V sídle Řádu se hodovalo. Molly se s vánoční večeří opět překonala, pokud to bylo vůbec možné, protože tu karamelovou omáčku na mandlovém dezertu mohli stvořit jen bohové.

Čarodějové a čarodějky různého věku posedávali a polehávali po nejpoužitelnějším nábytku v obývacím pokoji v prvním patře, odkud se jim za poslední rok a půl podařilo vypudit veškerou havěť i valné množství prachu. Když se zapálily vánoční svíčky, nebyl dokonce ani cítit pach zatuchliny.

„Ugh, myslím, že jsem už neměl jíst ten poslední kus kuřete," zafuněl Sirius. Pěst si zatlačil proti rtům, jak se pokoušel potlačit krknutí.

„Mamka toho zas navařila jak pro armádu a teď to bude celé svátky nabízet," hudrovala Ginny s hlavou opřenou o gauč, na kterém seděl Harry se svým kmotrem. Její sourozenci mumlavě souhlasili.

Hermiona, která si pro jednou nečetla, zato upírala zrak ke stropu s vymalovaným výjevem jakéhosi statečného Blacka bojujícího v šesté skřetí válce, se zahihňala. „Vsadím se, že nakonec nic nezbyde. Vím o někom, kdo se o to postará."

Nemusela ani zmiňovat jméno, aby všichni věděli, koho myslí. Ron však už spal stulený na druhé sedačce s pusou dokořán, takže se nemohl bránit.

Harryho tato poznámka nanejvýš potěšila, bylo to poprvé od Hermioniny a Ronovy hádky, kdy se o zrzkovi Hermiona nahlas zmínila. A to ještě ve vcelku přátelsky škádlivém rozpoložení.

„Co je to s těma dvěma?" zeptal se ho Sirius polohlasně. I on sám si všiml, že něco mezi Ronem a Hermionou není v pořádku.

„Hádají se, teda teď spolu vlastně už vůbec nemluví."

„Proč?"

Harry se musel zamyslet, jak takovou věc vůbec formulovat. „Eh, no, vlastně ani úplně nevím, ale má to něco společného s Levandulí Brownovou, se kterou se teď Ron furt mucká."

Sirius moudře pokýval hlavou. „Jo, ženský dokážou rozhádat nejedny přátele. To vím z vlastní zkušenosti."

Hrdina kouzelnického světa se zazubil. „Pohádal ses někdy s tátou nebo Náměsíčníkem kvůli holce?"

Starší kouzelník se nejprve rozhlédl, jestli je někdo v doslechu, všichni se ale bavili ve svých malých skupinkách a Ginny si odešla pro jablečný mošt. „No, nebyli jsme všichni úplně nadšený, když se Dvanácterák choval jako úplný pitomec kolem tvojí mámy. Byl jak posedlý, což jsem mu samo sebou řek. Nebyl z toho dvakrát odvařenej, to ti povím." Harry se tlumeně zachechtal. „Takže kolem toho byly docela rozpory, ale nakonec se dali dohromady, sláva Merlinovi, takže bylo všechno, jak má být."

Harry se spokojeně usmál. Miloval historky o rodičích. „Byli hodně zamilovaní?"

„Cha chá! Jak se jednou dali dohromady, byli nerozluční! Lily od sebe musela Dvanácteráka občas odstrkávat, aby nezůstávali věčně po škole kvůli pohoršování na veřejnosti," šklebil se Black šťastně. „A co ty? Taky vám s Fay nadává učitelský sbor do nemravů?"

U chlapce to vyvolalo výrazný ruměnec na tváři. Zatím je jen jednou málem přistihl Filch, když se schovávali ve výklenku za knihovnou. Měl tenkrát kalhoty na půl žerdi a Fay ho musela krýt, aby se stihl upravit. Naštěstí z toho nebyl žádný incident zahrnující přednášku a školní trest. „Ne, my se totiž dokážeme udržet," řekl naoko vážně.

Sirius ho začal lechtat na břiše, jako by zapomínal, že jeho kmotřenec už není malé dítě. I tak to zabralo. „To ti tak budu věřit. Na světě není puberťák, co by chodil s pěknou holkou a furt nemyslel jen na to jedno. Ale tentokrát to nechám plavat." Škádlivě ho šťouchl do žeber. „Jsem rád, že tu všichni jste. Už jsem se bál, že letos zůstanete ve škole, když jsi psal všechno to o Malfoyovi a jeho divným chování."

Vyznělo to trochu jako otázka, nad kterou Harry škubl rameny. „Je mi podezřelý už od konce prázdnin, co jsme ho potkali na nákupech. Je ještě bledší a divnější než obvykle, a taky furt se poflakuje s Nottem a Hilgardem. Kdyby nám na konci loňského roku nepomohl s Umbridgeovou – což bylo mimochodem taky fakt podivný – tak bych si myslel, že něco kuje."

„To je možný. Malfoyovi byli vždycky divná sebranka. Cissa se k nim se svojí chladnou náturou perfektně hodila." Trochu zatřepal hlavou, jak se pokusil zbavit myšlenky na příbuznou. „A co tě nakonec přimělo se rozhodnout k odjezdu? Doufám, že můj nádhernej úsměv." Starší kouzelník okamžitě vyšvihl výraz, který jistě považoval za nesmírně atraktivní.

„Přesně kvůli němu! A taky proto, že mi Charlie slíbil, že na Malfoye dohlídne. A tomu nic neunikne," ztišil mladík spiklenecky hlas.

Vánoční pohoda byla teď v pokoji skoro hmatatelná. Fred s Georgem se pokoušeli přijít na kloub mudlovskému rádiu, které dostali k Vánocům od Hermiony, Ginny probírala s Hermionou cosi ohledně nových příchutí zmrzlin Floreana Fortescuea na Příčné ulici, pan Weasley hlasitě chrápal v křesle.

„Bývaly Bradavice hodně jiné, než jsou teď?" zeptal se Harry, který se o Siriuse opíral zády.

„Ani bych neřek. Učení, McGonagallka zadávající nekonečné úkoly, randění, famfrpál, rozhádaný kámoši kvůli lásce, Snape bloumající po chodbách jak bůh kyselosti... Ne, žádná změna."

„Kyselej je, to teda jo."

Sirius mu pocuchal už tak dosti neuspořádané vrabčí hnízdo na hlavě. „Dělá ti snad problémy? Můžu mu ukázat, co se mu stane, když si bude zahrávat s mým kmotřencem."

„Díky, ale ne. Hodiny nitrobrany jsou sice pořád stejně příšerný jako loni, ale Obrana proti černé magii ujde. Ani už nestrhává Nebelvíru body za každý nádech. Celkově je teď díky Snapeové skoro snesitelný."

„Manželství Srabusovi svědčí, hm?"

„Asi jo, ale dost se tomu divím. Jsou se Snapeovou jako led a oheň," konstatoval Harry „Teda když je Snapeová v pohodě, samozřejmě. Teď má co dělat sama se sebou." Koutkem oka se podíval na Siriuse a rozhodl se, že zkusí své štěstí na téma, které ho v tomto roce trápilo ještě více než kdy dřív. „Myslíš si, že je Snape vážně na naší straně?"

Muž si přejel rukou po tváři, přičemž vydal zvuk, jako kdyby to poslední co chtěl na světě udělat, bylo odpovídat na tuto konkrétní otázku. „Já si myslím, že Srabus je a vždycky bude především na své vlastní straně." Zašklebil se. „Ale ačkoliv mu nevěřím ani ten jeho křivej nos mezi očima, už si nemyslím, že by si nakonec vybral Jeho."

Mladík se na kmotra poplašeně otočil. Opravdu se ho zastával dokonce i on? „Proč si to, sakra, myslíš?"

I Sirius vypadal, že není sám se svým názorem příliš spokojený, ale nehodlal ustoupit. Harry chtěl upřímnou odpověď a tu dostal. „No, zaprvé protože je jeho žena siréna a ta by nám a především tobě samotnýmu nepomáhala, kdyby bojoval za Smrtijedy. Kdyby byli ti dva na Jeho straně, tak by se ti nesnažila za každou cenu zachránit krk, když vás v létě přepadli při cestě do Doupěte. Mohla ty Smrtijedy jen omráčit nebo lehce zranit, ale ona je naprosto zmasakrovala. Viděl jsem Kingsleyho, jak po návratu z odklízení těl nazvracel tady dole v předsíni do držáku na deštníky. A to je to bystrozor, co už viděl hodně nechuťáren, tím si buď jistej."

To byla pravda, kterou bylo nutné vzít do úvahy. I Harrymu se udělalo špatně ze vzpomínky na to, co po těch grázlech zbylo. „A zadruhé?"

„Zadruhé jsem ještě v Bradavicích viděl, jak se pohádal se svou nejlepší kamarádkou a pak celou noc klečel před Buclatou dámou a čekal, až vyjde ven a odpustí mu. To by udělal Nebelvír, Zmijozel nikdy, a on polknul všechnu tu svoji hadí hrdost a čekal tam na ortel. Nebudu lhát, to udělalo tenkrát dojem skoro na každýho."

„Takže Snapeova nejlepší kamarádka byla Nebelvírka??" Ten zmetek měl nejlepší kamarádku a dokonce z Nebelvíru? Copak se svět zbláznil?

Sirius se na něj podíval jako na blázna, než mu poznání problesklo očima. Jak mohl Harry některé věci vědět, když mu je nikdy nikdo neřekl? „No jasně, byla- "

„POPLACH! POPLACH!"

Dům se během jediného okamžiku změnil v blázinec. Lidé na sebe rychle natahovali venkovní pláště, hůlky v pohotovosti. Většina čarodějů připravených na hlídce vyběhla hlavními dveřmi ven, jiní použili krb. Na oplátku se pár čarodějů včetně Kingsleyho Pastorka pokoušelo dostat dovnitř. Členi Řádu se překřikovali, vráželi do sebe, mezi nimi se pletlo dokonce i několik patronů. Dvojčata si přivolala své kabáty a vrhla se do akce, aby našli Hestii Jonesovou, která jim dělala dozor.

Harry stál spolu s Ronem, Hermionou, Ginny na schodech a celé to v hrůze pozoroval. Koho napadli? Kolik je mrtvých? Proč nás taky nenechají bojovat??

„Musí se dít něco strašného," vydechla v hrůze Hermiona. Harry, který stál o schod výš než ona, jí povzbudivě stiskl rameno.

Do vřavy pobíhajících kouzelníků náhle z neznáma vběhl velký zářivý patron. Býk měl nezvykle masivní rohy a z nozder mu unikaly namodralé jiskřičky. Stříbřité zvíře otevřelo tlamu, ze které vyšel nakřáplý hlas Pošuka Moodyho: „Dunbarovic dům je srovnanej se zemí, je nad ním Znamení zla. Hledáme těla."

Harry v první chvíli ani nechápal, co se vlastně dělo. Jednotlivá slova chápal, ale dohromady už nedávala smysl. Dunbarovic? To mluvili o Fay? O mojí Fay a její rodině? Jaká těla? Co? Co...?!

Zaslechl, jak Hermiona lapá po dechu. Chtěl sejít dolů ze schodů, znovu se zeptat, aby zahnal to příšerné dunění ve své hlavě, ale místnost se začala podivuhodně točit a naklánět. Náhle se mu podlomily nohy a sesunul se k zemi. Poslední, co si uvědomoval, byla Ginny volající jeho jméno.

P.S.: Jsem více než úplatná autorka. Za jeden dva pěkné komentáře jsem ochotná další kapitolu vydat dříve...