Od incidentu s Nebelvíry už uběhly více jak dva měsíce a Draco stále nepřišel na způsob, jak se svému učiteli péče o kouzelné tvory znovu přiblížit. Prvních několik dní se cítil zdrcený a ponížený, později však převládlo něco naprosto jiného. Pošramocená pýcha. On se přeci omluvil! Chtěl dokonce přiznat čarodějnici Umbridgeové pravdu, ale Charlie ho nenechal. A nedal mu ani možnost cokoliv vysvětlit. Nebylo snad Nebelvírské mít otevřená srdce a mysl? No ano, možná šlo spíše o Mrzimory, ale sper to ďasovec.

Draco byl naštvaný na celý svět a vše ho k smrti rozčilovalo. Trávil tak většinu času tvrdým tréninkem famfrpálu nebo v tichosti knihovny. Četl především jednu konkrétní knihu. Tu, kterou mu Charlie před čtyřmi měsíci zapůjčil. Sám nemohl uvěřit, že už to bylo tak dlouho. Přečíst knihu Být blond se vyplácí, netrvalo tak dlouho, naopak. Napoprvé ji přelouskal rychle, neboť na tom Charliemu tolik záleželo. Když ji dočetl, začal hledat knihy s podobným tématem. Takové, které by mu daly odpověď na všechny jeho otázky. Dřív by se pochopitelně došel zeptat Charlieho, ale tuto možnost musel nyní vyloučit.

Dozvídal se strašné věci, které si mudlové prováděli navzájem. O holocaustu, protekci ras, blonďatých vlasech a modrých očích, o krevní příslušnosti. Když jednou v noci četl ve svém pokoji, schovaný bezpečně za závěsem, o plynových komorách, musel se pak jít projít po ztemnělých chodbách Bradavic, aby se vůbec dokázal uklidnit. Před očima mu běhaly představy lidí, kteří zemřeli kvůli tomu, že se podle někoho špatně narodili.

Tím nejdůležitějším, co Dracovi nedalo spát, byla věta Kaminského, která se mu zavrtala do mozku už v okamžiku, kdy ji četl poprvé: „Nikdo nemá právo rozhodnout o hodnotě života jiné lidské bytosti." Něco mu to nepříjemně připomínalo.

Na konci května byl na pokraji zdravého rozumu. Přečetl mnoho knih, udělal si vlastní průzkum, sepsal si nejdůležitější myšlenky. Když se dozvěděl něco nového, vždy si našel kapitolu, ve které se na stejné téma mluvilo i v Být blond se vyplácí. Lew Kaminski skutečně věděl, co o čem psal. Vše vysvětloval pro kouzelníka srozumitelnými slovy, popisoval souvislosti. A často se odkazoval na Světelné putování.

Zmijozelský princ tuto knihu pochopitelně znal. Neexistovala slušná kouzelnická rodina, která by doma neměla výtisk a pokud možno se neřídila jeho slovy. Jenže jak postupně zjišťoval, některé úryvky, se daly vykládat různě, nejen tak, jak mu je předkládal otec. Hlava jeho rodu mu od dětství vštěpovala, že je lepší, než všichni ostatní. Pochází přeci ze starodávné kouzelnické rodiny a má proto větší práva než jiní. Bylo tomu ale opravdu tak?

S Charliem se nadále vídal pouze na hodinách péče o kouzelné tvory. Profesor ho přímo nepřehlížel, to ani nemohl, aniž by nevyvolal zvídavé otázky, ale také mu nevěnoval žádnou speciální pozornost. Občas se ho zeptal na něco ohledně výuky, bral si od něj jeho eseje a domácí úkoly, komentoval jeho kresby ve skicáku, jinak nic. Blonďákovi to zpočátku trhalo srdce, později začal pociťovat spíše spravedlivý hněv.

Vše se ale změnilo na hodině péče, kde se věnovali wyvernám. Draco se už od rána necítil dobře. V noci špatně spal. Odpolední poštou mu totiž přišel dopis od otce. V něm mu Lucius Malfoy opět gratuloval k vynikající volbě budoucího povolání s tím, že již zajistil potřebné kontakty v zahraničí, kam by Draco mohl nastoupit letos v létě na stáž. Dědic rodu byl textem napsaným na luxusním pergamenu znechucen. Nechtěl gratulace za volbu, která nebyla jeho. Bylo mu zle z představy, jak už po celé kouzelnické komunitě kolují zvěsti o tom, že z něj bude velké zvíře na poli financí.

Hlavou mu vířilo příliš myšlenek na to, aby mohl usnout, takže ráno připomínal spíše mumii než studenta. Kromě toho neměl chuť k jídlu, takže snídani příliš nedal. Jeho energie se blížila k nule. Pokud by snad měl někdo pochybnosti o tom, že mu nebylo zrovna dvakrát dobře, černé kruhy pod očima aristokrata byly působivým důkazním materiálem.

Studenti stáli u skály, která se tyčila na západní části pozemků. Morgana se Salazarem zde měli svá stání. Páťáci Nebelvíru a Zmijozelu se předháněli v tom, kdo bude mít na ven vyvedeného draka lepší výhled. Charlie pro výuku zvolil Morganu. Byla sice větší, ale méně vznětlivá a tlachající žactvo jí nevadilo. Kolem krku měla kovový obojek napojený dlouhým pevným řetězem dovnitř do tmavé jeskyně.

Draco příliš nevnímal Charlieho výklad, když nadšeně předváděl Morganina křídla, vyprávěl všechny myslitelné informace o dracích a popisoval vhodné chování vůči nim. Jeho monolog byl dlouhý a náročný. Koneckonců nebylo v širokém okolí většího experta a nadšence v jednom. Dracovi začala slova rychle splývat v nesourodou změť zvuků. Díval se na Charlieho nadšené pohyby a poslouchal rozjařený hlas plný radosti. Ačkoliv si sám namlouval, že tomu tak není, ten pohled se mu líbil. Měl radost, že jeho učitel má radost.

Jako první předstoupil ze všech studentů Longbottom. Jindy neschopný mamlas se překvapivě rychle přiblížil k dračici a nabídl jí kus syrového kuřete. Wyverna ho nedůvěřivě očichala a když zhodnotila, že nejspíš není nebezpečný, obrátila svou pozornost k masu. Rychle zjistila, že se jedná o pochutinu, kterou znala a slupla nabízené kuře jako malinu, aniž by se svými ostrými zuby dotkla Nebelvírovy ruky. Na závěr mu dokonce olízla levou stranu tváře. Všichni se tím náramně bavili.

Když mu Charlie začal tleskat, odvrátil Draco pohled. Vždycky ho k smrti štvalo, když se od Charlieho dostávalo uznání a pochval někomu jinému než jemu samotnému. Žárlivost byla hříchem, ale on si nedokázal pomoci. Na rozdíl od žárlivosti neříkalo Světelné putování nic o zakázanosti vztahu dospívající žák - mladý učitel. V tomto ohledu byla kniha nedostačující.

Byl tak uvězněný ve vlastním světě, že si vůbec nevšiml, že na něj přišla řada. Pansy do něj musela strčit, aby začal vnímat. „Co je?" syknul na ní koutkem úst.

„Máš jít dopředu a postupovat, jak nám to na začátku zrzoun řekl," poradila otráveně černovláska. Byla do něj sice poměrně dlouho zaláskovaná, ale poslední dobou šel na nervy dokonce i jí. Jeho do nebe volající egoismus a společenská nadvládala, kvůli kterým mu propadla, byli v trapu, takže pro ni přestával být atraktivní.

Draco se vydal s hranou sebejistotou k drakovi. Cestou mu došlo, že u sebe měl Longbottom úplatek, když se k němu přibližoval. Rozhlédl se po nádobě a z blízkého kýble vylovil čtvrtku oškubané slepice. Dračice si byla nejspíš dobře vědoma, odkud se pochoutky braly, protože ho sledovala ostřížím zrakem. Ani nemrkala. Drako si nevybavoval jedinou instrukci, kterou by jim Charlie dal, takže postupoval instinktivně. Opatrně našlapoval a přibližoval se k dračici.

„Ruku před sebe, pane Malfoy," ozvalo se mu za zády.

Draco automaticky vymrštil ruku, ve které svíral kuře. Už byl od wyverny pouhých pár kroků.

„Ne tuhle! Tu druhou!" zakřičel Charlie. Kdyby Zmijozel dával při vysvětlování pozor, věděl by, že wyverny si každého nově příchozího musely nejdříve očichat, jinak se obávaly, že by mohly být nabízeným jídlem tráveny. Naneštěstí byl Draco tak utahaný, že sotva stál na nohou. Jeho instinkty nebyly tak dobré jako za normálních okolností. Měl pocit, že se vše odehrávalo zpomaleně. V jednu chvíli po něm chňapla rozevřenou tlamou modro-šedá dračice a prakticky v ten samý moment se válel po zemi.

Charlie zareagoval rychle. Stačil po něm skočit a strhnout ho k zemi, aby mu magický tvor neublížil. Vytrhl mu ze sevřené pravačky slípku a hodil ji Morganě směrem k jeskyni, aby ji od nich alespoň trochu vzdálil. Wyverna se otočila za pamlskem, aniž by se na ně více podívala. Studenti si mezi sebou začali spěšně mumlat, ale krize byla zažehnána.

Charlie se opatrně nazvedl na předloktích, aby viděl Dracovi do obličeje. Rychle překontroloval, jestli student, který pod ním ležel, nejevil známky zranění. Byl otřesený, poulil oči se zorničkami tak rozšířenými, že byly téměř černé, ale zraněný nebyl. S tím, jak opadávalo vzrušení a adrenalin se odplavoval do neznáma, začínal si mladík uvědomovat, jak blízko nebezpečí se před několika vteřinami nacházel. Tělo reagovalo instinktivně. Nejprve lehkým třasem. Další, jak Charlie dobře věděl, mohla nastoupit zimnice spojená s šokem. „Pane Zabini," oslovil jednoho ze Zmijozelů o kterých věděl, že jsou Dracovými přáteli, „doprovoďte, prosím, pana Malfoye na ošetřovnu."

Blaise přikývl, pomohl kamarádovi vstát a učinil, jak mu bylo učitelem nakázáno.

Hned jak mladý profesor odučil výukový blok, zamířil na ošetřovnu. Zběžný lístek od madam Pomfreyové jej sice informoval o tom, že student byl v pořádku, pouze otřesený, to mu ale nestačilo. Chtěl se přesvědčit na vlastní oči. Na ošetřovně naštěstí nikdo kromě lékouzelnice, nebyl. Šedovlasá čarodějka naštěstí s pokývnutím na pozdrav odešla do svého kabinetu. Tušila, že chce profesor Weasley zkontrolovat svého svěřence.

Když dorazil k lůžku obklopeným závěsem, na kterém s poklidným výrazem ve tváři Zmijozel spal, dovolil si tiché poděkování Merlinovi. Neuměl si představit, že by se mělo Dracovi jeho vinou něco stát. Viděl na něm už od začátku hodiny, že byl mimo, ale studenti byli často unavení a nikoho z nich nikdy z hodiny z tohoto důvodu nevyloučil. Nemohl si dovolit dělat u Draca výjimku. Přesto mohl udělat víc. Mohl se ho na něco zeptat, zkontrolovat, že dával pozor při instruktáži. Takhle ho málem před jeho vlastníma očima pokousala wyverna! Unaveně se usadil na starou dřevěnou židli vedle nemocniční postele.

Blonďák se zavrtěl a několikrát zamrkal, než pořádně otevřel oči. Jeho řasy připomínají zatřepotání motýlích křídel. Charlie v duchu sám sebe ihned profackoval za tak absurdní přirovnání.

Dracovy koutky úst se mírně zvedly. „Po uklidňujícím doušku má člověk opravdu hezké sny," vydechl potichu.

Charlie si také dovolil úsměv. Vstupoval sice na tenký led, ale nemohl si pomoci. „Zdají se ti takové často?"

Mladík se zavrtěl pod tenkou přikrývkou. „Hmm. Poslední dobou ano. Pokud nepřijdou noční můry. To pak na mě křičíš nebo naopak mluvíš hrozně tiše, nebezpečně." Byl ještě lehce omámený lektvarem, takže mu na jazyk přišlo tykání zcela bezelstně.

Zrzavý kouzelník se nahnul blíže k lůžku a odhrnul Dracovi několik pramenu vlasů, které mu padaly do obličeje. „Jenže tohle není sen," řekl opatrně.

Několik vteřin bylo ticho, než Draco vyjeknul a rychlostí unikající Zlatonky se posadil. „Co... Co tu děláte?" vyjekl podrážděně. Uspěchaně si uhlazoval vlasy a upravoval školní košili, ve které usnul. V duchu se zhrozil nad tím, co před chvílí řekl nahlas za bláboly.

Charlie se opřel o zádovou opěrku, ruce si založil na prsou. „Chtěl jsem se ujistit, že jste v pořádku, pane Malfoy. Koneckonců poslední učitel, který dopustil, aby se vám na hodině péče o kouzelné tvory něco stalo, byl podmínečně propuštěn a magický tvor měl být popraven. Nerad bych se dostal do podobné situace, už jen kvůli těm nádherným drakům."

Draco nasadil vzpurný výraz. Cítil ze slov zrzavého čaroděje osten výčitky za své chování ve třetím ročníku. Stále se k němu choval jako k malému dítěti. „Nic takového by se nestalo! Neublížil bych ani vám ani Severusovým drakům." Zpočátku byl i rád, že učitele u své postele vidí, ale teď už tomu tak nebylo. Nepotřeboval být peskován za staré chyby.

Charlie se s přikývnutím postavil k odchodu. „To rád slyším. Musím vás požádat, abyste příště věnoval větší pozornost mému výkladu. Ulehčíte tím život nám oběma. Na shledanou, pane Malfoy."

„Počkejte!" zarazil ho Zmijozel, než učitel prošel ochranným závěsem pryč. Charlie se zastavil a otočil se zpět s otázkou v očích. Draco se urychleně nahnul na druhou stranu postele, než stál zrzek a začal se přehrabovat v tašce. Netrvalo dlouho, než vytáhl na denní světlo knihu zabalenou v koženém obalu. Sundal ho a svazek podal Charliemu.

Ten s hlubokým překvapením zíral na Být blond se vyplácí, které mu sám zapůjčil. Potichu se usadil zpět na židli. Tohle bylo vskutku překvapivé. Nejen, že knihu mladík nezničil, on ji zabalil, aby se jí nic nestalo. „Dočetl jste ji?" zeptal se s co nejneutrálnějším hlasem, který zvládl.

„Několikrát," přiznal Draco. Rukama kolem sebe uhlazoval přikrývku, aby se na svou tajnou lásku nemusel podívat. Byl šťastný, že měl konečně šanci knihu vrátit. Navíc mu mohl říct, že knihu skutečně četl. To bylo víc, než v co mohl po jejich hádce doufat.

„Vážně?" ozval se Charlie překvapeně a potěšeně zároveň. Odkašlal si a přešel na tykání. „A dozvěděl jsi se něco, o čem bys chtěl mluvit?" Místo odpovědi mu v rukách přistál čtyři stopy dlouhý pergamen s ručně psanými poznámkami. Zvedl je a rychle texty prošel. Všechny se týkaly tématu knihy. Byly tam myšlenky, otázky, odkazy na další literaturu. Weasley fascinovaně pročítal rešerši, kterou mladý aristokrat vypracoval. V srdci se mu rozlilo teplo. Udělal správně, že knihu Dracovi dal. Nemýlil se v něm. Celou dobu měl pravdu, jen se nechal na chvíli zaslepit obavami a předsudky. Široce se na Draca, usmál. 

Ten bez dechu čekal na verdikt. Sedíce na nemocničním lůžku, zabalený do bílé deky, vypadal přesně na svůj věk. Oči, stejně šedé, jak si je Charlie pamatoval, měl naplněné dychtivostí, nadějí a pýchou na svou práci.

„Tohle všechno jsi sepsal sám?"

Něžná šeď se změnila v pevnou ocel. „Jistěže. Já nejsem žádný hlupák," procedil bojovně mezi zuby.

Zrzavý kouzelník se uchechtl. Chtěl, aby to vyznělo jako kompliment, ale Malfoyové byli vždy připraveni na nejhorší variantu. Musel to zkusit jinak. „To já přece vím. Je to úžasné, Draco, tak precizní," potvrdil nahlas svůj názor. „Vidím, že tu máš nějaké poznamenané otázky. Rád ti na všechny odpovím. Pokud budeš chtít, rád tě uvítám ve svém kabinetu, kde to můžeme kdykoliv probrat." Dostalo se mu drobného pozvednutí koutků úst a důstojného přikývnutí.

Oběma kouzelníkům spadl velký kámen ze srdce. Tíha, která je provázela několik posledních týdnů, zmizela. Potřeba k tomu jedna kniha, tvrdá práce, několik vlídných slov a tajné tykání.