Polovina června znamenala pro Severuse jednu zásadní věc. Poprvé po mnoha letech se opět chystal na konferenci Mezinárodního cechu lektvaristů. Ačkoliv to nesouznělo s jeho povahou, nechal si přijatou pozvánku, kterou mu před zraky všech ve Velké síni donesl důstojně vyhlížející kalous, u sebe. Nosil ji v tajné kapse na hrudi hábitu a čas od času přes ní přejel špičkami prstů ujišťujíce se, že tam skutečně je. Ačkoliv nechtěl za tuto poctu být vděčný nepředvídatelné královně Tamianě, která mu členství v cechu zajistila, byl ve skrytu duše rád, že ji konečně získal. Načekal se dost dlouho a býval by se možná nedočkal nikdy.

Byl to velice důležitý moment v jeho životě, konečně měl možnost dostat se mezi lektvaristickou elitu. Byl tak nadšený, že si dokonce pokojně vyslechl všechny cestovní informace, které mu Abbolison sdělovala ohledně jeho cestování do Švýcarska. Koneckonců měl poprvé využít jejich dům v Ženevě, o který se zatím na dálku starala pouze ona.

V pátek odpoledne, ihned po posledním bloku výuky lektvarů, si vzal do kapsy svou zmenšenou tašku s potřebnými osobními věcmi. V ruce si ponechal pouze kufřík, který mu věnovala Abbolison k Vánocům.

Ta už čekala u dveří, aby ho mohla vyprovodit. „Doufám, že se budeš dobře bavit," řekla a políbila jej na rozloučenou.

Severus jí věnoval shovívavý pohled. „Lektvaristé se nebaví, lektvaristé debatují a konzultují. Pokud se situace skutečně zvrhne, pak probíhají i ostré disputace, ale zcela jistě se dobře nebaví."

Věděla, že ji škádlí. „Oh, samozřejmě. Pak tedy příjemné konzultace. A ne aby ses kvůli nějaké disputaci dostal do maléru."

Vtisknul jí jeden rychlý polibek na tvář, než s přáním příjemného víkendu opustil byt. Čekala ho cesta přes pozemky Bradavic, poté na Ministerstvo, kde měl zamluvené přenášedlo na přemisťovací bod v Ženevě, odkud se mohl dál přemístit sám nebo se musel dopravit ke svému domu taxíkem. Když přišel okamžik volby, zvolil si mudlovský způsob přepravy.

Když byl v Ženevě naposledy, neměl žádný čas na obhlídku města. Netoužil chodit po památkách, ale chtěl mít alespoň obecnou představu o tom, jak město vypadá.

Řidič jej vezl čistými a upravenými ulicemi. Všude bylo až překvapivé množství zeleně. V jednu chvíli přejeli široký most přes řeku Rhonu, která se vlévala do Ženevského jezera. Z dálky mohl Severus vidět Jet d'Eau – slavný sto čtyřicet metrů vysoký vodotrysk. Taxi pokračovalo kolem dlouhé promenády, kterou využívalo hojné množství mudlů k víkendové rekreaci. O rodinky s dětmi a blázny na kolečkových bruslích tam nebyla nouze.

Auto nakonec odbočilo z hlavní ulice, zamířilo do jednosměrky do Rue d'Aoeste a zastavilo před jedním z domů asi uprostřed řady. Severus nejprve nechal mudlu odjet, teprve potom přešel na druhou stranu ulice, aby mohl nemovitost, kterou vyženil, vidět z větší vzdálenosti.

Dům byl před mudly chráněn kouzly. Ne Fideliem, jako tomu bylo u sídla Řádu. Bylo vytvořené tak, aby mudlové o jeho existenci věděli, ale nepozastavovali se nad tím, proč nikdy nikdo nechodí dovnitř a ven.

Jednalo se o dobře udržovanou budovu zapadající stylem mezi ostatní. Krémová fasáda, ozdobná okna s bílými rámy, trochu v pařížském stylu devatenáctého století. Koneckonců do Francie to bylo, co by kamenem dohodil, jak říkali mudlové. Dům měl přízemí, dvě patra a třetí patro přístavby. Ve druhém patře byl vybudován balkón. Zbylá okna měla sice taktéž něco jako malý prostor ven z domu, ale byl to spíš lepší ozdobný parapet. Člověk by si na něj velmi těžko stoupl, jednalo se pravděpodobně o dekoraci. Jedno z podobných oken se otevřelo ve vedlejším domě a ven vykoukla drobná blondýna. Aniž by se podívala pod sebe a věnovala lidem na ulici včetně Severuse jakoukoliv pozornost, zapálila si dlouhou úzkou cigaretu, potáhla a s výdechem kouře vyklepla popel na zmíněný parapet, kde měla předpřipravený popelník. Ozdoba domu se rázem svou funkcí změnila na kuřácký koutek.

Severus už nadále nevěnoval pozornost architektuře a vyrazil vpřed. Dům okamžitě poznal jeho magii a bez okolků jej vpustil za ochrannou bariéru.

Hned v ústřední hale ho přivítali do řady seřazení domácí skřítci. Dohromady jich bylo šest. Všichni měli nažehlené oblečky v pontenerské modři a dívali se na něj s posvátnou úctou. Poulili na něj své velké oči, aniž by mrkali, aby nepřišli ani o jeden jediný jeho nádech. Severus si poprvé uvědomil, že tohle byli jeho domácí skřítci, kterým byl pánem on sám. V Bradavicích měl Duffyho, ten ale patřil škole, přestože nyní sloužil u něj.

„Pán domu přijel, jaká čest, pane!" přivítal ho nejstarší ze skřítků, který tady tomu očividně velel. Byl vyšší než ostatní, měl dlouhé uši a o něco zdobenější stejnokroj. „Jsem Cuppy, pane. Vrchní skřítek domu Rue d'Aoeste rodiny Snape. Pokoje jsou připravené, pane. Budete si něco přát od nás? My jsme připraveni na vše!" Drobný hrudníček se Cuppymu hrdě vzepjal.

Severus nenuceně zvedl ruku na znamení, že vzal skřítkova slova na vědomí. Nevěděl, jak se v takové situaci zachovat. Nikdy nad nikým neměl nadvládu tohoto typu. Dříve měl pochopitelně také moc ve svých rukách. Ve škole nad studenty, a za dob své temné minulosti i nad svými oběťmi, ale tohle bylo jiné. Pečlivě si každého jednotlivého skřítka prohlédl, než se obrátil na nyní již znejistěného Cruppyho. „Jíst budu v půl sedmé, do té doby si nepřeji být rušen. Na zítřejší den pro mne nemusíte kromě snídaně připravovat žádné jídlo, budu mimo dům. Nyní rozchod."

Skřítci zmizeli s lusknutím prstů. Pouze Cruppy se ještě uklonil, než se taktéž přemístil.

Severus v hale osaměl. Místo toho, aby se vydal do jednoho z obloukových průchodů do obývacího pokoje či jídelny, vydal se směrem k mramorovému schodišti po své levici. Obrazy na stěnách byly sice kouzelné, ale na většině z nich byly vyobrazeny poklidné krajinky, takže jeho cestu nedoprovázelo tolik očí, jako tomu bývalo v Bradavicích.

Po prozkoumání hlavní ložnice, která byla o něco vzdušnější verzí Lisina načančaného vkusu, se vydal na obhlídku zbytku patra. Nutno říci, že dům byl krásný. Jako dar od tchýně s tchánem to bylo nepochybně příliš, ale darovanému hypogryfovi na ocas nehleď. Už se chtěl vrátit do svého pokoje, aby si připravil vše potřebné na zítřejší den, když mu pohled utkvět na barevné tapisérii na zdi. Tkaný koberec zabíral velkou plochu široké stěny, byl zdobený barevnými nitěmi, ve kterých se čas od času objevil lesk zlata. Nejzajímavější však bylo to, co na ní bylo.

Severus se nahnul trochu blíže, aby se ujistil, že viděl správně, ale bylo tomu tak. Nástěnná tapisérie vyobrazovala jeho a Abbolisonin rodokmen. Jejich dvě jména se skvěla úplně dole, propojena zlatem. Nad nimi byly do uměleckého díla vetkány jejich podobizny. On se mračil, zatímco Lisa vypadala spíše zamyšleně. Z jejich jmen postupovaly směrem vzhůru drobné portréty jejich příbuzných. Od Lisy se táhla dlouhá řada modrovlasých žen a jejich manželů. Přímo vedle ní se pak pochechtávali Emmett s Mayarou. Velmi znepokojivý byl rozsáhlý prostor pod jeho a Lisiným jménem, který dával svůj záměr natolik najevo, až se mu z toho stáhl žaludek.

Nejvíc šokující byl fakt, že gobelín zachycoval nejen Lisinu čistokrevnou rodinu, ale i tu jeho. Nad podobiznou Tobiase Snapea, který měl výraz bouřkového mraku, se táhla linie mudlovských příbuzných, o kterých Severus nikdy dříve neslyšel. Jeho otec o své rodině nikdy pořádně nemluvil. Babička byla samoživitelka, která zůstala na výchovu syna sama, když ji manžel brzy po porodu opustil. Nad hlavou jeho matky pak prostor vyplňoval spletitý rod Prince. 

„Cuppy!" zvolal lektvarista do ticha chodby. Skřítek se objevil v okamžení.

„Co si pán bude přát?"

Severus zaťukal dlouhým ukazováčkem na tkaninu tapiserie těsně vedle obličeje jakési praprababičky z matčiny strany. „Co to je a jak se to zde vzalo?"

Skřítek se s obdivným výrazem zadíval na objekt zájmu svého pána. „To je novomanželský gobelín, pane. Lady Snapeová nařídila, aby byl pokaždé přestěhován do rezidence, kterou ona nebo pán právě navštěvují. Rodinné gobelíny bývají ponechány v hlavním sídle rodiny, ale paní a pán prý nechtějí gobelín do Bradavické školy, kde teď pobývají," vysvětloval skřítek úslužně.

Severusovi se nad představou, že by něco takového měli na stěně doma ve sklepení, zatočila hlava. „Jistě, děkuji, můžeš jít," odmávl skřítka. S posledním zamyšleným pohledem směrem k rodokmenu a především jeho volné části pro budoucí vyplnění, vyrazil zpět do ložnice, jak původně zamýšlel.

Druhý den jej vzbudilo ranní slunce proudící dovnitř z otevřeného okna. Díky tlumícímu kouzlu nebyl slyšet hluk automobilové dopravy, která se proháněla před domem. Severus se slastně protáhl v nadýchaných peřinách. Těšil se na tento víkend jako malé dítě, i když by to nepřiznal živé duši. Bylo příjemné odejít od shonu ve škole o to více, že v pondělí začínaly zkoušky NKÚ a OVCE, na které volně navazovaly závěrečné zkoušky zbývajících ročníků.

Převlékl se do černého pontenerského hábitu, kterým byl podarován na své narozeniny a vyrazil vstříc dvěma báječným dnům plným přednášek a diskusí. Kdyby býval tušil, že je to jeho poslední klidný víkend na několik dalších let, nejspíš by si ho býval pokusil vychutnat ještě mnohem více. Ale Severus nikdy nebyl dobrý ve věštění.

Tušíte správně, že klidné dny v kouzelnickém světě jsou definitivně sečteny. Příště už začne jít do tuhého. Co si myslíte o ženevské rezidenci manželů Snapeových a jejich rodové tapisérii?