se mračil na kus pergamenu, Ron hrál s Deanem přenosné kouzelnické šachy a Seamus právě vycházel z koupelny z ručníkem omotaným kolem hlavy.

„Neve? Je ti něco?" zeptal se ho Seamus, když ho uviděl vejít.

„Nic mi není, jen jsem ve skleníku potkal Daphné a-."

„Divím se, že se vůbec přiblížila k hlíně. Ještě by si mohla ulomit nehet," přerušil ho Ron posměšně.

„Měla rukavice..."

„Haha, o to přece nejde! Čistokrevné princezny jako ona se nikdy nenamáhaj s prací. Divím se, že si vůbec nosí do hodin svoje učebnice a nevlaje za nimi nějaký ubohý skřítek s hromadou knih v náručí."

„A k čemu by jim práce byla?" řekl Dean, než se stačil Neville vůbec nadechnout. „Stejně si jednou vezme nějakého čistokrevného fracka, aby mu porodila malý hádě. Čistokrevní od svých holek snad ani neočekávaj nic jinýho."

Všichni kluci s výjimkou zmateného Nevilla se začali pochechtávat. Včetně Rona.

„Vždyť ty jsi taky čistokrevný čaroděj," pravil Neville s pohledem upřeným na svého zrzavého kamaráda. Ten se v polovině smíchu zakuckal a zatvářil se, jako kdyby zvažoval, jestli ho Neville urazil. Ale vždyť jen konstatoval naprostý fakt!

„To jsem, ale vážně nemůžeš srovnávat moji nebo tvoji čistokrevnost třeba s takovým Malfoyem. Vsadím se, že to bude on, kdo si Daphné jednou vezme. Had k hadovi leze. Prostě jsou to Zmijozelové, většina z nich má za otce Smrtijedy, kteří už se nějak domluví na tom, kdo a s kým bude."

Nevillova dobrá nálada začala s řečmi jeho kamarádů odplouvat. Chtěl se jim pochlubit s tím, že o něj konečně nějaká dívka projevila skutečný zájem – a dokonce mu řekla i kompliment – ale takhle měl pocit, jako kdyby bylo setkání s Daphné něco podivně nečistého. Celý posmutnělý odešel do koupelny, kde prošel tou nejrychlejší možnou očistou, aby si pak se zamumláním dobré noci zalezl do postele a zatáhl za sebou závěsy. Schoulil se s polštářem pevně přitisknutým k hrudníku do klubíčka a snažil se rozdýchat bolest stahující mu hrudník. Zpod těžké červené látky k němu doléhal smích jeho údajných přátel.