Oproti loňskému roku, kdy se profesor Brumbál Harrymu vyhýbal, jako by měl dračí spalničky, byla jejich setkání nad myslánkou výrazným zlepšením. Minulý týden viděl Nebelvír zajímavou vzpomínku Boba Ogdena, díky které mohli vidět Voldemortovu matku Meropu a zázemí, z kterého pocházela její rodina.

Všechny informace, které se postupně dozvěděl, se snažil analyzovat a hledat v nich hlubší smysl, díky kterému by lépe pochopil Voldemortovy skutky. Bůh věděl, že Harry neměl tušení, proč to po něm Brumbál chce, ale nebránil se tomu. Ať měl bělovlasý kouzelník v plánu cokoliv, on mu bezmezně věřil. Čím častěji se však setkávali na jejich myslánkové večery, tím víc byl mladík zmatený tím, že ho ředitel neučí něčemu víc praktickému. Jak se má nejděsivějšímu černokněžníkovi v dějinách postavit jen s kupou vzpomínek cizích lidí?

Ani Ron s Herminou, které Brumbál schválil jako důvěryhodné, takže jim směl vše o jejich sezeních říct, mu na tuto otázku nedokázali odpovědět. Hermiona byla vždy zastánkyní teoretické přípravy a předpokládala, že ta praktická stránka věci teprve nastane. Ronald byl zase z rodiny zvyklý na názor, že Brumbál vždycky ví, co dělá a jeho slovo je zákon, takže nebylo nutné mít jakékoliv pochybnosti.

Pochybnosti však v Harrym hlodaly. Ne, že by mu snad v posledních letech někdo kromě Remuse Lupina pomohl s čímkoliv užitečným, ale letos opravdu doufal, že by se to mohlo změnit. Možná to celé bylo více o jeho osobním očekávání a následném zklamání, než čemkoliv jiném. I tak se rozhodl, že by si o tom chtěl promluvit se Siriusem. Před prvním výletem do Prasinek letošního roku si tedy vyčlenil čas na setkání s kmotrem, který mu v dopise (adresovaném původně Remusovi kvůli krytí) schůzku potvrdil.

Problémem byli kamarádi a Fay. Přátelé ne zcela chápali jeho obavy a Fay nebyla do ničeho zasvěcena. Na ni se Brumbálova výjimka nevztahovala.

Štěstí mu však nakonec přálo. Hermiona potřebovala nové brky a jiné nezbytnosti, takže zmizela hned po příchodu do vesnice kdesi v hlubinách papírnictví, Ron zase toužil strávit nějaký čas v obchodu s famfrpálovými potřebami. Fay, která mu jako poslední mohla zkřížit plány mu jen přes rameno oznámila, že předpokládala, že bude s Ronem a Hermionou, takže se domluvila s kamarády z Tchoříčkovského klubu.

Dostat se na smluvené místo v lese nebyl problém. Viděli se tu už loni, když se sem Sirius odvážil přijít v psí podobě. Ani dnes tomu nebylo jinak.

„Harry!" zahartusil hned, jakmile se přeměnil zpět v člověka. „Vypadáš dobře! Rád vidím, že tě skřítci pořádně krmí, potřebuješ to jako mandragora hlínu."

Mladík mu věnoval nadšené objetí. Výřečnost jeho kmotra mu chyběla, dopisy neměly ty správné grády a Sirius navíc nebyl žádný velký literát. Jeho dopisy bývaly plné fórků, ale většinou poměrně krátké. Pravopis též pokulhával. „Siriusi! Jsem rád, žes mohl přijít," přiznal popravdě. Dočkal se pocuchání vlasů.

„Pro tebe cokoliv, vždyť to víš. Tak povídej, je to kvůli škole? Doufám, že na vás Srabus nezkouší na obraně žádné podrazy. To bych mu nedaroval!"

Harry musel zadržet úšklebek. Snapea nesnášel, ale sám musel uznat, že hodiny byly po dlouhé době konečně co k čemu. Snape byl organizovaný učitel, který je nutil přemýšlet a nechával je na rozdíl od Ropuchy kouzlit. Jenže to nebylo něco, co chtěl Sirius slyšet. „Nechal mě samozřejmě po škole hned jak mohl, ale to není to, o čem s tebou potřebuju mluvit."

Bávalý Poberta se usadil na zem na spadané listí a rukou vyzval Harryho k tomu samému. Stromy jim oběma dodávaly pocit klidu. „O co jde?" optal poslední z rodu Blacků.

„Jsem trochu zmatený z lekcí s Brumbálem," přiznal Harry opatrně. Věděl, jak moc velkou úctu k němu Sirius chová. „Používá myslánku k tomu, aby mě seznámil s Voldemortovou minulostí. Viděl jsem už spoustu věcí a všechny vzpomínky, které mi ukazuje, jsou jistě cenné, ale nevím, jak s tím naložit, aby mě to připravilo na budoucnost." Sirius byl zamračený a zjevně nechápal, o co jeho kmotřenci šlo. „Jen si říkám, jestli by nebylo dobrý, abych se učil třeba nějaký kouzla nebo tak. Jako, je super dozvídat se všechna ta malá tajemství, který dává Brumbál o Voldemortovi dohromady, ale nejsem si jistý, že to bude stačit."

Sirius se tvářil čím dál tím víc zmateně. „O čem to mluvíš, štěně? Copak vy jenom sedíte naproti sobě a on ti vykládá o tom, jak toho slizouna před desítkami let učil?"

Teď se k jeho mračení přidal i Harry. „Ne, my si prohlížíme staré vzpomínky různých lidí. Vždycky se to Voldemorta nakonec týká, ale tak nějak děsnou oklikou. Moc tomu nerozumím."

„To já taky ne," přiznal starší kouzelník. „Copak on tě neučí žádná užitečná kouzla?" Zavrtění hlavou. „Ani žádné fígle pro přežití? Nic s magickými čakrami? Uchováváním energie?"

Harry nevěděl, jestli se šťastně smát, že Sirius chápal, v čem je problém, nebo brečet nad tím, o čem všem užitečném by měl šanci se něco dozvědět, ale jen trávil večery v myslánce.

„Pomůžeš mi? Potřebuju se připravit na boj. Dělat něco pořádného, užitečného."

Sirius vyskočil na nohy. Nespravedlnost nesnášel a teď zrovna se mu krev vařila v žilách. K čemu teoretické nesmysly? Na to byla dobrá škola. Jenže jeho štěně potřebovalo něco víc.

„Jistěže ti pomůžu. Zajdu za Brumbálem a zjistím co a jak. Od toho jsem kmotr, abych tyhle věci řešil." Několikrát poplácal Harryho po zádech. „Brzo mě Bonesová dostane ze seznamu odsouzených zločinců zpět mezi normální lidi. Pak budu moct za tebe bojovat legálně ve všech směrech. Už jen chvíli a budu skutečně volný."

„Já vím, bude to skvělé," přikývl mladý hrdina. „Ale jedna věc je fakt důležitá - Brumbál se nesmí dozvědět, že jsem ti řekl o těch vzpomínkách, nedostal jsem povolení ti o tom všem říct, víš?" zamotával se Harry do toho všeho čím dál tím víc. „Prostě se ho jen zeptej co a jak ohledně praxe. Chovej se přirozeně."

„To zvládnu levou zadní, štěně."

„Proč mi tak vlastně říkáš?"

Sirius se zazubil svým magií vyspraveným úsměvem, který už konečně opět obsahoval všechny zuby. „Protože jelínku zní uhozeně, ať si Dvanácterák, jestli to vidí, říká, co chce."

---------------------------------

Ředitel Bradavic byl za ta dlouhá léta své služby zvyklý na prudké a nečekané návštěvy. Expertem na ně býval svého času Lucius Malfoy, který se jako zástupce školní rady nikdy neopomněl zastavit na slovíčko, když se něco dělo jinak, než si představoval. Hned za ním byl na pomyslném druhém místě Kornelius Popletal, který se do jeho kanceláře vřítil se stejnou vehemencí, ať po něm chtěl radu nebo jej přišel zatknout. Dnes však měli bývalí ředitelé a ředitelky školy výhled na jiného hosta. V zelených plamenech letaxu se objevil někdo zcela odlišný – bývalý bystrozor, azkabanský vězeň a Poberta v jednom.

„Čemu vděčím za tak nenadálou návštěvu?" optal se kouzelník zdvořile a hůlkou poslal znamení do kuchyně, aby přichystali čaj a nějaké ty koláčky.

Sirius Black byl už na první pohled rozrušený, ale snažil se vzpomenout alespoň na nějaké dobré vychování, když nezareagoval na slovní napadání druhého obrazu od východního okna, kde postával velice špatně naladěný Phineas Nigellus Black. A že ten toho měl hodně na srdci. Svého prapravnuka ani trochu nešetřil. Sirius však přes všechna Brumbálova očekávání zachoval chladnou hlavu a jeho vztek prozradily jen rozklepané ruce. Počkal si, až oba dle zvyklosti upijí ze svých šálků čerstvě vylouhovaný čaj a teprve pak spustil. „Viděl jsem se dnes s Harrym."

Ředitel pochvalně přikývl. „Jsem rád, že se snažíš plnit svědomitě svou funkci chlapcova kmotra. Merlin ví, že jsi k tomu za posledních několik let neměl nadmíru příležitostí."

„A čí je to vina?" vyletěl černovlasý čaroděj pobouřeně. Dobře si pamatoval, jak se poslední dva roky musel schovávat na Grimmauldově náměstí kvůli nařízení muže, který si před ním pochutnával na linecké kytičce.

„Přece jsi sem nepřišel otvírat staré rány, drahý příteli."

„Ne, to rozhodně ne," zabručel Sirius. „Chci se zeptat, jaký je Harryho přípravný plán?"

Brumbál několikrát zamrkal. Poslední, co by od Poberty čekal, byl zájem o kmotřencova studia. „Pokud vím, pokračuje v přípravě na zkoušku OVCE z obrany proti černé magii, přeměňování- "

„To zajímá tak maximálně páprdy na ministerstvu," mávl Black přezíravě rukou, „já mluvím o tom, jak dostat toho beznosého maniaka! Co se Harry musí naučit? Na co se má zaměřit? Jaká kouzla má trénovat?"

To dávalo větší smysl. Sirius byl odjakživa praktik. „Ach tak," pousmál se bělovlasý čaroděj a podíval se na svého kolegu z Řádu přes své půlměsícové brýle, „vidím, že ti Harry řekl o náplni našich setkání."

Ten měl alespoň tolik slušnosti, aby zčervenal, že prozradil Harryho tajemství tak snadno.

„Chápu, že z tvého úhlu pohledu to vypadá, jako kdybych Harrymu nepředával nic užitečného, ale tak to není. Ten hoch musí nejprve pochopit, proti komu vlastně stojí. Ukazuji mu vzpomínky, které mu pomohou v úkolu, který na jeho bedra položil sám osud. Nejde o to, že bych ho chtěl o něco ochudit, ale náš společný čas je omezený, takže jsem musel začít s tím, co sám považuji za nejdůležitější." Naklonil hlavu na stranu a vnitřně ho potěšilo, že jeho upřímný pohled dokázal jeho bývalého studenta stále stejně znervóznit. „Jistě mi rozumíš."

Bylo Siriusovi ke cti, že neobrátil, jakmile mu byly předloženy takovéto argumenty. Pečlivě si promyslel, co chtěl říci, což nedělal příliš často. Možná, že se konečně po letech začala ukazovat alespoň špetička jeho dospělosti. „I kdybych to chápal, stále s tím nesouhlasím," řekl zamračeně. „Harry musí umět něco hmatatelného, aby měl pocit, že má věci pod kontrolou. Není nic horšího, než když se kolem vás děje něco velkého, co nemáte šanci nijak ovlivnit."

Ředitel se zaklonil v křesle a pokýval hlavou. Tento postoj byl pochopitelný. Siriusi Blackovi se před lety stala strašlivá věc, když jej neprávem obvinili ze zločinu, který nespáchal. Byl zatčen, odsouzen a strávil dvanáct let v Azkabanu s pocitem, že nemá nad svým absolutně žádnou kontrolu. Pokud mohl zabránit tomu, aby se Harrymu dělo to samé, byl ochotný se za něj rvát až do roztrhání těla.

Shovívavě se usmál. „Co bys řekl na to, kdyby se Harryho příprava rozdělila mezi více instruktorů? Já sám naneštěstí nemám tolik času, abych obsáhl vše, ale s trochou pomoci, by se dal vymyslet efektivní systém. Nitrobrana, pokročilá kouzla, mé vlastní hodiny a nakonec možná nějaká ta teorie magických potenciálů, když zbude chvilka."

Blackova tvář se začala rozjasňovat. „No výborně! Jsem si jistý, že Harry bude přímo nadšený!"

Když Brumbál kmotra Harryho Pottera ujistil o tom, že má vše pod kontrolou a Black se spokojeným rozloučením odešel na Grimmauldovo náměstí, jeho úsměv pozvolna zmizel.

Měl v poslední době příliš práce na to, aby se zabýval tím, že Bonesová pracuje na Siriusově propuštění. Byla by to pro něj hlavně výhoda. Měl by v poli dalšího jezdce, který by byl více než ochotný se zapojit i do nebezpečnějších akcí. Dokonce se na ně přímo třásl. Ale přezkoumání jeho případu by vedlo k očištění a to pravděpodobně až k Harryho adopci. Stal by se legálním zástupcem, který by musel být o všem informován a který by měl právo rozhodovat.

To nebylo možné připustit. Nastal čas jednat. Jenže jak vyšachovat Blacka, aniž by přišel o dobrého vojáka, hlavní štáb Fénixova řádu a Harryho důvěru? Na to bylo nutné vymyslet plán.

Ne každý se mnou může souhlasit. Je mnoho autorů fanfikcí, kteří skutečně věří v Brumbálovu bezmeznou dobrotu. Mezi takové já nepatřím. Představuji si, že tento mocný kouzelník udělal vše pro „vyšší dobro" a co přesně to znamenalo, věděl jen on sám.