Na zablácené cestě, rozmočené ranním deštěm, se s tichým prásk! zčistajasna zjevily dvě postavy.

Muž a žena vyrazili za hlasitého čvachtání směrem, kudy tušili vesnici. Oba šli v mírném předklonu, jak zápolili se štiplavým větrem, pláště přitažené těsně k tělu. Cesta se svážela z mírného kopečka okolo zakrslých keřů, které proti počasí byly prachmizernou ochranou.

Modrovláska použila nejsilnější ochranné kouzlo proti špatnému počasí, které znala. Otráveně si uvědomila, že by si nejspíš měla vyhledat nějaké lepší, pokud nechce strávit celou zimu jako rampouch. Už minulý rok od toho nebyla daleko.

Jakkoliv pojmenování Rowenin palouček znělo líbivě, realita nemohla být vzdálenější. Vesnici, do které se Abbolison s Paulem přemístili, tvořilo několik nahodile postavených domů, které měly každý svou zahradu za polorozpadlými ploty. Veřejné prostranství zahrnující kostel, hřbitov a náměstí s kašnou bez vody bylo neudržované, s trávou rostoucí všude bez jakéhokoliv omezení.

Místo, které hledali, bylo poslední stavbou vlevo od kostela, za kterým už se táhla vyšlapaná pěšina směrem do lesa. Dostali se k němu za necelé dvě minuty. Dům měl původně nevzhlednou šedou omítku, která se začínala na několika místech odlupovat, velká dřevěná okna s překvapivě čistými skly a doškovou střechou. Mohlo by to být pěkné obydlí, kdyby mu majitelé věnovali trochu péče a peněz.

„Zatím jediným důkazem, že tady bydlí kouzelník, je fakt, že dům na rozdíl od ostatních nevypadá, že se každou chvíli zhroutí," podotkl Paul tiše.

Abbolison se na svého asistenta zadívala. Na to, že měl po matce zcela zjevně asijské předky, což dokládaly i trochu zešikmené oči, byl poměrně vysoký. Rozhodně vyšší než Abbolison. Jeho výhodou byla rozložitá ramena, která dodávala jeho vzhledu o něco větší sílu, než ve skutečnosti měl, protože Paul rozhodně neposiloval. Byl to intelektuál, žádný vzhledem posedlý sportovec. Černé vlasy měl husté a nebýt tolik vážný, jistě by měl u čarodějek velký úspěch. Lisa si vlastně nebyla jistá, jestli byl Paul nezadaný, nicméně nikdy nikoho nezmínil. Působil dojmem, že s ním člověk dokáže dobře vycházet, když mu nebude příliš zasahovat do jeho osobního prostoru. U právníků velmi častý povahový rys.

„Uvidíme, jestli najdeme nějaký další důkaz, či dokonce něco víc," řekla a použila zrezlé klepadlo.

Dveře otevřel seschlý stařík s velkýma vodnatýma očima barvy noční oblohy. Byl předkloněný, pravou rukou se opíral o dřevěnou hůl, levou udržoval vchodové dveře pootevřené. Bílé vlasy na vršku hlavy mu chyběly, o to více jich měl na temeni, kde měl dlouhé prameny svázané gumičkou do culíku. V levém uchu měl náušnici s drobným tesákem neznámého zvířete. Díval se na ně více než překvapeně. „Mohu vám pomoci?" optal se zdvořile.

Abbolison potěšilo, že je okamžitě nevyhodil, ani je nepovažoval za hrozbu. Nepříliš vysoká modrovlasá žena a o trochu vyšší asiat nejspíš nepůsobili jako násilníci nebo hůř Smrtijedi. „Dobrý den, pane Davidsone. Mé jméno je Abbolison Snapeová a toto je Paul Sato, můj asistent," Paul zdvořile kývnul na pozdrav, stejně tak pan Davidson, i když výrazně opatrněji. „Jsme právníci."

„A co pro vás můžu udělat?" zeptal se čaroděj roztřeseně.

Siréna se podívala s nadějí na Paula. Ten se ujal slova. „Doufali jsme, že bychom si mohli promluvit ohledně vašeho stavebního pozemku za vesnicí."

Starcovy oči se ztrojnásobily, jak moc je vykulil. „Poslal vás Nott?" zaskřehotal vyděšeně. „Nic jsem nikomu neřekl, nic nenahlásil. Rozhodně nechci žádné potíže, přísahám Merlinovi!" Jeho ruka, ve které svíral hůl, se začala třást, takže hrozilo, že by mohl upadnout.

Paul přesunul váhu na špičky, připraven mu kdykoliv pomoci. „My v žádném případě nejsme od Notta, chceme si jen promluvit. Nemáme v úmyslu vám dělat jakékoliv problémy."

Kouzelník se celý začal choulit do sebe. „On to zjistí, vždycky všechno zjistí..."

Paul byl vytrvalý. „Pane Davidsone, dejte nám šanci. Chceme se pokusit vám pomoci."

Abbolison se v duchu tetelila radostí, jak odhodlaný její asistent byl. Šel si za svým, byl přímý, ale zdvořilý.

Chvíli bylo napjaté ticho, kdy majitel domu přeskakoval pohledem mezi sotva dostudovaným mladíkem a podivně vyhlížející cizinkou, než škubnul rameny a poodstoupil, aby mohli vejít.

Ocitli se v malé vstupní hale, jejíž podlahu tvořily medově hnědé, dřevěné parkety. Po vyzvání přešli do obývacího pokoje, který byl zároveň jídelnou a byl tvořen kombinací nesourodého nábytku, který byl na první pohled výrazně více funkční a pohodlný, než krásný. Celý dům byl sešlý, ale dokonale čistý.

„Kdo je to, Hugo?" ozvalo se od krbu, u kterého stála obézní stařena. Přeměřovala si je velice nevlídným pohledem, ve kterém nebylo ani stopy po senilitě. Z pravého rukávu jí téměř nepostřehnutelně vykukovala špička připravené hůlky. „Kdo jste? Nemůžete sem jen tak přijít, oblbnout mého muže a vecpat se nám do domu!"

„Marto..." hlesl pan Davidson v marné snaze svou manželku uklidnit.

„Žádné Marto! Kdyby ses tenkrát nenechal zatlačit do kouta, nemuseli jsme se teď bát i vlastního stínu."

Pan Davidson si povzdechl a odšoural se k dřevěné lavici u jídelního stolu, odkud přivolal čajovou soupravu. Konev se naplnila vodou a držadlo se zachytilo o háček nad ohněm, aby se mohla voda ohřát. 

„Jestli nám Nott zase posílá nějakou zprávu, tak se nemusí obtěžovat. Je to pořád to samé dokola," zavrčela žena nepříjemně.

Paul učinil další pokus. „Opakuji to, co jsem již řekl vašemu panu manželovi. My nejsme od lorda Notta. Právě naopak."

Paní Davidsonová si je přeměřila od hlavy k patě, než škubla rameny a hůlkou vykouzlila na stole prostírání. Přešla k lavici a ztěžka dosedla vedle manžela. Abbolison s Paulem se usadili na židle naproti nim.

„Právě proto jsme přišli," pokračoval odvážně Paul. „Chceme vám pomoci, abyste se už nemuseli Notta obávat."

„A co že jste najednou v sobě našli tu empatii pomoct zrovínka nám?" optala se stará čarodějka. „Zadarmo ani hrabák nehrabe a jak jste si to tu mohli prohlédnout, my nemáme, čím bychom vám zaplatili."

„Budete mít, až s Nottem skoncujeme," ujistila ji Abbolison s úšklebkem.

Pan Davidson vykulil oči. „Jak to myslíte?"

„Tak o to vám jde?" zachechtala se paní Davidsonová bez humoru. „Myslíte, že na tom vyděláte pytel zlaťáků? To se načekáte. My jsme se už dávno dohodli, že se do boje s Nottem pouštět nechceme. Když už se jednou ten můj nemožný jezevec zavázal k tomu, že mu pozemek pronajme, tak to tak je. A nenechte se zmást tou zubatou náušnicí, je to celým srdcem Mrzimor."

Pan Davidson se malinko usmál a pokrčil rameny v souhlasu.

„Ačkoliv to tak to tak vypadá, není tomu tak. Nejde nám o peníze. Tento případ je totiž speciální. Sama jsem si ho vybrala."

Varná konvice s ohřátou vodou zapískala, vznesla se do vzduchu a zalila čajové lístky připravené v modře glazované konvici na čaj.

„Proč?" založila si čarodějka nesmlouvavě ruce na prsou. Její tón dával najevo, že si počká na přímou odpověď. Nemohlo být pochyb, že paní Davidsonová je velice inteligentní žena.

A tak jí Abbolison řekla zkrácenou verzi svého příběhu. O pokusu o znásilnění, o nenávisti, kterou k němu chovala, o pomstě. Vynechala jen okolnosti a společnost, ve které se vše událo. Když předestřela manželům svůj plán, nastalo chvíli přemýšlivé ticho. Pan Davidson v dlaních svíral levačku své manželky a čekal na její vyjádření.

Stařena pokývala hlavou a mlaskla. „Řečičky máte pěkné, to ano, ale stejně je tato debata naprosto zbytečná z jednoho prostého důvodu."

„A to jakého, paní Davidsonová?" optal se Paul.

„I kdybychom s Merlinovou pomocí vyhráli," okamžitě rukou utla dva nádechy k protestu,"Nott obrátí svou pomstu na nás. Nakonec můžeme přijít o víc, než jen střechu nad hlavou, on je..." Poprvé se ve své řeči zadrhla. Na chvíli se podívala na manžela pohledem, ve kterém se zračily emoce, které před hosty pečlivě skrývala. „Je to někdo, kdo nám může hodně ublížit."

Lisa uvážlivě přikývla. V této době byli všichni, kteří se protivili vůli těch, kteří měli minulost i přítomnost spojeni s Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit ve velkém ohrožení. Zde už nešlo jen o prohru v soudním sporu. „Proto pro vás mám návrh." Manželé si ji vyčkávavě prohlíželi. „Ať případ vyhrajeme či nikoliv, přesunete se na bezpečné místo, již jsem ho předem vybrala a nechala skřítky jej připravit. Jde o domek poblíž našeho arboreta v Porýní. Je tam velká zahrada a není to daleko od města, kde je malá kouzelnická komunita. Není to špatné místo pro život a Morgana ví, že je tam lepší počasí."

„Našeho – tím myslíte vašeho a profesora Snapea?" zeptala se paní Davidsonová s očima zúženýma do malých škvírek.

Už dopředu bylo jasné, že tohle bude klíčový problém, kde se mohlo všechno zhatit. „Ano, přesně tak."

„Máme se přestěhovat do domu bývalého Smrtijeda, abychom utekly před jiným Smrtijedem?"

Abbolison už se nadechovala k bránění manželovy cti, když staré paní přistála na rameni ruka manžela. Hned se k němu obrátila. Díval se na ni hlubokým pohledem svých očí, které již viděly mnohé. „Marto, věří mu samotný Brumbál. A to je ten největší kouzelník všech dob! Jestli pro něj je profesor Snape důvěryhodný, měl by být i pro nás. Komu jinému bychom měli v dnešní době věřit, když ne jemu?"

Marta Davidsonová si dala s odpovědí na čas, ale když se k právníkům opět natočila čelem, měla ve tváři odhodlaný výraz. „Chceme se zbavit Notta! Ten mizera nám drásá nervy už příliš dlouho. A pokud máte bezpečné místo, kam bychom mohli jít, pomůžeme vám," řekla za ně oba.

Od této chvíle už šlo vše hladce. Vysvětlili si detaily, probraly závazky ve smlouvě, ověřili si pravost dokumentů a podpisů. Z domku odcházeli Paul s Abbolison za tmy. Počasí se ještě více zhoršilo a k silnému větru se přidal i nepříjemný déšť.

„Uff, šlo to dobře," vydechla si Abbolison a zopakovala ochranná kouzla na své oblečení, aby nedorazila domů kompletně mokrá.

„Ehm... Nechci být smělý, ale chtěl jsem se na to zeptat už od samého začátku," řekl Paul po několika minutách dupání do mírného kopce k bodu, odkud se mohli přemístit. „Nebude vašemu panu manželovi vadit, že zničíte jednoho z jeho...no, někoho, koho zná?"

„Ale mě se ten případ přeci vůbec v konečném výsledku týkat nebude."

„Jak to myslíte? Vždyť to celé zajišťujeme, máme důkazy, byli jsme u Davidsonových..."

„To ano, ale k jednání se dostaví skutečný obhájce Davidsonových, což nejsem já. Dělám obchodní právo, tohle je mimo můj obor."

„Ale víte toho o případu víc než kdokoliv jiný. Kdo bude tedy obhajovat Davidsonovy?" rozhodil mladík ruce do vzduchu. Byl z toho celý popletený.

„Mám jednu dobrou známou, která to pro nás jistě velmi ráda udělá. Navíc ji se mnou nikdy nikdo nebude spojovat."

Paulovo zamračení se začalo vyhlazovat. „Takže pod tím nebudete podepsána a Nott se vám nebude moct mstít na oplátku, protože nebude vědět, že za tím stojíte vy."

„Přesně," zavrněla Abbolison spokojeností.

Omlouvámse, že vydávám později. Cesta do zahraničí mi trochu zkomplikovala mévydavatelské plány a jsem pozadu. Snad se vám kapitola líbila.