Město bylo jako šedý labyrint vystavěný z cihlových domků stejných jeden vedle druhého. Dominantu tvořil továrenský komín, který byl vidět snad z jakéhokoliv místa ve městě. Kdekoliv jste se nacházeli, mohli jste zahlédnout tuto oprýskanou věž průmyslového centra. Většina domů v Tkalcovské ulici se zdála být pustá, některá stavení měla i zabedněná okna. Severus zaparkoval u chodníku před jedním z těch udržovanějších. Vzal klíčky ze zapalování a poté, co si rozepnul svůj bezpečnostní pás, osvobodil ze zajetí pásu i svou ženu. Vystoupili z auta. 

Vzduch byl naplněn smradem ze špinavé řeky. Lisa nakrčila nos, zatímco se rozhlížela okolo sebe. Kvůli tomu nedávala prostor na rozbitou cestu a podpatek pravé lodičky se jí zabodl do díry po chybějící dlažební kostce. Tiše klela, když se snažila vyprostit botu ven. Severus mezitím vyndal z kufru auta jejich zavazadla, takže nyní téměř pobaveně sledoval její počínání. Neměl v plánu jí nijak pomáhat. Stále jí neodpustil, že tady vůbec byli.

Tahala nohu ven, jak jen to šlo, ale začínalo to vypadat, že by se mohlo něco stát drahému obutí, což rozhodně nechtěla. Neodvažovala se použít žádné kouzlo na veřejné ulici, proto opatrně vysunula nohu ven z boty a sehnula se k uvězněnému podpatku. Když vybojovala bitvu nad poničenou dlažbou, znovu se obula a zadívala se pozorněji na manželův rodný dům. Jeho rodiče žili ve starém menším domku s přízemím a jedním patrem, s řadami oken s hnědými okenicemi a střechou z tmavých tašek, jako každý v této čtvrti. Ze spodního patra skrz bílé záclony proudilo jasné světlo, což působilo alespoň trochu přívětivým dojmem.

Vydali se k domu. Kdysi byl možná úzký proužek předzahrádky u domu udržovaný, ale majitelé nejspíš vzdali předem prohranou bitvu stejně, jako jejich sousedé. Rostla tu tedy pouze neposekaná tráva, která se ještě nerozhodla, jestli přežije nebo shnije.

Zastavili se hned před tmavými vchodovými dveřmi, z nichž se odlupoval starý lak, aniž by se některý z nich pohnul ke klepadlu. Podle Abbolison to měl udělat Severus. A ten zase neplánoval vejít do domu ani o vteřinu dříve, než bude bezpodmínečně nutné.

„Varoval jsem tě," řekl potichu Severus, nespouštějíc pohled z dveří.

„Co tím myslíš?" zeptala se zmateně.

Pravý koutek se mu téměř nepostřehnutelně pohnul vzhůru v nepěkném úšklebku. „Jen si pak pamatuj, že už jsem tě varoval dopředu," pronesl klepajíc na dveře.

Abbolison neměla čas se nad tím více pozastavovat, protože se dveře otevřely a v nich stála Severusova matka. Byl jí tolik podobný, až jí to vyrazilo dech. Černé vlasy pevně utažené do malého drdolu, měla protkané několika malými pramínky stříbra. Orlí nos a úzké rty, přesně jako její syn, oči měla ale hnědé jako rozpuštěná čokoláda. Oči a výška byly nakonec jediné dva rysy, které ty dva odlišovaly. Byla štíhlá, a pokud mohla Abbolison soudit, rozhodně fit.

Váhavě vstoupila dovnitř za Severusem. Bývala by se ráda rozhlédla po malé chodbičce, ale raději vyrazila za manželem, než se jí ztratí z dohledu. Dům uvnitř páchl nesourodou kombinací zatuchliny a vanilkového osvěžovače vzduchu. Bylo to až dusivé, tak tak zadržela kašel. Severus se na ni díval, jako kdyby přesně věděl, na co myslí.

Stáli v malé, poměrně světlé hale. Nacházelo se tu několik dveří a schodiště do patra. Starší žena k ní přistoupila, mírně ji objala a zlehka políbila na pravou tvář. „Moc mě těší. Už jsem si myslela, že se takového okamžiku nedočkám. Říkej mi, prosím, Eileen."

Abbolison se srdečně usmála, přesně takhle si to představovala. Svatá Morgano, jak si mohou být matka se synem tak podobní? „Také mě velmi těší, já jsem Abbolison." Její nadšení ze setkání netrvalo ani pět vteřin, protože Eileen se rukou dotkla záplavy jejích modrých vlasů, v prstech promnula jeden její pramen a zamračila se. Odvrátila od ní pohled, který přenesla na syna.

„Otec nebude šťastný," prohlásila.

„To je šok," dostalo se jí stoické odpovědi.

Žena nespokojeně mlaskla na jeho reakci a otočila se zpět ke své snaše. Vyloudila na tváři nucený úsměv. „Severusův otec není velkým milovníkem magie. Proto ho tvé vlasy možná malinko překvapí, drahoušku. Ale předpokládám, že bys je nechtěla na víkend pozměnit na nějakou jinou barvu...? Třeba blond? Jenom pro klid v domácnosti," zašvitořila potichu, aby ji nebylo slyšet do vedlejší místnosti.

Než stačila Abbolison odpovědět, slova se ujal Severus. „Ne, to tedy nechtěla. Stejně se otec dozví, že je čarodějka. Na mudlu si bude hrát těžko, když dnes jela poprvé autem."

Tohle byla Lisina příležitost podělit se s někým o svůj velký zážitek. „Oh ano, to jela! A bylo to neskutečné! Severus je tak šikovný! Nevěděla jsem, že má řidičský průkaz na mudlovský vůz, bylo to přímo strhující! Jak dokázal věnovat pozornost všemu okolo, ovládat ten stroj a bezpečně dojet, to nechápu. Bylo to neskutečné!" Tohle celé ze sebe vysypala na jeden nádech a zuřivě přikyvovala.

Tchýně na ni zírala s pootevřenou pusou a výrazem zaseknutým mezi chápavostí a neštěstím. Zato Severus se královsky bavil. Obrátil oči vzhůru nohama, než oběma rukama ukázal na svou ženu, jako by matce představoval cvičené cirkusové zvířátko. Z jeho výrazu bylo poznat jediné; ,Vidíš, já ti to říkal.'

Severusova matka si nervózně olízla rty, zdvořile se usmála na Abbolison a vzala ji za ruku. „To nevadí, drahá. Nějak se s tím vším popereme." Vedla ji do obýváku, do jámy lvové. Severus je neochotně následoval poté, co zanechal u schodů v předsíni jejich kufry.

Obývák byl malý až stísněný, protože velkou část místnosti zabírala jídelna s dlouhým stolem a šesti židlemi. V obýváku byla dominantou trojdílná sedací souprava barvy bláta. V jednom z křesel byl usazen starší muž s hnědými vlasy a přísným vzezřením. Byl hubený, a i když seděl, zdál se vysoký. Na sobě měl mudlovské džíny tmavě modré barvy a světle šedou kostkovanou košili. Zapíchl do nich pohled černých očí, které se ihned zaměřily na Lisiny vlasy. „Drahý, už jsou tady." Od paní Snapeové bylo statečné, že se snažila, i když se jí mírně třásl hlas.

Oči se od modré záplavy neodtrhly. „To vidím," zamumlal muž kysele. „Koukám, že sis nakonec přeci jen přivedl takovou, jako je tvá matka," zavrčel k Severusovi. Na synovu reakci nečekal, otočil se rovnou zpět k velké hlasité krabici v rohu.

„To šlo vskutku dobře," ozvalo se zezadu tiše od Severuse. Abbolison nedokázala takovou neomalenost pochopit. Její rodina se snažila ze všech sil přivítat Severuse mezi sebe. A to, i když tak hrozně vyšiloval. Ale pan Snape se jí ani nepředstavil. Pro něj byla snad jen nějaký otravný hmyz, který letěl kolem. Smutné bylo, že jeho vlastnímu synovi se nedostalo vřelejšího přivítání. Severus to však bral s ledovým klidem, jako kdyby mu tato tichá varianta přímo vyhovovala.

Eileen je neposadila do jídelny, jak Lisa doufala, ale na gauč vedle křesla pana Snapea. Tam je zanechala svému osudu a odběhla připravovat pohoštění.

Ukázalo se, že obecně vzato byl pan Snape hovorný asi jako Severus. Abbolison si však byla jistá, že když se kvůli něčemu ještě víc rozčílí, stejně jako nad jejími vlasy, vyslechnou si toho naopak docela dost. Severus také nejvíc hovořil, když byl něčím rozezlen.

Paní Snapeová oproti tomu neustále kolem všech poskakovala, vyptávala se, zda si dají něco k pití, zda mají vše, co potřebují, není jim zima a mnoho dalšího. Lisin pokus nabídnout pomoc byl uťat hned v základu, což ji příliš nepotěšilo, protože takhle musela zůstat se dvěma mlčícími Snapey v jednom pokoji. Od Severuse měla již dopředu zakázáno vyptávat se na vše, co ji zajímalo, což byla aktuálně ta velká krabice rychle přehrávající obrázky v rohu. Měla by otázek skutečně dost, ale ctila manželovo dané pravidlo. Proto se pouze dívala na rychle se míhající postavy, přičemž poměrně rychle se nechala vtáhnout do děje vyprávěného příběhu.

Severusovi v tento moment připadala jeho žena téměř roztomilá. Dívala se na televizi s dětskou fascinací, pootevřenými rty a očima dokořán, aby jí neunikla jediná vteřinka. Byla předkloněná, hlavu měla opřenou v dlaních, lokty na stehnech. Nikdy nepřipomínala aristokratku méně.

Hned jak se na obrazovce začal rychlým tempem míhat dlouhý seznam jmen, ozvalo se z kuchyně svolávání k obědu. V čele jídelního stolu se usadil pan Snape, po jeho levé ruce Severus, Abbolison s povděkem přijala místo vedle něj. Starší čarodějka opět odmítla nabízenou pomoc a raději všechno nosila ručně z kuchyně sama. Siréna se ani nemusela ptát, proč nepoužila levitační kouzlo. Už si začínala tvořit představu o tom, jak to v Severusově rodném domě chodilo.

Když se i Severusova matka usadila na své místo, vzala Lisa do rukou příbor. Severusova dlaň mírně tlačící její jídelní nůž zpět ke stolu ji ale zarazila. Nechápavě se na něj zadívala, než zrakem spočinula na tchýni s tchánem. Ti nad svým pokrmem seděli se sepnutými dlaněmi ve výši zavřených očí, pohybujíc bezhlesně rty v modlitbě. Severus se ke svým rodičům nepřidal. Teprve když se oba pokřižovali, mohli se pustit do jídla.

„Takže, Abbolison," vyslovila Eileen jméno opatrně, „čím se živíš?"

„Jsem právnička," odpověděla hrdě.

„Práva jako opravdová práva?" procedil pan Snape skrze zaťaté zuby, jako to dělával Severus, když mu jiná osoba nestála za námahu.

„Samozřejmě, že ta falešná," pronesla vážným tónem. Začínalo ji štvát, jakým způsobem s ní tchán mluvil. A to tu byli jen slabou hodinku. Z její pravé strany se ozval zvuk ne nepodobný vyprsknutí. To se ale pochopitelně nemohlo stát, protože Severus pil všechny nápoje vždy velmi distingovaně a ze zásady neprskal. Další otázky od tchána už naštěstí v průběhu oběda nepřišly, pouze ji čas od času sjel nesouhlasným pohledem.

Po jídle jim bylo od paní Snapeové naznačeno, že nastal čas na odpolední šlofík. Severu proto vyzvedl jejich kufry schované u úpatí schodiště a vyrazil do prvního patra. Modrovlasá čarodějka ho velmi těsně následovala. Prohlížela si se zájmem dům, ale k jejímu zklamání na stěnách nevisely žádné fotografie ani obrazy. Nikde nestála jediná květina, jen okna zdobily našedlé záclony. Tedy spíše bránily dennímu světlu proniknout dovnitř.

Severus otevřel druhé dveře po pravé straně. Pokoj byl světlý a extrémně neosobní. Bílé zdi bez obrázků či plakátů, jedno okno s výhledem na tovární komín, starý účelný nábytek, který k sobě navzájem nijak neladil.

Nezbylo tu moc osobních věcí, které by měly o Severusovi jakoukoliv výpovědní hodnotu. Kdyby siréna neviděla, v jakém holobytě žil její muž před jejím nastěhováním, myslela by si, že si všechny věci už dávno odvezl. Takhle to spíše vypadalo, že předměty emocionálního významu, kterých si lidé většinou cenili, v Severusově případě ani nikdy neexistovaly.

Postel, jež Eileen očividně nově povlékla, vypadala naštěstí dost široká pro ně oba, když se nebudou příliš roztahovat. Možná, že byla dokonce tajně trošku zvětšena kouzlem, aby se na ni vešli.

Abbolison se opatrně usadila na okraj postele. Nevěděla, co si o tomhle místě myslet. Nikdy neviděla domov, který by byl tak nudný a tichý, kde se muselo kolem hlavy rodiny chodit opatrně po špičkách, a ve vzduchu byl místo dobrého jídla cítit nasládlý osvěžovač vzduchu.

Severus se okázalým pohybem zadíval na své mudlovské náramkové hodinky, které pro návštěvy u rodičů nosil. „ Už jen pouhých dvacet sedm hodin."

Kvůli nedostatku inspirace, přijal Severus později odpoledne návrh své matky, aby se šli s Abbolison projít po okolí. Ulice byly prakticky prázdné, jen sem tam projelo okolo auto staršího data výroby. Ve městě nebyl už celou věčnost, ale neviděl žádné velké změny k lepšímu. Snad jen dětské hřiště u základní školy, kterou jako malý navštěvoval, dostalo nové vybavení. Houpačky, na kterých trávívali s Lily celé hodiny, byly pryč. To v podstatě nebylo žádné překvapení. Všechno hezké, co mu ji kdy připomínalo, bylo pryč.

Ukázal Abbolison školu, park i náměstí s kostelem. Průmyslové části města se vyhnuli, stačilo, že se jim kvůli smradu a zplodinám z továrny špatně dýchalo. Holých šedých zdí měli už tak po cestě víc než dost.

Abbolison urputně vymýšlela cokoliv hezkého, co by mohla o městě říci. Zasnažila se u dětského hřiště, ale zdálo se, že nové barevné prolézačky Severuse z nějakého důvodu spíš roztrpčily, než povzbudily, takže svých snah zanechala. Když poznala, že se vraceli zpátky do Tkalcovské, tělo se jí stáhlo svíravým pocitem, který doposud neznala. Měla touhu se otočit a utéct od toho domu co nejdál. Nebylo tam nic, na co bylo možné se těšit. Její tchán byl nepříjemný člověk, tchýně byla na její vkus příliš zakřiknutá a opatrná, navíc jí k smrti vadilo, že zatím neviděla jedinou věc, ze které by se o manželovi dozvěděla cokoliv bližšího.

Začínala se smiřovat s tím, že měl Severus skutečné důvody, proč se domů příliš nevracel. Nesouhlasila s tím, že jejich manželství před rodiči zatajil, ale v koutku duše jí začínalo docházet, že návštěva na celé dva dny byla prostě hloupost. Míchala se do věcí, do kterých jí nic nebylo.

Po jejich návratu proběhla velmi tichá večeře, zakončená společným sledováním filmu v televizi. Tak se jmenovala ta velká zajímavá krabice v rohu. To byla nakonec jediná opravdu zábavná část celého dne. Lisa si užívala děj, který jí k její zlosti každých pár minut přerušovala série krátkých nesouvisejících příběhů. Než se stačila rozčilovat nahlas, Severus jí do ucha pošeptal, že to jsou televizní reklamy. Byly to krátké skeče, které nabízely určité produkty, podobně jako novinové reklamy v denním kouzelnickém tisku. Střídání filmu a reklam probíhalo až do konce, kdy ji Severus vytáhl z gauče na nohy a s neupřímným přáním dobré noci se odebrali nahoru do pokoje.

Po očistě těla v malé koupelničce, kde ze sprchy tekla voda spíše studená než vlažná, se Severus natlačil co nejblíže čelem ke stěně, přetáhl si přes sebe deku a bez dalších slov nebo dokonce polibku na dobrou noc, uraženě usnul. Demonstrativně tím Lise dával najevo, jak moc se mu přespávání v domě svého dětství příčilo.