Dveře od kanceláře klaply a Paul se přibelhal k Abbolisonině pracovnímu stolu s kopou dokumentů v náručí. Za ním letěly ještě další dva o něco uspořádanější komínky papírů, které plavně přistály na zemi. Čaroděj se zafuněním upustil svůj náklad na poslední volnou plochu, která ještě nebyla zavalena, a otřel si pot z čela. „Tohle všechno naposílali Gringottovi."

Právnička si s vykulenýma očima mírně tlačila propletenými prsty na ústa, aby nezačala ječet. Ti zvrácení tvorové si z ní dělali svého osobního otroka. Kdyby nebyla příliš zhýčkaná na to, aby strávila zbytek života v Azkabanu, nejspíš by už byla na půl cesty do banky, aby to tam s nimi skoncovala. To, že chtěli, aby vzala některé jejich záležitosti jako prioritu, bylo ještě zvládnutelné, ale takhle obrovský případ? A bez ohlášení?

Se znechucením otevřela první papírové desky obsahující téměř nečitelné poznámky neznámého matlala, jehož písmo by se dalo s maximálním úsilím označit za škrabopis. „Tohle je zlý sen," zanaříkala.

Paul účastně přikyvoval. Pracovali spolu už několik měsíců a jejich vztah se dal označit za přátelský. Vycházeli si vstříc, pokud šlo o práci z kanceláře a domova, úpravy pracovních hodin i náplň práce, protože každý pracovní týden byl jiný v závislosti na případech, na kterých dělali. Paul rád chodil do práce již brzy ráno připravovat podklady, Lise zase nevadilo sedět nad případem dlouho do noci. Mohla se na něj spolehnout, byl důvěryhodný, schopný a milý způsobem, který modrovlásce nepřipadal vlezlý. Ideální asistent.

Nechala ho, aby se šel věnovat své práci a sama si otevřela svůj diář, ale aby se podívala, kterého klienta si mohla dovolit posunout na příští týden, aby se dnes mohla věnovat úkolu od svých vyděračů. S kamenem v žaludku si uvědomila, co znamenalo dnešní zakroužkované datum - Rhiannonin termín porodu.

Když jí na jaře její milovaná sestřenice oznamovala tu šťastnou novinu, nedokázala si ani představit, že ta chvíle skutečně nastane, ale čas utíkal neúprosně rychle. Rhiannon měla každým dnem přivést na svět potomka, takže Lisa musela sebe a především Severuse připravit na to, že je čekal návrat na Pontenero kvůli oslavě Hrdého roku – oslavy mateřství, které bylo pro každou sirénu posvátné.

Abbolison zakroutila nad diářem hlavou. Už teď viděla manželovo zděšení nad tím, že by se měl pachtit až do Itálie kvůli zpěvům v kostele a kopci těstovin na hostině. Prozatím odsunula nepříjemné myšlenky stranou a začetla do toho, co po ní chtěli skřeti vyřešit za problém.

Byly to hodiny a hodiny ubíjející práce, na jejímž konci měla seznam nesrovnalostí, které bylo potřeba ověřit. Naneštěstí bylo jen jediné místo, kam pro tyto podklady zajít. Opatrně nakoukla do vedlejší místnosti, kde se Paul hrbil nad svým pracovním stolem. Černé, delší dobu  neostříhané vlasy mu padaly do tváře a zrovna zuřivě vypisoval kdoví co z jakési smlouvy.

„Takže...," protáhla Abbolison způsobem, kvůli kterému se na ni Paul podíval s hrůzou v očích, protože tento tón znal. Znamenalo to, že po něm bude chtít něco velice nepříjemného. „někdo musí zajít do archivů Gringottovy banky a najít tam tyhle složky," ukazováčkem zaťukala na poznámkový bloček ve druhé ruce.

Okamžitě se narovnal a začal mávat obranně rukama. „Ne, ne, ne, ne, ne! Naposledy jsme se dohodli, že už tam nikdy nepůjdu!"

To byla pravda. Když se totiž Paul naposledy vypravil do skřetích archivů, strašlivě se tam pohádal s vedoucím skřetem Tadrugem, kterého Abbolison rovněž znala z několika svých předešlých návštěv. Paula tenkrát musela vyvést ochranka. Šlo o jakousi banalitu se svíčkou, horkým voskem a nestoudností čarodějů, ale to už odvál čas.

„Jsem si jistá, že tentokrát k žádnému incidentu nedojde," začala siréna smířlivě, ale byla přerušena.

„Já tam nepůjdu! Je mi jedno, jak zbaběle to vypadá, já s tím skřetem nejsem schopný vyjít. Je mi líto, ale nejsem! A i kdybych tam vesele nakráčel, on by mi nedal ani zlomený brk, natož jakékoliv dokumenty."

A tak se stalo, že si pochůzku musela jít vyřídit Abbolison. Cestou si mumlala cosi o nepoužitelné pracovní síle a zbytečném vyplácení prémií, ale bylo jí to málo platné. Stejně musela na svých vysokých podpatcích doklapat k bance sama.

Do archivu se vcházelo bočním vchodem, nikoliv hlavním. Tento nebyl nijak výstavní, žádné sloupy ze zlata a mramoru, jen do kamene vytesaný nápis nad úzkými dvoukřídlými dveřmi. Uvnitř panovala tma, bylo tam sucho a vzduch se ani nepohnul. Jakoby se tu zastavil čas.

U stolku, který byl sice velmi nízký ale o to širší, seděl Tadrug. Nutno přiznat, že se skřet na svou pracovní pozici perfektně hodil. Více než jiné bytosti jej zajímaly pergameny.

Toto nadšení s ním siréna nesdílela. Obecně považovala za smutné, kolik času museli obchodní právníci trávit na místech jako bylo toto. Opravdu celé ty roky studovala, aby se hrabala v zaprášených papírech? „Dobrý den, Tandrug-vag, jak se daří?"

Skřet bez jakéhokoliv zájmu pozvedl plešatou hlavu. Mrknul na čarodějčinu minci zaměstnance, kterou jí Gringottovi obdarovali na začátku jejich spolupráce a vrátil se k pergamenu, který studoval tak intenzivně, že se ho dotýkal dlouhým nosem. „Před odchodem doneste veškeré kopie na zkontrolování," řekl krákavě, aniž by spustil oči z dokumentu.

Abbolison si tiše povzdechla a vydala se vstříc k zešílení nudné práci. Při hledání si tajně vypomáhala kouzly, která tu nebyla přímo zakázána, ale skřeti na každého čaroděje s vytaženou hůlkou zahlíželi hůře než na malomocného.

V okamžiku kdy nashromáždila dostatek informací k případu, který jí Gringottovi dali a chystala se k odchodu, bleskl jí hlavou nápad. Od toho osudového dne, kdy jí ti mizerové přinutili podepsat smlouvu o spolupráci, nevyužila svého práva k nahlížení do složek klientů. Tak nějak pochybovala, že by skřeti přistoupili k jejich dohodě s takovou férovostí a skutečně jí dali plný přístup, proto se o to ani nepokusila. Dnes však měla ideální příležitost a nalezení správného místa jí nezabralo moc času. S původně hledanými pergameny, které si kouzlem opatrně okopírovala, obešla nízkou zídku z neopracovaných kamenů, za kterými se nacházely asi dva metry vysoké kancelářské kontejnery s šuplíky. Již nalezené pergameny si vložila do kapsy, aby jí nepřekážely. Zkusila několik diagnostických kouzel, aby zjistila, zda by byla schopna prolomit ochrannou magii, ale k jejímu překvapení její kouzla všechna do jednoho zezelenala. Otevření šuplíků nic nebránilo.

Poočku se rozhlédla kolem sebe. Bylo až podezřelé, že by skřeti nechávali složky o svých klientech veřejně k dispozici. Možná na to však existoval nějaký hloupý anglický zákon, který neznala? Nebo je viděli jen ti, kteří vlastnili minci zaměstnanců a ta její patřila mezi ty s přístupovou magií? Férovost skřetů se nacházela až na konci seznamu možností. 

Ať byla odpověď jakákoliv, kontejnery se seřazenými složkami klientů nebyly chráněny žádným kouzlem, které by jí bránilo v jejich prohledávání. S co největší opatrností otevřela ten, v jehož rohu bylo nalepeno kovové H. Hilgardovy podklady našla okamžitě.

S pocitem, že vyhrála v loterii, dokumenty okopírovala a originál vrátila zpět. Takto postupovala i u M a N. Jakmile držela v rukách i Notta, zaklapla kontejner a krokem tak klidným, jaký jen zvládla, aniž by si povyskočila radostí, vyrazila okolo vysokých polic k východu.

Tam ji naneštěstí zastavil ostrý hlas skřeta. "Hej, vy!" 

Čarodějka se pomalu otočila. Propaloval ji pohledem skrz naskrz, bradu bojovně vystrčenou. 

„Nenahlásila jste počet kopií!"

Lisa se usmála a potřásla omluvně hlavou. Máte pravdu, promiňte, jsem já to ale popleta!" Z kouzlem rozšířené kapsy sukně vytáhla dvě složky k případu, kvůli kterému původně přišla. „Mám dvě."

Bylo ticho. Skřet se postavil na stupínku u své židle, takže se jí mohl dívat do očí. Na krátký okamžik se lekla, že ji skřet chytil při činu, ale Tandrug se pouze naštvaně zamračil. „Příště vám napíšu černý puntík, pokud kopie nenahlásíte!"

Výhružka nepadla na úrodnou půdu, ale podařilo se jí nevypadat pobaveně. „Dám si pozor, slibuji!" vyhrkla a odešla dřív, než ji chytí nebo se začne nevhodně ušklíbat. Za obojí by ji čekal krutý trest.

Do kanceláře vpadla s očima navrch hlavy. „Paule, pojďte sem, máme práci!" zavelela. Mladík ji okamžitě následoval ke dvěma gaučům umístěným naproti sobě, mezi kterými byl rozložitý konferenční stolek. Ten siréna pohybem hůlky ještě o něco rozšířila a začala z kapes vytahovat překvapivě velké množství papírových složek. Dvě odlevitovala ke pracovnímu stolu a zbylé tři rozložila před zvědavého kouzelníka. „Paule, mám nové informace k našemu vedlejšímu projektu," řekla s potlačovaným nadšením. Netušila, zda před ní leží něco objevného, ale byl to největší postup za několik posledních měsíců.

„Pro Merlina, to je fantastické!" zaradoval se Paul a nahnul se blíž ke stolu.

Abbolison stále nevěděla, jakým způsobem Paul Sato znal Hilgarda, a proč přesně měl vůči němu osobní zášť, ale dokud měli společného nepřítele, nemusela si dělat s jeho loajalitou starosti. Koneckonců tu mohla kdykoliv prověřit pomocí svého hlasu.

Šikmooký muž dostal k prohledávání Hilgardovu složku a ona si vzala na starosti tu Nottovu. „Co přesně hledáme?" optal se.

Ani nezvedla hlavu. „Cokoliv, co může vypadat jako podvod, daňový únik, podezřelé finanční převody."

Pro jednou jejímu asistentovi nevadilo zůstat v práci až do noci.

Bylo krátce po druhé ranní a Abbolison musela přes Severusova skřítka Duffyho dát už dávno vědět domů, že se dnes hodně zpozdí, když její unavené oči začaly přejíždět po smlouvě, kterou Nott uzavřel před šesti lety s jakýmsi panem Davidsonem.

„Paule, myslím, že něco mám!" vypískla.

Čaroděj, před kterým se začalo shromažďovat víc hrnků od kávy než pergamenů, si přisedl vedle ní a začal jí číst přes rameno. „Myslíte, že nedodržuje to, k čemu se zavázal?"

Abbolison rychle přikyvovala. „Za těchto podmínek? Jsem si jistá, že si je upravuje podle sebe a na tom ho můžeme dostat."

Paul si skousl tenké rty. „Musíme někoho poslat, aby obhlédnul pozemek a zjistil, jestli Nott dodržuje podmínky smlouvy. Může to pár dní trvat, ale bude lepší, když tam nepůjdeme pátrat osobně. Nikdo by nás tam neměl pro jistotu vidět, čím méně lidí tam bude okolo kroužit, tím lépe a vy jste...," polknul, „poměrně nápadná."

Uhladila si své modré lokny. Nebylo to nic, čemu by lektvar na dočasnou změnu barvy nepomohl, ale tušila, že nemluví jen o vlasech. Celá se tetelila blahem nad tím, že její pomsta dostává konečně znatelné obrysy. Sice to bude ještě chvíli trvat, ale až udeří, bude to pro Notta konečná stanice. „Máte pravdu, pošlu tam jednoho ze svých zvědů. V poslední době nepřinesli žádné hodnotné informace, všechno si musím shánět sama. Takže zůstává jen poslední důležitá otázka – kde je zatraceně Rowenin palouček?"

Tato kapitola mě stála hodně sil. Až k uzoufání se opakuji, ale nic lepšího se mi nepodařilo. Musela jsem také pečlivě rekapitulovat, co všechno už v tuto chvíli víte, abych neudělala nějaký nečekaný spoiler a všechno nepokazila. Nakonec mám ale z odvedené práce docela radost. A máme za sebou prvních třináct kapitol! Co na příběh zatím říkáte?