V několika uplynulých dnech Severus zažíval něco, co se mu od svatby dělo jen v případě, že nastal nějaký malér – ticho. Lisa, opět plná sil, jindy zvládala s dokonalou grácií zahltit veškerý prostor, který obývala. Hudba, klapot jejích podpatků, na které odmítala z jakéhosi záhadného důvodu aplikovat tlumící kouzlo, šustění pergamenů, škrábání brkem nebo nikdy nekončící záplava jejího breptání v tak rychlé kadenci, že bylo sotva poznat, že mluví anglicky. A teď nic. Z práce chodila domů pozdě, do noci pak sepisovala kdoví co a sotva mu zamumlala dobrou noc, než padla vysílením do postele. Dokonce ani jejich dva skřítci nebyli nikde viděni ani slyšeni.

Severusovy instinkty volaly na poplach. Začínal být natolik rozladěný, že dokonce zauvažoval nad zprovozněním gramofonu, když k jeho úlevě přerušilo ticho odklopení obrazu strážícího vchod. Naklonil se ze svého křesla, aby mu pohled padl na Abbolison, jak si odmotává šálu okolo krku.

„Pěkný večer přeji, jak jsi se dnes měl?"

Musel se udržet, aby se nezeptal, jestli skutečně mluvila na něj. „Znamenitě. Žádný z těch malých trolů se dnes nezranil, ani nevypustil z úst nic natolik ostudného, aby si vysloužil školní trest. Už jsem skoro zapomněl, jaké to je mít volný večer. Co tvůj den?"

„Vynikající," řekla tónem, který dával najevo, že její den stál na zlámaný svrček, „ale ještě se potřebuji na něco podívat." Přitom už mířila ke svému pracovnímu stolu.

Severus toho měl tak akorát dost. Nebyl celé ty roky úspěšným špionem pro nic za nic. Poznal, když se mu pod nosem dělo něco nekalého. Dlaní plácl na plochu kávového stolku. Abbolison, stejně jako váza s řezanými alstromériemi, které jeho žena předchozí den odněkud přitáhla, nadskočila. „Abbolison," zavrčel. Její obočí vyletělo vzhůru do oblak, neboť jí nikdy neříkal celým křestním jménem. „Něco se děje a věřím, že by pro oba z nás bylo krajně nepříjemné, pokud bych to z tebe musel páčit."

Našpulila rty jako nespokojené děcko, ale usadila se poslušně na gauč. „Ty abys taky někdy nenechal něco být."

Prsty si promnul čelo, aby zabránil počínající migréně. Proč se v té zatracené knize od Brumbála nepsalo něco o tom, jak rozmluvit sirénu snažící se o tichou domácnost? „Jsem už takový. Povíš mi konečně, o co se jedná?"

Zúžila oči do dvou škvírek, než nahnula svou načesanou hlavu na stranu. „O rekonstrukci."

V lektvaristovi hrklo. Svatý Merline, jen tohle nedopusť! Vždyť to tu předělávali loni! Kolik přestaveb si musí člověk za život vytrpět? „Liso, náš byt je zcela adekvátní našim potřebám. Zcela určitě není nutné-"

„Nemyslím náš byt!"

Úleva ho zaplavila jako doušek uklidňujícího lektvaru. Pohodlněji se usadil, přehodil nohu přes nohu. V takovém případě se jistě neměl příliš čeho bát. „Čemu tedy chceš věnovat svou architektonickou pozornost?"

Z její tašky vyletěla rozložité plachta, která se ve stejnou dobu, kdy se přemístila váza, elegantně snesla na stolek. Na bílém pergamenu byly načrtnuty jakési návrhy budovy, kterou Severus podle půdorysu nepoznával. Zcela jistě se nejednalo o jejich domek u arboreta, ani dům v Ženevě.

„Tohle je Panské sídlo, hlavní dům na našem ostrově Xaran. Skřítkové, kteří jej pro nás spravují, mě informovali o zborcené střeše v důsledku zanedbání ze strany majitelů, tedy nás."

„Skřítkové ti řekli, že jsme udělali nějakou chybu?" To by bylo poměrně překvapivé. Skřítkové málokdy projevili nesouhlas s jakýmkoliv byť sebehorším rozhodnutím svých pánů.

„Jistěže ne, nebuď hloupý! Sdělili mi to zaobaleně, navíc v hrůze, že je všechny potrestám. Zakázala jsem jim se trestat a přemístila se tam, abych se podívala, jak na tom dům je." Afektovaně si vzdychla. „Je v poněkud špatném stavu. Zdivo se drolí, střecha se bortí, zatéká tam a profukuje. To místo potřebuje péči a lásku. Víš, mohlo by to být místo, kam bychom mohli jezdit na odpočinek, nabrat trochu čerstvého vzduchu do plic. Ostrov je prostorný, malebný a naprosto soukromý."

Odpočinek bylo slovo, které se ze Severusova slovníku ztrácelo, přesto Lisin apel chápal. „Hádám, že mi to říkáš proto, že s tím aktuálním stavem budovy hodláš něco udělat."

„Pochopitelně."

„A mě k tomu z nějakého důvodu potřebuješ?"

„Jde o společný majetek manželů. Ráda bych znala tvůj názor na to, co opravit jako první, čemu věnovat pozornost, jaký účel přiřadit jakým místnostem, u koho objednat nábytek..."

Pokud Severus nepřestal vnímat už dříve, zcela jistě se tak stalo u slova „nábytek". Chvíli nechal Abbolison vykládat o tom, na čem by se měl podle jejího názoru podílet, než ji přerušil. „Liso, nechám tuto záležitost zcela v tvé režii. Věřím tvému úsudku."

„Velice elegantní cesta jak mi říct, že je ti to jedno."

„Vzala sis Zmijozela," připomněl.

Její koutky se otočily vzhůru v potlačovaném úsměvu. „Toho jsem si plně vědoma."

Vypadalo to, že se vše jako mávnutím hůlky spravilo, ale musel se ujistit. „Tohle tě poslední dobou trápilo? Že budu proti rekonstrukci?"

„Cože?" zamrkala a polkla. „Ach, ano! Víš, bála jsem se, že nebudeš souhlasit s vydáním finančních prostředků na místo, kam zatím nejezdíme tak často."

Div že neprotočil oči. Skutečně už začínal být paranoidní. Viděl stopy tam, kde žádné nebyly, skoro jako Pošuk Moody. „Nemám rád, když rozhazuješ galeony za hlouposti, ale správa majetku je rozumná investiční záležitost. Ostrov je využitelný, pokud si dobře vzpomínám, jsou na něm i nějaká pole určená k zemědělství. Zahaj rekonstrukci a neměj žádné obavy."

„Dobře tedy," řekla, než srolovala nákres. „Nechceš mi na oplátku také něco povědět?"

Nebýt trénovaný na mnohé šoky, překvapilo by ho to. Pochopitelně by jí toho rád řekl hodně, ale všechna ta tajemství situaci pekelně komplikovala. Začínala snad něco tušit? Napověděl jí její dar něco? V takovém případě bylo lepší hrát bezpečnější hru polopravd. „Je toho spoustu, co bych s tebou rád sdílel, ale naneštěstí nejde vždy jen o mé vlastní záležitosti. Pokud se v budoucnu vyskytne něco, co s tebou budu moci probrat, bez prodlení se na tebe obrátím."

„Jak myslíš," povzdechla si. „Jen nezapomeň, cos mi slíbil loni na konci školního roku."

„Jak bych mohl?"

Přikývla a vyrazila ke svému stolu, jak měla původně v úmyslu.

V duchu sám sebe poklepal po zádech, jak situaci elegantně vyřešil. Zdálo se, že partnerské záležitosti začínal zvládat čím dál tím lépe.

....................................................

Nálada kapitána Nebelvírského famfrpálového družstva se v tomto pololetí nacházela průběžně mezi trudomyslností a chladem tak silným, že by zamrzlo peklo. Lidé v jeho okolí mu s ní vůbec nepomáhali. Sirius mu kvůli svému stále oficiálně nezměněnému statusu vraha na útěku nemohl moc často posílat dopisy, aby nepřitáhl nechtěnou pozornost. Pokud náhodou nějaké psaní přišlo, bylo plné stížností na nudu, neschopnost Řádu a na Grimmauldovo náměstí, které začínal nenávidět víc než vlastní matku. A to bylo co říct.

Ron s Hermionou spolu stále nemluvili. Harrymu už začínalo hrabat z toho, jak musel přeskakovat od jednoho ke druhému, i když Hermiona si podle všeho začínala cenit i jiných přátelství. Občas jí viděl s Lenkou, Ginny, Nevillem nebo Fay. V takovém případě však po něm Hermiona jen loupla okem a vydala se se svou spolubydlící opačným směrem.

Tento fenomén se zdál být čím dál tím častější. Od jejich rozchodu se mu ostentativně vyhýbal celý Tchoříčkovský klub, všichni Fayini přátelé a k Harryho neskonalému překvapení i poměrně rozsáhlý zástup dívek napříč kolejemi od čtvrtého ročníku výš.

„Jsi teď za pěknýho hajzla, kámo," potvrdil mu Ron jeho domněnku, když se pro jednou skrývali na klučičích umývárnách. Ron se vyhýbal Levanduli a Harry světu. „To víš, když dáš po tak dlouhý době svojí přítelkyni kopačky na Valentýna, tak si to holky prostě řeknou. Lev říkala, že tím ztrácíš na svý auře hrdinství nebo co."

„Co je to aura hrdinství?"

„Vím já? Asi že už najednou nejsi jenom za dobráka a ony přišly o nějaký svý fanynkovský iluze."

Harry si s pohledem do naprasklého zrcadla povzdechl. „Všechny se teď ke mně chovají, jako kdybych měl lepru. Připadám si skoro zas jako před prvním úkolem Turnaje."

Ron zašoupal nervózně nohama. Nebylo to zrovna nejslavnější období jejich přátelství a on na něj nerad vzpomínal. „To si tak neber. Za chvíli na to každej zapomene."

Obrýlený čaroděj jen bezmocně zaúpěl. Karma se vrátila, aby mu připomněla jeho vlastní slova při rozchodu.

„Kéž bych mohl alespoň něco dělat! Blázním z toho, že Řád venku bojuje, zatímco já tady dřepím a čekám, až se všechno nějakým zázrakem vyřeší," zabručel.

Věštec denně přinášel zprávy o příšerných nebo alespoň záhadných událostech z kouzelnického světa, ale Řád ani Brumbál se mu nenamáhali téměř nic sdělit. Občasná setkání s ředitelem, ač zajímavá, mu nedávala dostatečný pocit zapojení. Nebyl snad on tím, kdo měl Voldemorta zastavit? A jak to měl asi udělat, když jediné, co o něm pořádně věděl, bylo, že to byl šílenec, sirotek a pocházel z pořádně pošahané rodiny? I když tím se asi vysvětlovalo to šílenství...

Schůzky, na které začal od začátku školního roku k řediteli mu tak lezly pekelně na nervy. Neměl z nich žádný pocit konkrétního posunu, což ho nevýslovně frustrovalo. Kdy měla přijít praktická část? Obranná a útočná kouzla, strategie, zkrátka cokoliv. Místo toho se chodil koukat na Voldemortovy zážitky z dětství a dospívání a jedinou pořádnou aktivitou zůstala k jeho neskonalému neštěstí Nitrobrana.

Už ani nedokázal přesně určit, jestli byl z jejich doučování zoufalejší on nebo Snape. Předevčírem seděl ten umaštěný zmetek na židli ve svém kabinetu, mnul si kořen obrovského nosu a nadávky už si mumlal jen pro sebe. Dokonce už je Harrymu ani nesděloval. V ten moment si Nebelvír definitivně uvědomil, že asi v sobě na tuto oblast magie skutečně nemá ani špetičku talentu a není to celé jen Snapeovým chabým učitelským uměním.

Ron se zády opřel o bok kabinek a zcela vážně přikyvoval. Měl stejný problém jako jeho nejlepší kámoš. Weasleyovi každý den bojovali, teda až na toho pitomce Percyho, mohlo se jim kdykoliv něco stát, ale on neměl čím přispět. Jako vždy ten nejméně užitečný bratr. „Vždyť máš za úkol získat tu vzpomínku od Křiklana. To je důležitý!"

„No to jo," připustil, „jenže to se snáz řekne, než udělá. Co jsem se o to pokusil naposled, se mnou nemluví. Vyhýbá se mi jako čert kříži a dokonce ani nezmínil žádnou další plánovanou párty." Umyl si ruce a začali se spolu s Ronem loudat na další hodinu.

„Tak to je zlý. Každej ví, že svoje večírky zbožňuje."

Nedošli ještě ani ke schodišti, když je doběhla Ginny.

„Ahoj Harry!"

„A co já?" zeptal se Ron ublíženě. „Já jsem snad vzduch?"

Sestra si jej přeměřila pohledem, kterým dávala jasně najevo, co si o jeho stížnosti myslí. „Nazdar," ucedila a obrátila se zpět na tmavovlasého chlapce. „Harry, chtěla jsem ti jen říct, že jsi udělal správnou věc. Všichni to teď sice budou chvíli probírat, ale nakonec se to usadí. Nechtěl by sis třeba večer jít zalítat? Abys přišel na jiné myšlenky?"

„Nebude Deanovi, tvému klukovi divný, že jdeš za tmy lítat s Harrym?" zhmotnil Ron Harryho názor.

Ta jen pokrčila rameny. „Ne, že by ti do toho něco bylo, ale my už spolu nechodíme. Neklapalo nám to delší dobu. Tak co Harry? Blíží se náš další zápas, trocha tréninku navíc by mohla být fajn."

„Ehm, jo, jasně. V šest na hřišti?"

„Beru, zatím čau," mávla rukou a byla ta tam.

Harry si povytáhl svou tašku výš na rameni, aby mu nepadala a stihl udělat několik kroků, než si všiml, že ho Ron nenásleduje. Ten měl zadumaný výraz, s kterým hleděl do dáli za svou sestrou. „Všechno dobrý?"

„Jo," potvrdil zrzek, „jen si říkám, že to bylo fakt divný. Vypadalo to skoro, jako kdyby tě pozvala na rande nebo tak něco."

Harry se uchecht. Taková myšlenka byla absurdní. „Blbost! Vždyť je to Ginny! Navíc jsem se teď rozešel s Fay a k tomu... je to Ginny!"

„Ale je to holka."

„No to sice ano," připustil, „ale znám ji od malička, je to tvoje malá ségra."

„Tak na to hlavně nezapomínej!" zahuhlal Ron, náhle podrážděný.

Harry zůstal vyjeveně koukat. O co tady sakra šlo?

Vždycky, když si začínám říkat, že Harry je v příběhu už moc natvrdlý puberťák, tak si přečtu další kapitolu originálu a velká J.K.R. mi potvrdí, že ne... Harry je opravdu občas pako. Ale s velkým srdcem. ;-)

Tímto gratuluji terezapaulusova k vítězství v mé malé soutěži. Budu se ve zprávě těšit na jakýkoliv dotaz.

Pro ty z vás, kteří ještě Rodinné vazby nečetli – doporučuji. Je to epické, ačkoliv nedokončené dílo.