Ačkoliv se to zdálo v době války až nevhodné, cítila se Dora Lupinová jako nejšťastnější ženská pod sluncem. Její manželství jen vzkvétalo. Remus už byl zaměstnaný ve stavební firmě tak dlouho, že už se dokonce stal vedoucím směny. Ještě nikdy ho v žádné práci nepovýšili, takže měli co slavit. Navíc Remus přímo báječně vycházel s jejími rodiči, kteří mu nijak nedávali najevo, že by jim vadil jeho vlkodlačí status.

O všech těchto úžasných záležitostech se rozhodla podělit se svou drahou přítelkyní Abbolison, která se po dlouhé době účastnila setkání Řádu. Vypadala už mnohem lépe – nazelenalá bledost zmizela, mnohem lépe se soustředila a trpělivě naslouchala jejímu nekonečnému žvatlání o Remusově báječnosti v koutku kuchyně na Grimmauldově náměstí.

„Dámy, na popovídání budete mít dost času po schůzi," slíbila jim Molly Weasleyová netrpělivě a ukázala jim na poslední volná místa okolo dlouhého stolu.

Jídelna byla dnes plná. Vzrůstající útoky znamenaly velká krveprolití, ale také zvětšující se chuť bojovat. Členové Řádu pomaličku polehoučku hledali mezi svými blízkými i známými kohokoliv, kdo by mohl být vhodným adeptem na nového člena. A celkem se jim dařilo.

Albus Brumbál oděn do mechově zeleného hábitu se zlatem vyšitými proužky nejprve všechny přivítal a na úvod shrnul důležité aktuální události, než ukázal na ženu po své levici. „O slovo mě dnes požádala naše drahá Augusta Longbottomová. Má na srdci něco velmi důležitého, proto vás žádám o plnou pozornost. Augusto, prosím," pokynul staré dámě a usadil se do křesla v čele.

Bělovlasá čarodějka si nejprve všechny přeměřila pohledem, jaký lidé věnují hodně zablácenému a mokrému psovi, který jim chce skočit na gauč. „Jak tady všichni nejspíš vědí, zažila jsem už první válku. A jsem zastánkyní názoru, že se lidé s kouskem zdravého rozumu v mozku mají být schopni poučit se ze svých chyb. Jedním z nejpalčivějších problémů vůbec budou velice brzy, stejně jako v minulé válce, uprchlíci. Jakmile Voldemort začne s organizovaným vyvražďováním mudlorozených, nečistých a jinak nepohodlných osob, dojde k masivnímu odlivu kouzelnického obyvatelstva. Věřím, že ani ti, kdo jsou poloviční krve, nebudou časem v bezpečí." Na okamžik se odmlčela, čímž svému proslovu dodala ještě větší míru dramatičnosti. „A já se vás tedy ptám - Jak tyto lidi nejúčinněji dostávat pryč z Anglie? Prosím, zamyslete se nad tím, každý nápad se hodí." S tím se usadila na polštářkem vystlanou židli.

„Jakým způsobem byl tento problém řešen za minulé války?" zeptala se Abbolison se zájmem. Chtěla vědět, jaký postup se nezdál být dostatečně účinný, aby byl zopakován.

„Nebyl řešenej vůbec," odseknul Mundungus. Vzhledem k tomu, jak málo se na schůzích vyjadřoval, bylo s podivem, že to byl on, kdo vyslovil odpověď.

„Přesně z toho důvodu nebude tolik těžké se zlepšit," podotkla Augusta kysele.

Čarodějky a kouzelníci se po sobě nervózně dívali, jako kdyby se chtěli ujistit, že někdo z nich přijde náhle s nějakým geniálním plánem, který je všechny zachrání. Nikdo se však k ničemu neměl. Nakonec si vzal slovo opět profesor Brumbál. „Jsem si jistý, že se do další schůze nad touto problematikou všichni hluboce zamyslí. A nyní k rozdělení hlídek pro příští měsíc..."

Po schůzi se Lupovi, Snapeovi a Weasleyovi starší přesunuli spolu s Kingsleym a madam Longbottomovou do knihovny. Čarodějky si chtěly po dlouhé době popovídat a muži nenašli žádnou dostatečně dobrou výmluvu, která by je opravňovala odejít. A tak seděli všichni na nízkých sofa, které nedávno prošly zbrusu novým odběhnicováním a v nepříliš častém okamžiku klidu upíjeli čaj z luxusních porcelánových šálků s emblémem Blacků.

Zatímco dámy trpěly nad dalším přívalem áchání ze strany Lupinové, pan Weasley, Kingsley, Lupin a Severus byli plně zabráni do vážné debaty o skřetech. Zdálo se, že měli nějaké nevyřízené účty s Mundungusem, jako koneckonců téměř každý v kouzelnickém světě.

„Proč je vlastně členem Řádu? Někdo jako on mi vůbec nesedí k tajné organizaci proti V-Voldemortovi," řekla Dora se zájmem, když zaslechla, o čem hovořili muži. Změna tématu se hodila, Abbolison začínala vypadat, jako kdyby ji z tolika vyposlechnutého štěstí začínaly bolet zuby a ona si skutečně nemohla dovolit přijít o jednu z mála opravdových přítelkyň.

Několik přítomných sebou stále ještě trochu trhlo při zaznění jména Vy-víte-koho. Nikdo se neměl k bližšímu vysvětlování, než vágně zamumlané „Věří Brumbálovi," od pana Weasleyho.

„Každý má své vlastní důvody pro své činy, drahá," ozvala se Augusta Longbottomová, která neodešla hned po skončení schůze, jak měla zvykem a připojila se k jejich čajovému soaré, „a věřte mi, že Fletcher má velice dobré."

„Jak to myslíte?"

Stařena překvapivě zamrkala, jako kdyby neočekávala, že bude ve vysvětlování nutno pokračovat. „Kvůli jeho rodinné historii, pochopitelně! Fletcher byl vychováván pouze svou matkou. To není v kouzelnickém světě právě obvyklé a v době, kdy ten malý chmaták vyrůstal ještě méně, než dnes. Jeho otcem byl vysoce postavený muž, jeden z prvních následovníků Pána zla. Znásilnil Fletcherovu matku, a ta přišla do jiného stavu." Čarodějka polkla a ještě více se zachmuřila. „Své těhotenství dlouho tajila a téměř nikomu neprozradila jméno toho, kdo jí to provedl. Myslím, že se bála, aby jejího syna neodvedli jako možného dědice nebo hůř – aby se ho nezbavili kvůli jeho nárokům."

Stará dáma se viditelně otřásla nad tou představou. „Oh ano, znávaly jsme se s Kathleen Fletcherovou velice dobře. Pokud vím, nikdy se ti dva, myslím Fletcher a jeho otec, nesetkali. Kathleen se o svého syna velmi dobře starala, dělala, co jen mohla, přestože Merlin ví, to neměla vůbec snadné. Když zemřela na nemoc, kterou by bylo možné léčit, kdyby bývali měli dost galeonů, jejího syna to zlomilo. Viděla jsem ho tenkrát na pohřbu, byl úplně rudý vzteky, což vzhledem k jeho zrzavosti nevypadalo vůbec dobře. Chtěl se pomstít, ublížit těm, mezi které patřil jeho biologický otec. A tak se ocitl tady. Zcela určitě není statečný, ani příliš loajální. Ale extrémně odhodlaný."

„To je strašné," hlesla Molly.

„Ale co tě nemá, děvče!" štěkla po ní madam Longbottomová. „Strašné je, že se to stále ještě běžně stává! Bohatí a vlivní muži si pořídí parchanta a pak se k němu nemají. A nemusí to být jenom Smrtijedi."

Všichni svorně přikývli.

Dora se mírně mračila a nad něčím hluboce dumala. „Pořád mi nejde z hlavy to s uprchlíky. Jak jim jen nejlépe pomoci?" Nic zásadního tou otázkou nemyslela, byla spíše řečnická, nicméně společnost se tématu rychle chytla.

„Co přenášedla do spřátelených zemí?" nadhodil Remus.

Kingsley se ušklíbl. „Do jakých spřátelených zemí? Evropa se od nás zatím spíše odvrací a USA se tváří, že to v žádném případě není problém. Dokud k nim nezačne Vy-víte-kdo posílat své stoupence, budou se od nás distancovat."

„A větší množství nelegálních přenášedel bude příliš nápadné. Vystopují příliš brzy místo přistání," dodala Dora.

„Více záchytných domů pod Fideliem jako je tady hlavní štáb?" To se hovoru přidala Lisa.

Po zamítnutí návrhu s tím, že si na toto konkrétní kouzlo dávají všichni od smrti Potterových pozor, bylo stejným způsobem smeteno ze stolu i několik dalších možností. Nápadité atmosféře navíc příliš nepomáhalo, že si madam Longbottomová čas od času sama pro sebe mumlala cosi o neschopné mladé generaci.

„To je do nebe volající hloupost," zavrčel Severus iritovaně, když začali Remus s Arturem porovnávat výhody a nevýhody šíleného plánu s dlouhodobým užíváním mnoholičného lektvaru. Oba muži okamžitě utichli. Ani jeden z nich si to nebral osobně, znali Severusův ostrý jazyk a plán to byl vskutku slabý, takže nestál za obhajobu.

„No a jak bys to tedy vyřešil ty, Severusi?" zeptala se Dora odvážně.

Lektvarista zaváhal, ale nakonec se uráčil pro jednou ukojit cizí zvědavost. Překvapil tím dost možná i sám sebe. „S uprchlictvím jsou dva hlavní problémy. Zaprvé, potřebuješ bezpečný způsob, jak lidi dostat pryč ze země. Zadruhé, potřebuješ bezpečný úkryt. Nějaké místo, kde je snadno nedopadnou stopaři. Pán zla je používal už za první války a osvědčili se. Nebude se rozpakovat použít znovu něco, co fungovalo minule."

Kingsley s Remusem si vyměnili překvapené pohledy. Augusta se více opřela o svou hůl a naklonila se dopředu, aby lépe slyšela. „To je pravda. Jak byste to udělal vy?"

„Já?" optal se pro ujištění. Málokdy si někdo v tomto domě vyžádal jeho názor a teď to bylo hned dvakrát za sebou.

„Jistěže vy!" bouchla stařena nespokojeně svou holí o dřevěné parkety. „Nenechte se přemlouvat, mladíku!"

Přehodil si nohu přes nohu a natočil se mírně ke své nové posluchačce. Automaticky tím na sebe strhl pozornost ostatních. Učitelská aura fungovala.

„Začal bych tím bezpečným úkrytem. Požádal bych o pomoc přímo hlavy cizích států nebo soukromou podporu ze zahraničí. Žádat kouzelnické kongresy jednotlivých zemí je zdlouhavé, demokracie v tomto ohledu stále dosti pokulhává, všechno trvá neskutečně dlouho. Snad by se někdo uvolil poskytnout místo pro uprchlický tábor. Je možné za pomoci mocných kouzel vytvořit ochrany okolo stanoveného prostoru, podobné jako Fideliovo zaklínadlo. Jejich výhodou i nevýhodou je snazší předání informace o poloze místa. Takže nejprve zabezpečit cílovou destinaci. Je hloupost uvažovat o tom, jak převést lidi ven z Anglie, na což jsou stejně nejlepší převaděči pomáhající přejít lidem po malých skupinkách, když nemají kam jít."

Růžovovlasá bystrozorka se na Severuse dívala s čirým obdivem. Věděla, že je inteligentní, ale když vynechal sarkastické poznámky a zabijácké pohledy, jeho genialita se projevila v plné míře. V takových momentech se zdál být více než snesitelný, i když se ho tu a tam pořád trochu děsila. Postranním pohledem viděla, jak si Abbolison olízla rty a zahleděla se na svého manžela, jako kdyby byl dezert z Medového ráje.

„Navrhneš takové řešení Brumbálovi?" zeptal se Remus.

Severussi pohrdavě odfrkl. „Už jsem to udělal, jenže ředitel si myslí, že se mám zaměřovat na jiné věci. A že najít jedno hromadné místo je příliš složité a riskantní. Že rozesít uprchlíky po Evropě bude účinnější. Jenomže to není pravda!" Nespokojeně mlasknul, jako by probírali ošklivé počasí a ne osud tisíců lidí. „Pokud budou vykořeněni úplně, nebudou mít takovou motivaci na přežití. Navíc nebudou moci být dostatečně informováni, aby se mohli účastnit případných bojů proti Temnému pánovi."

„Zajímavé, nesmírně zajímavé," přikývla madam Longbottomová. „Podcenila jsem vás, mladíku a to byla chyba. Asi začínám stárnout." Opřela se o svou hůl a vstala tak čiperně, že by si jeden myslel, že má hůl jen jako módní doplněk. Nebo aby s ní mohla někoho v případě potřeby praštit. „Nemějte obavy. Albus není jediný, kdo tady něco dělá. A vaše nápady jsou kvalitní a podložené," řekla směrem k Severusovi, než se se všemi rozloučila a vyrazila obdivuhodným tempem pryč.

Nikoho nepřekvapilo, když jí Snapeovi, nalepení na sebe mnohem blíže, než u nich bývalo zvykem, následovali ze dveří jako další.

Augusta Longbottomová, jak ta mi chyběla! Děkuji, že jste se k mému příběhu po pauze vrátili, mám díky vám mnohem větší chuť psát.