Firma Moonrock sídlila na opačném konci Příčné ulice, než se nacházel Děravý kotel, což z ní činilo poměrně neatraktivní adresu. Zákazníci museli ujít příliš dlouhou cestu, aby se dostali ke svému cíli, firma si však nic lepšího nemohla dovolit. Dům byl úzký, dvoupatrový a podle nové béžové fasády i dobře udržovaný.

Modrovlasou čarodějku uvnitř přivítala nesmělá mladá žena s krátkými, střapatými vlasy a kruhovou náušnicí v nose. „Pan ředitel vás očekává, madam," pokynula jí k dvoukřídlým, šedě natřeným dveřím dveřím, když se představila. Nasadila úsměv, kvůli kterému by nejeden kouzelník padl na kolena, a vešla.

Kancelář byla prostá, uklizená, bez výrazných ozdob, které by místu vdechly alespoň trochu příjemnou atmosféru. Na stěně byla dokonce namísto obrazu jen jakási ohromná rozpiska služeb. Usadila se na tvrdou židli, která podle jejího názoru absolutně nepříslušela do kanceláře majitele firmy. Ach Morgano, neměli by tu mít něco pohodlnějšího, z čeho by klient neměl pocit, že sedí na lavici v base? Kdyby ji kouzelník na opačné straně stolu nepozoroval tak pronikavým pohledem, použila by polštářové kouzlo.

Vzhled pana Hopkinse nemohl být od Lisiny představy vlkodlaka vzdálenější. Pochopitelně ani Remus nezapadal do tohoto mentálního šuplíku. Hopkins byl vysoký asi jako ona, velmi štíhlý a tak nějak seschlý. Zdál se být ten typ člověka, který ani mouše neublíží, natož aby se každý měsíc měnil v krvežíznivou obludu.

Kouzelník si odkašlal. „Co pro vás mohu udělat, madam...?"

„Snapeová."

Muž se lehce usmál. Pokud nějakým způsobem Severusovo příjmení poznal, nedal to nijak najevo. „Jistě, co pro vás mohu udělat, madam Snapeová?"

„Dozvěděla jsem se od jednoho svého dobrého rodinného přítele, že zařizujete stavební práce."

Spokojeně přikývl. „Ano, přesně tak. Pokud jste na nás dostala doporučení, což mě velice těší, jistě také víte, kdo především ve firmě pracuje." Znělo to spíše jako ujišťovací otázka než oznamovací věta. Nejspíš měli v minulosti zkušenosti s překvapenými a pobouřenými zákazníky.

„Pochopitelně." Z kabelky vytáhla složený pergamen s předběžným seznamem prací, které bylo nutné na ostrově provést. Byl dlouhý a sama tušila, že časově a finančně náročný. Pokud chtěla všechno stihnout před tím, než se konflikt ještě více vyostří, musela začít okamžitě. Včera bylo pozdě. To, co se dozvěděla o uprchlících... Ne, to se nesmělo opakovat. „Než začneme projednávat konkrétní body," zamávala papírem, „chci se ujistit, že je vaše firma diskrétní."

Ředitel naklonil hlavu mírně na stranu. „Samozřejmě. Jak byste si takový důkaz představovala, madam? Naše firma odvádí jen tu nejlepší práci a za žádných okolností nesdělujeme jiným zákazníkům účel zakázky jiného klienta. Pokud si chceme udělat reklamu o vykonané práci, vždy se klienta zeptáme na souhlas."

Přehodila si nohu přes nohu. „To ráda slyším. Já si však svého soukromí velice cením, proto bude ve smlouvě doložka o mlčenlivosti jak vaše, tak vašich zaměstnanců."

V očích kouzelníka se mihl zvláštní výraz. „Pokud si to budete přát, z naší strany to není žádná komplikace. Pouze bych rád upozornil na fakt, že nestavíme určitý typ staveb."

To zní zajímavě. „Jaký typ staveb máte přesně na mysli, pane Hopkinsi?" optala se sladce, přestože to díky daru už věděla.

Promnul si ruce. „Mám na mysli především nezákonné záležitosti."

„Například?"

Mnutí zintenzivnělo. „Například, eh, soukromá vězení."

Musela mu dát pomyslné plusové body za odvahu. Pokud považoval za nutné ji upozornit na podobnou záležitost, s kterou se jistě musel v minulosti v žádostech klientů setkat, vedl si skvěle. Teď už neměla pochyb, že sedí naproti informovanému muži, který moc dobře věděl, kdo byl jejím manželem.

„Někdo si u vás objednal vězení?" zhrozila se hraně. „Kdo?"

Zbledl. „To pochopitelně nemohu říci, nicméně byl odmítnut. Podobné zakázky nepřijímáme."

Abbolison k němu natáhla ruku se svým vlastním seznamem. „Na tomto seznamu nic nelegálního nenajdete," ujistila jej.

Kouzelník si viditelně oddechl. Nandal si tlusté brýle se zářivě žlutými obroučky a začetl se. Čím déle četl, tím výše mu obočí vyjíždělo po čele. „Vy... stavíte město?" vydechl napůl nechápavě napůl ohromeně.

Nadšeně přikývla. „Dá se to tak říci. Je to spíše vesnice, několik domů se zdá být stále funkčních, takže u nich by šlo jen o rekonstrukci, ale jinak bude většina domů opravdu nová."

Vychrtlému kouzelníkovi poklesla dolní čelist. Zmateně žmoulal seznam v ruce. „Váš pan manžel o tomhle ví, madam?" zeptal se, aniž by bral na vědomí, jak je tato otázka nezdvořilá.

Lisa si zaryla nehty levé ruky do dlaně, aby mu neodsekla něco o tom, že žádné manželovo schvalování nepotřebuje. Jenže tady nebyla na Ponteneru. Zde rozhodovali muži. Pokud za panem Hopkinsem někdy přišla něčí manželka, tak nejspíš s malichernostmi jako přestavba koupelny nebo zimní zahrady, nikoliv rozsáhlými stavebními plány.

„Byl to jeho nápad," zašvitořila. „Bylo by možné, aby stavební práce započaly okamžitě? Ráda bych měla první výsledky tak do dvou měsíců."

K jejímu zděšení se kouzelník, který se stihnul celý stáhnout do sebe, až působil zcela křehce, zatvářil opravdu nešťastně. Začal si sám pro sebe mumlat. „Taková nabídka... to je... neuvěřitelné... lidi... a úplněk."

Byl příliš zmatený na to, aby se jí vyplatilo pátrat v jeho slovech. Dala mu chvíli na uspořádání myšlenek, a když se nesebral ani po třech locích čaje, zkusila své štěstí znovu. „Je nějaký problém, pane Hopkinsi?"

Škubnul sebou, jak byl tok jeho myšlenek přerušen. „Vlastně... Tohle je naprosto ohromná příležitost pro firmu jako je ta naše, madam," začal pomalu. „Jenže si nejsem jistý, že ji můžeme přijmout. Nemám na to dost lidí a kromě toho náš pracovní systém, o kterém jste již nejspíš slyšela od vašeho rodinného přítele, vše poněkud komplikuje. Nechci vás zklamat tím, že vám přislíbím nemožný termín, který nemohu splnit."

Více se opřela do zádové opěrky židle. Vůbec si tím nepomohla, židle byla stále neúprosně tvrdá. „Nechci vám radit, ale co takhle najmout více personálu? Jsem si jistá, že nabídka, kterou pro vás mám, by byla stále finančně lukrativní."

Otřel si zpocené čelo. „To jistě, ale je náročné se každý den přesouvat pomocí přenášedel na místo určení a večer zase zpět do Londýna. Do toho musíte počítat s naším týdenním výpadkem."

Takhle si Abbolison obchodní jednání ani v nejmenším nepředstavovala. To tu nebyl někdo kompetentní? Kdyby se za ně Remus nezaručil, už by byla dávno pryč ze dveří.

„Nemám přijít jindy? Ať si o tom můžete s někým promluvit? Rozmyslet si to?" navrhla. Cítila se jako učitelka v magických jeslích, která musí pochovat nešťastné batole.

„Dobrotivý Merline, máte pravdu!" Nadšeně dlaní stiskl komunikátor na svém stole. „Glynys, zavolej prosím Franka! Ať za mnou okamžitě přijde do kanceláře."

Za několik minut se dveře kanceláře otevřely. Nejprve vešla skloněná hlava s krátkými hnědými vlasy a za ní tělo monstrózních rozměrů pokryté svaly.

Pan Hopkins se celý rozradostnil, když kolohnát přišel. „To je můj předák, Frank Hardy. Vede ty největší stavby. Franku, tohle je paní Snapeová, ráda by si u nás zařídila velkou objednávku."

Pan Hardy, byl tou největší lidskou bytostí, kterou kromě Hagrida Abbolison kdy viděla. Měl bicepsy skoro tak velké jako její trup a ramena široká tak, že skoro ani nedohlédla. Neubránila se vyjevenému zhodnocení celé jeho obří muskulatury. Ano, tento muž mohl být vlkodlak. Nebo obr lidožrout.

„Těší mě," ucedil bez zájmu.

Měla co dělat, aby neměla příliš vykulené oči. To by bylo vskutku nevhodné. „Mě také," řekla a odvrátila se od něj, aby se zaměstnala pitím čaje.

Ředitel natáhl ruku se seznamem k předákovi. Ten se začetl a jeho zájem se prudce zvýšil. Takovou nabídku neměli celá léta. Poslední dobou se potýkali s finančními problémy. Firma tolik neprosperovala, lidé se v tíživé situaci báli využívat služeb temných tvorů, jako byli vlkodlaci. Tohle mohla být finanční injekce, na kterou čekali. V čem byl tedy problém? Měl začít shánět další lidi? O několika věděl. Takových, kteří byli jako oni, a byli ochotní za stabilní plat dělat namáhavou práci, bylo hodně.

„První výsledky do dvou měsíců," šeptnul ředitel na vysvětlenou.

Předák zapískal. „Osm týdnů práce? To je vražedný," zabručel. Otočil se k čarodějce s tou nejpodivnější barvou vlasů, kterou kdy viděl. V duchu se však musel opravit. Lupinova mladá měla taky ráda extravagantní barvy. Možná to byla nová móda?

„Jinou firmu nechci. Časový odhad je tu jen kvůli tomu, abychom s manželem měli jistotu, že začnete pracovat okamžitě. Jistě bude nutné pozemky nejprve vyčistit a tak podobně, v tom už se vyznáte lépe než já."

Hardy se usadil na židli vedle Abbolison. Ubohý kus nábytku pod jeho váhou vražedně zapraskal, ale vydržel. Nejspíš jen díky nějakému pořádně silnému zpevňovacímu kouzlu. „Na to bude potřeba stavební dozor. Někdo od vás, komu věříte, aby bylo zajištěný, že nás nebudete podezřívat z nějakých nekalostí. Komunikace tím bude mnohem snazší. Nebudu vás muset kontaktovat kvůli každý prkotině, měl by mít alespoň částečný rozhodovací právo."

Abbolison si začala procházet smutně krátký seznam těch, kteří jí mohli pomoci. Remus nepřicházel v úvahu, obzvlášť pokud chtěla, aby si právě na této konkrétní stavbě přivydělal. Nechtěla mu prokazovat lítost ani, nedej Morgano, charitu. Ale mohla to pro něj a jeho kolegy být na několik příštích měsíců šance na stálý příjem.

„Takže chcete, abych sehnala někoho, kdo mi bude předávat informace od vás, abyste se mohl soustředit na svou práci a neztrácel čas hovory se mnou? A pak si plácneme?"

Hardy pohledem zkontroloval ředitelovo schválení, než vážně přikývl. „Přesně."

Ve světle se nebezpečně zablýskly její zuby v úsměvu. „Nebojte se, znám někoho, kdo bude pro tuto práci přímo dokonalý."

Kdo z vás už tuší, kdo je ideálním kandidátem na stavbyvedoucího?