Po báječném čase stráveném na Ponteneru, kde neměla Abbolison Severuse neustále na očích, neboť je zaměstnávalo rozsáhlé příbuzenstvo, se cítila natolik schopná, aby nastoupila zpět do práce. Znamenalo to hodně těkavého mrkání na hodiny, jestli už není čas jít domů, ale většinu dní prvního týdne zvládla dotáhnout až do páté odpolední, což byl skvělý výkon. Severus byl s jejím pokrokem natolik spokojený, že jí dokonce v pátek věnoval jedno uznalé přikývnutí.

Za okny právní kanceláře proudil silný vichr. Bylo devátého prosince, na den přesně rok, kdy se konalo výběrové řízení na asistenta, při kterém si vybrala Paula. Nikdy toho nelitovala, stal se její pravou rukou a měl předpoklady k tomu se jednoho dne stát velice úspěšným právníkem. Teď však stál před jejím stolem a ručně zapisoval zadané instrukce jako kdyby na tom závisel jeho život. Bleskobrky opovrhoval.

„Ne, skutečně už nepřijímám žádné nové klienty. Mám svou praxi, jsem externí konzultantkou Gringottovy banky a mám vlastní důležité projekty, kterým se chci věnovat do budoucna. Všem zájemcům prosím pošlete dopis se stejnou odpovědí, děkuji Paule."

Mladík zachmuřeně přikývl. Jeho stůl byl obsypán žádostmi, ale když už se jeho šéfová navrátila opět do práce, odmítala brát pod svá křídla nové případy. „Znamenají ty důležité projekty, že pokračujeme v hledání cesty, jak znepříjemnit život Hilgardovi a Malfoyovi?"

Jeho tmavé, mírně zešikmené oči se zaleskly. Abbolison nikoliv poprvé zauvažovala nad tím, jakou osobní zášť proti nim Paul choval, ale dar na to nepoužila. Byla to Paulova osobní záležitost, slíděním by zničila jejich vzájemnou důvěru. Navíc to mohla udělat kdykoliv, takže klidně až v momentě, kdy by začalo být Paulovo chování něčím podezřelé.

„Tato záležitost je jedním z projektů, ano," přitakala, ačkoliv se její touha po pomstě odsunula dočasně na druhou kolej. Jestli budou strádat teď nebo za pár měsíců bylo v rámci kompletního zničení života vcelku zanedbatelné.

Paul přikývl a než se otočil k odchodu, zeptal se: „Madam? Líbil se profesoru Snapeovi jeho dárek?"

„Ano, jistě! Byl nadšen."

Nadšená byla především ona, když jí Paul poslal den před Štědrým dnem dárek po sově, protože předpokládal, že v rámci rekonvalescence nic nesehnala. Měl pravdu a ona se mu za to odvděčila nechutně tučnou vánoční prémií. Mít tak schopného asistenta byl dar z nebes.

Jakmile odešel, zasedla za stůl a opřela si bradu do dlaně. Mnohem palčivější záležitostí než všechny pomsty a pracovní povinnosti, bylo aktuálně vymýšlení plánu, jak přesvědčit Severuse, že by si měli pořídit dítě. Ačkoliv podporovala myšlenku své babičky, že potomek by jejich magické spojení stmelil, odmítala jednat za jeho zády. Královna byla staromódní, mnohdy dokonce zpátečnická. Pontenerskou myšlenku, že muži nezvládali dělat svá vlastní rozhodnutí, považovala Lisa za hloupou. Vždyť Severus byl inteligentní, silný, tvrdě pracující člověk. Nejmladší mistr lektvarů za celá století! Ano, pochopitelně ta krátká eskapáda se Smrtijedy v mládí byla chyba, ale kdo se v pubertě trochu neurval ze řetězu?

Nakonec musela připustit, že žádná strategie nebude dostatečně dobrá, když nebude její Fatum Magnus v dobré náladě, takže bylo klíčové zaměřit se na jeho dnešní narozeniny.

Přípravy byly těžké.

Večeře jí trvala tak dlouho, že nakonec musela vzít za vděk pomoci skřítků, neboť pastýřský koláč připálila a hráškové pyré bylo příliš řídké, ať dělala, co chtěla. Ale za Severusův spokojený výraz tento ústupek stál.

Hned jak si rozbalil dárek, za který dala nemalé jmění v antikvariátu na úplném konci Příčné ulice, kde se střetávala s Vodorovnou, přešla k činu.

„Severusi," začala slavnostně, vzhledem k tomu o jak důležitou konverzaci šlo, „myslím, že bychom si měli pořídit dítě."

Seznam argumentů byl dlouhý, plný logických bodů s dědičnou smlouvou rodu Princů jako hlavním trumfem. Nemohla prohrát.

-----------------------------------

Zmijozel si hořce pomyslel, že měl tušit, že byl večer příliš dobrý na to, aby se něco nepokazilo. Abbolison byla až podezřele dobře naladěna, na slavnostně vyhlížejícím stole se objevily všechny jeho oblíbené narozeninové pokrmy od pastýřského koláče přes roastbeef s hráškovým pyré až po ořechový koláč s hloupou svíčkou na vršku, dokonce i první vydání Lektvarů z jarních květin a travin jej potěšilo. Příliš dokonalé...

„Ne," vydechl rychleji, než stačil tu hloupou slabiku zadržet.

Abbolison se zatvářila, jako kdyby přímo před ní podřízl krk jehňátku. „Ty se mnou nechceš mít děti?"

Vynikající otázka. Vskutku skvělá. Dokonce tak dobrá, že by jí za ni nejradši přidělil nějaké body.

„Věc se má tak, že načasování je velmi nevhodné."

„Ale- "

„Je válka."

„No jistě, jenže- "

„Mám hodně povinností v Řádu a práce ve škole."

„Tvůj strýc-"

„ -nám dal díky tvému daru dva roky. Není nutné spěchat."

Na okamžik zmlkla, což nikdy nevěstilo nic dobrého. Frustrovaně si odfrkla, utřela rty ubrouskem, který následně zahodila na talířek po dezertu. „Vidím ti až do žaludku, mně nemusíš balamutit, Severusi. Zkrátka přiznej nahlas, že máš strach!"

Zprudka vstal. Na očích jí viděl, že si uvědomovala, že přestřelila. Bez dalšího slova, které by mohla svým darem rozpitvávat, se zavřel do bezpečí své pracovny. Tam nemusel nikomu vysvětlovat, že neměl strach. On a bát se? Pche! Vždyť dělal dvojitého agenta v kouzelnické válce, on... On zkrátka vůbec-neměl-strach!

To se svět snad úplně zbláznil, že po něm všichni chtěli, aby se rozmnožoval? Temný pán, jeho matka, Abbolison, celá společnost... To si nikdo z nich nevšiml, že je nepřátelský mrzout, se kterým není kloudná řeč? Od kdy takoví jako on přenášejí svůj genetický materiál? Naopak! Zeptejte se třeba Blacka, ten jistě potvrdí, že zádumčiví lektvaristé nemají mít právo dělat takovou zhůvěřilost jakou je pořizování potomků.

Z pracovny vyšel o čtyři hodiny později, doufajíce, že šla Abbolison mezitím spát. Ložnice zela prázdnotou, z koupelny se však ozývaly zvuky puštěné vody ve sprše. Použil několik rychlých kouzel, která zajistila, že mohl odsunout vlastní očistu na ráno, oblékl si noční oděv a zalehl do peřin, kde se chystal předstírat, že spí. To však nestihl, dveře od koupelny se otevřely. Měl tušit, že se siréna jen tak nevzdá.

Vešla do ložnice zcela nahá. Kapky vody jí stále ještě klouzaly po štíhlém, mírně opáleném těle. Severus jednu z nich sledoval celou její cestu od boku až ke kotníku.

„Co to děláš?" Ne, že by nevěděl, jen z celé duše doufal, že se mýlí.

„Máš přece narozeniny."

Čím více se blížila, tím více se Severus začal odšoupávat co nejdál od ní. Ve chvíli, kdy vylezla na postel, z ní on naopak definitivně utekl. Stoupl si dál od lůžka a po delší době poděkoval v duchu Merlinovi za to, že byla jeho polovina blíže ke dveřím do obývacího pokoje. Úniková cesta byla o to snazší.

Mezi obočím se jí vytvořila zmatená čárka a hlavu naklonila mírně na stranu. „Ty mě nechceš?" Znělo to zraněně.

Málem si začal vytrhávat své od lektvaristických výparů věčně mastné vlasy. Nespali spolu už téměř dva měsíce a chtěl jí tak moc, až skoro skučel frustrací. Jenže spát se ženou, která plánuje počít, ačkoliv on s tím v žádném případě nesouhlasil, zkrátka nešlo. Protestovala by proti užití antikoncepčního kouzla a on by jen velice nerad podstrkával v příštích třech dnech jakýkoliv lektvar do jejího pití.

Její velké lesklé oči začínaly tmavnout. Ať už se pokoušela tvářit jakkoliv cílevědomě, pořád ještě nebyla po tom otřesu zcela v pořádku. Možná proto přišla s tím šíleným nápadem na dítě?

„O to nejde. Tvé půvaby jsou nesporné," urychleně vymýšlel jakoukoliv výmluvu, což bylo těžké, když viděl její prsa, břicho... „ale já jsem... Ehm... Vskutku..."

Buch! Buch! Buch!

Údery na vstupní dveře přerušily jeho naprosto marnou snahu o logickou větu, div že mu z úst neuniklo radostné zavýsknutí. „Slyšel jsem už první tiché ťukání, musím tam jít, studenti mě potřebují!"

Nečekal na Lisiny prostesty a v noční košili došel několika mílovými kroky ke dveřím, které razantně otevřel. Za nimi stál navýsost otrávený Bones. Ruce měl výjimečně celé zakryté tlustým svetrem ve zmijozelských barvách a vypadal, že by byl nejradši úplně někde jinde, než aby plnil svou funkci primuse.

„Pane-!" Nežli stihl říct kloudné slovo, učitel jej zastavil tím, že si přiložil ukazováček ke rtům. Student zmlkl a raději kulil oči na jeho zeleně proužkovanou noční košili.

„Na ošetřovnu, říkáte? Tak se nezdržujme, Bonesi, pojďme!" zvolal lektvarista nepřirozeně nahlas, vytáhl z kapsy košile hůlku, kterou si přivolal černý hábit, boty a prásknul za sebou obrazem se Salazarem Zmijozelem, který z toho celý zavrávoral.

„Ne na ošetřovnu!" bránil se Bones, když byl strkán chodbou pryč od bytu. „Musíme za Filchem, pane!"

Severus si doupravil hábit a nazul boty bez ponožek. Býval by šel kamkoliv, možná i na Setkání kruhu, kdyby to znamenalo, že nemusí čelit Abbolison ve svádivě plánovací náladě, takže Filch byl v podstatě dobrá zpráva.

Bones pokračoval směrem k východu ze sklepení. „Nerušil bych vás, jenže Filch na tom trval. Byl příjemný jak Umbridgeová v ředitelně." Rychle se podíval po hlavě své koleje. „Promiňte, to se jen tak říká."

„Vtipné," podotkl, aniž by se mu v obličeji pohnul byť jediný sval. „A kvůli čemu mě pan Filch potřebuje, že za mnou nemohl dojít sám?"

„Jde o Malfoye, pane, školník ho už zase chytil po večerce mimo kolej a vyžaduje okamžité potrestání."

Jsem naprosto šílená, a i když nemám letos v posledním ročníku VŠ čas se ani nadechnout, nechala jsem se přemluvit a přihlásila se do soutěže novel ONC. Pokud by mi někdo chtěl udělat opravdu velkou radost, nechť mrkne na první dvě vydané kapitoly příběhu Dokud budu živ. Dávám si na tom hodně záležet. ;-)