Dámská postava oděná do béžových letních šatů s pro kouzelníky atypickým zapínáním vepředu a slamáku, pod kterým schovávala své vlasy, kráčela večerní ulicí mudlovské vesnice, o které jí řekl Brumbál. Měla se tu s ním a s Harrym Potterem setkat ani ne za pět minut.

Přemítala nad dnešním úkolem. Byla to první věc, kterou měla jako členka Řádu vykonat, bylo tedy pochopitelné, že dostala pro začátek na starost něco triviálního. Být osobním přenášedlem mladému studentovi neneslo prakticky žádná rizika, pouze to zahrnovalo krátkou společenskou konverzaci nejprve s panem Potterem a poté bezpochyby se všemi Weasleyovými, za kterými měli namířeno. Molly se Lise zamlouvala. Byla milá, mateřská a měla obdivuhodné organizační schopnosti, které zajišťovaly, že se z celé své obrovské rodiny zahrnující i dvojčata ještě nepomátla.

Zanedlouho oba kouzelníci, na které čekala, vyšli z nízkého, mudlovsky vyhlížejícího domku. Za nimi pokřikoval starší, hodně tlustý muž cosi o kabinetu a příšerných časech.

Počkala, než k ní oba dva dorazili. „Pěkný večer, profesore Brumbále. I vám, pane Pottere," kývla na pozdrav.

„Madam Snapeová?" podivil se Chlapec, který přežil. Nejspíš očekával jiného člena Řádu. Nevypadal, že by jako většina chlapců v jeho věku o prázdninách výrazně povyrostl, dokonce snad poněkud zhubl.

Copak ho ti mudlové, u kterých žije, pořádně nekrmí?

Nedalo jí to, aby rychle nezkontrolovala i ředitelovu ruku. Nebyl to pro ni už takový šok jako ráno, kdy ji zahlédla poprvé, ale stále nemohla zabránit husí kůži, která jí přeběhla po těle z pohledu na černou, seškvařenou kůži zasaženou kletbou. Nevypadalo to vůbec dobře, obzvlášť pokud byla v tomto stavu po zásahu lékouzelníka.

Brumbál chlapce poplácal po rameni v uklidňujícím gestu. „Madam Snapeová byla natolik vstřícná, že vyhověla mé žádosti, aby tě doprovodila do Doupěte. Já dnes mám ještě nějaké zařizování. Děkuji ti, Harry, za pomoc, byla více než efektivní," usmál se ředitel potutelně. 

„Nic jsem neudělal, pane," bránil se hoch.

Ředitel ho pohybem zdravého zápěstí zastavil. „Ale ano, udělal, dokonce více, než si myslíš. Bezpečnou cestu a hezký zbytek prázdnin, Harry." Poslední úsměv a mírná úklona směrem k Abbolison, než se přemístil.

Zůstali sami. „Jak si zatím užíváte léto, pane Pottere?"

Nic neříkající škubnutí rameny. „Fajn, ale už se těším do Doupěte a na Siriuse. Bude tam taky," přiznal s úsměvem.

Chápavě přikývla. „Pak vás tedy nebudu déle napínat. Můžeme?" zeptala se a natáhla směrem k Harymu ruku. Harry se na ni díval se zaváháním. „Vadí vám, že vás doprovázím já nebo že se budeme přemisťovat?" zeptala se. V obličeji mu okamžitě naskočil poplašený výraz.

„Ne, to mi nevadí, že jste to vy! Ale to přemisťování nebylo naposled nic moc." Rukou si projel vlasy a automaticky si uhladil ofinu, aby mu zakrývala jizvu na čele.

Věděla, že jí nelže, tento kouzelnický způsob přepravy ho stresoval. Stále ještě nebyl zvyklý na tolik vymožeností, které byly pro kouzelníky denním chlebem. Přistoupila k němu blíž. „Berte to jako trénink pro tvou letošní zkoušku z přemisťování." Povzbudivě na něj mrkla. Mírně se začervenal a stiskl její nabízené předloktí. S tichým puf se přemístili k Doupěti.

Že je něco nesmírně špatně poznala Abbolison už v první vteřině po přistání. Stačila jen zahlédnout vysoký poslepovaný dům, než byly jejich směrem vyslány první kletby. Doupě bylo obléháno Smrtijedy. Než je nějaká z kleteb zasáhla, zaryla mladíkovi nehty do ruky, aby se jí nevyškubl a přemístila se s ním urychleně pryč.

Dopadli na chodník před kouzelnickou fakultu univerzity Cambridge. Přitáhla si roztřeseného Harryho k sobě blíž, rychle rozeslala okolo nich dvě kouzla zmatení a znovu se přemístila. Před očima jim vyskočila mudlovská italská restaurace v centru Londýna, kam ji vzal Severus na oslavu konce školního roku. Pár zaklínadel, než s lupnutím zmizeli. Tentokrát do národního parku Snowdonia, o kterém jí vyprávěl Severus, protože tam byla naleziště krápníčků boubelatých, používaných v lektvarech. Popadla Nebelvíra za zápěstí, než se vrhla mezi stromy. Byla šance, že si budou případní stopaři myslet, že se ihned opět přemístili, a nebudou je lovit fyzicky. Museli to alespoň zkusit. „POBĚŽ, HARRY!"

Poslechl. „Ale co Weasleyovi? Musíme se tam vrátit!" křičel.

„Oni jsou v bezpečí, ochrany nepadly! To my jsme v maléru!" ječela nazpátek. Větve je škrábaly do obličeje, zakopávali o kořeny a nohy jim podkluzovaly na mokré trávě. S vypětím všech sil se však posouvali vpřed. Běželi, jak nejrychleji to zvládli. Běželi o život. Cestou metala matoucí a úkrytová kouzla vpravo, vlevo i za sebe. Když se Harry vzchopil, byl schopen běžet rychleji než Abbolison, proto v jednu chvíli táhl lesem spíš on ji. Po několika minutách běhu, se za nimi začal ozývat hluk dupot těžkých bot. Byli jim na stopě.

Ještě než se přiblížili na život ohrožující vzdálenost, vrhla přes rameno matoucí kouzlo a přitiskla si mladíka k sobě, než je přemístila. Stáli u Lamanšského průlivu v blízkosti města Dover. Harry se začal vzpírat. „Co když se jim něco stane? Musíme jim jít na pomoc, prosím! Vraťme se!"

Ignorovala jeho protesty a zesílila stisk na jeho ruce, kdyby se náhodou rozhodl udělat nějakou hloupost. Touhle dobou už mu do ní nemohla proudit skoro žádná krev. Přidala pár pokročilých kouzel, trhla Harrym k sobě a přemístila je. Musela vymyslet plán a to okamžitě.

„Harry," oslovila chlapce, ten ale vůbec nevnímal, jen se s panikou v obličeji rozhlížel okolo sebe a mumlal cosi o Weasleyových, zbabělém úprku a idiotském hlídáčku. Asi mu také začalo být špatně z všeho toho přemisťování, byl bledý jako duch. „Harry!" musela zvýšit hlas. „Po dalším přemístění mě poslouchej!" Bokem švihla hůlkou kouzlo Cave Inimicum, které jí mělo informovat o blízkosti nepřátel a přemístila je k jezeru, které znala z obrazu v Minervině kabinetu. Byli ve Skotsku. Zatraceně! Jak z toho ven??

„Poslouchej, jsou to stopaři. Oni nás chytí," vyřkla nemilosrdnou pravdu. I tak vrhala kolem sebe další a další kouzla. Ignorovala Harryho vyplašené protesty. „Slyším za námi čtyři nebo pět hlasů. Doženou nás. Jsou v tomhle lepší než já. A mně dochází síly a nápady, kam se přemístit. Neznám Británii dobře a pevninská Evropa je moc daleko od Bradavic. Nikdy jsem se nepřemisťovala do sídla Řádu, nevím, jak vypadá zvenčí." Zhodnotila, že Harry se nepokouší od ní utéct a přemístila je do tmavé uličky vedle nádraží King's Cross. Inspirace na další místa byla téměř pryč. „Až nás doženou, zakryj si co nejlépe uši a skrč se, rozumíš?" Ani si nevšimla, kdy přesně přešla na tykání.

Harry přikyvoval, přestože plán očividně úplně nechápal. Další série kouzel a přemístění. Louka u Stonehenge. Sakra! Sakra! Hlavně ochránit Harryho! „Ty víš, co jsem zač, Harry. Musíš si chránit uši, jak jen to půjde. Už nás skoro mají. Připrav se!" Poslední přemístění.

Dopadli ke zřícenině hradu nad jezerem Loch Ness, které Abbolison znala z fotografií. Strhla Harryho před sebe a objala ho levou rukou zezadu kolem pasu. Cítila, jak se třese. Strachem, stresem, adrenalinem. Pravačkou svírala svou hůlku, zatímco mumlala několik rychlých ochranných kouzel bezprostřední blízkosti. Mohlo jim to dát pár klíčových vteřin navíc. „Skrč se. Až tě stisknu, zacpi si uši. Teď se připrav, jsou tu."

Během vteřiny je obklopilo pět zakuklených postav.Všichni na ně mířili hůlkami, ale nikdo prozatím nevyřkl jediné kouzlo. Titomuži byli zkušení lovci, kteří polapili svou kořist. Nebylo úniku, muselo dojítk přímému boji. A v tom byli zatraceně zkušení.

Jak z toho ven? Nějaký nápad?