„Absolutně nepřichází v úvahu!"

„Severusi, chlapče, nebuď tvrdohlavý! Někdo to udělat musí a tentokrát se černá karta obrátila zkrátka a dobře na tebe."

„Na mě se obrací jedině černé karty," zasyčel lektvarista zlostně. „Může to udělat Filius nebo třeba Minerva!"

Ředitel si přivolal Fawkese, který dnes jen zářil svým zbrusu novým rudým peřím, aby se mu usadil na předloktí nezraněné ruky. Fénix se stejně jako několikrát před tím pokusil nahnout nad zčernalé prsty, ale čaroděj mu něžně nadzvedl hlavičku a zakroutil hlavou v němém odmítnutí. Ani jeho slzy neměly moc zabránit rozšíření temného prokletí. „Filius a Minerva už Harryho doučují v jiných důležitých oblastech."

Vychytralému Zmijozelovi začali docházet kolegové. „Aurora?" učinil potichu poslední zoufalý návrh.

Vousatý čaroděj nasadil výraz, jako kdyby se ptal, zda to ředitel koleje hada myslí opravdu vážně.

Severus zavřel pevně víčka. „Já to dělat nemůžu," kroutil odmítavě hlavou, aby svým slovům dodal dostatečnou váhu. „Nebude vůbec vnímat, co mu říkám, bude jenom sedět s tím svým arogantním výrazem a pochechtávat se tomu, že mu to ZASE vykládám já. Loni už tento pokus proběhl a byla to katastrofa, není důvod opakovat experiment určený již dopředu k výbuchu."

S cinknutím před černovlasým čarodějem přistál šálek, ze kterého se ve spirálkách linuly obláčky fialkově zbarvené páry. „Severusi, jsi pro to jediný vhodný. Nebudu ti zde předkládat stejné důvody, jaké jsem ti předložil už loni na začátku školního roku. Harry se zkrátka musí naučit Nitrobranu! Je to pro naši věc i jeho psychickou stabilitu nezbytné." Upil z fialové tekutiny a lehce přikývl. „Kingsley se nemůže odtrhnout z Ministerstva, k Alastorovi se Harry nechce příliš přibližovat, ne že bych mu to měl za zlé a nikoho dalšího nemáme. Ty jsi silná osobnost a pedagog, který jistě přijde na to, jak tuto důležitou dovednost Harryho naučit."

„To je absurdní kompliment," odsekl Severus nespokojeně, už ale cítil v kostech, že prohrál. Bude muset zase trávit večery s Potterem. A to jich bylo letos tak báječně pomálu, co ho neměl na lektvary! „Proč vlastně stále nepřišla moje objednávka magických tvorů? Dával jsem vám ji k podepsání a odeslání už před třemi týdny. Bubáka máme začít dle pedagogického plánu probírat už v příští kapitole!"

Ředitel se uculil. Věděl, že když Severus mění téma hovoru, považuje předešlou konverzaci za uzavřenou. „Tvá objednávka byla vyřízena, vsadím se o čokoládovou žabku, že přijde během několika dnů. Neměj obavy."

Židle se se zavrzáním odsunula. „Už půjdu. Věřím, že pana Pottera o jeho staronových hodinách budete informovat sám." S tím se otočil a vydupal ven z ředitelny. Čekala jej ještě noční služba.

Několik hodin hlídkoval na chodbách a hledal zbloudilé studenty, kterým by mohl sebrat všechny body a duši za to, že byli v době večerky mimo svou ložnici. Tohle byla na učitelství jedna z velice příjemných věcí. Procházení se za tmy, hubování nehodných studentů a strhávání školních bodů.

Bylo po druhé hodině ranní, když uviděl ve výklenku nehybnou sedící postavu. A nejen tak v ledajakém výklenku, v JEHO výklenku. Abbolison to být nemohla, seděla v jejich bytě na gauči a pročítala jakousi smlouvu. Nikdo jiný z dospělých osob, které mohly být v tuto noční hodinu venku, by se neodvážil přiblížit k jeho teritoriu. Jaký malý narušitel si chce nechat udělat ze života peklo?

Léty vypracovaná tichá chůze se vyplatila a za několik vteřin držel hříšníka za hábit zezadu na krku a pokoušel se z něj vytřepat poslední zbytky rozumu. „Takže kterápak kolej letos definitivně ztratila šanci na výhru ve školním poháru?" zahřměl, zatímco hůlkou osvětlil studentovu tvář. Pocit déjà vu jej udeřil v tom samém okamžiku, kdy rozpoznal nezdravě bílou tvář svého kmotřence. „Co ty tu děláš?"

Draco se vyprostil ze sevření, ale jinak nevypadal, že by se chystal k odchodu. Krátké vlasy měl ulíznuté dozadu víc, než mu slušelo, pod očima černé kruhy. Pro Severuse, který byl informován o úkolu, jímž ho Pán zla pověřil, to nebylo žádným překvapením. Draco se pro dráhu Smrtijeda ani za mák nehodil. Měl sice rád moc a ctižádostivost z něj stříkala na několik metrů, ale byl příliš velký zbabělec na to, aby se činil dle představ Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit.

„Nemůžu spát," řekl mladík s pohledem na pozemky. Nesnažil se vymlouvat, jen čekal na ortel. Místo toho se vedle něj lektvarista posadil a připojil se k tichému zírání. Postupně se Dracova napjatá ramena uvolnila, až byla plně svěšená. „Dostal jsem úkol," špitl.

„Já vím."

Blonďatá hlava vystřelila vzhůru. „Ty to víš?" Úlevu v jeho obličeji během mžiku vystřídala obezřetnost. „I to, že jsem ten úkol nedostal jen já?"

„Pochopitelně," přikývl.

„Takže taky víš, proč nespím! Prý bez Znamení je nutné, abychom si my tři kryli záda, ale spíš na sebe máme navzájem dohlížet. Ten kretén Nott se mi snaží rozkazovat jenom proto, že jeho fotra na Ministerstvu nechytili. Jako kdyby to, že zdrhnul, byla nějaká zásluha. No a Hilgard je zase líné prase. Ten nehne ani prstem snad dokonce ani pod pohrůžkami Temného pána. A já... já teď už...," zakroutil bezmocně hlavou, černý studentský hábit sevřený v pěstech.

Severusovi se stáhl žaludek. Tři mladíci byli zapleteni do celé té ohavné záležitosti, na kterou nemohli stačit a Temný pán to věděl. Celé jim to zadal pravděpodobně jenem proto, aby selhali. Navíc teď aby svého kmotřence, nedej Merlin, uklidňoval. On neuměl uklidňovat. Na to neměl emoční kapacitu. Musel si proto vystačit s poplácáváním po zádech a mumlaným: „Vzmuž se, pro Salazara," které však neznělo tak úsečně jak by si býval myslel.

Seděli pak spolu v klidném tichu ještě několik minut, než Severus doprovodil kmotřence až dolů ke vstupu do zmijozelské společenské místnosti – na první pohled hladké, vlhké zdi, které bylo nutné říci heslo. Tam se chystal k dalšímu projevu své přízně v podobě podání ruky, když se Draco s výdechem opřel svým čelem o jeho rameno. Čaroděj ztuhl, tento večer byl plný překvapení. Takhle blízko si nebyli od Dracova útlého dětství. Tenkrát byla drobná objetí v pořádku, ale teď? Před očima se mu mihla představa jeho otce, jak na něj křičí, že dospělý člověk objímá dítě pouze, než nastoupí do školy, pak se má učit nezávislosti. Objímání je zkrátka pro slabochy.

Severus by vsadil svou temnou duši na to, že Lucius by v nějakém podivném vesmíru, kde by se setkal s jeho otcem, s tímto jeho názorem souhlasil. Natruc těm dvěma zvedl ruce a přitáhl si chlapce do náručí. Ten se okamžitě uvolnil a zabořil obličej do černého hábitu vonícího po bylinkách. „Bude to v pořádku, Draco," řekl opatrně. „Nenechám tě v tom samotného."

Mladý Zmijozel přikývl a odtáhl se. K Severusově do nebe volající úlevě nebrečel. „Budu si to pamatovat." Ještě než se obrátil, dodal: „A děkuji, za všechno."

Už byl u vchodu, když se chodbou rozlehl nejistý hlas lektvaristy: „Čaj." Draco se na něj podíval přes rameno s otázkou v očích. „Měl by ses u nás zastavit na čaj, Abbolison by tě ráda opět viděla."

Ať už to byla pravda nebo ne, Draco se usmál a přikývl. „Čaj zní dobře. Dobrou noc." Zamumlal heslo, stěna se před ním rozestoupila a on vešel dovnitř. Kamenné kvádry se opět vrátily na své místo.

Lektvarista zkontroloval čas na svých hodinkách a rozhodl se pro jednou vynechat poslední kolo obhlídky. Pevným krokem vyrazil ke svému bytu, všechny myšlenky upřeny k tomu nešťastníkovi, kterému byl za kmotra. Úkol, kterýmu jejich Pán uložil, byl téměř nesplnitelný, nebylo proto divu, že sez toho mladík hroutil. Byla to ale především ta Dracova nedokončená věta, která vrtala kouzelníkovi hlavou. Protože ať ho trápilo cokoliv, bylo toho víc než jen úkol, který mu Pán zla uložil.