„....A tak šli, král s pážetem,
a tak vyrazili,
i když venku vítr dul
a vyl ze vší sííííly..."

Tradiční vánoční koledy se linuly domem. Tu o dobrotivém českém králi hráli na různých frekvencích toho dne již po několikáté, dle Severusova skromného názoru proto, aby si lidé konečně zapamatovali, že nemají v průběhu zimních měsíců vystrkovat nos z domu.

Vánoce roku 1996 byly pro Severuse utrpením. Ani za zlatý galeon nedokázal uvěřit tomu, že po tolika letech od svého konečného odstěhování z Tkalcovské, opět slaví s rodiči část vánočních svátků. Nicméně Abbolison si vymohla rodinné svátky jako náhradu za promeškané výročí svatby namísto opulentní oslavy a on měl příliš černé svědomí na to, aby jí odporoval.

Naštěstí mu nikdo nemohl sebrat jeho temné myšlenky obsahující mimo jiné dvacet způsobů na zničení otcova rádiového přijímače. Destruktivní nápady ho alespoň odváděly od faktu, že zcela selhal jako manžel i učitel Obrany proti černé magii. Vždyť jeho vlastní žena byla zraněna, protože se neujistil, že zná zaklínadlo, které se v Bradavicích učily třináctileté děti. Hloupá, hloupá chyba!

„...Proto, věřte, křesťané,
boháči i páni,
ten, kdo cítí s chudými,
dojde požehnááááání!"

„Jestli to pustěj ještě jednou, vyhodim ten pitomej krám z okna," zavrčel Snape senior ze svého místa u stolu naproti Severusovi. Perfektně tím vystihl způsob číslo osm na seznamu.

„To prakticky ničemu nepomůže. Jsme v přízemí," konstatoval Severus spíše sám pro sebe. K jeho překvapení se jeden otcův koutek úst povytáhl.

Tobias Snape měl na sobě flanelovou košili s modrou kostkou a k ní šedé sako. Ustupující hnědé vlasy si sčesal na stranu, jak tomu bylo v módě v době, kdy chodil na střední školu. Prsty levé ruky klepal o stůl, což dělal vždycky, když měl velkou chuť se napít. Syn se mu v ten okamžik ani nedivil.

On sám měl na sobě černé kalhoty s bílou košilí, což se příliš nelišilo od jeho obvyklého odění, za což byl jedině rád. Seděl na místě, které mu určila Lisa. Měla tak na něj výhled z kuchyně, kde pomáhala matce s přípravou slavnostního oběda. Její obsese být mu nablízku se sice každým dnem maličko lepšila, avšak ne natolik, aby se mohl dostat z jejího zorného pole.

Nutnosti konverzovat je uchránily matka s Abbolison, které začaly nosit na stůl. Pečený krocan s kaštanovou nádivkou měl tak zlatavou kůrčičku, že by mohl vyskočit z televizního pořadu Julie Childové, na který se matka ráda dívala. A tak skvěle jak vypadal, i chutnal.

„Abbolison, drahá, vypadáš poslední dobou pobledle. Je všechno v pořádku? Ah! Není ti náhodou špatně kvůli nějakému speciálnímu důvodu?" optala se Eileen dychtivě.

Severusovi zaskočil hrášek.

Abbolison ho praštila do zad větší silou, než bylo bezpodmínečně nutné. „Jsem v pořádku. Nic speciálního se neděje."

Čarodějka posmutněla. „Rozumím. Co trochu vánočního pudinku? Ten pomůže na všechny neduhy."

Po obědě se všichni čtyři přesunuli do obývacího pokoje na tradiční projev královny Alžběty II. Abbolison jím byla přímo fascinována.

„Oh, to je vynikající! To musím navrhnout babičce, také by mohla mít takový projev!"

„Vaše babička se věnuje politice?" zeptal se Tobias zamračeně.

Severus se nahnul dopředu dříve, než stihla Lisa začít vykládat o tajemném magickém ostrově s matriarchální královnou sirén. „Přesně tak. Je v Itálii poměrně hodně činná ve veřejné správě."

„Ženský dneska nevědí co se sebou. Musí se cpát i tam, kde nemaj co pohledávat," zafuněl mudla, ale navrátil pozornost ke královně hovořící v televizi, jakkoliv to bylo nedávalo smysl. Královna nejspíš měla speciální šovinistické povolení.

Abbolison ho šťouchla do žebra. „Vždyť mudlové tady mají také královnu, proč nemohu hovořit o té naší?"

„Žádná magie a žádné kouzelné země, o kterých žádný mudla nikdy dřív neslyšel," připomněl jí základní pravidla přežití v domě. Více se k ní natočil a odhrnul jí modrý pramen vlasů na záda. „Jak se ti líbí tvůj dárek?" Ze všeho nejvíce ji chtěl rozptýlit od nutkavého pocitu vysvětlovat mudlovi podstatu nezávislosti magických států.

Abbolison si šťastně sáhla na nové náušnice z bílého zlata ve tvaru kapky dekorované bílou sladkovodní perlou a čirými zirkony. V rámci potlačení pocitu viny si vyžádal od Narcissy doporučení ohledně zlatnictví. Jeho k smrti marnivou ženu ten nápad zřejmě potěšil.

„Jsou krásné! Kdo je vybíral?"

„No dovol," zavzdušnil se, „nenechal bych někoho jiného, aby za mě vybíral dárek určený tobě."

Prsty s dokonale nalakovanými nehty se šperku dotkla. Postupně se do její těžce zkoušené mysli navracely i myšlenky na dočasně upozaděnou marnivost. „Nevěřila bych, že máš tak dobrý vkus."

„Čímpak to?" zeptal se blazeovaně.

„Viděla jsem, jak sis vyzdobil svůj staromládenecký byt a v čem chodíš oblékaný. Chovala jsem jen velmi malou naději."

Být někým jiným, mladším a nevychovaným, vyplázl by na ni jazyk. „Mýlit se je lidské."

Téměř cítil její protočení očí.

„A co tvůj dárek? Využiješ jej?"

Rozvážně přikývl. Organizér na sypké přísady, který začne zářit, když začne přísada docházet, byl důmyslným darem, o jehož existenci věděli jen lidé z oboru. Potěšilo jej to o to více, že bylo jasné, že dárek koupila dopředu, neboť v posledních několika týdnech neměla na podobné záležitosti ani pomyšlení.

V jedenáct hodin padl do postele natolik vysílen, že si ani nevšiml, když se v noci Abbolison vyplížila z ložnice, aby se vrátila o dobré dvě hodiny později obtěžkána dalšími Severusovými fotografiemi z dětství spolu se zábavnými historkami od jeho matky.

Dvacátý devátý prosinec byl jejich posledním večerem v Tkalcovské ulici. V krbu hořel oheň a Severus počítal minuty do ranního odjezdu. S otcem se stačil už dvakrát pohádat tak moc, že vyhrožoval předčasným odjezdem. Jen naléhavé prosby Abbolison, která po nehodě s bubákem lpěla na rodině a tradicích ještě více než předtím, jej pokaždé upokojila.

Siréna teď spokojeně seděla na gauči v novém svetru od matky, v rukou hrnek s horkou čokoládou, ze kterého se stále ještě kouřilo. Dárkyně svetru tiše štrykovala a otec zlobně zahlížel na znovuzapnuté rádio, které se stále tvrdohlavě drželo vánočního programu. Už už vypadal, že se přístroj dočká dřívější výhrůžky, když perfektně secvičený sbor zahájil jednu z rychlejších písní – Hark! The Herold Angels Sing!

„Cantan gli Angeli nei cieli..."

Abbolison odložila hrneček, více se narovnala a z plna hrdla se přidala ke zpěvu ve svém rodném jazyce. Ostatní tím šokovala natolik, že ustali ve svých činnostech. Tobias se dokonce zapomněl mračit, místo toho tmavé oči vykulil.

Houpala se do rytmu, ruce pozvednuté, jako kdyby chtěla chór dirigovat.

Byla to známá koleda, anglická, a v jiném jazyce zněla exoticky avšak velice půvabně. I když to mohlo být i jejím provedením. Abbolison měla přivřené oči a za doprovodu sboru z rádia, předváděla životní výkon.

Slova jí plynula z úst s něžnou delikátností. Oslavovala dokonalé spojení textu a melodie, které dohromady vytvářeli nadpozemský zážitek. Člověk měl chuť vyskočit na nohy a radovat se z čirého faktu, že je naživu.

Teprve v ten moment lektvaristovi došlo, že to bylo poprvé od loňského Valentýna, kdy slyšel Abbolison zpívat. Používat svůj dar? Jistě! Ale skutečný zpěv nikoliv.

Rychle se podíval po rodičích. Jestliže jeho její hlas okouzlil, jak na tom byli oni?

„No," zkroutil otec po konci písně ústa v téměř uznalém gestu. „Možná, že ses s těma právama sekla, holka. Tímhle by ses mohla živit."

„Vskutku," přispěla starší čarodějka. „Neuvažovala jsi někdy o kariéře zpěvačky?"

Abbolison zakroutila hlavou. „Nikoliv. Je to jen takový koníček."

„Ach tak, koníček," zopakovala po ní Eileen. Pohledem tvrdým jako skála, jež pro ni nebyl typický, probodla jediného syna. „Severusi, mohl bys mi, prosím, jít pomoci s dezertem?" Nechtěl, přesto se ocitl zahnaný do kouta v malé kuchyňce tváří v tvář rozzuřené matce. „Je to siréna? Vzal sis sirénu?! Přivedl jsi sirénu do jedné místnosti s otcem?!!"

Nezeptal se drze, zdali je siréna její nové oblíbené slovo, ani nepoukázal na fakt, že tím, že ho zavolala do kuchyně je to ona, kdo nechává ty dva samotné v obýváku. Místo toho ze sebe vyloudil krátkou verzi Brumbálova katastrofálního pontenerského plánu. „Jak jsi to vůbec poznala?" otázal se nakonec se zájmem.

Změřila si ho s povytaženým obočím, o kterém si dlouho chybně myslel, že jej zdědil po otci, neboť jej často nepoužívala. „Zapomínáš, že jsem čarodějka a něco jsem se za svá studia naučila. Kromě toho jsem při jejím zpěvu dostala chuť něco upéct a rozdat to sousedům, aby ti morousové také pocítili nějaké to sváteční štěstí. Musela v tom být magie, oba víme, jak jsem na tom s pečením." Na důkaz sebrala z linky tác s ožahlými sušenkami.

Když se vrátili, pololežel otec ve svém křesle s téměř mírumilovným výrazem, prsty rukou propletené a položené na břiše. Pohupoval hlavou do rytmu, zatímco Abbolison zpívala další populární sváteční hit. Rádio bylo pro tyto Vánoce zachráněno a matka už se o výjimečnosti své snachy více nezmínila.

K Lisině radosti a Severusově zachmuření se na zbytek prázdnin přesunuli na Pontenero.

Pokud snad byly Vánoce v Tkalcovské utrpením, oslavy na přivítání dalšího roku na ostrově sirén byly samotným peklem. Všude švitořily stovky lidí, kteří neměli nic lepšího na práci, než se jich vyptávat na každičký detail z jejich života. Toužili vědět, jaké byly jejich líbánky, jak se jim dařilo během jejich prvního roku manželství, jak oslavili své výročí (odpověď na tuto otázku byla obzvláště komplikovaná) a kdy nastane oslava jejich Hrdého roku. Severus si z celého srdce přál, aby se mohl vrátit domů, zachumlat se do teplého zeleného povlečení, které jim Lisa pořídila a už nikdy nevylézt.

„To je dost, že ses ukázal!" Ozvalo se náhle, než Severuse sevřely ve smrtelném sevření dvě obrovské ruce.

„Faride," pozdravil slušně.

Snědý voják oslnil sál svými bílými zuby. „Už jsem si myslel, že se nám vyhýbáš! Ještě jsem nezažil, že by se někdo zvládl od téhle rodiny distancovat na tak dlouho. Nejspíš jste s Abby trhli nějaký rekord."

Lektvarista si byl jist, že kdyby ho nechali, délku jeho rekordu by nepřekonal nikdo další stovky let. „Abbolison na tom trvala."

„Jak by taky ne, vždyť se na ni podívej, je bledá jak mlíko. To jí nedáváš najíst?"

Severus se zaškaredil. Prolétl kolem nich očarovaný tác s vysokými sklenicemi plnými bublinatého pití světlé barvy. Rychle jednu uzmul. Whiskey to nebyla, ale uměl pracovat s málem. „Její jídelníček zůstal nezměněn, pouze nemá tak velkou chuť k jídlu." Za to si vysloužil stisk ramene.

„Tak už je v tom? To by bylo výborný, vyměnili bychom si místa v radě v rámci Hrdého roku. Tenhle ostrov potřebuje mužskej pohled jako sůl, to ti říkám!"

„Není," zavrčel a urychleně zkontroloval, zda je někdo z nejblíže stojících příbuzných neposlouchá. „Proč se tím v poslední době všichni zaobírají? Ne každý má automatickou potřebu předávat svůj genetický materiál!"

Farid se zatvářil chápavě. „Já míval taky strach, Severusi, to je úplně normální."

„Já nemám strach!" Minimálně by ho nikomu nepřiznal.

„Ne, jasně, že ne," přikývl voják v uniformě velitele stráží v jak jinak než modré barvě. „To není něco, o čem by chtěl kdokoliv mluvit, ale řeknu ti to takhle – všechny obavy jsou fuč v momentě, kdy toho drobka poprvé uvidíš. Kouzelnější než jakákoliv magie, přísahám."

Severus nad něčím takovým nechtěl přemýšlet. Měl v hlavě přesně stanoveno maximální datum, kdy musela Abbolison otěhotnět, aby získal nárok na dědictví Princů. A čím víc se k němu blížili, tím horší bylo hledat výmluvy, přestože by jejich seznam byl dlouhý alespoň deset stop. Válka, jeho špionáž, slib Brumbálovi, pochybnosti o schopnosti být dobrým otcem, pro změnu válka...

Koutkem oka zahlédl, jak byla Abbolison vyzvána jedním z vojáků, aby ho doprovodila do vedlejšího salónu, který byl soukromým útočištěm královny Tamiany. Její babička si s ní přála hovořit.

-----------------------------------

Když Abbolison vešla do krásné, do krémové barvy laděné místnosti, měla královna velice škrobený postoj. Seděla na jednom ze dvou sofa se zlatými nožkami a světloulinkým potahem, na kterém byly nepatrné vzory propletených větví stromů v jen o dva odstíny tmavší barvě. Na zdech visely obrazy zachycující krásy Pontenera a několik podobizen předků.  Sklonila se, aby své královně políbila ruku, jak žádala etiketa. Na naleštěné bukové podlaze zněly její kroky jako výbuchy sopky. „Vaše Veličenstvo," pozdravila vychovaně.

„Vítej, má drahá, po tak dlouhé době zpátky doma." Lisa se nehádala o tom, že tu byla teprve před pár týdny na oslavu Hrdého roku. Královna měla vždy pravdu. „Doneslo se mi, že se zdáš být velmi zachmuřilá a jak vidím, zvěsti byly pravdivé. Co je v nepořádku? Tvá mysl se koncentruje okolo tvého Vyvoleného a trpíš hlubokými obavami."

„Já nevím, co říct." Vyčkávala a nechala babičku, aby se vše dozvěděla skrze dar. Nechtěla nahlas vysvětlovat podstatu svého setkání s bubákem. Už jen samotná vzpomínka jí rozklepala.

Stará čarodějka zjistila vše, co potřebovala. Ve tváři měla vepsanou lítost.

„Ach, děvče zlaté, taková nechutná bestie ti zkřížila cestu. Anglie je tak nebezpečné místo, samý chlad a temnota." Poklepala na nízkou podnožku u svých nohou, na které Abbolison v dětství občas sedávala a nechávala si babičkou zaplétat dlouhé vlasy. Ukázalo se, že panovnice měla dnes stejný plán jako před mnoha lety. Nechala dívku usadit zády k sobě, rozpletla jí jednoduchý drdol a začala jednotlivé pramínky svazovat do úzkých cůpků, ze kterých pak splétala mnohem složitější účes. „Abbolison, pověz mi, jaká je hlavní úloha sirén?"

„To přece...," začala protestovat zmateně, ale babička ji přerušila.

„Chci, abys mi ji zopakovala nahlas. Má to své opodstatnění."

Lisa zaměřila svůj pohled na nástěnný portrét královny Yery, která vládla Ponteneru před třemi sty lety. Byla to přísně se tvářící dáma v korzetu tak sešněrovaném, že bylo s podivem, že jí nevybuchla hlava. „Ochránit svého Fatum Magnus. To je naším nejvyšším posláním."

„A ty máš pocit, že jsi ve své úloze zklamala, proto se necháváš stíhat tou jedem nasáklou představou, kterou ti nasadil do hlavy ten podsvětím stvořený tvor." Královnin dar byl příliš silný na to, aby bylo možné skrývat pravdu. Abbolison začaly po tváři téct tiché slzy. „Povšimni si však, že tvůj Vyvolený je zcela v pořádku. Nedošlo k žádné úhoně, je živ a zdráv."

„Ale mohl... Myslela jsem si, že...!" Slzy následovaly vzlyky.

„Jenže tomu tak není! Už je to dávno za tebou. Zvolila sis těžkou cestu, takže teď musíš nést své břímě, ale tohle k němu nepatří. Musíš se vzchopit. Víš, co sirénu nejlépe spojí s jejím Fatum Magnus?"

„Co?" zeptala se Abbolison dychtivě. Cokoliv, co by ji více přiblížilo k Severusovi, bylo dobré.

„Společný potomek, má drahá."

Srdce mladé ženy pokleslo. Severus o dětech nechtěl ani mluvit. Kdykoliv na ně od svatby zavedla řeč, nepochodila. Dokonce ani po úmluvě s prastrýcem ne.

Královna Tamiana ji chytila za bradu a natočila k sobě. „Muži jsou slabí, Abbolison, to ví náš národ už celá tisíciletí. Nikoli fyzicky, ani psychicky, ale emocionálně. Nedokáží vidět problém z více úhlů pohledu, neberou v potaz lidské city. A proto se nám nikdy nemohou rovnat. Jdi a zařiď, co je nutné, vždyť už jste manželé. On už se se svou otcovskou rolí smíří časem."

Představa, že by nepotřebovala Severusův souhlas byla lákavá, ale zároveň tak nějak... nesprávná. „Copak by ho Severus neměl sám chtít?"

Královna se zatvářila samolibě. „Muži nikdy nevědí, co chtějí. Proto musí přijít žena, aby jim to ukázala."

Když se mladý pár vezme (nebo byť jen sestěhuje), začnou otázky na děti přilétat ze všech stran. Kdo nezažil, nepochopí... Co myslíte, podvolí se Severus společenskému tlaku nebo bude Lisa nucena jednat bez jeho vědomí?