Čas ztratil svůj význam. Nebyl nijak důležitý. K dýchání, k občasnému výskání radostí a k pozorování okolí není vnímání času potřeba. Energie musela z těla pryč, vyplavit se, aby nebylo nebezpečí, že ublíží. Takové bylo pravidlo. Každá siréna poznala, když měla nadbytek energie a hrozilo, že se neovládne. 

Už jako malé holčičky se učily, jak moc nebezpečný takový výbuch je, což bohužel neznamenalo, že se nehody nestávaly. Především puberta byla jednou velkou zkouškou. Rozbouřené hormony, emoce, nejlépe ještě hádky s rodiči, vše v jednom velkém kolotoči, který se většinou točí pomalu, ale pak náhle zrychlí a je těžké ho zastavit. Starší sirény učily mladší různé triky, jak vše v klidu zvládnout. Nakonec ale vždy fungovalo nejlépe určité vybití. 

Mírné povahy se z toho mohly dostat něčím uměleckým – šitím, malováním, hrou na nástroj. Výbušnější povahy, mezi které se Abbolison rozhodně řadila, hledaly něco více fyzického. Sporty byly užitečné a Pontenero klasifikoval trénování a létání na wyvernách jako sport. 

Ze všeho nejúčinnější byl ale zpěv. Ta nejpřirozenější věc, kterou mohla siréna udělat, bylo vyzpívat svou energii do světa, poslat všechnu svou moc vstříc vesmíru. Na ostrově zněl zpěv neustále a byl všudypřítomný. Sirény se neomezovaly pouze na chrám, kde bylo nejbezpečnější použít svou sílu. Magie hlasu je mohla zasáhnout kdykoliv a pokud byl jen malinko vhodný okamžik, muselo být volání přirozenosti vyslyšeno. Abbolison si pamatovala, jak jednou musela urychleně opustit pracovní jednání, protože se jí ve vzteku nahromadilo příliš energie. Svým hlasem zdemolovala nejbližší kancelář, nikomu se ale naštěstí nic nestalo.

Dnes to ale nebyl ten případ. Dnes se nechala unášet Morganou okolo ostrova, proletěly se mezi skalami, nad horskými loukami, také nad městem, nad barvírnou i tkalcovnou. Potkávaly hejna ptáků, nízko letící mraky, i pár dalších wyveren s letci. V jednu chvíli měla pocit, že nad hřebenem jedné z hor vidí zlatavou barvu wyverny strýce Wulfrika. Když už měly obě pocit, že výlet byl dostatečně dlouhý, wyverna nasměrovala své krásné štíhlé tělo směrem k domovu. 

Připojila se k nim další letící dvojice. I Rhiannon se vracela k jeskyním, kde sirény a jejich muži nechávali své wyverny, pokud s nimi zrovna netrávili čas. Její olivově zelená wyverna zavrčela na pozdrav. „Slyšela jsem tě řvát až u Motýlího jezera. Co tě tak dostalo?" pošťuchovala ji krátkovlasá čarodějka. 

„Nic zvláštního," ušklíbla se. Opravdu o nic nešlo. Kdyby si měly všechny vyprávět o každé větší emoci, kvůli které jdou vypustit energii, nemluvily by o ničem jiném.

Úkosem se podívala vpravo na svou společnici, která se jemně usmívala a rukou si probírala své krátce střižené vlasy. Před sedmi měsíci se vdala. Svého Fatum Magnus potkala v Marrákeši, na vojenské přehlídce k poctě narozenin sultána, panovníka kouzelnického Maroka. Její muž byl vysoce postavený major a jen velmi nerad se vzdal své vojenské kariéry a odešel za svou ženou na Pontenero. Rhiannon byla nejstarší dcerou, proto musela zůstat. Nezdála se, že by to jí samotné nějak zvlášť vadilo, ale lidé mohou klamat tělem. 

Co bylo pro Lisu nejzajímavější, byl fakt, že neměla pocit, že by se Rhiannon po svatbě nějak výrazně změnila. Neskákala kolem Farida každou vteřinu, nešpitala mu pořád něco do ucha, nedívala se na něj s omámeným výrazem, kdykoliv pronesl jediné slovo. „Jsi zamilovaná?" zeptala se nahlas dřív, než se stihla zarazit. Nebylo slušné se takto vyptávat. 

Rhiannon se na ni obrátila, nezdála se být otázkou pobouřená. „Jistě, Farid je můj Vyvolený. Pořád se ho nemůžu nabažit." usmála se s upřímností, která jí probleskla i do očí. 

„No ale..." začala Lisa a pokusila se utřídit své myšlenky, aby je co nejlépe vyjádřila. Potřebovala s někým probrat své pochybnosti. A zde v tuto chvíli se jí naskytla perfektní příležitost. „Zdáš se být pořád sama sebou. I když se objevil tvůj Fatum Magnus. Nezměnila ses po vašem spojení." 

V první chvíli vypadala Rhiannon skoro zmateně, jako by si nebyla jistá, co tím je myšleno. Pak se zamyšleně podívala před sebe na blížící se skály, kde se ukrývaly jeskyně. „Fatum Magnus tě nezmění. Ani manželské spojení nijak nemění tvou osobnost. Vyvolený tě doplní, jako by kousky skládačky do sebe zapadly. Svatbou nepřijdeš o kus sebe. Možná máš někdy z ostatních ten pocit, protože zamilovaní lidé dělají bláznivé věci. A některé holky se prostě jen rády předvádí. Ukazují ostatním, že ony měly to štěstí a Vyvoleného potkaly. Chtějí vyvolat závist. Ale s tím nemají naši muži nic společného, to jsou jen hloupé holčičí žabomyší války. Nepřikládej tomu velký význam."

Chvilku letěly v tichu, obě přemýšlely nad významem těch slov. Abbolison se malinko uklidnila. Nedošlo jí to, ale byla hluboko v sobě vyděšená z představy, že ztratí svou nezávislost a možná i celé své já kvůli hloupému mužskému. Neměla v plánu se nijak podřizovat a podle letmých náznaků to vypadalo, jako by snad měl manžel najednou nějak navrch. V matriarchátním uspořádání společnosti nevídaná věc. 

Na Ponteneru vládly ženy, byly hlavami rodin, dědilo se v přímé ženské linii. Při manželském slibu, skládali pouze muži slib věrnosti. Žena zajišťovala svému muži postavení i finanční zajištění, stejně tak rozhodovala ve všech důležitých otázkách, které se týkaly každodenního života. S jedinou výjimkou - když nastal Hrdý rok. 

V den, kdy žena porodila, se karty obrátily a na celý jeden rok byl hlavou rodiny muž. Žena v té době měla věnovat plnou pozornost dítěti a domovu, takže neměla čas na další záležitosti. Fatum Magnus v ten okamžik přebíral plné postavení své ženy ve společnosti. Zastupoval ji na rodinném sněmu, směl vstoupit do hlavní síně chrámu, seděl na jejím právoplatném místě při královských audiencích. Měl plné hlasovací právo. A za rok, v den prvních narozenin potomka, se věci vrátily, tak jak byly. A jak měly být. Tedy alespoň to tak bylo zde.

Abbolison byla příliš zcestovalá, aby si myslela, že je jediná možná cesta. Jako svobodná mohla jezdit do celého světa, aby měla větší šance potkat svého Vyvoleného. I když pokud to bylo na osudu, mohla ho klidně potkat v přístavu Imperia, jak nakupuje látky.

„Díky," pronesla vděčně. „Budu to mít na paměti, až uslyším poprvé jeho hlas." 

To už se Rhiannon přímo ušklíbala. „Až poprvé uslyšíš jeho hlas, budeš mít co dělat sama se sebou. Na nic jiného nebude prostor, to ti garantuji." 

Styl, jakým to řekla, nutil Abbolison se začervenat. A to bylo co říct, nevinná určitě nebyla. „Neslibuj. Abych pak nebyla zklamaná." 

Krátkovláska našpulila rty a zavrtěla hlavou. „Nebudeš." Narážky na první setkání s Vyvoleným byly na ostrově časté. Setkání sirény a Fatum Magnus byla legendární záležitost. Magie působila na pár svou silou, aby jim ukázala, že oni jsou pro sebe ti praví. Nebylo možné osudu uniknout.

To už doletěly do jeskyně. Každá proletěla svou vlastní bránou do přiděleného stání. Abbolison seskočila ze zad svojí wyverny, kouzlem jí očistila od potu a sundala jí ohlávku. Opřela se hlavou o tu Morganinu a poděkovala jí. Za tak krásný výlet požádá skřítky, aby jí dnes dali něco extra dobrého k večeři. Vešla do převlékací kabinky. Cítila se sebevědomě. Zítra v práci na jednání rozmetá všechny svoje oponenty na malé kousíčky. 

Na lavičce našla pergamen s královskou pečetí. Zarazila se v půli svlékání košile. Bylo jen málo důvodů, proč by měla dostat předvolání. Žádná z jejích blízkých sestřenic nebyla natolik těhotná, aby nastaly v chrámu oslavy za Hrdý rok. Nejpravděpodobnější důvod výzvy se jí teď ale vůbec nehodil. Prosím ne, prosím ne, prosím ne...Sakra! Zítra se musí dostavit k audiencím. Takže rozmetání na kousíčky bude muset počkat. Královnina výzva se neodmítala.