Sníh pokryl svou bílou pokrývkou každičkou volnou plochu; nezadržitelně se blížily Vánoce.

Den před odjezdem studentů na vánoční svátky, pořádal profesor Křiklan svou slavnou vánoční párty. Scházeli se na ní jenom ti nejvýznamnější a nejzajímavější osoby, proto získat pozvánku bylo prakticky nemožné. Přesto se našlo pár šťastlivců, kterým se té cti dostalo, ačkoliv nutno přiznat, že Severus se kvůli tomu jako šťastlivec necítil.

V místnosti bylo narváno, a přestože večírek sotva začal, už zde bylo k nesnesení vydýcháno.

Strop i stěny byly zahaleny těžkými smaragdově zelenými, karmínově rudými a zlatými závěsy, což působilo dojmem, že se všichni nacházeli v obrovském stanu. U zlatého lustru pověšeném uprostřed kouzlem zvýšeného stropu, ke kterému byly všechny závěsy přidělány, létaly živé víly. Oproti bodavému světlu z lustru přinášely svou třpytivou aurou alespoň náznak opravdové vánoční pohody.

„Severusi, vítejte!" zaburácel Křiklan, jakmile mladý pár zpozoroval. „A Abbolison, vypadáte jako vždy rozkošně! Jak vy to jen děláte?"

Siréna mu neodpověděla. Přišla hlavně proto, že si Severus myslel, že by jí pobyt ve společnosti udělal dobře. I její dnešní róbu vybíral on, protože se nedokázala rozhodnout a chtěla jít v tom, co se líbí jemu. Skončila proto v tmavě modrých šatech se stříbrnými kamínky, ve kterých vypadala, jako kdyby byla oděna do noční oblohy.

„Děkujeme za pozvání," pronesl Severus bez emocí, už teď litujíc svého rozhodnutí. Poté se sebe i Lisu pokusil vmanévrovat pryč od hostitele, avšak nepodařilos se mu vyvinout dostatečnou rychlost.

„Přestaňte nám utíkat a pojďte sem k nám, Severusi!" zahalekal spokojeně Křiklan. Bylo mu ke cti, že takhle odvážný, aby vtlačil lektvaristu i s manželkou do párty hloučku, nebyl ani sám Brumbál.

Skupinu tvořila směs poloslavných osobností. Od jakési famfrpálové hráčky, přes úspěšného majitele obchodu s kožedělným zbožím z magických tvorů, až po neznámým lektvarem sjetého bubeníka Sudiček, které by znal pravděpodobně každý čtenář Týdeníku čarodějek, ke kterým však Snapeovi nepatřili.

Konverzace plná chvástání byla plytká a nudná. Lektvarista se pokoušel dávat pozor, kdyby snad přišlo na nějakou zajímavou konverzaci, ale nic takového mu nebylo dopřáno. Jeho původní záměr taktéž nevycházel – Abbolison za celou dobu neopustila své místo po jeho boku. Z hluboce tichého zamyšlení teď přešla do fáze, kdy se od něj odmítala vzdálit. Madam Pomfreyová to považovala za zlepšení, on za noční můru bez špetky soukromí.

Vzrušující změnu k uzoufání nudnému večeru přinesl až školník Filch. Doslova.

„Pane profesore Křiklane!" zasípěl Filch, jemuž se ve vyvalených očích zračila jiskřička čirého fanatismu hlídače, „našel jsem tohodle chuligána, jak se snaží dostat dovnitř a dovolil si tvrdit, že je tu jako doprovod! Vopravdu je zvanej?" K všeobecnému překvapení před sebou tlačil Draca Malfoye. Držel jej za látku na zátylku, takže student vypadal jako nemohoucí kotě, které může jen mávat packami, ale nic z toho.

„Ach jémine, co teď s vámi, chlapče?" zhrozil se Křiklan afektovaně.

„Přesně! Co teď s nim, pane?" zašklebil se moták. „Mám mu zajistit příjemňoučkej trest mytí podlahy? Nebo snad ještě něco víc fajnovýho?"

„Propáníčka, chlapče, teď jste tomu dal," mlaskl Křiklan nespokojeně. „Není pěkné se někam pokoušet dostat-"

„Draco, tak jsi konečně dorazil," přerušila jeho lamentování tiše Abbolison. Strhla tím na sebe pozornost celé skupinky. Překvapila je už tím, že za celý večer poprvé promluvila. Dokonce i Severus naklonil svou hlavu mírně na stranu – jeho společensky přijatelné projevení zájmu. „Už jsem si říkala, kde se touláš?"

„Omlouvám se, zdržel jsem se," objasnil blonďák, zatímco se pokoušel vymanit z Filchova sevření.

„Vy jste ho pozvala, má milá?" zeptal se Křiklan pro ujištění.

„Ovšemže," odvětila a zahákla se za Dracovo rámě, takže jej Filch konečně pustil. „Vždyť je to koneckonců můj a Severusův kmotřenec."

Pohledy se jako na tenisovém zápase přesunuly na hlavu zmijozelské koleje. Ten se svou neproniknutelnou maskou pouze přikývl.

Křiklan se rozzářil jako vycházející slunce. „Ach ovšem, mám to ale hlavu děravou, vždyť si pamatuji oznámení o křtinách! Váš dědeček, Draco, se tenkrát vaším narozením chlubil všude, kam přišel. Ano, znal jsem ho, opravdu dobře jsem ho znal... Prosím, pane Filchi, je to v pořádku. Šlo o pouhé nedorozumění, chlapec smí pochopitelně zůstat."

Filch se otočil a šouravým krokem se vydal pryč, zatímco si dotčeně brblal pod vousy. Atmosféra se s jeho odchodem opět uvolnila, konverzace nabrala své nudné obrátky.

„Možná bys mohla Dracovi ukázat pípu s dýňovou šťávou? Jistě mu vyprahlo z toho, jak jej Filch držel za límec," nadhodil Severus naoko bezdůvodně směrem ke své ženě. Abbolison však díky daru okamžitě věděla, že se jí jen pokouší na chvíli zbavit. Hrudník se jí sevřel v návalu úzkosti, nicméně se pokusila v duchu sama sebe přesvědčit, že není čeho se bát. Severu jí neposílal pryč úplně. Jen na pár minut, aby nebyli pořád spolu, jak tomu bylo většinu času v posledních několika dnech.

Polkla. „Jistě, to je vynikající nápad. Pojďme, Draco." Její výhodou bylo, že byly jejich ruce stále zaháknuté do sebe. Mladík neměl šanci protestovat, koneckonců oba věděli, že pozvánku nedostal a ona ho právě dostala z pořádně proklaté situace.

Neměla žádný daný směr, dokonce ani dýňová šťáva nebyla jejím cílem, protože Draco ji neměl rád. Ne, že by se Severus namáhal zjišťovat o svém kmotřenci tento typ informací. Nakonec zamířila mezi podpůrné sloupy na straně rozšířené místnosti. Cestou davem ukořistili z tácu Colina Creeveyho z nebelvírského pátého ročníku dva ovocné punče.

„Jak ti je?" zeptal se Draco opatrně, když získali relativní klid v příšeří za sloupem. To vypadala skutečně tak křehce, že se jí všichni ptali tím litujícím tónem?

„Obstojně," zvolila nakonec neutrální odpověď. Mírně se natáhla na špičky, aby se jí Severus neztratil z dohledu. Ještěže byl tak vysoký. „Proč jsi se sem chtěl vplížit? A nelži mi," dodala, když se Draco stačil sotva nadechnout k odpovědi.

Našpulil uraženě rty a otráveně sledoval Pottera, jak se snaží neohrabaně skládat komplimenty svojí tuctové nebelvírské holce u fontány s bezinkovým likérem. Podle jejích ďolíčků ve tvářích mu to nejspíš baštila. „Chtěl jsem se tu s někým setkat, jenže jsem nedostal pozvánku. Doufal jsem, že se nenápadně proplížím, což se očividně nezdařilo."

„Aha," řekla bezmyšlenkovitě a stoupla si na špičky, aby se podívala, jestli je Severus stále na stejném místě na jakém jej opustila.

„Co to děláš?"

Odkudsi se linula velice nesváteční hudba mandolín, která byla až k smrti otravná.

„Sleduju, kde je Severus."

Blonďaté obočí se nechápavě stáhlo. „Proč?"

To byla dobrá otázka. Její potřeba vědět o každém Severusově pohybu už téměř soupeřila s paranoiou. Rozumná stránka jejího mozku věděla, že je hloupé a nesmyslné trávit se svým Vyvoleným každou vteřinu a že její potřeba kontroly dosáhla nezdravé úrovně, ale ta druhá stránka, která zastupovala srdce, na ni křičela, aby se od svého Fatum Magnus nevzdalovala. Co kdyby ji potřeboval a ona tam pro něj nebyla?

„Jen tak. Nechtěl jsi náhodou najít Charlieho?"

Teprve když se neozvala žádná odpověď, se otočila na zcela vytřeštěného mladíka. Díval se na ni, jako kdyby viděl samotnou smrt. Jeho už tak bledé líce nabraly ještě více nezdravou barvu. „P-Proč bych měl hledat Weasleyho?"

I bez daru by mu nikdo nevěřil, že se ptá jen z čistého zájmu. Jeho tón byl nepřirozeně vysoký, sešněrovaný. Abbolisonina unavená mysl však nedokázala vyprodukovat žádnou inteligentní odpověď, kterou by svůj přeřek zametla pod koberec.

„No, protože jsi do něj zamilovaný?"

Mladíkovi málem vypadl ovocný punč z ruky. „T-to ne! To já bych nikdy! Vždyť je to Nebelvír a učitel a krvez... Jak tě mohlo něco takového napadnout?" šeptal překotně, zatímco se rozhlížel kolem sebe, jestli je náhodou někdo neposlouchá. Ukázalo se, že tomu tak bylo.

„Děje se něco?" zeptal se jich starostlivý mužský hlas. Lisa se ani nemusela otáčet, zatímco Draco zřetelně vyjekl.

„Ach, my o lvu a lev za zády!" řekla Abbolison spíše sama pro sebe a opět se rozhlédla po hostech. Severus neopustil pozici. To bylo dobré.

„Abbolison o nás ví!" vypískl Draco tak tiše, že ho mohl zaslechnout jen Charlie a všechny sirény v okolí deseti metrů, kterých tu naštěstí bylo pomálu.

Bývalý krotitel draků párkrát otevřel ústa, jak chtěl začít jakousi větu. Pokaždé se na poslední chvíli zarazil. Přešlapoval z nohy na nohu a zcela očividně mu bylo velice nepříjemně. Dracovi navíc došlo proč – nebyl překvapený z faktu, že o nich Abbolison věděla.

„Tys jí to řekl??" zalapal po dechu. Srdce se mu málem zastavilo nad tou zradou. On to neprozradil živé duši! Ani Severusovi!

„Ne! Ne, neřekl, Draco," utnul Charlie okamžitě velice špatný směr, jakým se jejich konverzace ubírala. Nechtěl svému příteli vyzradit nic o sirénách, koneckonců to nebylo jeho tajemství, ale ani na okamžik by ho nenechal si myslet, že pravdu o jejich vztahu vytrubuje do světa. „Abbolison má dar. Dar ehm... tušení. Proto to ví. Je to tak, Abbolison?"

Věnoval jí významný pohled, který jí měl navézt správným směrem. Žena se k němu však otočila, jako kdyby ho vůbec nevnímala.

„Co, prosím? Severus se přesunul k občerstvení, tak jsem teď na chvíli nedávala pozor."

I ve velice napjatý moment se na ni oba čarodějové dívali se stejným výrazem nejistoty, zda je čarodějka psychicky v pořádku. Draco se vzpamatoval první.

„Má dar? Jako nadání na věštění? Měla o nás vizi, proto to ví?"

„Tak nějak," přijal Charlie tuto výmluvu.

Pobledlý Zmijozel položil ruku na předloktí své kmotry. „Je to pravda?"

Ta otráveně vydechla, jako kdyby jí rušili při nanejvýš důležité činnosti. Což pro ni neustálé ujišťování se, že je Severus v naprostém pořádku, nejspíš bylo. „Jistěže. Nemusíš mít žádné obavy, Severusovi to neřeknu. A teď mě omluvte, můj Fatum Magnus mě shání." Jakmile to dořekla, začala si klestit cestu mezi hosty za Severusem, který se oddával své oblíbené kratochvíli – splývání s tmavými závěsy u oken.

„Takže... Všechno v pořádku?" ujistil se Charlie. Kolem nich prošel hlouček bývalých Křiklanových žáků v silně ovíněném stavu. Toho čaroděj využil a jemně mladšího muže pohladil po zádech.

Draco škubl jedním ramenem na přitakání. „Asi jsem se nechal trochu unést. Její povědomí mě překvapilo."

„Nepovídej. To bych neodhalil."

Zmijozel potlačil úsměv. „Raději půjdu konverzovat s dalšími hosty. Už tak nás vidělo pospolu příliš lidí."

„Platí ten zítřek?" zeptal se Charlie, když předstíral, že někoho vyhlíží na druhé straně sálu.

„Platí," potvrdil Draco jejich rande na famfrpálovém hřišti, než vyrazil hlouběji do slavícího veselí. Měl velice dobrou náladu. Dokázal se dostat na večírek, měl někoho, komu se mohl svěřovat ohledně Charlieho (protože Abbolison alespoň na první pohled nic nenamítala) a chystal se strávit Vánoce se svým přítelem. I v černých dnech se občas ukázala kapka světla.

Po kapitole s předzvěstí temnoty přichází trochu předvánoční radosti. Pro ty, kteří mají dojem, že se Lisina léčba ubírá špatným směrem – vyrovnávání se s velkým šokem je velice složité. Abbolison nezapomněla na Severusův Neporušitelný slib, jen není jeho tajemství na aktuálním žebříčku priorit. Nejprve se musí trochu dát dohromady. Třeba jí v tom pomůžou vánoční svátky? Jak myslíte, že budou Snapeovi slavit?