„Ne, nechci žádnej blbej mokrej hadr na hlavu!" Mladíkův hlas zněl rozzuřeně a vystrašeně zároveň. Hrubě od sebe odstrčil starostlivou Ginny, která se ho pokoušela udržet na gauči, aby se dostatečně uklidnil, ale s pramalým úspěchem. Vyskočil na nohy, a ačkoliv se mu hlava stále motala, vydal se do předsíně, kde se toho dělo nejvíce. Tam také našel Siriuse ve funkci spojky.

„Harry! Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě, když kmotřence uviděl.

„Ne, to nejsem! Chci tam hned jít! Musím na vlastní oči vidět, co se stalo!"

Sirius kývl kolem nově procházejícím členům mířícím k východu, aby se mohli přemístit. „Právě proto tam nemůžeš. Mohli by tam na tvůj příchod čekat Smrtijedi, aby tě vzali za Ním."

Harry rozhodil ruce do vzduchu. „Tak ať! Proč mě už konečně nenecháte bojovat? Jsem dobrý kouzelník, dostávám lepší trénink a mám zatraceně velkou motivaci. Vždyť tady jde o Fay, tak proč mě sakra pořád necháváte stát v koutě jako malý děcko? Jsi můj kmotr, mohl bys zařídit, aby mě do Řádu přijali!"

„NE, to neudělám!" zařval Sirius nazpátek. Dlouhé vlasy mu vlály okolo hlavy a na vteřinu vypadal přesně tak šíleně jako na fotografii z Azkabanu, podle které ho hledali, když utekl.

Stáli proti sobě jako dva vrčící lvi připraveni kdykoliv vyskočit a kousnout toho druhého do krku. „Proč ne, zatraceně?"

„Protože já nebudu ten, kdo tě pošle na smrt, rozumíš?!"

Nastalo tíživé ticho. Oba muži těžce oddechovali, rozrušení ze všeho toho křiku.

Harry polknul. „Nemůžeš mě chránit věčně. Voldemort se mě snaží zabít už od doby, co jsem byl batole. Je úplně fuk, jestli začnu bojovat ani ne o rok dřív."

„Harry...," pronesl jeho jméno Sirius s tolika emocemi, jaké u něj ještě nikdy neslyšel. „Já jsem toho v životě hodně zpackal. Dělal jsem příšerný chyby a možná je furt ještě dělám, ale až jednou zkapu, tak se nechci postavit před Lily a Jamese a říct jim, že jsem tě nechal se vrhnout do nebezpečí dřív, než to bylo opravdu nutný. Války se nerozhodují během jedinýho dne, budeš mít ještě spoustu příležitostí zasáhnout, ale teď... teď ještě ne. Až ti bude sedmnáct, budeš se moct rozhodnout, jak budeš chtít, ale dokud to záleží na mně, dostaneš ten nejlepší trénink v relativně bezpečným prostředí. Ale žádný boj."

To byl možná ten nejdelší proslov, co od něj Harry kdy slyšel. Chtěl se hádat. Strašně moc toužil po tom si vylít svou frustraci, ale teď by vypadal jen jako vzteklý harant, co kolem sebe kope. „Tys nebyl o moc starší, když jsi bojoval v První válce."

„Bylo mi dvacet a byl jsem v tréninku na bystrozora. To je podstatný rozdíl."

Student si přejel zoufale dlaněmi po obličeji. „Jenže tady jde o Fay, sakra! Co když je... co když vážně je..." Hlas se mu zlomil. Už zase ho Voldemort připravil o důležitého člověka v jeho životě.

Sirius ho okamžitě strhnul do náruče. Držel ho pevně, hladil ho po rozčepýřených vlasech a nechával ho ze sebe dostat všechny ty pocity, které ho požíraly zaživa. „Já vím, jaký to je, když ti někoho vezmou," šeptal, „jenže ona by nechtěla, aby ses kvůli ní vystavil nebezpečí, a ty to zatraceně dobře víš. Věř mi, že mám dobrou představu, o čem mluvím, když ti říkám, že čekat v hlavním štábu je někdy to úplně nejtěžší ze všeho. Jenže ty tam prostě jít nemůžeš. Ale jestli chceš, můžeš jít nahoru do starý ložnice mých rodičů a rozbít tam cokoliv na co ti padne zrak. Uděláš mi tím jedině radost!"

Nakonec nechal Harryho v jídelně v péči Rona, Hermiony a Ginny. Sám zůstal na své stráži, aby zachytil každou novou zprávu. Byl proto první, kdo uviděl Brumbála, když se přiletaxoval.

„Dobrý večer, Siriusi, i když... dobrý není v žádném případě." Smutně pokýval hlavou ve špičatém šarlatovém klobouku.

„To zcela určitě není," přisvědčil. Když se starý čaroděj rozešel hlouběji do domu, zmateně se zamračil. Očekával, že z Bradavic přicestují osoby dvě. „Kde je Srabus? Proč taky nepomáhá? Nebo byl snad jedním z těch hajzlů, co nechali vybuchnout dům Harryho holky?"

Brumbál nespokojeně mlasknul, jako kdyby chtěl dát najevo, že kdyby ve skupině útočníků Severus skutečně byl, býval by Dunbarovy jistě upozornil, aby se pokud možno zkusili zachránit. „Severus slaví svátky se svou ženou. Odjeli na pár dní na návštěvu za rodinou. Není to pěkné? Abbolison to jistě udělá moc dobře."

Sirius byl ze srdce rád, že si ředitel nepočkal na jeho kousavou odpověď, za kterou by si jistě vysloužil přinejmenším pokárání.

---------------------------

Dříve toho večera měla jedna napůl čarodějná rodina velmi naspěch.

„Fay, už čekáme jenom na tebe!" zahalekala paní Dunbarová přes rameno. Bylo půl dvanácté a oni šli pozdě. Takhle na ně nevyzbydou žádná dobrá místa! Zpoza rohu se do předsíně přihrnula její nejstarší. Nandávala si rukavice a mumlala si cosi pod vousy jako každá správná puberťačka.

„Je to vážně nutné, mami?" stěžovala si nahlas. „Mudlovské náboženské svátky s námi nemají přece vůbec nic společného."

Podívala se na otce, který měl ve tváři nadějeplný výraz, ale matka si s ještě více stisknutými rty, než měla před malou chviličkou, utáhla šálu kolem krku. Všem třem svým nejbližším věnovala zdrcující pohled. „Já žiju většinu roku zapojená do vašeho světa. Kouzla, magické předměty, vy dvě tak daleko, jak je to jen možné, zatímco vašeho otce může kdykoliv v práci kousnout nějaké podivné zvíře. Jen na Vánoce chci jít společně na půlnoční mši jako rodina. Chci toho snad po vás tolik?" V odpověď dostala troje odmítavé vrtění hlavou, takže se spokojeně otočila k odchodu.

„Náhodou je to docela pěkný, všechny ty koledy, svíčky a tak. Získáváme tím povědomí o mudlovských zvyklostech," přisadila si Lora chytrácky.

Fay obrátila oči v sloup. „Havraspáři."

Jako poslední se připojil k obouvání pan Dunbar. Měl na sobě svůj nejlepší oblek, který mu manželka připravila. Mudlovské oblečení už si vcelku zvládal vybírat sám, ale na důležité události si raději nechal od své druhé polovičky poradit. Stejně tak psíma očima požádal o zavázání kravaty, se kterou tolik bojoval. Bylo by snazší na tom sám sebe oběsit než ji uvázat do společensky přijatelného uzlu.

Byli už téměř ze dveří, když paní Dunbarová viděla, jak manžel natahuje ruku s hůlkou, aby zhasnul světlo v obývacím pokoji. „Ach, miláčku, nech prosím rozsvíceno. Bruno by se tu mohl sám potmě bát."

Pan Dunbar se s povytaženým obočím podíval na jejich nahlas chrápajícího buldoka, který ležel na zádech ve svém pelechu. Měl nafouknuté bříško ze všech kousků dobrot ze slavnostní tabule, kterými ho členové rodiny tajně krmili na přilepšenou. Čaroděj si myslel svoje o tom, kolik pozornosti věnuje jejich pes odchodu svých páníčků, natož tmě, ale nechtěl se hádat. Nechal světlo světlem a vyrazil za svými děvčaty.

Pak už jen všichni pěšky pospíchali na půlnoční mši do kostela svaté Kateřiny, stihli ji jen tak tak.

Nikdo z nich nečekal, že se z příjemně stráveného času za zpěvu koled v ozářeném kostele, vrátí do naprosté zkázy.

Dvoupodlažní bytovka, která byla jim a třem dalším mudlovským rodinám domovem, byla srovnaná se zemí. Z trosek se kouřilo, vyčnívaly z nich dráty a obří kusy betonu. Z dálky se ozývaly sirény hasičů. Nad celou tou spouští stoupala k nebi v závoji smaragdového kouře výš a výš lebka, které místo jazyka vyčníval z úst veliký had.

Kolem zříceného domu pobíhali lidé ve zjevně špatně zvoleném mudlovském oblečení a freneticky odhazovali suť. Na chodníku se v bezpečné vzdálenosti začínal tvořit menší dav, ve kterých Dunbarovi poznávali sousedy z okolních bytovek. Nikoliv však Richardsonovy, Wallesovy ani Ryanovy z té jejich...

Pan Dunbar na nic nečekal, prodral se okolo paní Lynchové odnaproti a začal pomáhat s odhrabáváním. Vždyť pod jeho rukama ležel v rozvalinách celý jejich život. Hledal především své sousedy, i když hluboko v srdci věděl, že kdyby bylo koho zachránit, nevznášelo by se mu nad hlavou Znamení zla. I tak si rozedíral ruce do krve, jak se snažil zuřivě hrabat.

„Do testrálí prdele, jste to vážně vy?"

Kdosi ho hrubě chytil za rameno. Mladý muž vedle něj měl rozcuchané zrzavé vlasy, roztržený vánoční svetr s pleteným stromkem na hrudi, v uchu náušnici a očouzenou tvář. „Co?" zeptal se nechápavě, když zíral do užaslé tváře neznámého. Ten mu strkal pod nos jeho vlastní fotku pořízenou z databáze zaměstnanců Ministerstva. Zamrkal na ni, než přikývl. „No ano, to jsem já!"

„VŠICHNI SEM!" zaječel zrzek několikrát kolem sebe. Pan Dunbar ve své šokem zamlžené mysli začínal chápat, kdo to nejspíš je. Kolem nich se srotili všichni ti více či méně vhodně odění kouzelníci. Radostně vykřikovali a nadšení se ještě znásobilo, když první z nich zahlédl Samanthu tisknoucí si k sobě holky.

Dále šlo všechno ráz na ráz. Zrzek, který byl skutečně jedním z Weasleyových, je spolu s bystrozory Pastorkem a Lupinovou dostali do sídla věhlasného Fénixova řádu. Dům byl odporně zatuchlý, čímž panu Dunbarovi přinesl vzpomínky na příbytek jeho staré pratety Drusilly.

„Harry!" Fay se jako blesk vymotala z matčiny náruče, aby padla kolem krku mladíkovi, kterého poznávali pouze z novin. A také Fayina vyprávění a dopisů – pochopitelně.

Slavný Harry Potter, Vyvolený, se ocicmával s jeho dcerou v hale jakéhosi magicky chráněného úkrytu, kde nikdo neslyšel o větrání. Vskutku surreální.

Paní Dunbarová – žena činu – udělala několik rychlých kroků vpřed a jediným krátkým škubnutím za dceřin kabát, přerušila to velké shledání. „Fay, drahoušku, na to budete mít jistě čas později. Rychle nás představ a pak ho nech, ať nám poví, co se to tu prokrista vlastně děje!"

Ukázalo se, že si Smrtijedi vybrali Fay za svůj cíl, aby Potterovi ublížili. Mladík z toho byl nanejvýše zarmoucený a neustále mumlal omluvy, které byly zcela irelevantní vzhledem k tomu, že to nebyla jeho chyba. Navíc oni, na rozdíl od jejich sousedů, měli dnes v noci proklaté štěstí.

Po sérii neuvěřitelných momentů, mezi které patřilo i setkání s nejznámějším vrahem Anglie, dostali přiděleny dva pokoje pro hosty. Jeden pro manžele, druhý pro dívky. Lora kolem nich prošla, aniž by jí připadalo divné, že ji Fay nenásleduje a než za sebou zavřela dveře, pevně je oba objala. Jejich starší ratolest se mezitím ztratila o patro níže v pokoji, který dle kouzelníkova podezření patřil slavnému mladíkovi.

„Nelíbí se mi to," řekl pan Dunbar své manželce polohlasně. V kouzelnickém světě bylo běžné, že se čekalo s nejvyšším bodem intimity až do svatby. Co byl za otce, když nechal svou neprovdanou dceru, aby přespala u mladíka v jeho ložnici?

„Řekla bych ti, abys přestal být tak prudérní, ale tentokrát ti řeknu jen to, že bys měl být rád, že jsme všichni naživu. Je s chlapcem, kterého má ráda a s kterým chodí už pěkně dlouhou dobu. Ani my dva jsme tak dlouho nečekali! A teď mě vezmi do jednoho z těch děsivých pokojů a dokaž mi, že jsme opravdu živí a zdraví."

Čaroděj naposledy vrhnul přes rameno nejistý pohled ke dveřím mladého Pottera, než vzal manželku do pokoje pro hosty, aby vyplnil její přání.