Nový den přivítal Severuse Snapea bolestí. Levé rameno mu pulzovalo a hlava nepříjemně třeštila jako po kocovině. Za magickým závěsem, nad kterým by každý voyer štěstím zaplakal, protože pacient mohl vidět ven, ale nikdo na něj dovnitř, měl celou ošetřovnu jako na dlani.

Postupně s rozhlašováním novinek o tom, co se událo na Ministerstvu, se kolem postelí začaly srocovat rodiny napadených studentů. Všichni plakali a utěšovali se. Weaslesovi zabrali celou jednu část ošetřovny okolo zraněného Ronalda a otlučené Ginevry. Navzájem se objímali a na lektvaristův vkus příliš nahlas štěbetali. Molly navíc štkala do velkého látkového kapesníku.

Severus seděl apaticky na posteli a nechával otravné zvuky okolí proudit jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Teprve teď, když vzrušení z boje opadlo, si začínal vybavovat vše, co se za posledních dvacet čtyři hodin odehrálo. Jako bumerang se k němu vracely věty, které řekl Lise při svém odchodu. Nevěděl, zda to bylo únavou nebo lektvary, které mu bezesporu vnutila Poppy, když byl mimo sebe, ale ošklivá pravda k němu přicházela jen velmi pomalu.

„Ach Remusi!" ozvalo se po jeho pravé straně. Tonksová a Lupin se zřejmě rozhodli pro romantické dostaveníčko zrovna u jeho závěsu. Vyměňovali si sladké nesmysly a navzájem se ujišťovali, že jsou v naprostém pořádku.

Severuse píchlo u srdce. Poprvé existovala osoba, která by sem za ním také mohla přijít. Která by tu u něj mohla sedět na nepohodlné nemocniční židličce, zatímco by ho hladila po ruce se starostlivým výrazem ve tváři. Jenže tuhle osobu sám proti sobě poštval. Řekl jí věci, za které by si nejraději nafackoval. Nezasloužila si, aby jí i po tolika měsících manželství předhazoval, že se to celé stalo nedobrovolně. Naznačoval jí, jak je jejich manželství pro něj zatěžující, jak trpí svázaný v okovech se ženou, ke které nechová žádné city. Přestože to již nebyla pravda. Jak jsem jí mohl říct všechno to o Lily? Vždyť za to přece nemůže! Stalo se to už tak dávno, ale já to použil, jako by mi snad Lisa zabránila ve sňatku s ní. Tohle se nemělo stát...

Severus neměl v povaze vyčítat si krutá slova, kterými častoval lidi ve svém okolí. Házel okolo sebe sarkastické poznámky, urážky a přespříliš upřímné připomínky v jednom kuse. Ale už jednou zažil to, jak několik špatně zvolených slov odehnalo jeho lásku pryč. Byl dnešek ten den, kdy se bude historie opakovat?

Část Weasleyho klanu se přesunula k posteli Hermiony, která se začala probouzet z magického spánku. Byla zmatená, jednu ruku měla ovázanou pevnou bandáží, stejně jako kus hlavy. Obvaz mírně nasáklý krví jí splácl její rozčepýřené kudrliny. Bez vlasů všude kolem hlavy vypadala najednou mladší. V očích měla stejný výraz, jako každý čaroděj po první bitvě. Vyprchávající adrenalin, který s sebou přivádí hrůzu reality. Bolest z prožitých zranění. Vzpomínky na blízké, které nebylo možné dostatečně ochránit. Strach, nenápadný, ale zato vytrvalý, který prostoupí celé tělo až ke kostem, kde se usadí, aby mohl čas od času prosakovat na povrch a zatemňovat mysl. Bylo tam toho tolik. Včera večer další mladí čarodějové a čarodějky přišli na to, jak vypadá svět tam venku, pod útokem Temného pána.

Na další depresivní přemítání nebyl čas, protože závěs nedaleké postele se rozhrnul a ven vykoukla jeho žena. Aniž by se zastavovala, zamířila rázným krokem přímo k němu. Škubla závěsem u jeho lůžka tam a zase zpátky tak prudce, že ho málem vyrvala z háčků. Ty naštěstí nápor vydržely. Vlasy měla nezvykle rozčepýřené, i když se je pokusila urovnat. Stejně jako vždy chtěla vypadat skvěle. Nicméně její vlasy byly problémem zcela podružným vzhledem k tomu, že její šaty, původně sladce růžové barvy, byly zašpiněné cizí krví a zbytky lektvarů neznámého původu. Rozeznal jen štiplavý pach rozdrceného krunýře z ohnivého kraba. Takže byla za Blackem.

V Severusovi se něco podivného sevřelo. Dozvěděla se o tom, že byl zraněn a dorazila za ním! I po tom, co všechno jí v rozčilení řekl, čím vším ji v průběhu hádky počastoval. Na vteřinu očekával, že se snad přišla pokochat tím, jak leží upoután na lůžko. Ale to, jakým způsobem vletěla dovnitř, utlo nebezpečně lživý směr jeho myšlenek. Se štvaným výrazem ve tváři skenovala rychlostí bleskobrku Rity Holoubkové jeho jednotlivá zranění, než se její pohled zastavil na jeho obličeji.

Úleva z toho, že nevypadal přímo na umření, zalila její jemné rysy tak moc, až se jí všechny vrásky od mračení vyhladily. „Zaplaťte Bohům! Zdá se, že jsi na tom lépe, než jsem čekala," vydechla, než se sesunula na nemocniční židli přesně tak, jak si před malou chvílí představoval. Průzračná modrá se setkala s hlubokou černí. Tentokrát jim však z očí nesršely blesky, jako při jejich posledním setkání.

„Přišla jsi," konstatoval tiše. 

Podívala se na něj pohledem, jako by zvažovala, jak silnou ránu do hlavy v bitvě asi obdržel. „Samozřejmě, že jsem přišla! Co sis myslel? Že tě tu nechám samotného?"

Nepohodlně se pod váhou jejího sarkasmu v bělostných přikrývkách zavrtěl. „Máš důvod se hněvat..."

„To si piš, že mám!"přerušila ho rázně. „Ale to, že jsi idiot, ti můžu říct i doma, až budeš v pořádku sedět na našem pěkném gauči." Pokývala hlavou, jako kdyby řekla nějaké hluboké moudro a upravila mu několik pramenů vlasů, které mu padaly do obličeje.

Nebylo to poprvé, kdy mu došlo, jak odlišné osobnosti Lily a Abbolison byly. Lily uměla stejně hluboce milovat jako nenávidět. Uměla odpouštět, ale pokud jste se někdy ocitli na její černé listině, nebylo cesty zpět. Byla se vším rychle hotová. Svět byl černobílý, buď bylo něco dobré nebo špatné, nikdy nic mezi tím. Její syn tuto vlastnost podědil po ní. James byl samolibý frajírek, ale bystrozorský kurz z něho vykřesal do jisté míry realistu, který dokázal vidět i odstíny šedi.

Abbolison si od něj včera odpoledne vyslechla o dost hnusnější věci, než kdy měla tu čest slyšet Lily. Málokdy jí dával najevo náklonnost, nesvěřoval se jí, celkově by soutěž o novomanžela roku nevyhrál. Přesto jí stačilo pouze to, že ho nazvala idiotem, a svět byl opět v pořádku. Nikoliv poprvé musel obdivovat, s jakou lehkostí od složení Zkoušky na ostrově přijala Abbolison své místo po jeho boku. Hluboce věřila osudu, že byli pro sebe stvořeni. A to tvořilo velký rozdíl v jejich přístupech k manželství. V duchu se rozhodl pro změnu. Až se odtud dostanu, začnu jinak.

Abbolison si ho tiše měřila. „Severusi, já nejsem tvůj nepřítel," konstatovala odměřeně. Ruce měla překřížené na prsou, nohu přes nohu. Dokonce i s rozcuchanými vlasy a zničenými šaty vypadala jako pravá dáma. Hodně naštvaná dáma. „Takhle to dál nejde. I když přejdu ty nechutné urážky, které jsi mi včera tak milostivě věnoval, nemůžu ignorovat, co všechno jsi mi řekl o našem manželství. A o Lily. Ode dneška chci od tebe více upřímnosti."

Lektvarista nesouhlasně stiskl rty. Upřímnost nesnášel, znamenalo to odhalit vlastní slabiny. A to dělali jen blázni a sebevrazi, případně blázniví sebevrazi. Zkusil na to jít takticky. „Co všechno víš?"

Neupřímně se zasmála. „Ne, ne, ne, nic takového. Abys mi pak mohl říci, že už vlastně všechno vím? Nejsem dnešní. Řekneš mi to ty. A já sama si přeberu, zda jsem to už věděla či nikoliv. Tak do toho."

K smrti se mu to příčilo. O Lily kromě Brumbála prakticky nikdy s nikým nemluvil. Na druhou stranu nechtěl přijít i o Abbolison. Dávala mu už několikátou šanci, kterou si nemohl dovolit pokazit. Postupně skrze zaťaté zuby vyprávěl co nejméně faktů o svém kamarádství s Lily z dětství, o nástupu do Bradavic, rozdělení do odlišných kolejí a pokračování jejich přátelství i přes odlišnost barev školních šál. Přiznal i určité city, které k ní měl, ale jejich hloubku nespecifikoval. Když se dostal do bodu, kdy by jí měl říci, proč se rozkmotřili, zmlkl.

„Řekneš mi, proč jste se přestali vídat?" zeptala se tiše. Nemělo smysl na něj naléhat. Tím by to celé jen pokazila.

Neurčitě škubl rameny. „Dnes ne, pokud by to bylo možné."

Přikývla. „To je v pořádku." Stejně jako on se podívala po Weasleyových, kde si dvojčata vystřelila nějakým svým povedeným žertíkem z Ronalda a Molly jim za to nadávala jako špaček. Zbytek rodiny se smál. Drželi se za ruce nebo se objímali. Spokojení, že jsou všichni spolu. „Myslím si, že jsi dodnes nepochopil, o co vlastně jde při rituálu Spojení duší. Není to jen obyčejný slib, je to magický závazek. A především to znamená, že jsi jenom můj. Navždy. Ona má možná tvou minulost, ale přítomnost patří mně. A velmi bych ocenila, kdyby sis ujasnil priority. Dokážeš to?"

Bál se k ní být upřímný, ale ona si to přeci přála, ne? „Pokud po mně chceš, abych na ni zapomněl, tak to je zhola nemožné."

Zavrtěla hlavou. „To po tobě nechci. Chci, abys dal našemu manželství šanci, kterou si zaslouží."

„Přijatelné," uznal blahosklonně.

„Výborně. A teď mě omluv. V hostinském pokoji na mě čeká May." Postavila se a uhladila si sukni, kterou měla v plánu za chvíli vyhodit do smetí.

„Mayara je tady?" zhrozil se. Poslední návštěva Lisina sourozence se protáhla daleko za hranici únosnosti.

„Ano. A předpokládám, že to není problém, že ne? Protože moje rodina je i ta tvá. Takhle manželství funguje." Mrkla na něj a zanechala ho samotného s kupou myšlenek a pocitů, které nebyl sto plně rozluštit.

Zbývají pouhé tři kapitoly do konce knihy. Sama tomu nemůžu uvěřit. Prozradíte mi, co se vám na příběhu líbí? Ráda bych zcela sobecky nějakou motivaci do začátku psaní druhého dílu.