Draco měl sám na sebe vztek. Ne, že by si myslel, že ho Severus nějak významně potrestá, ale nechal se načapat jako nějaký zatracený prvák. Odcházel jako obvykle oklikou z Charlieho bytu, kde zažil zatím to nejlepší vykouření ve svém životě, když se příliš zasnil a nevšiml si pitomé kočky číhající na chodbě. Přišlápl jí ocas a její zavřeštění slyšel pravděpodobně celý hrad. Minimálně Filch zcela očividně ano.

Jak tak seděl na rozvrzané židli ve školníkově kamrlíku a ignoroval mužovy výhružky nesplnitelnými tresty, myslel na čas, který za posledních několik týdnů strávil s Charliem.

Byly to nejlepší okamžiky jeho života. Jejich příjmení pozbyla významu. Pramálo na nich záleželo, když spolu mluvili o všem možném, smáli se hloupým vtipům, líbali se, až přicházeli o dech. Když byli sami, byli pouze dvěma mladými lidmi, kteří k sobě cítili vzájemnou náklonnost a nechtěli si nechat vzácné okamžiky kazit hrozivou realitou. Mohli snít, mohli si užívat vzájemnou blízkost, mohli ignorovat průšvih, jakým jejich vztah bezesporu byl.

Vánoce strávili přes den zabarikádovaní v Charlieho pokojích (na noc se musel stále vracet na kolej), kde hovořili o vážných věcech stejně jako o zábavných a zajímavých, válku nevyjímaje. Obzvlášť, když Charlieho Řád zavolal na rychlou záchrannou akci Potterovy holky. Ten večer si bolestně uvědomovali, v jak hrozné době žijí.

Draco se nemohl nabažit toho, že může toho, do koho se nejprve zakoukal a později zamiloval, konečně poznat. Jak psychicky tak fyzicky. Zbožňoval každý dotek, každé polaskání, všechno to zkoumání. Nedošli až na konec, Charlie chtěl, aby to byl výjimečný okamžik a Draco příliš neprotestoval, když mu byly nabídnuty jiné alternativy na uvolnění chtíče. Snad brzy...

„Tak tady je ten drzoun, pane profesore!" přerušil studentovy myšlenky školník. Nechutná škodolibost z jeho hlasu téměř odkapávala na kamennou podlahu. „Měl jsem vědět, že po tom, co mu prošlo vod vaší paní to proklouznutí na večírek profesora Křiklana, to s ním bude jenom horší. S takovýma jako je von se musí tvrdě! Za palce do průvanu s nima!"

Dracův kmotr měl výraz někoho, kdo by ubohé studenty v průvanu mile rád nechal. Draco si poprvé uvědomil, že má skutečně velký průšvih. Nestihl například kvůli myšlenkám na Charlieho vymyslet výmluvu, proč se toulal tak pozdě na chodbách.

Severus škubnul hlavou k východu, aby jej Draco následoval. „Jakkoliv je ta představa lákavá, o jeho trestu rozhodnu sám." Bez jakéhokoliv rozloučení za sebou zavlál hábitem a než ho Draco dohnal, už byl v polovině cesty ke schodišti. Bones, mu na rozdíl od něj stačil.

„Děkuji za upozornění, můžete jít," štěkl po primusovi, když se dostali před Velkou síň. Patrik přikývl a s ostrým pohledem, kterým Draca vinil za vyrušení vlastního klidu a pravděpodobnou ztrátu bodů, je opustil.

Severus na něj začal vrčet, jakmile okolo nich vykouzlil zvukotěsnou bariéru.

„Nemyslím si, že má smysl se tě ptát na to, cos dělal venku po večerce, protože mi to stejně neřekneš, ale tvoje nerozvážná hlava by měla pobrat, že lidé si všímají! U Salazara, Filch už může udělat celý seznam tvých přestupků proti školnímu řádu. Studenti ti šuškají o tvém přátelství s Nottem a Hilgardem. O tvojí drzosti proti Weasleymu minulé pololetí mluvila dokonce celá sborovna! Prober se, jsi nenápadný jak Hagrid na Příčné!"

Mladý Zmijozel se celý klepal tou nespravedlností. Vždyť byl ukázkovým příkladem nenápadnosti! Nikdo netušil, jaký úkol on a ti dva pitomci dostali od Pána zla! A zcela určitě nevěděl nikdo, s výjimkou Abbolison, o jeho románku s Charliem! Nic z toho se ale nedalo použít jakožto řádný argument.

Když dlouho nikdo nic neřekl, Severus nespokojeně zasyčel, zrušil kouzlo a rozešel se ke sklepení. Tentokrát takovou rychlostí, aby s ním Draco mohl sladit krok. Chtěl ho zanechat před vchodem do Zmijozelské společenské místnosti s tím, že se už nemá opovážit vytrčit z ní po večerce ani špičku nosu. On sám se vydal směrem ke svému kabinetu, nikoliv k soukromému bytu, což Draca zarazilo. Dříve, než si stihl rozmyslet důsledky svého jednání, vyhrkl: „Copak ty nejdeš zpátky domů?"

„Ne."

Netušil, proč šmejdil dál. Asi se mu zhoršoval sebevražedný komplex. „Ty se na své narozeniny raději zavřeš v kabinetu?"

Severus se zaškaredil. „Do toho ti nic není."

„Ale je! Abbolison ještě pořád není v pořádku a ty se jí vyhýbáš!"

„Zastáváš se raději jí než svého vlastního kmotra?" optal se Severus škodolibě. Draco věděl, že ho tím škádlí, málokdy vytáhl kartu kmotr-kmotřenec z rukávu.

„To ne, ale měl bys s tím rychle něco dělat. Začíná být horší než ta děsná Brownová, co leze po tupohlavovi Weasleym. Pořád se na tebe dívá, jako kdyby okolo tebe obíhalo samotné slunce. A začíná to být pěkně divný."

„Kdybych věděl co s tím, tak nemám žádný problém!"

Oba na sebe zůstali vyjeveně koukat. Severus před ním ještě nikdy neprojevil žádnou slabost, nebo byť jen náznak, že něco neví. Tohle byla zajímavá novinka.

Opřel se zády o zeď vedle obrazu s lesní loukou, kde chyběly dvě srnky. Ty se často schovávaly v jiném patře, aby nenatrefily na sira Cadogana, který je rád lovil svým dlouhým kopím. „To jsi jí nezkoušel dát žádný lektvar?"

„Většina věcí má příliš krátkodobý účinek a ty s dlouhodobým musí být konzultovány s lékouzelníkem-specialistou. Zvládl bych je uvařit, ale dávkování je ošemetné, nechci, aby se to ještě více zhoršilo."

Nad tou představou se oba otřásli.

„No tak co nějaké kouzlo?"

„Stejný problém."

„Amulet?"

„Příliš vzácné a padělek od šarlatána nepomůže."

„No a co na to koukat více z jejího pohledu?" zeptal se Draco po chvíli přemýšlení. To, že ho Severus neutnul ostrou poznámkou ohledně jeho inteligence, znamenalo, že čeká na to, až svou myšlenku rozvede. „To setkání s bubákem pro ni bylo děsivé. Silný zážitek, jaký my ostatní zažijeme například s mozkomorem, když neumíme vyčarovat patrona. A na terapii pak pomáhají pozitivní emoce. Šťastné zážitky. Co když je tohle stejné? Prostě jí musíš něčím udělat fakt velkou radost."

Podle toho, jak Severus zkroutil rty, poznal, že tento návrh zcela nezavrhl. „Zvážím to, děkuji za nápad. Je velice... užitečný," uznal. „Dokonce vím zcela přesně, co by ji nanejvýš potěšilo. A ty se teď už konečně navrať do svého pokoje. Jestli tě Filch ještě jednou přistihne na chodbě po večerce, nechám tvůj další trest už zcela v jeho kompetenci." S tím se otočil a zamířil ke kabinetu.

I Draco se vydal svou cestou, potěšený, že Severus ocenil jeho nápad a vyhrožoval mu tím, že dostane trest nikoliv, pokud bude příště znovu mimo svou kolej, ale jen pokud ho při tom chytí. Nanejvýš důležitá nuance ve zmijozelštině.

-----------------------------------

Neville se vracel na kolej opět pozdě. Tentokrát tak moc, že by ho pravděpodobně nezachránila ani speciální povolenka od Madam Prýtové. Jenže půlnočňářka lesní otvírala květy jenom o půlnoci, jak správně tvrdil její název a on to tolik chtěl vidět na vlastní oči!

Trvalo mu dlouho přemluvit Buclatou dámu, aby ho pustila dovnitř. Namalovaná čarodějka už klimbala a vyrušování jí vadilo, nicméně když jí ukázal lísteček s napsaným heslem od Hermiony, povolila.

Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že není poslední, kdo ještě není v posteli.

U paty schodiště zaslechl, že nahoře u dveří do dámských ložnic kdosi stojí. Šlo zcela určitě o dívku a chlapce, což vyvolalo na Nevillově tváři ruměnec. Co kdyby narušil něčí rande? Budou mu vedle dalších přezdívek ještě říkat Kazišuk.

„To nemůžeš myslet vážně!" ozval se nahoře chlapec.

„Ale myslím, vždyť ona o válce neví vůbec nic. Je totálně naivní!"

Neville začal pod schody nervózně přešlapovat z nohy na nohu. Bylo to jen o něco málo lepší. Nebyl na dosah rande ale hádky.

„To teda není, po těhlech Vánocích zcela určitě ne. Vždyť jim vyhodili barák do povětří, zabili všechny jejich sousedy!"

„To není to samé."

„Já asi nechápu, jak to celé myslíš."

Lehký dívčí povzdech. „Harry, takové nehody se budou stávat stále častěji. Budou se na ni zaměřovat, vždyť je to tvoje holka. Holka, co pochází z rodiny, co se ve válce neangažuje, která netuší, o co jde."

Ať Neville doloval z paměti jakékoliv kouzlo, které by mu pomohlo se dostat pryč od této nepříjemné situace, žádné nenašel. Místo toho mu začínalo svítat, kdo se tam nahoře hádal. Možná by se mohl vyspat na gauči ve společence. V takovém případě by nemusel nahoru...

„Co mi tím jako chceš říct?" optal se Harry frustrovaně.

„Že jí buď budeš muset připravit na to, že se takové útoky mohou opakovat, nebo..."

„... nebo co?"

„No...," Ginny zaváhala, což bylo zvláštní. Neville si nevybavoval, že by ji slyšel někdy mluvit jinak než přímo. „Nebo ji musíš nechat jít a rozhlásit to veřejně. Aby ji nechali na pokoji."

Velké tíživé ticho se prodlužovalo.

„Já se s ní nechci rozejít."

Nevillovy ochranářské instinkty volaly, aby šel kamaráda obejmout a nabídnout mu vypěstování dalšího exempláře frézavice radostné. Ta poslední fungovala! Pomohla madam Snapeové k lepší náladě, opravdu!

„Já vím, Harry," šeptla Ginny, „jenže ona na to není připravená. Nemůže být, nikdo jí to nenaučil, jako to třeba mamka naučila nás s bráchama. Vždyť jsi Dunbarovi viděl, byli otřesení. A další takové útoky přijdou ještě mnohokrát."

„To nemůžeš vědět." Znělo to tak slabě, že to Neville sotva zachytil.

„Ale můžu. My oba víme, že On se před ničím nezastaví."

Harry asi jen přikývl, protože následovaly zvuky, jak se o sebe dvě těla otřela při objímání. Potichu se rozloučili, načež nejprve zaznělo zabouchnutí dveří od dámských ložnic, po kterých následovaly ty pánské. Mladý bylinkář si v duchu přeříkal všechny druhy sazenic, kterým se dnes odpoledne věnoval, než se odvážil vplížit do ložnice. Harryho postel jako jedinou halily závěsy.

Mám náladu si povídat. Chtěl by se někdo zeptat na něco ohledně příběhu? Zajímá vás něco konkrétního? Nějaká nesrovnalost? Je něco, na co se těšíte? Nebojte se a pište!