Lidé mohli Nevilla Longbottoma popisovat mnoha slovy – neohrabaný, zakřiknutý, nesebevědomý, tichý, milý. Ale téměř všichni (dokonce včetně Zmijozelů) by se shodli na přátelský. Neville měl zlaté srdce, které dokázalo zahrnout ochranářským objetím ty, kteří to potřebovali.

On sám to za velkou výhodu nepovažoval. Způsobovalo mu to akorát to, že si o něm ostatní kluci mysleli, že je měkota a dívky si s ním chodily popovídat, když měly v životě nějaké nesnáze, ale žádná se na něj nepodívala jinak než jako na kamaráda.

Sám si ale nedokázal pomoci. Pokud byl v jeho okolí někdo, kdo potřeboval tichou podporu, rameno na kterém bylo možno se vyplakat a ucho, které vše bez souzení vyslechlo, byl připravený. Obzvláště pokud šlo o přátele. A tak se sám jednoho prosincového odpoledne přistihl, že už několikátý den po sobě sedí na bíle natřené nemocniční židličce a vypráví madam Snapeové o tom, co zajímavého se děje ve škole a jaké je venku pěkné, zasněžené počasí.

Seděla na svém přiděleném lůžku pod dekou, s několika namačkanými polštáři za zády pro lepší oporu. Držela ho za ruku a mírně přikyvovala. Sem tam vydala souhlasný zvuk. Od střetu s bubákem před téměř deseti dny, dala dohromady sotva pár slov. Několik prvních dní dokonce nemluvila vůbec. Jenom upínala oči do neznáma a při zaslechnutí hlasu manžela usedavě plakala. Naštěstí nemluvnost, apatii a pláč časem nahradil mírný zájem a občasné mumlání.

Neville byl i za mumlání nesmírně rád. Tím byly totiž jejich rozhovory diametrálně odlišné od těch s rodiči u svatého Munga. Jeho máma se sotva kdy zvládla delší dobu dívat jeho směrem s něčím, co sám považoval za zaujetí a táta na tom byl ještě hůř. Zatímco madam Snapeová reagovala na těch správných místech jeho tlachání a její oči byly sice hluboké, ale ne bez života.

To se také rozhodl sdělit profesoru Snapeovi, když se opět jednou potkali na ošetřovně.

Lektvarista připlachtil do nemocničního křídla hned, jakmile skončil jeho poslední vyučovací blok. Stalo se to pro něj zvykem. Vídal u lůžka své ženy mnoho lidí. Profesorský sbor, slečnu Grangerovou, Tonksovou – teď už vlastně Lupinovou - a překvapivě i solidní množství háďat, v čele s Dracem. Tím nejčastějším společníkem byl však pro Lisu Longbottom. Zpočátku byl z jeho přítomnosti otrávený, ale Abbolison jeho povídačky přicházely k duhu a kdo byl on, aby rozhodoval o tom, co je pro ni dobré?

Když už se profesor obracel se zahuhláním, že dorazí o něco později, sebral Nebelvír všechnu svou statečnost, za kterou ho Moudrý klobouk před lety umístil do koleje lva a promluvil: „Pane," oslovil ho, aniž by se zakoktal, čímž si ve své mysli vysloužil imaginární poplácání po zádech, „chtěl jsem vám jenom říct, že vím, jak vypadají lidé otřesení po střetu s magií. A není to nic pěkného. Ale vaše paní vnímá každé slovo a až na to bude připravená, zase se vrátí. O tom, jsem přesvědčený." Pokusil se trochu narovnat v ramenou, aby dal svým slovům alespoň nějakou váhu. Věděl, že vše, co vyjde z jeho pusy, považuje profesor Snape za odpad srovnatelný s testrálím trusem, ale zkusit to musel.

O to víc byl překvapený, když profesor neřekl ani nic výsměšného, dokonce ani beze slova neodešel z ošetřovny pryč, ignorujíc, co zaslechl. Pomalu se otočil, přivolal si další židli, kterou umístil na druhou stranu manželčiny postele, než dřepěl Neville a po urovnání pláště se usadil. Jeho černé oči nebyly zlověstné, ani v nich nebylo opovržení, poprvé v nich zahlédl náznak čehosi pozitivního.

„Jestli o tom někdo něco ví, budete to bezesporu vy," podotkl ploše.

Neville měl chuť se zavrtět. Neměl rád, když vyšlo najevo, že ostatní vědí o situaci jeho rodičů, ale Snape byl člen Řádu, pochopitelně věděl o jeho rodině všechno.

„Madam potřebuje klid a příjemné vjemy. Donesl jsem jí Frézavici radostnou," řekl potichu a bradou ukázal na žlutě kvetoucí rostlinu v květináči, která se vesele pohupovala ze strany na stranu. Vrtěla se do rytmu neslyšné hudby a vydávala tlumenou, sladkou vůni. „Její vůně pomáhá přivolat dobré vzpomínky a tlumí pochmurnou náladu."

„Pozorné. Abbolison si toho jistě cení," pronesl vážně, než na okamžik zaváhal a dodal: „a já též." Znělo to poněkud nuceně, ale nic lepšího v nabídce nebylo.

Neville několikrát rychle zamrkal, ale nakonec vyloudil na tváři velice drobný úsměv. „To nestojí za řeč."

Zbytek návštěvy už ani jeden nepromluvil, poprvé však mezi nimi nebyla žádná tenze. Jen seděli, Neville držel madam Snapeovou za ruku a oba při naslouchání jejímu tichému mumlání čichali příjemnou vůni frézavice.

---------------------------

Zmijozel vždy splácí své dluhy – to bylo jedno ze základních hesel koleje.

Ti, kteří do ní byli zařazeni, ctili až s nábožnou úctou pradávná pravidla a zvyky, zavedené desítky i stovky let před tím, než se vůbec narodili jejich otcové. A tak když se prefekti doslechli o tom, jak se madam Snapeová statečně postavila bubákovi, o kterém pranic nevěděla, aby ochránila malé hady, museli jí to oplatit nazpátek.

Z toho důvodu nacházel Severus v okolí své manželky mimo jejich byt vždy minimálně jednoho studenta ze své koleje na čestné stráži. Okázalé a nanejvýš otravné gesto, proti kterému neměl jak protestovat.

Abbolison byla v polovině prosince konečně propuštěna z nemocničního oddělení. Její mysl byla stále částečně zahalena strachem. Málo mluvila a hodně spala. Vyrovnávání se s šokem byl běh na dlouhou trať, jak říkali mudlové. Jejím oblíbeným útočištěm se stal Severusův výklenek v šestém patře s výhledem na Astronomickou věž, kde seděla dlouhé hodiny na jeho místě, zabalená do jeho pláště, hladící dlaní některou z jeho knih. Frézavice se stala neoddělitelnou přítelkyní. I nyní se lehounce vlnila zprava doleva na kamenném parapetu.

„Uáh –brej večer, pane profesore," zívnul nahlas Marvin Hilgard, který měl službu čestné stráže na starosti dnešní odpoledne. Opíral se širokým ramenem o zeď a vypadal, že má co dělat sám se sebou, aby neusnul. Ne, že by někdy jindy vypadal více svěží. Hilgard měl pozoruhodnou schopnost pozvednout lenost na zcela novou úroveň.

„I vám, pane Hilgarde. Být vámi, dám si raději ruku před pusu, mohlo by vám do ní něco vletět," neodpustil si Severus.

Student souhlasně našpulil rty. „Máte pravdu. Lítá tady dost podivných věcí. Dám si pozor, pane! Jo a madam Snapeová se za celou dobu ani nehnula. Nemějte obavy – Uááh – sleduju ji pozorně jako sfinga. Taky jsem na ni občas nenápadně použil zahřívací kouzlo, aby jí nebyla zima. Jinak jenom sedí a kouká."

Lektvarista neplýtval energií na zbytek rozhovoru se studentem a raději se beze slova přesunul k výklenku za Abbolison.

Pohled na ni, schoulenou, křehkou a unavenou, bolel Severuse více než sto Cruciátů. Jak mu mohlo nedojít, že na jihu se kvůli vyšším teplotám a tendenci jižanů se smát veřejně a nahlas bubáci nevyskytují? Nikdy se s ním nemohla na Ponteneru setkat, proto se o něm pochopitelně neučila.

Vyčítal si, že za ní neběžel ihned, jakmile za ním přišel ředitel do skleníků. Vyčítal si, že nezkontroloval bednu s dovezenými magickými tvory pro vyučování. Vyčítal si... Seznam byl příliš dlouhý na to, aby ho celý sepisoval.

„Přinesl jsem dnešní vydání Věštce. Říkal jsem si, že by tě možná zajímaly novinky z domova a ze světa," řekl bez úvodu modrovlásce a posadil se na tu trochu místa, co na lavičce zbývalo. Lisa už sebou naštěstí neškubala, když se příliš přiblížil a co bylo důležitější, neplakala. Naopak, začínala inklinovat k tomu, aby byla obklopena co největším množstvím jeho majetku, který jí jeho samotného připomínal. Bylo to zcela mimo Severusovu komfortní zónu, ale čert to vem, jak říkal jeho otec.

Rozložil noviny a ukázal čarodějce přední stranu. Tu z velké části zabíral Rufus Brousek stojící při svém miliontém projevu v aule Ministerstva.

„Čtrnáctého...," pronesla Abbolison zamyšleně, když zaznamenala datum. Trochu, jako kdyby nechtěla uvěřit, kam se všechen ten čas poděl.

„Je tomu tak. Ti malí hňupové jsou s blížícími se svátky ještě více nesnesitelní než obvykle."

Narovnala se a po velice dlouhé době vypadala skoro zdravě. Oči měla jasné, ústa mírně pootevřená, dokonce se k němu natočila celým tělem. „Výročí," řekla významně, avšak velmi posmutněle. Jako kdyby jim unikl kus štěstí, nyní nenávratně ztracen.

Severus na okamžik zavřel oči. Jistěže první věc, kterou mu jeho žena připomene po takovém otřesu, je zapomenuté výročí svatby.

„Jsem si vědom, že bylo minulý týden, ale musíš sama uznat, že v té době nebylo možné se tím jakkoliv zabývat. Až ti bude lépe, mohli bychom snad uvážit určitou formu... oslavy." Představa to byla hrozná, ale měl příliš černé svědomí na dohady ohledně takové prkotiny.

Lisa stiskla rty k sobě a na prchavý okamžik měl dojem, že se její koutky pozvedly vzhůru. „To bych ráda."

„Jsme tedy domluvení," ujistil ji.

Po několika minutách, kdy jí předčítal zajímavé a méně lživé články z Věštce, mu Lisa položila ruku na zápěstí. Naklonila hlavu ke své nové oblíbené květině a pomalu vydechla: „Krásně voní."

Severus ten večer poslal Longbottomovi lektvar pro urychlení růstu vzácných rostlin rezistentních na magická hnojiva, za který by každý bylinkář zaprodal duši. Zmijozel vždy splácí své dluhy.

Vaše úžasné komentáře plné skvělých postřehů mě nakoply k dalšímu psaní. Za odměnu posílám další kapitolu už dnes. Snad se vám líbila.