Celou cestu do sklepení Abbolison utíkala jako o život. Mísil se v ní pocit, že udělala správné rozhodnutí s vinou, že nechala studenty jít. Hermiona byla díky doučování jednou z jejích nejbližších tady v Bradavicích, stejně jako Neville Longbottom. Byl příjemným společníkem, který viděl věci úplně jinak, než většina lidí, které znala. Byl dobrosrdečný, rozumný, trochu zapomětlivý a naprosto posedlý bylinkářstvím, ale především to byl dobrý člověk. A teď je oba spolu s několika dalšími poslala na nebezpečnou misi na Ministerstvo jenom proto, že na ní Potter použil tak špinavý trik. Nemohl vědět, jak pokaždé trpěla, když byl Severus povolán a ona sdílela jeho bolest, kdy nejhorší ze všeho byl pocit bezmoci. Přesto zahrál na tu správnou strunu a ona jim pomohla.

Po rychlém zkontrolování učebny lektvarů vpadla do jejich bytu. Severus klečel u krbu s hlavou v magickém ohni podivné fialové barvy. Plameny jakoby bojovaly samy se sebou. Chňapaly po jeho hlavě, přelévaly se přes sebe. Snažily se Severuse vystrnadit, ten měl však tuhý kořínek a nadále mluvil s kdoví kým na druhé straně krbového spojení. Vzhledem k tomu, že všechny krby s výjimkou toho u Umbridgeové v kabinetu měly být pro letaxovou síť uzavřeny, šlo nejspíš o nelegální hovor s Řádem nebo dokonce přímo Brumbálem.

Když dohovořil, zamumlal několik rychlých kouzel, které jí nic neříkaly, a zasypal fialový oheň trochou fialového prášku. Fialová barva ohně se změnila v zelenou, než zhasla a nechala krb tak, jako kdyby jej nikdo nepoužíval na nic jiného než jako zdroj tepla.

„U Salazara!" zanadával si Severus od plic. „Pán zla napadl Potterovu mysl. Vnutil mu myšlenku, že je Zablešenec Black v jeho rukou na Ministerstvu, zatímco ten čokl si jen blbnul na svém dvorku za domem! Teď jsem s ním mluvil. Musím nějak dostat Pottera od Umbridgeové. Drží ho v kabinetu." Navztekaně vyrazil ke dveřím.

„Není tam!" zarazila ho Abbolison okamžitě. Teď když ho viděla, měla ještě menší chuť mu říct, co se stalo, ale nebylo zbytí. Udělala rozhodnutí a teď s ním musela žít. „Potter a několik jeho spolužáků unikli Umbridgeové a chtěli se dostat na Ministerstvo. Našla jsem je u našich wyveren, jak se je pokouší odpoutat, aby na nich mohli odletět."

Severus trochu vykulil oči. Na něj to byla reakce nejvyššího kalibru, většinou se velmi dobře ovládal, aby na sobě nedal znát překvapení. A to za žádných okolností. Tentokrát ale Potter překonal veškerá jeho očekávání. Pokusil se mi ukrást mého draka, aby mohl utéct ze školy na Ministerstvo kvůli tomu psisku?

„Pak je tedy dobře, že jsi je našla a zarazila to. Kde jsou teď? Na hanbě v Nebelvírské věži? Tohle si za rámeček nedají. Až s nimi skončím, budou prosit, aby mohli celý příští rok čistit ručně kotlíky prvních ročníků," vrčel.

Lisa se z nepohodlí propadávala víc a víc do bažiny zoufalství. „No... Jak bych ti to jen řekla?"

Severus začínal mít velmi ošklivé podezření, že byl dnešní den ještě mnohem horší, než jak se doteď zdál být. „Nehraj si se mnou, Liso. Vyklop to!"

„Pustila jsem je! Dala jsem jim naše draky, aby se mohli dostat do Londýna. Ale tys ho neslyšel, nevíš, co my všechno řekl a hlavně jak! Já jsem ho tam nemohla držet, když jsem slyšela všechny jeho emoce skrze svůj dar. Prostě to nešlo!" Dlaně měla přitisknuté k hrudi. Tolik chtěla, aby jí její Fatum Magnus porozuměl. Jenže to byl předem prohraný boj.

Severus se začínal chvět. Všechen jeho vztek na nezvedence Pottera vybublal na povrch jako nepovedený lektvar. A poblíž byl ideální cíl, na kterém si mohl zlost vybít. „Co že jsi udělala? U všech vybuchujících kotlíků! Jak může být někdo v tvém věku a postavení tak nezodpovědný a pustit studenty na výpravu za nejnebezpečnějším černokněžníkem v dějinách lidstva? Funguje ti vůbec spojení mezi mozkem a pusou? Nebo máš hlavu moc načesanou na to, aby se do ní nějaký mozek vůbec vešel?" hřímal lektvarista. Z ložnice si přivolal svůj černý cestovní plášť a lehkou látkovou tašku, ve které měl nejnutnější lektvary pro ošetření.

„No to snad...!" pokusila se bránit Lisa, ale neměla šanci.

„Ne, ty radši mlč! Už jsi udělala víc než dost. Teď abych šel nasadit svůj krk na Ministerstvo, zatímco budu doufat, že ho odtamtud dostanu."

„Ho?" zeptala se Lisa roztřeseně. Dozvěděla se toho už tolik, že jí byl jakýkoliv pud sebezáchovy ukradený. „Na Ministerstvo se vydalo šest studentů, ale ty jdeš zachraňovat jen jednoho, co? Buď ke mně jednou v životě opravdu upřímný a řekni mi: Jdeš zachránit jenom Pottera, protože je to Vyvolený nebo protože je to syn Lily?"

Výraz v Severusově tváři se změnil z naštvaného v něco, co se dalo přirovnat jen k naprostému šílenství. Z černých očí mu šlehaly blesky, ústa se zkřivila, div že se mu u úst neudělaly bublinky jako vzteklému zvířeti. „CO TY O NÍ VÍŠ?" zařval mohutně a rozlíceným máchnutím hůlky nechal vybuchnout konferenční stolek před krbem. Byla to rána jako z děla. Dřevěné třísky pokryly vše v bezprostředním okolí. Drahý kus nábytku byl ale Abbolisoniným posledním problémem. „Ty nemáš o ničem ani tušení!" Manžel se k ní nebezpečně blížil. Instinktivně začala coufat. Stačilo mu jen několik kroků, aby se celými zády namáčkla na jeho knihovnu. Hluboko v žaludku jí vyšlehl plamen čiré hrůzy. Teď poprvé za celou dobu, co jej znala, z něj měla skutečný strach. „Nic o ní nevíš! Nic, slyšíš mě? Jí bych si alespoň nebral z donucení jenom proto, abych získal strategickou výhodu ve válce, jako jsem vyženil tebe!"

Každé jeho slovo bylo jako rána magickým bičem. Jednotlivá švihnutí Severusova ostrého jazyka po sobě zanechávala místo krve slzy a nesmazatelné vzpomínky. Nohy jí vypovídaly službu. Jen přízemní touha nepokořit se před ním ještě více, aby na něj nemusela hledět ze země, ji donutila vydržet.

Po své poslední větě se od ní odvrátil, hledaje alespoň špetku klidu. Přivolal si brk a pergamen, na který načmáral několik krátkých instrukcí. Ty pak vrazil Lise do ruky, než popadl tašku s léčivými lektvary, kterou v návalu vzteku upustil na zem. „Buď alespoň trochu užitečná a kontaktuj Brumbála." Pak už se za ním jen zabouchly dveře bytu.

Lisa se velmi pomalu svezla k zemi. Všechno co jí Severus během posledních pár minut řekl, se k ní vracelo v nárazových vlnách. Od urážek její inteligence a zodpovědnosti až po to, že si ji vlastně vzal jen proto, že musel. Nenáviděl ji? Bylo to všechno hezké, co mezi nimi začalo vznikat jedna velká lež, kterou ani svým darem nepoznala?

Když nabrala trochu psychických sil, rozbalila papírek, který muchlala v dlani. Slova splývala dohromady. Lemem šatů si otřela oči, teprve teď si všimla, že pláče. Severus jí nechal přesné instrukce, jak spustit stejný systém, díky kterému mluvil s Blackem, když přišla do bytu. Po čtyřech dolezla ke krbu. Nehleděla na to, že je to do rukou zabodávaly drobné třísky, které dříve bývaly stolkem.

Postupovala podle sepsaných bodů. Musela splnit svůj úkol, závisely na tom životy studentů, které sama poslala do nebezpečí. Krb nejprve zakouzlila dvěma neznámými inkantacemi, než dovnitř vhodila žlutý prášek strukturou podobnému letaxu. Ten byl ukrytý v kalamáři vedle baru, přesně jak říkal pergamen. Další následovala poznámka – Heslo: Místo.

Jako název úkrytu to bylo dokonalé. Lisa se podívala do výhružně plápolajících plamenů a vykřikla: „Místo!" S rychlým nádechem na kuráž strčila hlavu do krbu.

Plameny s ní okamžitě začaly bojovat. Bylo to úplně jiné než klasický letax. Přesto se jakýmsi zázrakem před jejíma očima vynořil příjemně vyhlížející obývací pokoj, dekorovaný do staroanglického stylu z počátku století. Vše, kam její oko dohlédlo, na sobě mělo pivoňky. Polštářky, potah na sofa, koberec. Vše až na starého kouzelníka, který se k ní hrnul jako velká voda.

„Co se děje, má drahá? Co ty slzy?" zeptal se profesor Brumbál starostivě. Vypadal skoro stejně jako v den svého útěku, jen dnes měl ten nejusedlejší hábit barvy luny, který na něm kdy viděla.

Plameny ji začaly nepříjemně tlačit na hlavu, musela si pospíšit. „Potter, Grangerová, Longbottom a pár dalších odletěli s pomocí našich wyveren na Ministerstvo. Myslí si, že tam Smrtijedi drží Siriuse Blacka jako rukojmí. Musíme urychleně všechny z Řádu poslat na pomoc!"

Čarodějův obličej se po této zprávě stáhl do mírně zneklidněného výrazu. Ne rozzlobeného, jako byl Severus, ani zoufalého, jak se ona sama teď cítila, spíše přemýšlivého. „Pak se tedy nedá nic dělat. Harry si jistě nemohl pomoci. Svého kmotra velmi miluje, a proto našel skulinu, jak na Ministerstvo proniknout, aby ho zachránil. Jsem si jist, že je to pochopitelné. Všichni se snažíme chránit ty, které milujeme." Pravým okem na Lisu mrknul. 

Ta měla nepříjemný pocit, že jí starší kouzelník viděl až do žaludku. „Severus už vyrazil do hlavního štábu. Okamžitě kontaktujte tolik lidí, kolik zvládnete. Wyverny umí létat nesmírně rychle. Hodně štěstí." S těmito slovy se nechala fialovými plameny vystrčit z krbu ven. Postupovala stejně jako dříve Severus. Zopakovala tři kouzla, která jí napsal na kus pergamenu, než zasypala krb práškem, tentokrát fialovým. Krb zasyčel a zhasnul.

Vyčerpaná čarodějka se zhroutila se na nejblíže stojící gauč. Přitiskla si obličej do jednoho z dekoračních polštářků a za nářků, které by jednomu utrhly srdce, dala veškerému svému neštěstí volný průběh. Mohla jedině doufat, že nevypustí tolik magie, aby zničila jejich krásný zrekonstruovaný byt, ve kterém její manžel stejně nikdy nechtěl žít s ní, ale s Lily Evansovou.

Tolik známý boj na Ministerstvu se blíží a já stále nevím, zda nechat Siriuse Blacka žít... Bývalý Poberta nevychází vůbec dobře se Severusem, na druhou stranu Harry by ho jistě býval potřeboval na své straně v boji proti Voldemortovi. Mám předepsané obě varianty. Pomůžete mi v rozhodování? Žít či nechat zemřít?