Oči se mu zaleskly při pohledu na její zpocená záda, po kterých se táhlo několik středně hlubokých šrámů od biče. Byly dostatečně hluboké, aby pěkně krvácely, ale ne tolik, aby nechaly výrazné jizvy. Na to si dával pozor. Žádná z jeho krasotinek nesměla mít zranění, ze kterých by jí lektvary a hojivé masti nedostaly do několika dní. Byl možná sadista, ale ne netvor.

Bradley Hilgard zaťal nehty do běloskvoucí kůže na dívčiných bocích, aby si ji mohl lépe přitáhnout k sobě a proniknout do ní hlouběji. Slabě vzlykala, ale nijak se nebránila. Přestat prosit se naučila už před několika týdny, kdy jí poctil svou první celonoční návštěvou. Nesnášel prosby, byly otravné a naprosto zbytečné. Nebyl důvod, aby kvůli něčemu tak směšnému jako prosík od hloupé nány přestal s tím, co jej naplno uspokojovalo.

Brutálně přirážel do drobného těla pod sebou, se kterým si už po třech hodinách hrátek mohl dělat, co se mu jen zlíbilo. Byla jako hadrová panenka, napůl bezvládná. Na jeho vkus až moc. „Prober se, maličká, máš tady práci," zavrčel vzrušeně do jejího ucha a sevřel zuby jemnou kůži odhaleného krku. Dívka se trochu víc prohnula, ale jinak zůstávala netečná.

Útrpně si povzdechl, než se natáhl k nočnímu stolku, odkud vzal obyčejnou skleněnou lahvičku. Otevřel ji a zálibně sledoval, jak průhledná kapalina dopadá na krasotinčina zbičovaná záda. Reakce byla okamžitá. S bolestným zavytím vystřelila jako poprvé vypuštěná Zlatonka. Nahlas plakala a žadonila, nyní už plně při smyslech. To bylo přesně podle jeho gusta, v penisu mu vzrušeně zacukalo. Ano, ano, obyčejný solný roztok dělá divy.

Na jeden mohutný příraz se do ní zasunul a začal tvrdě pracovat na svém orgasmu. „Oh, to je ono. Pořádně tě roztáhnu, po tomhle už nikdy nezapomeneš, jaké to je mít moje péro v sobě!" S posledním hlasitým plesknutím přes rudé půlky a euforickým výkřikem, se udělal.

Chvíli jen bezvládně ležel, nedbaje na to, že dívku drtí svou váhou. Teprve když popadl dech, se odkulil do měkkých podušek. Musel uznat, že byla dobrá. Až bude za dva roky v kouzelnickém světě dospělá, jistě se najde vhodný manžel, který zkušenou kurvičku jako ona ocení. Koneckonců to bylo to, co přislíbil jejímu pobledlému otci, když mu za čas trávený s ní zaplatil. Nesnášel chudou kouzelnickou lůzu. Dělali špatné jméno čistokrevným skoro tak moc jako krvezrádci.

Z postkoitálního rozjímání jej vytrhlo opatrné zaklepání na dveře. „Nerušit!" zařval Hilgard.

„Ř... ředitel hotelu posílá víno jako pozornost," ozvalo se ustrašeně.

Čaroděj se spokojeně ušklíbl. Bylo pěkné narazit na podnik, kde se ke stálým zákazníkům chovali, jak se patří. „Jen dál, jen dál!"

Dovnitř se vplížil sotva plnoletý mladík. Na sobě měl hotelovou livrej, která mu byla trochu moc velká, do obličeje mu padaly zrzavé kudrliny. „Tady pro vás, pane. Nejlepší skřítčí víno!" Položil tác s občerstvením na stolek před křesly. „Máte ještě nějaké přání, pane?" optal se a vzhlédl k posteli. Když uviděl zkrvavené povlečení a zbitou dívku, vyděšeně se zajíkl a sklopil oči k zemi.

Starší kouzelník se nepěkně zašklebil. Miloval trápení takových malých neřádů, jako byl tenhle. „Nalej mi sklenku a dones mi ji!"

Zrzek vyplnil hostovo přání, přestože se mu znatelně klepala ruka. Při předání poháru se díval kamkoliv jinam, jen ne na muže, kterého obsluhoval. Kvůli tomu si také nevšiml, že si muž víno nepřevzal, takže mu pohár proklouzl mezi prsty a dopadl na zem. „Moc se omlouvám!" vyjekl zděšeně a začal nepořádek uklízet po mudlovsku. Tím Hilgarda vyprovokoval ještě víc.

Vyskočil nahý z postele, z nočního stolku sebral svou hůlku, kterou namířil na mladého nešťastníka. „Ty jedna hroudo dračího hnoje! Co mají v tomhle hotelu za obsluhu?" S první nadávkou přišla i první žihadlová kletba. Zasáhla svůj cíl, kterým byl chlapcův bok. Vyjekl bolestí, ale netroufal si odporovat. Rychle sebral rozlitý pohár, naštěstí nerozbitý a šel zkusit své štěstí znovu. Tentokrát se mu povedlo předat víno bez nehody.

Hilgard mu vyrval nápoj z rukou a na tři loky pohár vyprázdnil.

Číšník se podíval na tělo ležící na posteli. „Má... Mám i slečně...?" vykoktal už naprosto zoufale.

Hilgard se od srdce zasmál. „Té? V žádném případě! Voda pro ni bude až dost, jakmile se vzbudí. A teď padej, budu si na tebe stěžovat, ty zrzavá hlavo!"

Mladík už na nic nečekal a s nejrychlejším možným rozloučením opustil pokoj s poměrně hlasitým prásknutím dveří.

Seběhl dvě patra schodů a vyšel zadním vchodem ven z budovy. Cestou ze sebe strhal části uniformy, kterou za chůze přeměnil do velkého kouzelnického hábitu. Netrvalo to ani tři minuty, když se jeho tělo začalo rychlým tempem měnit. Začal se vytahovat do výšky, ramena se rozšířila, končetiny protáhly. Zrzavé kudrnaté vlasy od kořínků zčernaly, než se začaly rovnat a prodlužovat. Jemné rysy s pihami se měnily v orlí nos, úzké rty a bledou pleť.

Severus nesnášel, když musel používat vlasy výrazně menších osob, ale jinak to nešlo. Luxusní hotely jako tento si schválně najímaly mladé kouzelníky jako poslíčky a číšníky. Ukazovali tím, že nemusí používat domácí skřítky, ale mají na to, aby zaplatili plat kouzelníkovi. Nicméně pohled na Hilgarda, jak pije ve vínu rozpuštěný lektvar jeho vlastní výroby, by mu stál i za deset takových proměn.

Už jen představa, co se právě teď začínalo dít nahoře v apartmá, mu vykouzlilo na tváři téměř opravdový úsměv.

Domů se dostal ve vynikající náladě. V rychlosti podepsal navršenou kupičku dokumentů, které mu Abbolison připravila k prostudování. Ani se nenamáhal se čtením, jen připojil krátkou muří nohu vedle Lisina roztáhlého podpisu. Koho zajímalo, kolik platí zahradníkovi v jakémsi letním sídle, kam nejezdili nebo kolik magického ovoce sklidili loni z jejich arboreta v Německu? Jeho zcela určitě ne.

Lisa ho kvůli podpisům uháněla už třetí den, proto doufal, že si tím vylepší průběžné skóre, které měl u své ženy od (opět) nepovedených narozenin povážlivě nízko. Dva týdny na něj jen pštila síru, dnes se však měly karty obrátit v jeho prospěch. Usadil se do svého křesla, roztáhl noviny a čekal.

Siréna dorazila do sklepení se zabouchnutím vstupního obrazu. Severus by přísahal, že nad její hlavou viděl temný mrak vzteku a uraženosti. Byla z jeho odmítnutí potomka dokonce tolik rozhozená, že ani nekontrolovala jeho pozici v každé minutě každého dne, jak tomu bylo dříve. Nebyl žádný psycholog, ale už cosi zaslechl o potlačovaných pocitech a údajně to nebylo vůbec dobré. I když on sám měl co mluvit...

„Vítej," řekl tak mile, jak jen dokázal.

Věnovala mu podezřívavý pohled, zkontrolovala stoh podepsaných pergamenů a jedním mávnutím hůlky je poslala do svého pracovního kufříku. „Díky. Jak to dnes šlo s šestými ročníky? Zůstala tvá učebna v celku?"

Čarodějovi přeběhl mráz po zádech, když mu došlo, že v rámci veleplánu zapomněl zkontrolovat své království po dvouhodinovce Zmijozelu s Nebelvírem pod vedením Trelawneyové. V tuto chvíli už nejspíš nebylo co kontrolovat. Potter a Draco to tam pravděpodobně celé srovnali se zemí, zatímco rozčepýřená bláznivka pokyvovala hlavou štkajíc, že ona o tom celém věděla dopředu.

„Nemám tušení," přinutil se přiznat. „Nebyl jsem totiž na odpoledním vyučování."

„Ach tak? Zavolal tě snad?" zeptala se s náhlou obavou v hlase. Dobře věděla, že z jiného důvodu vyučování neopouštěl. Většinou.

Rozvážně složil noviny a odložil je na stůl, než pokynul Abbolison, aby se posadila na gauč. Byla z jeho odbočení z rutiny tak překvapená, že ani neprotestovala. S tím zahájil svůj pětibodový plán.

„Nezavolal. Měl jsem totiž na práci něco mnohem důležitějšího."

Teď Severusi, do toho! Radil mu vnitřní hlas urputně. Jako statečný hrdina dávných bájí se zvedl a usadil na sofa vedle své manželky. Bod jedna – splněn.

„Před nedávnem jsem obdržel radu, že bych se měl zamyslet nad tím, jak ti udělat něčím radost. Oba víme, že to není něco, v čem bych vynikal, proto mi to zabralo nějaký ten čas, ale nakonec jsem na něco přišel. A než dojdeš ke špatnému závěru," řekl, když se Abbolison začínala až podezřele moc rozradostňovat, „ne, nejde o mé rozhodnutí ohledně dítěte. Našel jsem totiž něco, po čem jsi velice toužila ještě před tou nehodou s bubákem."

Sirénin úsměv pohasl, ale zájem zůstal. „Co máš na mysli?"

„Pomstu."

Ať si představovala cokoliv, tohle zcela určitě ne. Využil jejího rozptýlení a vzal ji za ruku. Bod dva – splněn.

„Když jsi mi tenkrát oznámila, jakým způsobem jsi zlikvidovala Notta, byl jsem ohromen. Vyžadovalo to čekání, dlouhé plánování, zametání stop, vychytralost a dokonalý výměnný obchod tolik podobný podplácení. Všechno, co má správný Zmijozel, ačkoliv jsi nikdy na této škole nestudovala. Nedokázal jsem si představit, že by se ti v nejbližší době podařilo podobně dostat i ty dva zbývající, proto jsem ti o něco ulehčil práci." Z kapsy pláště vytáhl vialku ze zeleného skla. Lehce s ní zamával manželce před očima.

„Který z nich?"

„Hilgard."

Zúžila pohled na skleněnou nádobku. „A co přesně to dělá?"

„Jsem rád, že se ptáš!" S klapnutím položil vialku na stolek. „Po požití dojde k velice rychlému a především bolestivému odumření topořivého tělesa v penisu. Konzumentovi už se nikdy nenavodí erekce, takže je zbaven možnosti mít pohlavní styk. A to nejlepší na něm je to, že lektvar není možné zvrátit! Jedná se o starý aztécký recept. Aztékové uměli zacházet s lektvary, to tedy opravdu ano, obzvlášť co se pomsty týče. Nyní se mi jejich znalosti náramně hodily." Raději se zastavil, aby nestrávil večer blábolením o aztéckém lektvaristickém umění. „Co na to říkáš?"

S úžasem sledoval, jak se manželčina tvář rozzářila. Zazubila se tak jasně, že by z ní reklama na zuby bělící kouzlo zčernala závistí. Bod tři – splněn.

„Jak jsi to dokázal?" vydechla.

Převyprávěl jí to celé od začátku. Od navázání na její původní nápad, že největší Hilgardovou slabinou je sex, dále pak o procházení lektvaristických grimoárů a hledání toho nejlepšího z nejlepších. O týdnu plném vaření a o vymýšlení, jak nejlépe lektvar propašovat k Hilgardovi se speciálním důrazem na oběť, jakou musel pro tuto misi podstoupit. Když dohovořil, blížila se malá ručička hodin k jedničce.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to pro mě udělal," řekla Abbolison upřímně. Pololežela na gauči s hlavou na zádové opěrce, obličej blízko Severusova. Jejich paže se dotýkaly, Severuse dokonce občas pošimralo několik Lisiných vlasů.

„Chtěl jsem tě něčím potěšit," přiznal. „Doufám, že ti nevadí, že jsem ti s tím vypomohl. Koneckonců se ta pomsta týkala tak trochu i mě."

Zavrtěla hlavou. „Nevadí mi to ani v nejmenším. Taky jsi měl důvod mít na ně zatraceně velký vztek. A tvoje verze je o dost lepší, než na co jsem doteď přišla já. Je naprosto perfektní."

Severus zbožňoval zvrácenost toho, že ho jeho žena políbila za to, že svým lektvarem připravil jiného muže o tělesné potěšení. Bod čtyři – splněn.

Když se jejich rty oddělily, aby popadli dech, přitáhl si ji blíže k sobě. Čekala ho poslední, nejtěžší část plánu, na kterou se ani trochu netěšil.

Hovořit o svých vlastních pocitech bylo něco tak moc děsivého, že se Severus sám divil, že mu jeho vlastní bubák neukazoval Brumbála s obří cedulí „Svěř se, Severusi!" se všemi lidmi, které kdy poznal za zády v dokonale naslouchajícím davu.

„Nejde o to, že by se mi příčila vidina společného potomka," řekl tak potichu a přiškrceně, že si nemohl být jistý, že je ze sebe skutečně vypravil. Podle Lisina strnutí se mu to podařilo. „Jsem si námi jistý, vím, kam manželství jako takové směřuje, avšak nedokážu se přenést přes tlak, který se poslední dobou ohledně tohoto tématu zvětšuje." Nejspíš zatím nic příšerně nepokazil, protože si Lisa odložila hlavu na jeho rameno.

„Jediné dítě, které jsem kdy viděl skutečně od mala vyrůstat, byl Draco. Když mi ho při obřadu křtu dali do náruče, byl menší než hrabák. Byl tak malý a křehký, jako kdyby ho jediné větší zmáčknutí zabilo. Cissa se mi tenkrát posmívala, že ho držím jak drahocenný kotlík. Jenže já celou dobu jen myslel na to, že musím zajistit, aby se mu, pro Salazara, nic nestalo! A teď?" Rukou si prohrábl vlasy. „Je z něj nervy drásající adolescent! Pobíhá si pro hradě, jak se mu zlíbí, nechává se svádět na scestí a já nejsem schopen mu pomoci! Jak můžu být otcem, když nejsem schopen zastat pozici kmotra?"

Políbila ho na krk, než se opět uvelebila na jeho rameni. „Jsi báječný kmotr. Draco k tobě vzhlíží, jsi mu vzorem, dokonce aniž by věděl o tom, že nestojíš na straně Tamtoho."

„Problém tkví v tom, že se v tento okamžik necítím dostatečně připraven. Pokusím se na tom zapracovat, jen potřebuji ještě trochu času, kterého máme pochopitelně málo, ale stále ještě nějaký zbývá." Zdálo se mu to, nebo se mu hlas trochu třásl? „Mám udělané výpočty. Data o průměrné délce období pro početí, průměrné délce těhotenství, faktory jako věk, fyzická kondice, hladina stresu. Stačí, když začneme...," zde krátce zaváhal, „se snažením o letních prázdninách. Stihneme tak lhůtu stanovenou mým prastrýcem." Tolik doufal, že ho Abbolison pochopí. Řekl jí vše popravdě, byl nanejvýš upřímný. Svatý Merline, pomoz!

„Zdá se, že máš plán," řekla pomalu, ale moc dobře slyšel potlačovaný úsměv.

„Souhlasíš tedy?"

„Ano, souhlasím. Jsem ráda, že si se mi svěřil," natáhla se, aby mu vtiskla další pusu na tvář, „ale měl bys být připravený na to, že budeš mít v tu dobu hodně napilno. Žádné konference, úklidy kabinetu, bitky s Řádem ani jiné podobné vylomeniny."

Lektvarista si oddechl. Zdálo se, že nejenže zajistil, aby Abbolison nekula žádné těhotenské pikle za jeho zády, ale rovněž zahlédl v jejích očích tak dlouho ztracenou jiskru. Bod pět – splněn.

Všem se velice omlouvám, ale musím pozastavit vydávání kapitol. Termín odevzdání diplomové práce se stejně jako státnice neúprosně blíží. A já absolutně nestíhám věnovat příběhu tolik času a péče, kolik by si zasloužil. Je to moje srdcová záležitost, vymýšlela jsem ho roky a chci odvádět stejně dobrou práci jako doposud. Budu doufat, že se k příběhu spolu se mnou vrátíte, až školu konečně dodělám. Prosím, držte mi palce. Peony