Do černých plášťů a bílých masek oděné postavy hleděly na ženu uprostřed kruhu.

Křičela a záda se jí prohýbala do oblouku. Nehty zarývala chvílemi do země, pak zas do vlastního masa v dlaních. Nehty nalakované světle béžovou barvou si zlámala, aniž by to zaznamenala. Procházela si torturou, kdy si každý jen přeje, aby to už konečně skončilo. A nezáleží na tom, jestli ukončením kletby nebo jinou smrtí, hlavně když už to nebude bolet.

Z řevu byla ochraptělá. Veškeré svaly už dávno vypověděly službu, takže sebou škubala ve vlastní moči. Ležela uprostřed kruhu tvořeného mnoha Smrtijedy, ale tím jediným, ke komu upínala své naděje, byl ten, který jí svou hůlkou mučil.

„To stačí Rhysi," zasyčel vysoký hlas a bolest okamžitě ustala. Mulciber se s úklonou zařadil. Žena na zemi ztěžka dýchala, končetiny rozhozené do všech stran. „Takhle by ji měli vidět ti patetičtí následovníci Brumbála. Mudlomilové, kteří si myslí, že práva mají být dána všem, kteří se rozhodnou přispívat společnosti. Dokonce i taková špína jako mudlorození, vlkodlaci, upíři a další chamrať."

Pán zla pokračoval ve svém nenávistném monologu, při kterém už ho Severus zpola nevnímal. Oči nespouštěl z Amélie Bonesové, mocné čarodějky, kterou musela přepadnout přesila šesti mužů, aby ji sem dovlekli. Jen Salazar věděl, jak bylo možné, že ochrany okolo jejího domu padly. Nicméně se nedala zadarmo. Spoušť, kterou za sebou zanechala, si budou Smrtijedi pamatovat ještě hodně dlouho, ale přesto, Merlinžel, prohrála.

Už skoro tři hodiny probíhalo setkání, kde bylo mučení členky Starostolce hlavní zábavou. Samozřejmě poté, co všichni dostali svůj bolestný díl za to, že jejich kolegové byli neschopní v takové převaze vyhrát s přehledem nad hloupou ženskou. A on se na to mohl jen dívat. Neexistoval způsob jak ji odsud dostat, ne, aniž by se sám prozradil. Za ta léta služby dvojitého agenta už byl v této situaci několikrát a nikdy nesešel z předem dané cesty – informace jsou důležitější než pár nevinných životů. Informace zachraňovaly tisíce. Bylo to odporné? Bezesporu. Ale nevyhnutelné.

To, co následovalo, bylo nechutné. Každý z nich si na Bonesové vyzkoušel nějakou svou oblíbenou libůstku. Severus použil škrtící kouzlo, které jí dostalo až do mdlob. Od ostatních se ozývalo nespokojené mručení, ale pak se dopředu prodral Šedohřbet a po jeho výstupu už nikdo další na řadu nepřišel. Nebyl důvod.

Severus musel po ukončení setkání co nejrychleji odejít. Tentokrát se s konverzací s ostatními nenamáhal. Objevil se mezi stromy hned na začátku Zapovězeného lesa, kam se přemisťoval, když potřeboval delší procházku do hradu na utřídění myšlenek. Nejprve se však opřel o nejbližší kmen a začal se prudce dávit.

Několik slz mu automaticky vytrysklo z očí a on v křečích pokračoval stále dál a dál, dokud už neměl co vyzvrátit. Držel se za břicho, hřbetem druhé ruky si otřel studený pot z čela. Myslel si, že za léta služby u Něj už ho nic nerozhází, ale zatraceně se mýlil. Krutost byla bezmezná a vynalézavá bestie.

Jen co se dostatečně sebral, vysmrkal se a pozřel hlt Uklidňujícího doušku, který (mimo jiných) nosil pro všechny případy vždy u sebe, vyrazil k Bradavicím. Ředitele bude jeho oznámení zajímat.

„Amélie Bonesová je po smrti," řekl bez úvodu při vstupu do ředitelny, když si zkontroloval, že se v místnosti nachází jenom oni dva.

Albus Brumbál na chvíli zavřel oči a těžce vydechl. Poté zavolal skřítka a objednal samodoplňovací konvici s čajem a sušenky. Severus mu dal prostor, aby zprávu zpracoval.

„To je velice nešťastné," pronesl starý čaroděj pomalu.

Druhý muž musel zadržet uchechtnutí. Ano, nešťastné byl nejspíš ten správný výraz, pokud jste neviděli, jakým způsobem tak brilantní čarodějka skončila. V takový okamžik bylo to slovo krutě nedostačující. „Ovlivní to morálku," řekl raději.

„To bezpochyby. A také to nepomůže ohledně Siriusova případu, Amélie se mu intenzivně věnovala."

Severus pokrčil rameny. „Tak to bude muset být ten uštěkaný raťafák ještě nějakou dobu na krátkém vodítku, než za něj kompetentnější vyřeší jeho problémy." Ani se příliš nesnažil nevypadat spokojeně nad Blackovou budoucností.

„Není pěkné mít radost z cizího neštěstí," napomenul ho ředitel spíše z povinnosti než zloby. Severusovo špičkování se Siriusem Blackem byl rozjetý vlak, který již nešlo zastavit, a on se o to ani nepokoušel. „Pověz mi, Severusi, jak zareagovala tvoje drahá choť na to, že jsi ji nedoprovodil na Pontenero?"

Otázka na Abbolison přišla nečekaně. Předpokládal, že budou hlouběji probírat podezřelé napadení Bonesové, ale ředitelovy myšlenkové pochody byly vždy nevyzpytatelné. „Pokud řeknu, že byla rozezlena, bude to holý eufemismus."

„Tomu věřím," pokýval starý čaroděj hlavou a zakousl se do zázvorové sušenky. „Poslední dobou se zdá být špatně naložena, zdá se mi, že na ní doléhá stres. Děje se snad něco u ní v práci?" optal se, když polkl sladkou pochoutku.

Zmijozel neměl náladu na analýzu chování jeho manželky, ale stále to bylo lepší, než nahlas popisovat hrůzy setkání. „Dělá teď na nějakém obřím případu, skoro není doma. Vypadá to, že jí na tom hodně záleží, ještě jsem ji nikdy neviděl tak soustředěnou."

Porcelán zacinkal, jak se vznesl a jednotlivé naplněné šálky i s podšálky doletěly elegantně před své majitele. „To je dobře. Zahálka otupuje mysl. Když už mluvíme o tvé ženě, mám tu pro tebe něco, co by tě mohlo zajímat," řekl Brumbál a odkudsi za sebou, nejspíš z jedné z mnoha knihoven, přivolal tenký svazek v modrých deskách, jež přistál před Severusem.

Lektvaristovi se udělal kolem žaludku uzel z toho, jakým způsobem ředitel zavedl na Lisu řeč. Vlastně se ani nesnažil být nenápadný a obcházet okolo horkého kotlíku, šel rovnou k věci. Uzel se jen utáhl, když si přečetl název knihy: O pěnicích.

„Co to znamená?" optal se pomalu.

Starcova doteď posmutnělá tvář ze zprávy o úmrtí Bonesové se rozjasnila. „Učiněný poklad, získal jsem ho před několika dny! Je to klíč k tomu, aby ti Abbolison nemohla číst tvé nejniternější myšlenky. V podstatě je to klička, jak alespoň částečně obejít její moc."

Severusovi se vůbec nelíbilo nadšení, s jakým mu ředitel tuto novinku předestřel. Ne, že by si necenil svého soukromí, ale proč se náhle Brumbál tolik snažil? Jeho instinkty bily na poplach.

„Obávám se, drahý chlapče, že nebude možné, abys rady z knihy používal na své každodenní myšlenky. Abbolison by mohla získat podezření a začít pátrat po tom, co obsahuje náš společný plán. A to je něco, čemu se pochopitelně chceme vyhnout."

Několikrát otočil pevné modré desky v rukách. Byla to kvalitní práce, jistě velmi nákladná. „Vy mé ženě nevěříte? Vždyť jste to byl vy, kdo chtěl, abych se s ní oženil a vylepšil tak naši situaci. Lisa je na naší straně, v podstatě nechápu, proč to před ní celé tajíme."

Nespokojené mlasknutí v něm vyvolalo pocit, že mu cosi uniká přímo před očima.

„Severusi, Abbolison je cizinka, nechápe nuance naší kultury a taktéž není seznámena s historií obou válek proti Tomovi," hluboce si přitom povzdechl, celou jeho osobu zalil zármutek. „Musíme si oba přiznat důležitou věc. Abbolison upřednostňuje především své vlastní zájmy bez ohledu na vyšší dobro. Mohla by se pokusit překazit náš plán. A to přeci nechceš? Celý Lilyin odkaz by tím zmizel. Vše o co se tu snažíme, by bylo ztraceno. Tvá manželka je báječná žena, ale v tomhle jí nemůžeme důvěřovat."

Vzkypěl v něm vztek z nedostatku důvěry vůči bytosti, která se svým (ačkoliv převelice otravným) způsobem snažila dělat vše v jeho nejlepším zájmu. „Nikdy neprojevila ani náznak toho, že by náš plán mohla jakkoliv narušit!"

Obrazy na stěnách začaly mumlavě přispívat svými nepotřebnými názory. Přecházely z rámu do rámu a navzájem si sdělovali dojmy z probíhající konverzace.

Albus se na něj zadíval přes své půlměsícové brýle. „Ženy jsou emocionální bytosti, Severusi. Upřednostňují city před zdravým rozumem. Co budeš dělat, když tě bude tvá žena prosit, abys náš plán nedotáhl do cíle? Vybereš si to, co je dobré pro všechny, pro celou kouzelnickou společnost nebo to, co by chtěla Abbolison?"

Severus se na okamžik zarazil. „Já..."

„Snažím se ti to ulehčit, Severusi. Já jsem na tvé straně."

„To já samozřejmě vím!" řekl prudčeji než zamýšlel.

Brumbál na chvíli zmlkl, otcovský úsměv zalil jeho tvář s bílým vousem. „Vezmi si tu knihu, pročti si ji a pak se rozhodni tak, jak to budeš považovat za nejlepší. Já ti plně důvěřuji. O tvém úsudku nemám ani nejmenší pochyby."

Větší pobídku pro opuštění ředitelny Zmijozel nepotřeboval. Knihu schoval do kapsy a s tichým rozloučením se vydal do sklepení. Cestou přemýšlel nad tím, co všechno se za těch několik krátkých hodin událo.

Odchod na Pontenero byla katastrofa. Abbolison teď pravděpodobně spřádala detailní plán o tom, jak jej sprovodit ze světa, protože ji nedoprovodil na velké ostrovní soaré. Dopředu jej varovala, co se stane, pokud tam s ní neodcestuje, takže nemohl tvrdit, že nebyl dostatečně informovaný o možných důsledcích svého jednání. Přicestovat za ní později nemělo smysl, tam by se na něj nahrnula nejen jeho žena, ale i celé její příbuzenstvo. Nebyl sebevrah.

Raději si přestal představovat hlasitou hádku, která jej bezesporu čekala a začal si v hlavě srovnávat jiné myšlenky. Smrt Bonesové byla čára přes rozpočet. Doufal, že by mohla být po válce ministryní kouzel. Bývala by se na to hodila. A každá zapálená zastánkyně strany Světla se počítala.

K tomu všemu tu byla ta podezřelá záležitost s příliš snadným pádem ochran okolo jejího domu. Musel zjistit, který Smrtijed se stal takovým expertem na odeklínačství bezpečnostních kouzel.

V poslední řadě tu byla kniha, která ho v kapse pálila jako rozžhavený uhlík. Až nesnesitelně ho lákala. Představa, že by se mohl dozvědět, jak před Abbolison ukrýt své myšlenky byla omračující. Vadilo mu však, že mu ji Albus sehnal jenom proto, aby nepřišla na jejich plán ohledně definitivního získání důvěry Pána zla. Pokud by to před ní nechtěl ředitel ukrýt, vůbec by se nenamáhal mu s jeho problémem s nedostatkem soukromí pomoci.

V bytě zamířil rovnou do sprchy. Napjaté svaly volaly po uvolnění, stejně jako jeho mysl. Tolik problémů, které musel řešit a nad kterými neměl absolutně žádnou moc. Nechal horké kapky dopadat na svou hlavu a záda, užíval si pocit, který mu voda dodávala. Sprcha zněla trochu jako déšť, jeho nejoblíbenější zvuk. Přesně tohle potřeboval.

Umytý, oblečený do pyžama a huňatého černého županu, se usadil před krb v obývacím pokoji do svého křesla. Jen malý oheň zajišťoval dostatek tepla, ale zároveň i příjemné přítmí. Po velice krátké zaváhání otevřel Albusův dárek na první stránce, kde se nacházela předmluva.

O pěnicích

Knihu věnuji své úžasné ženě.

Fakt, že držíte v rukách tento svazek, znamená z mého pohledu jediné – jste jeden ze šťastných Vyvolených, kterému osud snesl do náruče pěnici. Já sám bych nemohl být vděčnější za příležitost strávit úžasných 128 let po boku tak magicky i lidsky výjimečné ženy, jako byla moje drahá Ismelda. Po mírném přemlouvání od mých pravnoučat, abych sepsal své postřehy o životě s pěnicí, jsem se rozhodl jejich nátlaku vyhovět. Faktem je, že život není vždy pouze snadný a proto jsem přijal myšlenku, že by snad mohly býti mé rady někdy někomu užitečné.

Ze začátku je nejtěžší překonat své vlastní ego a uvědomit si, že vaše pěnice bude mít vždy poněkud navrch. Není to její chyba, je to prostý fakt. Ona dokáže rozeznat každou vaši emoci, pokud jste spolu déle (a ona se soustředí), tak dokonce přečíst i myšlenku. Zatímco vy se budete ztrácet v analyzování každého jejího slova, pohledu a výrazu, stejně jako každý jiný obyčejný kouzelník, jí bude vše okamžitě jasné. Je to frustrující a často i úmorné.

V První kapitole popisuji, jak se s těmito pocity vyrovnat. Ve druhé kapitole hovořím o komunikaci a především o tom, jak se vyhnout zbytečným hádkám. Třetí kapitolu pak věnuji něčemu, co by mnoho lidí mohlo nazývat „Umění lhát". Čtvrtá pojednává o společenském životě a událostech, kterých se budete po boku pěnice účastnit. Pátá kapitola je plná informací ohledně důležitých svátků, slavností a rituálů, které každá pěnice dodržuje. 

Severus si olízl ukazováček, aby se mu lépe hledala nejdůležitější kapitola na časem a používáním opotřebovaných stránkách. Papír šel těžko od sebe, text byl drobný a mnohdy hůře čitelný.

„Umění lhát"

Název není úplně přesný, protože pěnici lhát nemůžete. Vaše manželka lež vždy pozná (pokud vám okamžitě neřekla, že o vaší lži ví, můžu vás ujistit, že si to pouze nechává do zásoby, aby to pak vytáhla jako velký trumf v příští hádce). Je však několik triků, které můžete použít, pokud skutečně nutně potřebujete něco utajit.

1. Drobné lži – Koupili jste své ženě například dárek narozeninám, a nechcete, aby se okamžitě dozvěděla, o co jde. Bohužel se zeptala: „Copak jsi mi koupil?" To je přímá otázka, na kterou je nutné odpovědět. Vyplatilo se mi začít myslet na dárek, který jsem jí již dal, například k posledním Vánocům nebo minulým narozeninám. Intenzívně si představte daný předmět. A odpovězte otázkou, například: „To bys chtěla vědět, že?"

Ačkoliv si Severus vážil každé napsané rady, přeskočil několik dalších stránek, aby se dostal k vyššímu kalibru.

7. Odejmutí vzpomínek – Časově velmi náročné!K tomuto postupu je nutné mít velké množství ampulek na uchování vzpomínek.Metoda je vhodná v okamžiku, kdy se vám při nějaké asociaci neustáleopakuje v mysli vzpomínka, která vaši sirénu irituje. V mém případě tobyla vzpomínka na mou první lásku, na kterou jsem si vzpomněl vždy při podávánítiramisu. Zdálo by se, že něco takového nebude problém, jenže v Itálii senaneštěstí jí tiramisu až příliš často. Pro takové účel je vhodné otravnouvzpomínku odebrat a natrvalo uzavřít mimo dosah mysli. Nejlépe ji nahraditnovou vzpomínkou se stejným asociačním bodem. Já osobně musel opatřit novouvzpomínku na tiramisu, kde již figurovala moje manželka.

Užitečné, nicméně to stále nebylo dost.

10. Hluboká lež – Použil jsem tuto metodu pouze jednou. Je velmi náročná psychicky i magicky, ne každý ji proto může zvládnout. Je nutné uschovat pravdu, kterou nechcete vyjevit, vzít a uschovat ji za svou hradbou nitrobrany. Postavte kolem ní hrad a zakopejte informaci pod zem. Poté vezměte jinou informaci. Takovou, která je silná, emoční, nejlépe v přesném opaku toho, co chcete ukrýt. Tu nechte v okamžiku konfrontace s pěnicí vystřelit napovrch, jako kdybyste ji chtěli pomocí vlastní mysli nechat vystřelit ven z vaší hlavy. Musí být zaplavena emocí, zmatena silou „pravdy", kterou se jí snažíte podsunout. Sám tuto metodu nemohu doporučit, měl bych vás od ní vlastně spíše odrazovat. Přesto musím přiznat, že je účinná. Jsem v hlouby duše přesvědčen, že každý si zaslouží zachovat tajemství, včetně Vyvolených, a proto vám tuto metodu sděluji. Užívejte ji dobře a své konání si dopředu rozmyslete. Každá lež má totiž své následky.

S ústy mírně pootevřenými knihu prozatím zaklapl. Napoprvé se toho dozvěděl až až. Albus měl pravdu, skutečně existovaly způsoby jak zmást Lisin dar. Takové poznání bylo velice sladké a znervózňující zároveň. Zachvěl se při představě nepříliš probádaného území magie, kterou držel v rukách. Přesně takové momenty ho vzrušovaly! Tolik nového a neznámého!

Jenže zároveň bolestně osobního. Pokud se rozhodl vykročit po cestě lhaní, už nebylo možné se dostat zpět. A ačkoliv byl zpočátku proti manželství, bylo příjemné mít po svém boku někoho, komu mohl věřit. Kdo za ním věrně stál. Jestliže by jí on začal lhát, jak by mohl od ní očekávat upřímnost?

Jeho myšlenky o morálních hodnotách přerušil vzkaz, který vyletěl z krbu. Na bílém pergamenu ředitel psal, že poničený dům Bonesové i se zbytkem těla našli bystrozoři, takže je čas informovat příbuzné. O Susan Bonesovou se postará Pomona, on měl za úkol předat tuto zprávu Patrickovi.

Pomalu se zvedl, aby na sebe mohl místo županu obléci černý plášť. Nebylo to poprvé, co měl svého studenta informovat o skonu příbuzného, nicméně to nedělalo úkol snazším. Ukryl knihu O pěnicích ve svém kabinetu a s těžkým srdcem zamířil ke společenské místnosti Zmijozelu.

Extra dlouhá kapitola, kterou bylo možno rozdělit na dva úseky, ale já zkrátka nemohla. Potřebovala jsem, abyste měli možnost prožívat tak zásadní chvíli spolu se Severusem bez přerušení. Budu moc ráda za zpětnou vazbu k této kapitole, stála mě opravdu hodně sil.