Poslední listopadový týden se prudce ochladilo. Velké vločky už nelétaly romanticky po jedné, zato se zhušťovaly v neproniknutelných mracích. Sněhu bylo tolik, že ani ochranná kouzla Příčné ulice jej nestíhala odrážet, takže se na jindy upravené hlavní cestě vytvářely solidní závěje.

Narcissa Malfoyová si upravila svůj norkový kožich, aby jí chlad nepronikl na dlouhý krk. Konečně se po delší době opět domluvila na setkání s Abbolison. Ta žena byla závanem čerstvého vzduchu v jinak zatuchlé aristokratické společnosti. Stále ta samá jména, stále ty samé tváře. Všichni do jednoho škrobení, falešní a co bylo nejhorší – nudní.

A pak se Severus Snape k šoku všech oženil s tou modrovlasou záhadou. Když se s Abbolison poprvé setkala u lady Goylové na čaji, měla o ní téměř strach. Jak by se mohl někdo tak živý jako ona přizpůsobit jejich přísným pravidlům? Čarodějka však překvapila. Ustála přednášku, výčet úkonů i střet s krutou realitou. A stále nebyla ani trochu nudná.

Pozoruhodné.

Stalo se, že zůstala stát v závěji před kavárnou, do které měly s Abbolison namířeno, sama se Severusem. Ten byl se svou ženou podepisovat jakési dokumenty v Gringottově bance. Chtěl se od nich odpojit, ale manželka jej požádala, aby dělal Narcisse chvíli společnost, než odnese podepsané smlouvy do své kanceláře.

Lady Malfoyové tato náhoda nevadila. Naposledy s černovlasým mužem mluvila, když ho žádala o Neporušitelný slib, od té doby nebyla příležitost. Na její otázky ohledně Draca reagoval úsečně, ale zdvořile. Potvrdil, že se mu daří v rámci možností dobře a především je v bezpečí.

Když už bylo jasné, že Severus neřekne o Dracovi už ani slovo, pokusila se o konverzaci na zcela jiné téma. „Tak mi pověz, Severusi, jaké šaty měla na sobě má krvezrádná neteř v den své slavné svatby na Ministerstvu jako nějaká ubohá lůza?"

Severusův výraz se na malou chvíli zdál být téměř pobavený. „Opravdu předpokládáš, drahá Narcisso, že ti budu vykládat cokoliv o módě? Zeptej se Abbolison, dostaneš tak obšírnou odpověď, že tě bude mrzet moment, kdy jsi byla natolik naivní, abys vypustila tak hloupou otázku z úst."

Zkroutila rty a věnovala mu vyčítavý pohled, který si mohla dovolit pouze proto, že se tak dobře znali již tolik let. I když se nevídali tak často od té doby, co jeho přátelství s Luciusem zasáhlo několik hlubokých trhlin, stále byl Dracovým kmotrem a jejím cenným přítelem. Dále už se však vyptávat nemohla, Abbolison oděná do světle béžového pláště a nehorázně vysokých podpatků dorazila.

O jednu kávu a nespočet skrývaných zívnutí později, musela dát Severusovi v duchu zapravdu. Neměla se ptát.

Abbolison dokázala mluvit o módě do zemdlení. Narcissa měla ráda hovory o šatech jako každá jiná zazobaná aristokratka, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš.

Řeči o krajce, rukávech a kytici jí šly jedním uchem tam a druhým ven, zarazila se až při zmínce o prstenech. Automaticky se její oči zaměřily na snubní prsten její přítelkyně. Byl bílý, poměrně tlustý a na první pohled vyrobený z něčeho zcela jiného než drahého kovu, jak bylo zvykem. Konečně ji něco vzbudilo.

„Smím se podívat na ten váš?" optala se ze zdvořilosti, než chňapla rukou po levačce madam Snapeové. Ukazováčkem přejela přes tuhý materiál, který ze všeho nejvíce připomínal jakýsi prazvláštní druh kamene. „Z čeho je vyrobený?"

„Z běloobsidiánu."

Narcissa se vtipu pochopitelně zasmála. Modré oči na ni však hleděly nikoliv pobaveně, ale zmateně.

„To byl jistojistě žert," narovnala se blondýna v zádech.

„Nikoliv. Nechala jsem nám je vyrobit na zakázku. Jeden z mých klientů vlastní běloobsidiánový důl ve Venezuele, tak jsem k tomu měla příležitost."

„Vyrábět z tak vzácné rudy šperky je skoro hřích!"

Abbolison se nad zhrozením své přítelkyně jemně usmála. „Možná, ale chtěla jsem pro sebe a Severuse něco výjimečného. Tento kámen se používá v lektvarech, to je asi hlavní důvod, proč je vůbec ochotný prsten nosit."

To dokázala Zmijozelka pochopit. Severus Snape nebyl typ muže, který by se rád přizpůsoboval zbytečným společenským konvencím. A k těm povinnost nosit snubní prsten pravděpodobně patřila.

„Severus je poslední dobou mrzutý," povzdechla si Abbolison nad svým šálkem kávy.

Narcissa si pobaveně odfrkla, což okamžitě skryla za lehké zakašlání. „Marně se snažím vypátrat ve své paměti, kdy takový nebyl."

„Chápu, jak to myslíte, ale tohle je jiné. Je podrážděný, všechno ho otravuje, dokonce ani čtení ho nebaví," pronesla tak významným tónem, že Narcisse uniklo z úst překvapené: „Och!"

„Mohu předpokládat, že se jeho nálada začala diametrálně zhoršovat na konci června?" Nahodila Narcissa návnadu a čekala, jestli se Abbolison chytne.

„Nikoliv. Události na ministerstvu s tím nemají co dočinění. O prázdninách měl ještě svou normální, mírně nabručenou náladu. Zhoršilo se to těsně před začátkem školního roku."

Past sklapla. „Obávám se, že to je moje vina. Jenže jsem nemohla dát Severusovi více času na přemýšlení, jinak by ten slib nesložil."

„Nesložil...?" zopakovala Abbolison.

Atmosféra se změnila jako mávnutím hůlky. Narcissa si teď už byla pevně jistá, že se Severus své ženě o jejich dohodě nijak nezmínil. Tohle mohlo být ještě velmi zajímavé. A který Zmijozel by se nepobavil trochou toho zmatku v cizím manželství? Nasadila ten nejnevinnější kukuč a spustila: „Neporušitelný slib, který mi dal, je pro mne velkým darem. Jsem za něj velmi vděčná. Díky němu vím, že je Severus tělem i duší na Dracově straně. Bude ho chránit, může mu být oporou. Jednou mě pochopíte, že neexistuje nic lepšího než vědomí, že je vaše dítě v bezpečí."

Pak už se jen mohla kochat tím, jak nebohé mladé čarodějce tuhnou rysy ve tváři. Zmijozelská přátelství byla odedávna plná záhad.

..............................................................

Klapavé zvuky vysokých podpatků tvořily v chodbách školy ozvěnu. Na hradě žila pouze jediná osoba, která preferovala tento masochistický typ obutí, proto bylo už na dálku poznat, kdo se blíží. Abbolison zahnula za roh, aby se dostala ze schodiště do třetího patra ke kabinetu obrany proti černé magii. Touhle dobou tam většinou její Fatum Magnus opravoval studentské eseje. Chystala předvést manželovi méně zářnou část své osobnosti za to, že před ní zatajil, že složil Neporušitelný slib. Neporušitelný slib, pro všechny svaté na nebi!

Už byla téměř u cíle, když ji zarazilo několik nejmladších studentů ze Zmijozelu, kteří postávali před místností vedle učebny obrany v podivném hloučku. Hadi málokdy narušovali svůj osobní prostor, natož aby se k sobě navzájem tiskli.

Když si všimli, že se k nim blíží, objevila se jim ve tvářičkách úleva. Mohli to být maximálně prváci. „Madam Snapeová, v té místnosti něco je!" hlásili jeden přes druhého.

Zmateně se na ně zamračila a snažila se rozechvělými prsty rozepnout masivní knoflíky svého pláště. „Jak to myslíte, něco? Snad někdo, ne?"

Háďata si vyměnila pohledy mezi sebou. „Jdou odtamtud divné zvuky. A nechce se nám jít dovnitř, abychom to zkontrolovali," vysvětlil nejstatečnější z nich.

Siréna se ubránila protočením očí. Byly to přece děti. „Profesor Snape je támhle ve svém kabinetu, tak na něj zaťukejte a řekněte mu to, ne?"

Malé hlavičky svým kroucením nesouhlasily. „Není tam. Za ním jsme právě šli."

„Ach tak," mlaskla siréna. „Tak to ho budu muset najít jinde."

Už se chtěla otočit, když ji Zmijozelové zastavili.

„Kam to jdete?"

„Vy tam nepůjdete?"

„Vždyť jdou odtamtud tak hrozné zvuky!" kuňkl obzvláště pobledlý chlapec s dlouhými vlasy svázanými do culíku, jak to preferovaly některé starší britské kouzelnické rodiny.

Neslyšně si povzdechla a v kapse kabátu nahmatala hůlku. „Dobře, půjdu se dovnitř podívat, o co jde. Vy běžte sehnat někoho z učitelů. Jestli se jedná o nějaký žertík nebo šikanu, bude nutné potrestat viníky a k tomu já nemám pravomoci. Dole v hale jistě někoho seženete."

Studenti přičinlivě vyrazili směrem ke schodišti, aby splnili úkol. Na tvářích jim byla znát patřičná úleva.

Abbolison sevřela v ruce hůlku a vzala za kliku. Zamčeno. Nicméně Alohomora si s tím hravě poradila. Rozsvítila kouzlem lampy na zdech, aby měla přehled o tom, kdo nebo co se v učebně ukrývá.

Místnost nesloužila svému účelu už notnou dobu. Na zdech byly pavučiny, starý nábytek pokrývala tlustá vrstva prachu. Na první pohled žádní zlobiví žáci, kteří by mohli být důvodem podivného hluku. Ona sama zatím nic neslyšela. Dveře se za ní zaklaply. Natáhla paži více před sebe, aby se jí lépe kouzlilo, kdyby to bylo potřeba.

Zpoza jednoho ze sloupů se začala vynořovat postava. Abbolison s sebou škubla daným směrem a namířila hůlku na svůj cíl. „Kdo je tam?" otázala se rozkazovačně. K jejímu nebetyčnému překvapení vylezl ze stínů zamračený Severus. Čarodějka si oddechla, že to byl on, kdo dělal ten obávaný hluk.

„Co vyvádíš v zamčené učebně? Vyděsil jsi pár svých háďat, a mě teď koneckonců taky. Pojď radši odtud, než -" Nestačila ani dokončit myšlenku, když se před ní Severus vztyčil do své plné výšky a probodl ji nenávistným pohledem.

„Jak se jen můžeš vedle mě každé ráno probouzet?" vyplivl s odporem. Zuby měl vyceněné, obočí stažené k sobě. „Jak jsi to mohla dopustit, Abbolison?"

„O-o čem to mluvíš?" zeptala se opatrně, ale do hlasu se jí začínal vkrádat strach. Pokusila se ho rychle ukrýt hluboko za svou nitrobranou. Tak pečlivě, aby na tajemství, kvůli kterému by se na ni Severus přesně takhle znechuceně a rozzuřeně díval, nikdy nepřišel.

Avšak její nejhorší obava se potvrdila hned v příštím okamžiku, když z kapsy svého dlouhého hábitu vytáhl lahvičku s jedem Kurare. Totožnou jako při Zkoušce na Ponteneru. „Ty jedna hanebná travičko!"

Začala trhaně dýchat, do očí se jí nahrnuly štípavé slzy. Jediný další pohled do obličeje jejího Vyvoleného všechno potvrdil. Věděl to... Věděl, co mu při Zkoušce udělala.

Vítejte zpět u Hlasu rozumu! Dnes by mě zajímal váš dojem. Co vás na této kapitole nejvíce zaujalo?