Od okamžiku co vyšlo veřejně najevo, že jsou v Blackově případu nejasnosti, nesnášel Severus bývalého Pobertu snad ještě víc než dřív. Zablešenec se celé léto vychloubal, jak bude brzy z domácího vězení na Grimmauldově náměstí pryč, protože se jeho případu ujala všehoschopná Bonesová a pak všem členům Řádu ukáže, zač je toho Nebelvír. Protože podle něj dělali všichni ostatní svou práci v odboji špatně.

Severus nesnášel namyšlence. Arogantní idioty, kteří si mysleli, že jsou něco lepšího než ostatní. A co nebyl James Potter v dohledu, nastoupil Black na první příčku v žebříčku Největších namyšlenců kouzelnického světa. Tím jen podpořil nenávist, kterou k Blackovi choval už od dob studia v Bradavicích. Jedna jediná výhoda však pro Severuse vyplývala z vidiny Pobertova očištění – stane se plnohodnotným občanem s právy a povinnostmi, takže se bude moci stát svědkem Remuse Lupina na jeho svatbě. 

Když na začátku listopadu lektvaristovi došlo, že smrt Bonesové znamená, že se této výsady bude muset přeci jen zhostit on, byl blízko přivolání lahve ohnivé whiskey. Ne snad, že by si necenil jejich stále ještě vcelku nového přátelství, bylo příjemné smazat jedno jméno ze seznamu osob, kterým by nejraději odstřelil hlavu nějakou povedenou kletbou, jenže svědčit na svatbě byl velký závazek. Znamenalo to, že na něj ženich spoléhá a veřejně přiznává, že je svědek jeho blízkým přítelem. A na tuto pozici existovaly jistě pověřenější osoby.

Tajně doufal, že si Remus svou volbu rozmyslí. Na schůzce Řádu v polovině listopadu, pouhé tři dny před datem svatby, si jej však vlkodlak odchytil s omluvným výrazem ve tváři. „Severusi, je mi jasné, že toho máš už tak na svých bedrech hodně. Práce, Fénixův řád, tvoje ostatní zásluhy a ještě můj každoměsíční lektvar, ale přesto doufám, že jsi nezapomněl na páteční obřad. Bude to jen malé, pouze pár nejbližších přátel. Nezdržíme tě přespříliš."

Severus se nadechoval k rychlé výmluvě, která by ho před touto akcí uchránila, nicméně Remus pokračoval.

„Chápu, že se asi cítíš špatně, že jsem na malý moment zauvažoval nad tím, že by snad v den naší svatby již mohl být Sirius očištěn a svědkem by byl on. Známe se už tolik let, hodně jsme toho spolu prožili. Nicméně naše nové přátelství je pro mě též velmi důležité a bylo by mi hrozně, kdyby ses cítil jen jako náhradník. Tak to není, věř mi, prosím."

Jeho oči byly velké a prosebné, jako oči štěněte toužícího po podrbání za ušima. Co měl Severus na takovou promluvu říct? Aby se šel i s Tonksovou zahrabat na Hagridovo pole dýní? Proto v pátek dopoledne našel sám sebe postávat před oddávací místností na ministerstvu. Abbolison mu stála po boku ve stříbřitých šatech se složitou krajkou na zádech a zářila jako úplněk za jasné noci. Severus se sám svému přirovnání hodícímu se k vlkodlačí svatbě v duchu zasmál.

„Tak jsi to stihl, Severusi, to je báječné!" zatrylkoval nadšeně vlkodlak, který dnes vypadal výjimečně pohledně. Měl na sobě hezký, vcelku dobře ušitý hábit, vlasy sčesané a jindy ostýchavý úsměv tak široký, že jeho jizvy jako kdyby zmizely. Vypadal mladě. A šťastně.

Při pohledu na rozzářeného ženicha se skoro ušklíbl nad vzpomínkou na svou vlastní svatbu. Byl si zcela jist, že on takhle nadšeně v den své svatby nevypadal. Vlastně se mu i téměř po roce stále stahoval žaludek nervozitou, když si ten památný den vybavil. Když však kradmo pohlédl na modrovlásku zavěšenou za své rámě, sám pro sebe musel konstatovat, že osud možná nebyl vždycky tak hrozná bestie, jak si dlouhá léta myslel.

O několik vteřin později musel rychle začít plně vnímat, neboť se mu pokusila vměstnat do náruče rozjásaná Tonksová. Na svatbu přebarvila své vlasy na blond, dodala jim objem a nechala si nově prodloužené lokny splývat přes ramena. V šatech, které spolu s Lisou vybraly, vypadala jako skutečná dáma.

„Severusi, Abbolison, konečně je to tady! Také jste tak nadšení?" pištěla.

Lektvarista zkroutil nespokojeně rty a setřel si z tváře rtěnku, kterou tam umístila. „Nemohl jsem dospat," brblal. Tím si vysloužil bolestivý šťouchanec do boku.

„Jistě to bude báječně," řekla Abbolison diplomaticky.

Tonksová s Lupinem chtěli začít zase o čemsi švitořit, když je před hrozným osudem zachránila sekretářka oddávajícího, která od nich potřebovala identifikaci skrze hůlky. Než zapadli do místnosti vedle malé oddávací síně, zavolala Tonksová přes rameno: „Moji rodiče tu budou každou chvíli, zaveďte je, prosím, dovnitř!" a byla ta tam.

Na této větě nebylo nic divného. Svědek byl koneckonců stvořen proto, aby snoubencům posluhoval, ale tento konkrétní úkol znamenal nutnost vysvětlit Abbolison určité skutečnosti, na které do dnešního dne nepřišla řeč. Otočil se k siréně, aby jí osvětlil některé záludnosti rodokmenu Tonksové, ale jeho žena se mezitím stihla nadechnout a spustit tichou tirádu.

„Nemůžeš si alespoň jednou v životě ušetřit ty své provokativní hlášky? Je to pro ně důležitý moment! Na rozdíl od tebe ne každý ke svatbě přistupuje, jako kdyby šel na popravu."

„Liso-"

„On ti to totiž Remus nikdy neřekne, ale všechno moc dobře slyší a pak ho to mrzí. Vybral si tě za svědka, to přece něco znamená a měl bys to brát jako poctu."

Další hosté ve společenských hábitech, především bystrozorové, je míjeli a vcházeli do sálu. Trochu podivně na ně zahlíželi, ale nikdo se nedovážil jejich konverzaci, jakkoliv vypadala prazvláštně, přerušovat.

„Liso, posl-"

„A co si myslíš, o těch šatech? Hezké, že? Zdůrazňují její pas a pro jednou nevypadá zmačkaně, což je skoro zázrak."

Ke třetímu pokusu už nedošlo. Severus zato okamžitě poznal, když Abbolison poprvé zahlédla Andromedu. Zaryla mu své dlouhé nehty bolestivě do předloktí a zalapala po dechu. Dokonce se jí snad i malinko podlomila kolena. „Ach Bohové, to je ona!"

Severus si ji i přes bolest, kterou mu způsobovaly její nehty, přitáhl blíž k sobě za ruku, kterou se pokusila sáhnout po hůlce. Potřeboval nutně, aby jej poslouchala a nevyvedla nějakou hloupost. Pokusil se nalézt ve svém nitru to, co z jeho úhlu pohledu slyšela jedině Abbolison – svůj Fatum Magnus hlas.

„Není to ona! Věděla bys to, kdybys mě nechala konečně domluvit!" zavrčel potichu svým hlubokým, hrdelním hlasem. Jeho žena zmlkla a lehce se k němu přimknula s něčím, co by mohl pokládat za pokoru, kdyby ji lépe neznal.

Když pár došel o něco blíže, nebyla už čarodějčina podobnost s Bellatrix, její sestrou, naštěstí tolik výrazná. Její vlasy měly o něco světlejší hnědý odstín, oči širší, bradu o něco více špičatou. Laskavě se na manžele Snapeovi usmála. Severusovi se zdálo, že mu matně připomíná Draca, čemuž by rodinná podoba odpovídala.

Čarodějku doprovázel světlovlasý muž s objemným břichem.

„Dobrý den, Severusi," řekl tloušťík mile, než se obrátil k Abbolison. „My se ještě neznáme, jmenuji se Ted Tonks, jsem Dořin otec."

Ta se usmála a přijala ruku k potřesení. Mezitím si Severus vyměnil několik zdvořilostních frází s Andromedou.

„Neviděla jsem tě od První války, Severusi," řekla měkkým hlasem. „Jak se ti daří?"

Osloveného napadl celý zástup možných odpovědí, ale když Andromeda mrkla směrem k Abbolison a zpět na něj, uvolil se reagovat na podtext, který ženu před ním zajímal. „Jsem ženatý, což změnilo v mém životě mnohé."

Starší čarodějka vědoucně přikývla. „To manželství dělává. Co kdybychom šli zjistit, jak ty dva snoubence uvnitř změní jejich svatební sliby?"

Všichni s jejím návrhem souhlasili. Severus odvedl rodiče nevěsty dovnitř, usadil Abbolison na židli pro hosty a postavil se na čestné místo vedle Lupina. Ten přenášel nervózně váhu z nohy na nohu a celý se ošíval. Jindy by si z něj lektvarista nelítostně utahoval, ale když si opět vzpomněl na hrůzu ze své vlastní svatby, raději svému novému příteli stiskl povzbudivě rameno. „Uklidni se, ty ji alespoň znáš."

Lupin na něj zamrkal, než chápavě přikývl. „Máš pravdu, Severusi. Já ji moc dobře znám, bude to v pořádku," řekl a k Severusově hrůze ho krátce objal.

Z trapné chvíle je vyrušil vychrtlý úředník s krátkým, zkrouceným knírkem, který před ně předstoupil. „Dobrý den, jsem Ramon Křepelka z Ústředí administrativních služeb Starostolce. Mám dnes tu čest být vaším oddávajícím. Hned na začátek se vás musím zeptat, zda jste přinesli dokumenty nutné pro uzavření manželského svazku?"

„Jistěže," přikývla svědkyně Tonksové – jakási Berenika Woodová - vysoká na krátko ostříhaná bruneta, která vypadala, že v Bradavicích mohla hrát famfrpál na pozici odrážeče, jak byla vysportovaná. Z malé kabelky, která se k její postavě vůbec nehodila, vytáhla zmenšené dokumenty, hůlkou je zvětšila a předala úředníkovi. Ten se zprvu mile usmíval, než došel k poslednímu dokumentu. Nad ním se zakabonil, než vrhl rychlý pohled k Lupinovi.

„Koukám, že tu máte i potvrzení z Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory o vaší svéprávnosti, pane Lupine." Slovo pane vyslovil, jako kdyby mu nešlo dobře přes ústa.

Lupin se mírně napjal. „Přesně tak," potvrdil plaše. „Vše by mělo být v pořádku."

Oddávající na to nic neřekl, ale jeho nesouhlas byl zjevný. Pro Severuse to nebylo první setkání s veřejnou diskriminací vlkodlaků, ale na pozici jeho svědka se cítil svázán se společenskou povinností svého přítele chránit. Obrnil se prozatímní trpělivostí a vyčkával, jestli se semele něco dalšího. Křepelička však zahájil svatební obřad bez rozdílu. Vše probíhalo hladce až do slibů.

„Já, Remus John Lupin, si beru tebe, Nymfadoro Tonksová," na to oslovení Tonksová obrátila oči v sloup, „za svou právoplatnou manželku. Činím tak při plném vědomí, za přítomnosti svědků a nejbližší rodiny. Slibuji, že dnešním dnem spojíme naše těla, majetky, duše i magie. Slibuji, že ti zachovám úctu a věrnost, dokud nás smrt nerozdělí." Poté jí na prst navlékl jednoduchý stříbrný kroužek. Sál zaáchal.

Tonksová se už už nadechovala, aby řekla svou část slibu, když se k ní Křepelka nahnul a zašeptal: „Rozmyslete si to dobře, děvče. Živost s vlkodlakem není krok dobrým směrem, jsou to nebezpeční a nepředvídatelní tvorové."

Nikdo jiný kromě snoubenců, Severuse a Odrážečky, to slyšet nemohl. Lupinův ret se vytvaroval do nešťastného obloučku, ale nic na to neřekl. Tonksová naopak vypadala jako těsně před výbuchem, přičemž Odrážečka už si začala odkládat kabelku, jako kdyby si to snad s tím omezencem chtěla vyříkat pěstmi.

Severus se třemi dlouhými kroky dostavil k muži, který měl nejspíš na svém plánu v kalendáři sebevraždu, protože jinak nedávalo smysl vyvolávat takový skandál. Natočil se bokem, aby mu nebylo vidět na ústa a naklonil se ke Křepelkovi, kterému se na pleši začal lesknout pot. „Na světě neexistuje mírnější osoba než Remus Lupin. Na vašem místě bych se více obával jeho přátel, kteří si dají pečlivě záležet na tom, abyste měl zbytek života velice nepříjemný, pokud z vašich úst vyjde ještě jedna podobná narážka na vlkodlaky. Mým lektvaristickým uměním počínaje. Teď se zasmějte, řekněte, že jste nevěděl, že slečna Tonsková skutečně nemá žádné prostřední jméno a dokončete to, než přijdete k úhoně vy omezená hrudko jeseteřího slizu."

Křepelka na něj vytřeštil své blátivě hnědé oči a na rtech vytlačil neupřímný úsměv. „Ach tak! Já netušil, že slečna Tonsksová opravdu žádné prostřední jméno nemá. Moje chyba!" zapištěl nepřirozeně hlasitě, aby ho všichni slyšeli.

Sálek naplnilo chápavé mumlání a chichotání, jako kdyby omyl oddávajícího ohledně jmen byl něčím zábavným, co ozvláštní každou pořádnou veselku.

Svědek se otočil a navrátil se k Lupinově boku, který se na něj díval se směsicí nevěřícnosti a vděku. Zbytek obřadu už naštěstí nic nenarušilo.

Z Ministerstva se přemístili do restaurace v Greenwich, kterou vlastnila čarodějka se svou mudlovskou manželkou a kde se měla odehrávat hostina. Pronajatý salónek byl přezdobený, z reproduktorů se tklivě táhl hlas Celestýny Warbeckové zpívající o tom, jak si přeje, aby ji její milý i při slunovratu láskyplně hřál.

Židle byly obaleny bílými a červeno-žlutými květy, stejně jako stoly a trámy u stropu. Nejspíš to měla být kombinace nebelvírsko-mrzimorská, nicméně žlutá spíše připomínala zlatavý odstín lví koleje, takže se Severus cítil ještě nepohodlněji. Nebelvírská svatba – to mu tak scházelo.

Zanechal Abbolison v družném rozhovoru s Tonksovou, které se vlasy opět zbarvily do její oblíbené žvýkačkové, a zamířil k baru.

„Snape," zaťukal mu kdosi na rameno, když mu barman konečně přistrčil sklenku ogdenské starorežné.

Velice nerad se na vetřelce otočil. Stála před ním Odrážečka.

„Jen jsem vám chtěla říct, že když mi Dora řekla, kdo půjde Removi za svědka, málem jsem se udusila pampeliškovou šťávou, ale dneska jste tam předved něco fakt suprózního. Neměla jsem dát na to, co se kde šustne, vy jste zkrátka dobrej." Pěstí ho škádlivě praštila do ramene. Severus okamžitě cítil, jak se mu začala dělat na zasaženém místě podlitina.

„Děkuji za vaše uznání," ucedil. „Mohu se zeptat, zda máte něco společného s panem Oliverem Woodem, bývalým nebelvírským kapitánem famfrpálového týmu?"

Čarodějka se zazubila. „To je můj bratránek. Vy jste ho asi učil, co? Svět je malej!"

„Vskutku," připustil lektvarista. Jako kdyby neučil všechny kouzelnické neschopy v Británii za poslední skoro dekádu a půl.

„Tak tady jste!" přerušil je v tu chvíli Remus. Měl sundané sako a vypadal jako hopsikulička, co si zuzla Životabudiče. „Můžu si ho na chvíli půjčit, Bereniko?"

Kouzelníci osaměli. Severus začal automaticky hledat mezi vzdálenými hosty Lisu, kdyby se Lupin snad příliš dojímal a bylo potřeba zatroubit na ústup.

„Severusi, chtěl jsem ti jen poděkovat za dnešek. Nevěřil bych, že po tom všem, co jsme v minulosti měli za spory, se mě takhle veřejně zastaneš. Ale asi jsem to měl čekat, protože ty jsi zásadový muž a já si toho na tobě moc vážím. Kdybys v budoucnu cokoliv potřeboval, obrať se na mě, udělám všechno, co je v mých silách." Poté ho poplácal po bolavém rameni a odskotačil pryč.

Na malý okamžik se Zmijozel rozhlédl po svatebních hostech a zauvažoval, jak se tam vůbec ocitl. Na svatbě bývalého Poberty, kterému šel dokonce za svědka, a kde se tlačily dobré dvě desítky bystrozorů. Znamení zla ho z té koncentrace vykonavatelů spravedlnosti téměř začalo svědit. Ale i když výzdoba byla hrozná a společnost jakbysmet, nedokázal se při pohledu na Lisu učící Tonksovou, Lupina, Teda Tonkse a Odrážečku jakýsi pontenerský tanec ubránit dojmu, že to nebyl jeden z nejhorších dní, které kdy zažil.

Na oslavu vašich úžasných a povzbudivých komentářů přidávám další kapitolu. Tentokrát už pod novou přezdívkou. :-)