Hlas osudu dosáhl pro mě zcela neuvěřitelných 2K hvězdiček! Na oslavu, a také protože nesnáším rozdělené kapitoly, přidávám pokračování už dnes. :-)

Ve stejnou chvíli, kdy siréna vešla do zamčené místnosti, se ředitel školy dohadoval před Velkou síní s profesorkou bylinkářství a s ředitelem Zmijozelu o tom, že není ve sklenících zasazené dostatečné množství asfodelu a kdo za to může. 

„Jak mám vařit lektvar proti menstruačním bolestem, když nemáme dostatek listů? Sama víš, že to je jeden z nejužívanějších lektvarů vůbec!"

„Na seznamu pro příští měsíc není! Když není na seznamu, tak nemám důvod zasazovat jeho větší množství!"

„Na loňském seznamu byl přesně v tomto období, to nesrovnáváš seznamy podle měsíců? Takhle budou na ošetřovně chybět! Salazar ví, že Křiklan se nebude s jejich vařením namáhat!"

„Jen se snažíš zamluvit, žes udělal chybu, Severusi!"

Ředitel se marně pokoušel do hádky vložit nebo jim alespoň naznačit, aby se přesunuli do sborovny, jenže neuspěl. Neurčitě pokyvoval vždy k tomu, kdo byl na řadě v běsnění, aniž by se už víc snažil. Stejně bylo od začátku jasné, že všichni poškoláci v hradu budou dnes večer sázet ve sklenících asfodel.

S kvalitní výmluvou, proč se od nich musí na chvíli vzdálit, dorazila udýchaná skupinka Zmijozelů, hledající někoho z učitelů, aby s nimi zašel do třetího patra. Zdálo se, že madam Snapeová požádala o pomoc. Její manžel v rámci hádky s bylinkářkou nevnímal nic kolem sebe, dokonce ani malé studenty ze své koleje, proto se tohoto úkolu zhostil Albus sám a kráčel do sklepení, kudy ho háďata vedla.

Ve třetím patře poděkoval studentům za jejich všímavost a přidělil několik málo bodů za odměnu. Mladí kouzelníci a čarodějky radostně poděkovali a vyrazili do svého domova, kam měli už před tím namířeno, když nenašli profesora Snapea ve svém kabinetu. Ředitel si nemyslel, že by se jednalo o něco závažného. Koneckonců Abbolison už tu byla před ním a jistě už zpacifikovala toho, kdo prováděl nějaké nepravosti proti školnímu řádu. Vzal za kliku a vešel.

Scéna před ním se neshodovala s jeho očekáváním ani v nejmenším. Na zemi čtyři metry před ním klečela Abbolison v slzách, objímala se a škubala sebou v návalech vzlyků. „NEEE, takhle to nemělo být!" vřískala hystericky.

Před ní přecházel sem a tam Severus. Shlížel na ní s tváří zkřivenou a před obličejem jí mával neznámou lahvičkou. 

Severus se právě teď nahoře hádá s Pomonou, blesklo řediteli hlavou.

Brumbál rychlostí světla tasil hůlku. Byly dvě hlavní možnosti, jak si vysvětlit danou situaci. Buď se za Severuse vydávala nějaká jiná osoba nebo to před nimi byl bubák. Podle toho, co jeho bystré, roky vybroušené oči viděly, to byla spíše druhá varianta. Takže bubák. Na něco takového stačilo prachobyčejné Riddiculus.

„Jak jsi mi to jen mohla udělat??" syčel bubák na zhroucenou čarodějku.

Brumbál se chystal vyslat kouzlo, ale něco ho zadrželo... Zvědavost. Touha znát špinavé tajemství mocné sirény. Stačila by jen chvilka, aby věděl, na co se to přesně dívá...

„Já jsem to nechtěla udělat!" ječela, přičemž si rukama bezmocně prohrábla vlasy. Možná si jich i několik vyškubla. „Byla to Zkouška, musela jsem jí splnit! Vždyť jsi to sám chtěl! Nevěděla jsem, co po mě budou žádat. A... A... pak ti dali ten jed..." Hlas se jí v návalu emocí zlomil.

Černý plášť rozvířil prach kolem sebe. „Ne, nejen mně. Dali ho nám oběma. Tvojí povedené sestře také. A tys dala protijed jí!" Černovlasá postava se více naklonila nad svou oběť. „Vybrala sis ji a mě jsi nechala umřít!" zahřměl falešný Severus.

„Aaahh! Morgano... Já nechtěla! NECHTĚLA! Byl tam jen jeden protijed a my dva... Skoro jsme se tenkrát neznali a May... Mrzí mě to! Je mi to tak lítoooo..." Nezáleželo na tom, kolik slaných slz prolila, nedal jí ani chvilku na vydechnutí.

„Měl jsem být tvůj Fatum Magnus," dorážel nenávistně. „Tvůj Vyvolený! A tys mě tam nechala utratit jako psa. Ale jak chceš. Dám ti to, co jsi tolik chtěla!" S těmito slovy odšrouboval lahvičku a chystal se pozřít jed, jenž skleněná nádobka obsahovala. Abbolison se vytřeštěným výrazem a bolestným, šíleným jekotem, který málem Brumbála připravil o sluch, pokusila Severuse zastavit. Vypjala se a začala se po bubákovi sápat, aby mu lahvičku vyrvala.

Ředitel už viděl vše, co potřeboval, proto rychle vyslovil potřebnou inkantaci, aby zamezil nejhoršímu. Už tak to nechal zajít příliš daleko. Oblečení profesora lektvarů se rázem změnilo na oděv Augusty Longbottomové. Při pohledu na svého bývalého žáka v tak směšné róbě se začal smát. „Hohoho, tohle je k popukání! Chtěl jsem to vidět celé ty tři roky, od okamžiku, co mi to Remus vyprávěl! Chichi, úžasné," posmíval se falešnému Severusovi.

Převlečený bubák se začal od rozesmátého čaroděje vzdalovat. Čím víc se k němu šedovlasý mág blížil, tím rychleji lezl do dřevěné okované truhly, kde se dříve schovávat. Víko zaklaplo a ředitel Brumbál ho zapečetil. Za sebou slyšel hrdelní vzlykot mladé sirény, skrčené na zemi v pozici plodu. Jak s ním byla dlouho o samotě? Deset, patnáct minut?

Poklekl k rozrušené ženě, aby jí pomohl vstát. Chytla se ho překvapivou silou za přední část hábitu a stáhla ho k zemi na kolena, aby mu viděla do obličeje.

„Nemohla jsem tomu zabránit!" šeptala pološíleně. Slzy dál tekly, máčely její drahý šat, který byl od vší té špíny na zemi poničený. Oči měla jakoby zamlžené, v její mysli se teď nenacházela v Bradavicích, ale zpátky na Ponteneru. Zas a znovu prožívala nejhorší okamžik svého života.

Bylo jasné, že nebude příliš nápomocná při přesunu na ošetřovnu. Nakonec musel ředitel poprosit o pomoc Fawkese, aby se tam dostali. Poněkud vyděsili Poppy, když se vynořili z plamenů u jedné z nemocničních postelí, naštěstí byla školní lékouzelnice zvyklá na nejrůznější překvapivé příchody na její ošetřovnu, takže se rychle dala dohromady.

Starostlivě prohlížela Abbolison, která ležela schoulená do klubíčka na bíle povlečeném lůžku a překotně šeptala omluvy. „Co se jí to stalo, Albusi? Vypadá, jako kdyby potkala mozkomora...? Je v hlubokém šoku," divila se Poppy, když lila modrovlásce do krku téměř násilím Uklidňující doušek.

„Nikoliv, drahá. Jen byla po delší dobu v blízkosti bubáka. Zřejmě je v Itálii nemají a překvapil ji. Nedokázala oddělit realitu od bubákova vlivu," osvětloval situaci Brumbál, který se usadil na postel stojící vedle té, na které ležela zmíněná čarodějka.

„Bubák!?" přitiskla si lékouzelnice ruku k ústům. „Takhle těžký případ jsem neviděla od své úvodní praxe u Svatého Munga." Nevěřícně kroutila hlavou nad tou pohromou. Její pacientka spala i přes silnou dávku lektvaru neklidně. Házela s sebou ze strany na stranu a mumlala nerozeznatelná slovíčka. „Musíš najít Severuse, měl by tu teď být," řekla nakonec.

Brumbál přitakal. Krátce Poppy popsal, co se stalo (přestože drobnost či dvě vynechal) a vyrazil hledat svého podřízeného. Přesně jak očekával, hádka se za tu dobu přesunula do skleníků. Který skleník byl tím pravým, nebylo těžké poznat. Už z dálky slyšel oba rozzlobené pedagogy, jak na sebe hází špínu. Možná doslova. Hlíny měli ve sklenících k dispozici víc než dost.

„Když je tak nutně potřebuješ, nasaď si rukavice jako každý jiný a pojď pomáhat!" hartusila bylinkářka.

„Na to ti pošlu ty tupé hlavy, které nemají nic lepšího na práci! Měla bys..."

„Severusi!" přerušil ho rázně Brumbál. Dva páry očí na něj upřely rozzlobené pohledy, že se je někdo pokouší vyrušovat. „Pojď se mnou, Abbolison je na ošetřovně. Měla nehodu," pravil s vážnou tváří, kterou u něj bylo možné vidět jen málokdy. Zkažené semínko černého svědomí začínalo klíčit.

Severus se jal ihned obcházet dlouhý stůl připravený na sázení chybějící přísady.

„Co se stalo?" zeptala se vyděšeně Pomona.

„Měla ošklivé setkání s bubákem," přiznal ředitel.

Lektvarista se jako na povel zastavil. „Bubákem?" vyplivl pohrdavě. „To myslíte vážně, Albusi? Zrovna tu řeším něco důležitého. Ať jí Poppy dá kus čokolády a poplácá po zádech. Později za ní zajdu. Zámek na bubákově truhle zkontroluji později, nevím, co se s ním stalo." Už se téměř otáčel zpět k truhlíkům, když ho Brumbálova další slova zarazila.

„Tohle čokoláda nespraví Severusi! Tohle možná nespraví už nic..."

Nikdy by se neodvážil jeho slovům nevěřit. Trvalo to jen několik úderů srdce, než lektvarista vyběhl ze skleníků tak rychle, až se mu za lemem černého hábitu prášilo. Schody bral po dvou, aby se dostal k nemocničnímu křídlu co nejrychleji. Odstrkával z cesty překážející studenty, nevšímal si Krvavého barona, kterého minul jen o vlásek. 

Zastavil až na ošetřovně. Tam na posteli ležela jeho žena. Dlouhý, světloulince béžový plášť, který mu včera večer ukazovala jako nejcennější skvost, byl celý špinavý a ležel na zemi u postele. Abbolison byla v umělém spánku, ale ani v něm zřejmě nenalezla klid. Třásla se, po obličeji jí stékal studený pot a zpod víček slzy. Poppy jí právě na mokrou látku složenou na čele kapala lektvar pro odstranění nočních můr. Podle dávkování musela Abbolison právě teď prožívat peklo. Chytil její nehybnou ruku do své, políbil chladný hřbet a pak každý prst zvlášť.

„Jak se to stalo?"

Lékouzelnice pokrčila bezmocně rameny. „Našel ji Albus, pomocí Fawkese ji sem přenesl. Bubák je zřejmě v nějaké místnosti ve třetím patře. Původně na něj narazili nejmladší studenti, věřil bys tomu?"

Severus zatnul ruce v pěsti. S máchnutím pláště opustil ošetřovnu. Abbolison teď stejně nebyl nic platný. Rázným krokem mířil k té stvůře, co ublížila jeho manželce. Tohle strašidlo z jejich setkání nevyvázne živé, o to se plánoval postarat. Už po cestě chodbou tasil hůlku. Studenti před ním uskakovali, aby je náhodou nezašlápnul. Bylo by mu to v tuto chvíli úplně jedno. Pomsta mu zatemnila mozek. Vzal za mosaznou kliku a prudce rozrazil dveře. Byl připravený, přestože věděl, jakou podobu před ním bubák vezme.

V Hlasu osudu jsem se setkala několikrát s komentáři (bylo tomu tak především u jedné konkrétní kapitoly), že je Abbolison příliš Mary Sue – tzn. až nepřirozeně dokonalá, všechno zvládá, všechno umí. Čtenáři se to tak může zdát, i když bych řekla, že její povaha dokonalá není, ale já na rozdíl od čtenáře věděla, že nastane tato scéna. Protože ačkoliv to tak nevypadá, každý krok, každá kapitola má svůj smysl. Včetně Zkoušky ze začátku první knihy. Tajně doufám, že je třeba tohle jeden z důvodů, proč má příběh stále své věrné fanoušky - promyšlenost.

Jaký důvod je ten váš?