I přes velký úspěch ohledně prastrýce Augustuse, se nálada ve sklepení nelepšila. Manželé se hádali kvůli nejrůznějším drobnostem a dobrá komunikace, kterou měli ještě na společné dovolené, rychle mizela do neznáma.

Severus byl neustále kvůli něčemu podrážděný, což nebylo nic nového, ale způsob, jakým si na Lise vybíjel vztek, až příliš připomínal ne zcela úspěšný začátek jejich manželství. Abbolison byla zavalena prací, navíc většinu volného času věnovala procházením všech podkladů nutných pro první třetinu své pomsty.

Jejich největší hádka vygradovala v momentě, kdy Abbolison zcela nekompromisně trvala na tom, že budou muset velice brzy odjet na Pontenero kvůli slavnosti Hrdého roku.

„Severusi, o tom, že je těhotná, víme od února. Jakmile Hrdý rok přijde, musíme tam jet! Rhiannon je jedna z mých nejbližších přítelkyň, celý život jsme si byly oporou, musím tam s ní být! A pro Farida to bude velká událost, naposledy jste si padli do noty. Bude rád, pokud tam bude mít nějakou přátelskou tvář."

Ta poslední věta byla více než nadnesená. Severus se tvářil všelijak, ale přátelsky ani v nejmenším. „Jsem z hlouby duše přesvědčen, že se na Ponteneru nikdo nebude pozastavovat nad mou nepřítomností," ucedil.

„To se zatraceně mýlíš," zavrčela naštvaně. V modrých očích se jí nebezpečně zablesklo. „Jsem jediná nejstarší dcera, která žije mimo ostrov. Už tak jsme na Ponteneru způsobili pozdvižení kvůli Zkoušce. Pravidelně odmítám pozvání na obřady Splynutí duší, i když jde o mé sestřenice a kamarádky. Už je na čase se konečně objevit na nějaké pořádné společenské události."

„Kdybys měla na Pontenero cestovat pokaždé, když se něco týká některé tvé sestřenice, nedělala bys nic jiného! Máš jich jak bodlináč bodlin."

„My-tam-pojedeme! Oba!" odsekávala Abbolison slova s přesností gilotiny.

„Nemám čas řešit rodinné žvatlání nad novorozenětem. Jestli sis nevšimla, tahle země je ve válce a probíhají tady mnohem důležitější věci! Tohle je prkotina." Býval by nejspíš pokračoval, kdyby se s jeho posledním proneseným slovem Lisa ostře nenadechla nosem a nevykulila oči pohoršením.

„Že v sobě nemáš kouska úcty pro mou kulturu, jsem věděla už dlouho, ale tohle jsi přehnal! Jakmile dostanu zprávu od Farida, odcházíme a varuju tě," přistoupila k němu o dva kroky blíže a přestože se mu výškou nemohla rovnat, měla pozoruhodné zastrašovací schopnosti, které musel lektvarista vzít na vědomí, „jestli se z toho nějak pokusíš dostat, budu zatraceně naštvaná. A pomstychtivá."

Jejich hádka ani nestačila upadnout do zapomnění, když se desátého října zjevil u Snapeových v předsíni Faridův skřítek, aby jim oznámil, že minulé noci došlo k narození dítěte, takže by se měli dostavit na nejbližší oslavu Hrdého roku. Ta se bude konat nazítří, neboť je správná konstelace hvězd. A přesně jak Abbolison očekávala, nastal problém.

„Věděl jsi o tom dopředu celé měsíce, tak se teď nesnaž vykroutit!" hartusila rozčíleně, přičemž hůlkou posílala do otevřeného kufru své i Severusovo oblečení na několik příštích dní. Stejně jako kdykoliv v minulosti, kdy jí na něčem záleželo, se Severus nejen šklebil jako po požití Mnoholičného lektvaru, ale dával i dohromady seznam důvodů, proč se jejímu přání nepřizpůsobit.

Nejpalčivějším problémem bývaly návštěvy příbuzných. Jak jeho tak jejích. A na Ponteneru nebyli od svatby. Pro svatou Morganu, ona na si přeci také zasloužila trochu ohledů! „Oslava Hrdého roku je pro můj lid nesmírně důležitá. A jsem si jistá, že Farid by tě tam rád měl, vážně. Ještě řekni, že jste se ve vinárně dobře nebavili, zatímco já trpěla na Zkoušce."

Severus cítil, že připomínkou Zkoušky se dostali na velice nebezpečné území. Nikdy mu neřekla, o co v ní šlo, ale ani na okamžik nepochyboval, že to bylo něco velmi, velmi nepříjemného. A její poukázání na fakt, že on se opíjel v hospodě, zatímco ona bojovala za jejich budoucnost, jí dávalo do rukou nebezpečný trumf. Tohle neměl čím překonat. Pevně stiskl rty, chvíli s Lisou bojoval skrze nemrkací soutěž, a když prohrál, vyrazil se zavrčením do obývacího pokoje, aby napsal Brumbálovi vzkaz, že bude několik příštích dní mimo dosah z rodinných důvodů. Doslova.

Z bytu se druhého dne ráno vypravili oděni do slavnostního šatu vhodného pro společenské setkání na Ponteneru. Abbolison se v duchu divila, že jejímu muži ještě nejde pára z uší. Nejenže musel odcestovat, když nechtěl, ale navíc na sobě musel mít zelený hábit a nikoliv černý. Tuto temnou barvu na sobě měla namísto něj ona. Dlouhé splývavé šaty z tylu a tříčtvrtečními rukávy se stříbrnými knoflíčky na zádech, které se táhly po celé délce až ke spodnímu lemu.

Na chodbě ze sklepení potkali několik Zmijozelů, kteří je zdvořile zdravili a uhýbali z cesty. Pochopitelně nezapomněli věnovat obzvláště překvapený pohled jejich oblečení. Pro většinu z nich to bylo nejspíš poprvé, kdy viděli hlavu své koleje oděného jinak než v pohřební černé, a to to rozhodně nebyli prváci.

Byli na cestě k přemisťovacímu bodu, když Severuse zasáhla bolest, takže si automaticky stiskl levé předloktí, které bylo jejím zdrojem. Volal ho. Podíval se na Lisu, s něčím, co nejspíš měla být omluva, ale jí to v žádném případě neuklidnilo.

Když stejně jako on pocítila, že jej magicky volají, byla jen krůček od toho začít zoufale ječet. Načasování nemohlo být horší. Teď měl perfektní výmluvu na to, proč se neúčastnit oslavy Hrdého roku. Nemohla si pomoci, ale chňapla dopředu a sevřela v pěstech látku jeho zeleného hábitu. „U všech šupinatých draků, to ne! Teď ne! Čekají na nás, nemůžeme nedorazit." Dívala se jakoby skrze něj, mluvila sekaně, bojovala sama se sebou.

Pohladil ji po rukou, na místech, kde svírala jeho oblečení. „Liso, buď rozumná, musím jít. Jdi na Pontenero sama."

Nic. Stisk nepovolil, mumlání přidalo na intenzitě svou frustrací.

„Pusť mě, Abbolison. Pokud se za ním hned nevydám, potrestá mě."

Oči měla zavřené, i dívat se na něj jen horšilo její šílený vztek. Na něj, na Voldemorta, na tuhle zatracenou válku. Křečovitě mu zabořila nehty do těla, než zařvala: „Zatraceně!" a odstoupila od něj, jako kdyby ji popálil. „Běž!"

Severus nečekal na větší požehnání. Vyrazil urychleně z kopce dolů, cestou z tajné kapsy vylovil svou Smrtijedskou masku, hábit přeměnil na temně černý. Její nadávání ho doprovázelo až k nejbližšímu přemisťovacímu bodu.

Siréna si frustrovaně dupla. Překvapivě to vyplavilo alespoň trochy vzteku, který jí koloval v žilách, takže si zadupala ještě několikrát, aniž by hleděla na to, jak dětinsky to vypadá.

Nebylo to poprvé, kdy Severus rušil jejich plány kvůli svým Smrtijedským povinnostem. Zatím to pokaždé chápala a nechala ho jít spíše s vnitřním strachem o jeho zdraví nebo dokonce život, než se zuřivostí nad tím, že ji opouští v nevhodnou chvíli. Jenže tohle bylo poprvé, kdy se od svatby vydávali na Pontenero, do jejího domova. Chyběli jí rodiče, sourozenci, všichni ostatní příbuzní a kamarádi, před kterými se chtěla předvést jako spokojená manželka po Severusově boku. Takhle se tam musela přemístit sama a bílá vzteky. Obřad Hrdého roku však nechtěla promeškat za žádnou cenu, takže nakonec jen zamáčkla slzu a aktivovala přenášedlo, které ji přemístilo na poklidné náměstí přístavu Imperia.

Tam už vedle kašny stála její matka. Moc jí to slušelo. Modré vlasy vyčesané do vysokého drdolu se stříbrnou síťkou. Černé slavnostní šaty měly na rukávech krajku, pravděpodobně z Benátek podle dokonalost provedení. Na takové věci měla Abbolison oko.

"Cara mia, vypadáš- " Zcela očividně měla následovat lichotka, ale vtom si ji mamma prohlédla lépe a dodala: "naštvaně."

Škubla rameny a hůlkou nechala vzlétnout svůj kufr, ve kterém bylo i solidní množství Severusových krámů, které mu sebou zabalila. "Severus nemohl na poslední chvíli dorazit se mnou," řekla rychle na vysvětlenou. Proč to odkládat? Stejně se jí na něj budou všichni ptát. Definitivně-úplně-všichni.

"Ach tak," hlesla matka, než nesouhlasně stiskla rty. "To je poněkud nečekané, ale není důvod plakat nad odfouklou bavlnou. Pojďme na loď, za chvíli to začne, nechci přijít pozdě."

Bylo hloupé, že nedorazila v dostatečném předstihu, takže místo vítání se s rodinou, zamířily na ostrově rovnou do chrámu. Lisu to však alespoň na chvíli uchránilo od vyptávání příbuzných na manželovu nepřítomnost, takže měla čas nabrat dech a uklidnit pocuchané nervy.