Jestli něco Severus Snape nechápal, byly to rodinné vztahy. Nebyl nijak silný ve vztazích obecně, ale celkově mu systém určitého společensky vynuceného závazku vůči příbuzným přišel přeceňovaný. Na přímou otázku by nejspíš odpověděl, že miluje svou matku, má vřelý vztah ke své ženě, vcelku obstojně ignoruje svého otce a pokouší se neproklít Lisiny sourozence, ale jinak to stálo za zlámaný svrček. Nyní se navíc ke všem těm již zmíněným příbuzným přidal jeho napůl senilní, ale o to agresivnější prastrýc, ke kterému se měli s Abbolison dostavit.

Cesta vedoucí směrem k domu od kované brány, která se před Snapeovými líně s vrzáním otevřela, byla po obou stranách lemována vysokými, podle pravítka zastřiženými topoly. Sídlo Princeů nebylo ani zdaleka tak megalomanské jako například Malfoy Manor, ale každému příchozímu muselo být na první pohled jasné, že jde o důstojné místo, ze kterého dýchala historie. Budova postavená z šedých cihel měla obdélníkový půdorys, dvě patra, přední terasu a vůbec žádné věže, na rozdíl od většiny sídel, která Severus znal. Velká okna s bíle natřenými rámy byly rozděleny na šest menších částí, které se daly otvírat vždy samostatně. Vnější zdi byly obrostlé břečťanem. Protože se jednalo o kouzelnickou usedlost, bylo tomu tak nejspíš schválně, jinak by se ho majitel už dávno zbavil. Na upraveném plácku před čtyřmi schody vedoucími k hlavnímu vchodu byla postavena malá kruhová fontána, jejíž zurčení dodávalo nepříjemně ztichlému místu alespoň nějaký zvuk. Celé místo vypadalo tak, jak mu ho v dětství popisovala matka, když se párkrát zeptal a otec zrovna nebyl poblíž.

Dveře jim přišel otevřít malý prošedivělý skřítek, který se pravděpodobně narodil ve stejném roce jako jeho majitel. Vyhýbal se očnímu kontaktu a okamžitě ustoupil do pozadí, aniž by vyčkal na Severuse, až je ohlásí.

Abbolison zpevnila stisk okolo jeho paže. „Opovaž se ode mě vzdálit, tady sama nezůstanu."

„Kampak se poděla tvá nekonečná odvaha?" popíchl ji, i když její nervozitu naprosto chápal. Samotného by ho nepřekvapilo, kdyby na chodbě potkali ducha nějakého jeho dávno mrtvého předka.

Skřítek nechal zabouchnout dveře a okamžitě vyrazil rychlostí slimáka v důchodu směrem k salonu v přízemí. Severusovi připomínal Kráturu, když se snažil svou pomalostí naštvat Blacka, ale tenhle skřítek to nedělal schválně. Oproti němu byl Krátura ještě stále ve středním věku.

Uvítací salon, do kterého byli po nervydrásající cestě zahrnující šest metrů chůze za dobrých deset minut, se skvěl celou svou starodávnou pompou. Buková podlaha byla naleštěna něčím, co způsobovalo, že návštěvníkům nepříjemně podkluzovaly nohy. Stěny zkrášlovaly tapety barvy rzi a čtyři obrazy Severusových předků, kteří se na ně všichni do jednoho mračili, tři z nich oděni do historicky vypadajících hábitů, přičemž ten poslední měl na sobě dokonce brnění. Bylo tu pouze jediné okno, ale zato obří, arkýřové, které zajišťovalo dostatek světla pro celou místnost.

Čaroděj usazený v nepohodlně vypadajícím křesle se na ně mračil ještě hůř, než muži na obrazech. Podobnost lorda Prince s jeho prasynovcem byla do očí bijící. Měl stejnou vysokou, hubenou postavu, alespoň co bylo možné poznat z toho, že seděl, orlí nos a bodavý pohled, ze kterého by každý fénix vzplanul, i když by ještě nebyl jeho ohnivý den.

Augustus Prince v celé své nahrbené kráse.

„Tak jste přeci jen dorazili," zahuhlal, když před ním Abbolison vysekla dokonalé pukrle a Severus předvedl něco, co by se s trochou dobré vůle dalo považovat za úklonu. Stejně věnoval větší pozornost čarodějčiným přednostem v oválném výstřihu.

„Přijali jsme vaše pozvání, pane," potvrdil Severus ledově. Stále ještě jej pálilo ponížení z Huláka, kterého mu poslal, ale svou zlobu prozatím ukryl za pevnou hradbou Nitrobrany.

Vedle stolku se s práskotem zjevil jiný skřítek, než kterého potkali na chodbě. Oba mladí lidé si neznatelně oddechli. Takhle měli alespoň nějakou naději, že se čaje dočkají ještě v tomto století. Šálky byly rozdány a pohoštění v podobě malých sendvičů předloženo na stříbrném podnose. Lord Prince se na svůj šálek zašklebil, než do něj kouzlem vpravil deci rumu z nedalekého baru. Svým hostům nenabídl.

„Dostat dopis od Křiklana je samo sebou noční můrou, ale dozvědět se od něj takové ohavnosti? Neslýchaná sprostota! Jediným štěstím bylo, že mám ještě dost přátel na to, abych se poptal, koho sis to vlastně vzal!" zahájil stařec ve stylu, jakým psal svou pozvánku. Severus s Abbolison mlčeli. Již předem se dohodli, že musí nechat muže vyvztekat a až pak cokoliv vysvětlovat. Augustus natočil hlavu k čarodějce. Znovu si ji přeměřil, než mlaskl. „Proč by si kráska jako ty brala dobrovolně za muže takového prašivého psa?" hlavou škubnul směrem k Severusovi, který nad tou urážkou ani nemrkl.

Abbolison si vzala chvíli na rozmyšlenou. Ukazováčkem si přejížděla přes rty, oči těkající bezcílně po místnosti, aniž by se na něco zaměřila. Lehce pozvednuté koutky byly pro Severuse znamením, že se jeho žena vydala do boje v plné polní. Takhle vypadala těsně před tím, než svou oběť naplno zmátla svým charisma.

„Na ostrově, ze kterého pocházím, je jen málo příležitostí k seznámení." Augustus vypadal zaujatě. Nejspíš očekával výmluvy na lásku a kdo ví co všechno, ale Lisa to vzala vskutku zeširoka. „Jedny z toho mála jsou audience, kdy před královský dvůr předstoupí návštěvníci, kteří přichází z nejrůznějších důvodů, aby pozdravili naši královnu. Roky jsem se dívala na všechny ty muže. Byli všichni do jednoho úplně stejní. Nudní, šedí, nijací. Byli bohatí? Bezpochyby. Čistokrevní? Valná většina ano. Vlivní? Jistěže. Na prstech jedné ruky bych však dokázala spočítat, kolikrát mě někdo z nich alespoň trochu zaujal. A pak přišel Severus," s mírně roztřeseným hlasem se otočila na svého manžela. Severus v duchu odhadoval, zda je tak dobrá herečka nebo ji dojímají vzpomínky na jejich první osudové setkání. Vsadil by svůj nejlepší kotlík na první variantu. „Byl úplně jiný s tím svým upřeným pohledem a ostrým jazykem. Okamžitě jsem poznala jak je inteligentní, zásadový a nezdolný. Jak mocný je to kouzelník. A to mi stačilo k tomu, abych si ho vzala." Odhodila si pramen modrých vlasů z ramene na záda a otočila se k jejich hostiteli. „Nebrali jsme se z lásky, ani nešlo o domluvený sňatek v tradičním slova smyslu, ale to neznamená, že je s naším manželstvím něco v nepořádku."

„Italky a jejich schopnost o všem hovořit tak vznosně," řekl stařec a nahlas usrkl ze svého rumu s příchutí čaje. „Zajímavé, vskutku. Ne, že bych si myslel, že jsi udělala správné rozhodnutí, ale pro tvého manžela to bezesporu byla výhra." Přetočil se na Severuse s nesouhlasným pohledem plným špatně potlačovaného pohrdání. „A co se tebe týče, tato svatba změnila některé okolnosti. Byl bych ochotný zvážit tvůj nárok na rodinné dědictví. Nelíbíš se mi, ale koluje ti v žilách alespoň kapka naší krve. Pokud teď zemřu, dostane všechno můj bratranec z matčiny strany, odporný starý hňup, je to Francouz." Slovo Francouz řekl s takovým odporem, jako kdyby si celá Francie nezasloužila nic jiného než zmizet pod hladinou moře. „Mám ale jednu podmínku."

Severus už dopředu tušil jakou, to neznamenalo, že by z ní měl o něco větší radost.

„Abbolison musí přivést na svět tvého potomka. Snadné jako vzít dítěti čokoládovou žabku. Neříkej mi, že bys měl s tak krásným stvořením po boku problém plnit manželské povinnosti." Věnoval Abbolison chlípný pohled, pod kterým se čarodějka nepohodlně ošila.

Severus si odkašlal, takže se strýcova pozornost vrátila k němu. „Pochopitelně jednoho dne plánujeme narození dědice."

Lord Prince vycenil zkažené zuby. „Žádné 'jednoho dne'! Máte rok, jinak byste to zbytečně odkládali! Mladí lidé dnes nevědí, co je to povinnost pro zachování rodu. Myslíš, že tvůj děd měl radost z těch dvou harantů, co ze sebe jeho žena vytlačila? Tvůj strýc byl odmalička neschopný, důkazem je i jeho nesmyslná smrt. Pád z koštěte, kdo o tom jak živ slyšel? A tvoje krvezrádná matka..." Na okamžik vypadal, že si odplivne, než si to na poslední chvíli rozmyslel. „Kdyby nebylo té hloupé nehody při kouzelnickém souboji, když jsem studoval v Kruvalu, zajistil bych pokračování rodu sám, ale takhle," vágně zamířil roztřesenou rukou na Severuse, „si budu muset vystačit s tebou."

Severus se rozhodl, že mluviti stříbro a mlčeti zlato. Nedostal by žádné peníze za to, kdyby svého prastrýce proklel. Ne před tím, než podepíše dokumenty o nároku na dědictví.

„Dva roky," ozvala se vedle něj Abbolison sladce. Měla hlavu mírně na stranu, hypnotizovala starce svýma velkýma modrýma očima.

„Co, prosím?" otázal se zmateně.

„Řekla jsem dva roky. Rok příliš málo, pokud do něj počítáte i devět měsíců těhotenství a při politické situaci, jaká atakuje tuto zemi, je vhodné mít určitou časovou rezervu."

Severus oceňoval, že se jim pokusila získat čas, ale tenhle chlap nevypadal jako někdo, kdo byl ochotný přistoupit na vyjednávání.

Čaroděj dvakrát pomalu zakroutil hlavou. „Politická situace je, pokud vím, Severusův poslední problém. Koneckonců, je velmi zadobře se samotným Brumbálem. Rok."

„Dva," zopakovala Abbolison odhodlaně. Její hlas se změnil. Vibroval, lahodil uším a nesl se salónem jako příjemný vánek v horkém dni.

Stařec se ostře nadechl, nakrčil obočí a přikývl. „To je... eh, přijatelné."

Výraz, který mu Abbolison věnovala, připomínal Severusovi učitelku v mateřské školce, která chválí dítě za to, že se nepokydalo jídlem při obědě.

Zbytek návštěvy už probíhal velice rychle. Severus a jeho prastrýc podepsali pod Lisiným drobnohledem magickou smlouvu, mladí manželé odmítli další nabízený čaj a se zdvořilostmi na sirénině straně a upjatým rozloučením na Severusově opustili sídlo.

Kráčeli rychle k vrzavé bráně, která je výrazně ochotněji pustila ven než původně dovnitř. „Zmanipulovala jsi ho," ucedil potichu, pohled striktně dopředu.

„Zlepšila jsem naši situaci," opravila jej Lisa ne o moc hlasitěji. „I dva roky jsou šibeniční termín."

„Proč jsi mu tedy rovnou neřekla o pět?"

Posměšně si odfrkla. „To je pětinásobek toho, co on sám původně vyžadoval. Smyslem nenápadného nátlaku je, že děláš jen malé změny a ústupky ve svůj prospěch. Takhle by po čase mohl získat podezření, že jsme na něj použili Imperio a pak sbohem dědictví, vítej předvolání před Starostolec."

Na to Severus neodpověděl. Došli na rozcestí vedoucí k nedaleké vesnici. Ta se krčila pod kopcem, na kterém stáli, takže měli výhled na několik prvních budov a kostel s malým neudržovaným hřbitovem, kolem kterého se táhla polorozpadlá zídka. Stáli v tichu, oba ponořeni do vlastních myšlenek.

„Dva roky, hm?" podotkla Abbolison opatrně, sledujíc manželův obličej, ve kterém se nepohnul jediný sval.

„Přesně tak," odpověděl suše a natáhl k ní ruku, aby je mohl oba přenést zpátky do Bradavic.

 Záležitost ohledně plánovaného rodičovství tím byla pro Snapeovi vyřízena.

Severus a příbuzní - není on zkrátka klikař? :-D