Autobus staršího data výroby, který už několik sezón přesluhoval, se plahočil ulicemi průmyslového města. V cestě bylo tolik vyjetých děr, kvůli kterým se pasažéři uvnitř cítili jako v nějaké parodii na horskou dráhu. Nejednomu z nich proběhla hlavou otázka, kdy konečně starosta nechá silnici opravit, když ji měl ve svých volebních slibech mezi prioritami, už když ho zvolili v minulém období? Mandát stačil dokonce obhájit, ale nová silnice v nedohlednu.

Autobus zabočil vlevo a zastavil na stanici pojmenované podle místní základní školy. Ven vystoupil pouze vysoký hnědovlasý muž, kterému do důchodu zbývalo posledních pár let, zato dovnitř se nahrnulo okolo dvaceti předpubertálních výrostků, kteří se nahlas smáli a pošťuchovali. Ve tři odpoledne to nebylo žádné překvapení. Jeden z nich do muže omylem strčil. Jen rychle zamumlal omluvu a cpal se spolu se svými kamarády dál. Brunet se za nimi nevrle otočil. Takhle hlučně se chovat na veřejnosti! Jejich fotrové je zřejmě nedrží dostatečně zkrátka, když takhle vyváděj.

Sám se nepovažoval za dokonalý mužský vzor, ale jeho syn by se nikdy za žádných okolností takhle nechoval. Byl tichý, rozvážný a měl úctu ke starším.

Spolu s několika zamumlanými poznámkami o tom, jak příšerní jsou dnešní spratci, pokračoval dál kolem oprýskaných šedých zdí směrem ke svému domovu. Na to, že byl teprve začátek června, slunce nepříjemně pálilo. Na jeho vysokém čele se začínaly objevovat první krůpěje potu. V duchu nadával, že si dnes musel brát sako, ve kterém mu bylo ještě větší horko. Sundat si jej ale také nechtěl, musel by ho pak tahat v rukách.

Jinak to však dnes nešlo. Byl na své pravidelné kontrole u doktora. Ten byl z jeho výsledků tak nadšený, že jej oslavoval jako nějaký zázrak. Kdepak zázrak, ale dryáky a čáry máry! To však doktor, kterému oči svítily jako dvě zapojené žárovky, nemohl tušit. Místo toho Tobiase Snapea vychvaloval do nebes jako zářný příklad pacienta, který se vyléčil za pomoci přísné abstinence, diety a celkové změny životosprávy. S tím alkoholem měl pravdu, ale jenom protože byl na seznamu zákazů, který před mnoha lety Eileen (pravděpodobně za výrazného přispění Severuse) sestavila. Byla to obchodní transakce. On si srovná život a ona mu ho za to zachrání. Vítězství pro všechny.

Doma byl tak vyřízený, že ze sebe serval sako, otevřel dveře dokořán, aby do obývacího pokoje proudilo alespoň trochu vzduchu a natáhl se na gauč. Když už si kvůli doktorovi musel brát v práci volno, mohl si teď alespoň odpočinout. Ne, že by se na pozici vrátného ve fabrice nějak zvlášť předřel. Ani nevěděl jak, ale okamžitě usnul.

Když se probudil, v pokoji panovalo přítmí. Tobias si promnul oči, aby z nich dostal ospalky a podíval se přes rameno ke kuchyni, kde průrvou od nedovřených dveří, proudilo světlo. Eileen už byla doma.

Vstal a pomalu přešel ke kuchyni, aby si nalil trochu vody. Úmysl zavřít dveře byl sám o sobě od jeho manželky podezřelý. Nikdy je nezavírala. Mohla tak samozřejmě učinit v jeho zájmu, aby ho nerušila při spánku, ale to se mu nezdálo. Přiložil oko k mezeře mezi dveřmi a futrem, takže měl dobrý výhled na to, co se uvnitř odehrávalo.

Jeho žena si právě rozbalovala do ruličky sbalené noviny s pohyblivými obrázky na přední straně. Sova, ten zatracený kouzelnický neřád, která je donesla, zrovna vzlétala pryč z parapetu. Černovláska si mimoděk zastrčila uvolněný pramen vlasů za ucho a se zasmušilým výrazem si pročítala hlavní článek dne. Čím déle četla, tím více se mračila.

„Co píšou tak hrozného, že jsi jako kakabus?" zavrčel, čímž dal najevo svou přítomnost.

Eileen sebou trhla. Automaticky udělala krok dozadu a pravačku si přitiskla na hruď v oblasti srdce. „Tobiasi! Vyděsils mě." Pokusila se výtisk kouzelnického plátku schovat za záda, ale už bylo pozdě.

„Neztrapňuj se tady, Leeno, dobře jsem ty noviny viděl!" vyštěkl popuzeně. Nesnášel, když z něj dělala hlupáka. Jak slepý by musel být, aby si těch novin nevšiml? „Na něco jsem se tě ptal. Co tam píšou, že se tak mračíš?"

Čarodějka se více narovnala, když vycítila, že reakce není zas až tak hrozivá. Zatím nekřičel, nenadával, ani do ničeho nepraštil. Na to, že ji přistihl s něčím, co souviselo s kouzelnickým světem, se poměrně dobře ovládal. Šlofík mu zřejmě přišel vhod.

„Očerňují tam profesora Brumbála, ředitele školy, kde pracuje Severus. Nemám z toho dobrý pocit. Hodně našemu synovi pomohl, je to dobrý člověk. Něco takového si nezaslouží." Málokdy se spolu bavili o jejím starém světě. Pokud možno se takovému rozhovoru zcela vyhýbali.

Tobias se bedry opřel o kuchyňskou linku, ruce si překřížil na prsou. Stáli s Eileen proti sobě. Ona žmoulala v rukách důvod svého rozrušení, zatímco on přemýšlel nad tím, co říci, aby se pokud možno příliš dlouho nebavili na nepříjemné téma magického světa.

„No, z něčeho ho musí obviňovat, ne? Co udělal, že teď na něj hází špínu?"

Eileen na něj třeštila své hnědé oči, které lemovaly vějířky hustých černých řas. Její oči byly na ní to nejkrásnější, byly důvodem, proč ji před tolika lety vůbec poprvé oslovil. Ten její pohled řekl víc než tisíc slov. Zrovna teď byla v šoku, že s ní v rozhovoru vůbec pokračoval a hned ho neutnul.

„Už skoro rok tvrdí, že se vrátil jeden mocný muž, který spáchal mnoho zlého. Byl to vrah a maniak. Pokud má Brumbál pravdu, nastanou zlé časy."

Tobias si přemýšlivě promnul bradu. Vzpomínal na to málo, co o takových věcech věděl. „Ten co vedl tu skupinu, co do ní byl Severus hned po ukončení školy zapletený?"

Přikývla. V duchu ocenila, že si i po tolika letech dal všechny spojitosti dohromady. „Přesně ten."

„A ty se bojíš, že...?"

Čarodějka pokrčila neurčitě rameny. „Že má pravdu. A že Ministerstvo před veřejností tají, že se Ten muž vrátil. Možná taky trochu toho, že se náš syn opět dostane do nějakých problémů."

V mysli mudly se náhle vynořila myšlenka. „Myslíš, že jeho novomanželka je součástí té skupiny?"

Eileen šokem pootevřela ústa. „NE!" vyjekla zhrozeně. „Něco takového mě ani na okamžik nenapadlo. Je to slušné děvče, právnička. S něčím takovým by určitě nechtěla nic mít. A jsem si jistá, že Severus už také ne. Je to rozumný muž."

„Jak to můžeš vědět? Nic o ní pořádně nevíme, jen to, že je z toho tvého zpropadeného světa," ryl dál Tobias.

„Prostě to vím! Náš syn si konečně našel někoho, s kým sdílí svůj život a ani ty mi tu radost nezkazíš!" Bojovně vystrčila úzkou bradu. Málokdy svému manželovi oponovala, ale tohle bylo citlivé téma. Severus vypadal vedle Abbolison spokojeně. Tak moc, jak už ho celé roky neviděla. Štěstí jejího syna bylo prioritou.

„Jak myslíš, že ji sbalil?" vytrhl jí starší Snape z přemýšlení.

Náhlý odklon od tématu ji dokonale zmátl. „Cože?"

„Je učitel. Jestli mají učitelé v tom vašem světě stejné platy jako ti naši, určitě nemá na rozhazování, takže o peníze nejde. Navíc nevypadala jako zlatokopka. To jak se na něj koukala... Nezdálo se ti to divný?"

Uhnula pohledem. Abbolison hleděla na Severuse opravdu jinak. To jak kolem sebe navzájem kroužili, jaké nenápadné signály k sobě vysílali. Nedokázala říci, proč tomu tak bylo, ale cítila z nich magii, se kterou se doposud nesetkala. Jenže tu nemohl Tobias rozeznat, byl mudla tělem i duší. „Je zamilovaná."

Muž se uchechtl. Otočil se ke skříňce se skleničkami, jednu vyndal a nalil si z kohoutku vodu, aby si konečně svlažil hrdlo. „No ale proč? Co na něm může vidět?"

Eileen už nevydržela své pohoršení a odhodila noviny, které až do teď stále svírala v ruce na linku vedle sebe. „Uvědomuješ si, že tady mluvíš o svém vlastním synovi a snaše? Opravdu zpochybňuješ, že je jejich manželství založeno na lásce?"

Tobias se zle zasmál. „Eileen, podívej se pravdě do očí."

„Podceňuješ ho! Celý život ho jenom shazuješ, protože není sportovec ale knihomol. No tak neumí odpálit homerun , ale zato je mistrem ve svém oboru. Je inteligentní, cílevědomý a silný." Na chvíli zastavila příval svých slov, když viděla manželův výraz. Instinkt jí napovídal, že by neměla pokoušet své štěstí. Jenom proto, že se posledních několik let mnohem lépe ovládal, to neznamenalo, že nemohl vylétnout jako čertík z krabičky, jak říkali mudlové. Raději zvolila tišší, vyčítavý tón. „Neustále tě omlouvám v tvých rodičovských chybách, protože jsi vlastního otce nikdy nepoznal, ale tohle už opravdu přeháníš."

Tobias pevně semknul rty v potlačovaném vzteku, ale vyvádět ještě nezačal. Zmínku o svém otci raději pro bezpečí všech přítomných přešel bez komentáře. „Ty mi chceš tvrdit, že náš Severus se svým vzhledem, uhnal o nějakých deset let mladší holku, navíc zatraceně dobře vypadající, na svoji inteligenci? To nemůžeš myslet vážně." Ženské jsou někdy tak děsně pitomé a naivní.

„A proč by ne? Láska je nevyzpytatelná. To víme oba nejlépe. Třeba se seznámili a on ji oslnil svou osobností." Dokonce i jí jako matce, která své dítě nade vše milovala, to znělo přitažené za vlasy. Byla ale odhodlaná Severuse hájit.

„Tak to být zatraceně nemohlo!" zařval Tobias. „A já ti řeknu proč! Protože je stejný jako já! Nemá rád lidi, neví, jak s nimi vycházet!" Sklenici, ze které ještě před chvílí pil, mrštil vpravo daleko od sebe. Trefil ledničku, střepy se s prásknutím rozlétly všude okolo. „Tak mi teď hned řekni, jak je možné, že víš, že ona nepatří k té skupině, co jí vede ten vraždící pomatenec?"

Eileen si třesoucíma rukama zakrývala hlavu. Měla zavřené oči a choulila se do sebe v očekávání rány. Rychle šeptala odpověď, kterou nebylo možné slyšet, jak byla potichu.

Tobias se zhluboka nadechl, než hlasitě vypustil přebytečný vzduch nosem. Už zase to přehnal. „Co si to tam mumláš?" zeptal se s o poznání klidnějším hlasem.

Rukama se objala kolem vlastního těla, neodvážila se podívat jeho směrem. „Protože nemá jejich tetování. Viděla jsem ji v noční košili, nemá ho."

„To s hadem, kterým se tak chlubil Severus, když se odsud po škole hrnul jak velká voda?" ujišťoval se Tobias.

Němě přikývla. Vzpomínka na den, kdy jim Severus hrdě ukázal hada plazícího se z lebky na svém předloktí, ji tížila už víc než sedmnáct let.

„No... Tak to nechápu. Něco za tím bude," zavrčel napůl uraženě, že jeho teorie nevyšla. Postranním pohledem mrknul směrem k lednici, pod kterou se v louži válely drobné střepy, než se otočil k odchodu. O úklid se mohla postarat ona, když ho tak namíchla. „I tak by sis neměla zatěžovat hlavu blbostma. Nás se to přece netýká, držíme se stranou od toho tvého divného a očividně i nebezpečného světa. Jo a ty noviny spal, nechci, aby je náhodou někdo ze sousedů zahlédl ve smetí," řekl, než kuchyň opustil.

Eileen to rychle přislíbila, než se dala po mudlovsku do uklízení té spouště. V hlavě se jí začal rodit plán na to, jak sehnat neregistrované přenášedlo. Jen pro jistotu, kdyby se historie opakovala.

Jedna výjimečná kapitola, která nám mohla osvětlit ještě trochu více to, v jakém prostředí Severus vyrůstal. Ráda si poslechnu, co na ní řeknete. Zbývá nám poslední kapitola před tím, než situace v Bradavicích nabere obrátky. Těšíte se?