Kouzelné kukačky sotva odkukaly půlnoc, když na vstupní dveře do bytu učitele Péče o kouzelné tvory začaly dopadat první rány.

„Už jdu!" zavolal čaroděj rozespale, když si na sebe cestou z ložnice natahoval svůj župan, který už měl svá nejlepší léta za sebou, ale nemělo to valného účinku. Bušení neustávalo, dokonce se stávalo stále naléhavějším. Zabral rychle za kliku, aby zjistil, kdo narušuje jeho spánek. „Co se – Draco?"

Na prahu stál rozcuchaný mladík, který vypadal tak zuboženě jak jej snad ještě nikdy neviděl. Dokonce ani loni, když se poprvé tak moc pohádali. Draco sám sebe objímal, aby zastavil tras, který mu rozechvíval jeho vyhublé tělo. Kdy přišel o tolik váhy? Charlie nevěděl. Zato si byl jistý, že se mu nelíbila nezdravá barva Dracovy kůže a slzy, které se ani nesnažil skrýt. „Ona...Ona je- " Dál se nedostal, tvář se mu zkřivila dalším návalem pláče.

Charlie na nic nečekal, otevřel více a vtáhl Zmijozela dovnitř. Dveře za nimi zabouchl. V první chvíli jen stáhnul mladšího čaroděje do své náruče a nechal ho, aby ze sebe dostal všechen stres, který se v něm za posledních několik měsíců nahromadil. Bylo jen otázkou času, než se stane něco fatálního a mladík se sesype. Čas zúčtování podle všeho nadešel.

Drobnější tělo se chvělo, obývací pokoj naplňovalo nejprve hlasité štkaní, po několika minutách především popotahování. Draco měl tvář schovanou v huňaté látce starého županu, kterou zcela promáčel. To však Charlieho trápilo ze všeho nejméně. „To je dobrý, všechno bude v pořádku, tady se ti nic nestane." Blábolil jeden sladký, uklidňující nesmysl za druhým, jen aby už jeho lásku nic netrápilo.

Po několika minutách se k němu upřely dvě šedé, slzami zvětšené oči. Stačil jediný úder srdce a Charlie cítil na svých rtech dotek druhých, vlhkých a rozpálených. Jakékoliv myšlenky se rozplynuly, místo toho v jeho těle vybuchl ohňostroj. Bylo to už tak dlouho, co Dracova ústa okusil naposledy a bylo to přesně tak dokonalé, jak si pamatoval.

Zabořil pravou ruku do jemných světlých vlasů, levačkou si ho přitáhl ještě blíž. Jazykem obkroužil jeho perfektně vykrojený horní ret, než se odvážil polibek prohloubit a vklouznout do jeho horkých úst.

Draco v ten okamžik vydal souhlasný zvuk, který byl natolik vzrušující, že mu zavibrovalo v podbřišku. Musel se pro jistotu nadechnout, aby nezašel příliš daleko. Draco byl rozrušený a natlačit ho v tak zranitelné chvíli k něčemu příliš intimnímu, by byla fatální chyba. Naštěstí se Zmijozel lehce usmíval.

Teprve, když se oba trochu nadechli, vmanévroval mladíka na gauč, kde jej nekompromisně usadil. Na stole se před nimi objevil horký čaj a dva kusy čokoládového dortu od večeře. Skřítci byli zkrátka nedostižní.

Sám se posadil tak, aby seděl na kraji gauče, aby měl podporu zad i pravé opěrky. Draca si usadil na klín, bokem k sobě, takže blonďatá hlava stále bezpečně spočívala na jeho hrudi, ale zároveň na něj alespoň trochu viděl. Pravačkou ho hladil po stále napjatých ramenou, zádech i krku. „Jak víš, kde mám soukromé pokoje?" optal se potichu, když uznal za vhodné. Draco už nějakou dobu nebrečel a zvládl se dokonce decentně vysmrkat.

„Díky pár sdílným obrazům," přiznal Draco stejně hlasitě, aniž by se Charliemu podíval do očí. „Jsou to děsný drbny, jak nemají nic lepšího na práci. Bones mi před časem za úplatu prozradil, které toho ví nejvíc."

„Když jsi u dveří říkal ona, myslel jsi Abbolison?" Počkal si na přikývnutí. „Mrzí mě, co se jí stalo. Je to v podstatě tvoje kmotra, že?"

„Technicky vzato. Vzala si mého kmotra, čímž přijala jeho minulé závazky, mezi které být kmotrem patří."

„Rozumím."

Draco polkl. „Vždycky ke mně byla velmi laskavá, ačkoliv nemusela. Jsem pro ni cizí člověk, ale ona mi to nikdy nedala najevo." Ušklíbl se, jak mu probleskla hlavou vzpomínka. „Když jsem u nich byl naposled na čaji, nechtěla se mě ptát na školu, vážně ji zajímalo, jak se mám..."

Charlie mu dal drobnou pusu na rameno. „Co se vlastně stalo?" zeptal se opatrně. Nikdo na škole neměl přesné informace. Všichni se jen o něčem dohadovali, každý slyšel jiný drb.

„Naši malí hadi z prvního ročníku se poflakovali u učebny Obrany. Vedle ní je takový sklad na pomůcky a přepravky na magické tvory. Bedna s bubákem, kterého Severus podle všeho objednal pro třeťáky, nebyla správně zajištěná a ta hnusná potvora se dostala ven. Ukázalo se, že malý Peter Rowle se bojí bouřky a bubák to poznal. Ze skladu se prý ozýval hluk, co ty děcka tak vystrašil. No a k tomu se připletla Abbolison, která o bubácích podle všeho neví ani co by se do kotlíku standardní velikosti jedna vešlo. I tak neváhala a šla to prozkoumat, aby se prváci neměli čeho bát. Jeden by řekl, že by ji klobouk poslal do Nebelvíru za tak hloupé nápady. Brumbál ji pak našel a přemístil na ošetřovnu."

„Zachránil ji ředitel, ne Severus?" podivil se Charlie.

„Asi ho ti prváci potkali jako prvního," podotkl Draco, který měl na Brumbála svůj vlastní názor.

Učitel přivolal jeden z talířků s dortem. Nabral na lžičku kus čokoládové dokonalosti a nabídl ho nejprve svému neočekávanému hostu. Ten se nenechal pobízet. Sám si pak ukrojil další kousek. V tichosti se tulili a dělili o dort.

„Mám...," začal Charlie, než polkl a raději přeformuloval svou otázku. „Mohu očekávat, že už nadále nechceš, abych se od tebe držel dál?"

Odpovědi se mu nedostalo hned, zato se k němu Draco ještě více přitiskl. „Nevím, co mám dělat," začal pomalu, skoro vyčerpaně. Jako kdyby nesl na ramenou celou tíhu světa. „Když jsme od sebe, šílím z toho, ale vídat se je zase to nejhloupější, co bychom mohli v této příšerné době udělat. Vždyť venku zuří válka, ať se to ten senilní dědek, co sedí v ředitelně, snaží před studenty tutlat, jak chce!" Zhluboka si povzdechl.

„Vím, že není ideální doba," připustil zrzek, „ale vzhledem k okolnostem by pro nás možná nebyla nikdy. Jsem starší než ty, navíc tvůj učitel. Ty jsi čistokrevný a já krvezrádce. Jsi... Salazare! Ty jsi dokonalý a já mám tělo samou jizvu a kousanec." Ztišil hlas. „Snažím se to všechno brát v úvahu, ale přesto nedokážu myslet na nic jiného, než jak moc s tebou chci být. Mluvit s tebou, slyšet tvůj nedostižný smysl pro humor a připouštím, že líbat tě, je asi ta nejlepší věc na světě."

Bouřkově šedé oči ho teď sledovaly s takovou intenzitou, jako kdyby každé další slovo bylo lanem, co ho tahá ven z rozbouřené řeky.

Charlie mu vtiskl jako pírko lehký polibek na čelo, nos i rty. „Je to šílené, příšerně nevhodné, ale přesto se tě zeptám – chceš, aby mezi námi něco bylo? Chceš se vídat a mít alespoň takový vztah, jaký si v těchto podmínkách můžeme dovolit? Uznávám, že to není moc, co ti můžu nabídnout, ale vím, že když se tě teď nezeptám, budu toho navždycky litovat."

Zmijozelové nikdy nebyli známí pro svou odvahu, ale když si Charlie zpětně vybavoval tuto konkrétní chvíli, došlo mu, že možná nikdy neviděl nikoho odvážnějšího než svého Draca.

„Chci," přikývl Draco roztřeseně, ale s upřímným úsměvem. „Ano, zatraceně! Ať se jde celý svět bodnout!" Sám se naklonil více dopředu, aby pro sebe ukořistil další z nekonečné řady polibků.

O několik minut plných líbání a tulení později Draco vyčerpáním usnul. Charlie ho opatrně přenesl do své postele, zul mu boty a pod peřinou si ho k sobě přitáhl. Špičkami prstů mu jemně pročesával blonďaté, skoro stříbřité prameny. Věděl už dlouho, že jeho city pro Draca přerostly v něco velkého, ale pokoušel se to za každou cenu potlačit. Musel myslet na svou rodinu, která bojovala na opačné straně než ta Dracova, stejně jako na ostatní překážky. A přesto si byl po dnešním večeru zcela jistý, že se všechno navždycky změnilo. Protože on se své lásky nemínil vzdát. Kombinace tepla druhého těla, lehká citrusová vůně vlasů a pocit štěstí v hrudi, nakonec pomohla ke spánku i jemu.

Probudila je vibrující hůlka.

„U Salazarových fuseklí, kolik je hodin?" zhrozil se Draco. Nekoordinovaně se začal hrabat z peřin v jemu neznámém pokoji, až hrozilo, že z vysoké postele spadne.

Charlie ho pro jistotu chytil za nadloktí, aby měl šanci ho upokojit. „Hlavně klid, ty střelo. Je půl páté. Nastavil jsem hůlku, aby nás probudila a ty ses dostal včas zpátky na kolej." Vysloužil si tím vděčný pohled.

Už o něco více v klidu slezl Draco na studenou zem. Charlieho ložnice byla sice zčásti v nebelvírských barvách, ale mnohem méně nápadně, než předpokládal. Červené bylo v podstatě jen povlečení, malý koberec před šatní skříní a dvě křesla před krbem, která už měla dokonce odstín spíše do vínové než rudé, takže se skoro nepočítala. V místnosti nebyly žádné obrazy, jen na římse malého krbu vhodného k topení, nikoliv letaxovému cestování, stálo několik fotografií plných zrzavých hlav.

Zmijozel se přestal rozhlížet a raději použil na své spánkem pomačkané oblečení žehlící kouzlo. Rukou si projel vlasy, aby je dostal na správné místo a vyrazil ke dveřím ven z bytu. Charlie ho následoval.

Než mladší kouzelník otevřel dveře, nechal se ještě jednou obejmout. Přitiskl se k pevnému hrudníku a nenápadně nasál jeho dokonalou vůni. Charlie vždycky voněl úžasně – jako les, vítr a kapka nebezpečí.

„Už se od tebe nechci držet dál. Ničí mě to," přiznal.

„Mám to stejně."

„Hmmm," zapředl Draco. Znělo to tak skvěle, že nebyl jediný, kdo se tak cítil. Že v tom opravdu nebyl sám. „Takže to znamená... že spolu chodíme?" Snažil se znít nonšalantně, aby dal najevo, že je v pohodě s každou nálepkou, kterou je Charlie označí, ale ve skrytu duše doufal. Chození znamenalo intimitu, city i jistý stupeň závazku.

Charlie blýskl svými bílými zuby. „Přesně tak, dráčku," řekl a naposledy ho políbil na růžové rty. „Ty a já. Proti celému světu."

Nemyslím si, že by Draca tolik dostala Lisinina situace, spíše to byla pomyslná poslední kapka na jeho už tolik napjaté nervy. Děkuju za spoustu skvělých komentářů k minulé kapitole, jste prostě nejlepší! Dáváte mi obrovskou motivaci psát dál.