Severus si nedokázal vybavit, kdy naposledy byl u svých rodičů na celý víkend. Musely to být dlouhé roky. Vyhýbal se tomu místu, jak jen to bylo možné, ale tentokrát neměl ani nejmenší šanci uniknout. Jediný ústupek, který vybojoval, byl, že nejeli na návštěvu už v pátek večer, ale až v sobotu ráno. Abbolison od začátku tvrdil, že je extrémně nezdvořilé dorazit na návštěvu pozdě večer a on naneštěstí učil odpolední blok lektvarů. Nebylo tedy možné v pátek dorazit v pro mudly společensky přijatelný čas. Modlil se ke všem bohům, aby se na to jeho žena nezačala vyptávat mudlorozené Grangerové.

Naštěstí se nezeptala, takže v den D vyráželi ráno z Bradavic v relativním klidu. Severus několikrát před odchodem navrhl, že by měli odejít z Bradavic v kouzelnickém oblečení a převléknout se pomocí magie někde cestou. Po velmi krátké výměně názorů, došlo k rozhodnutí. Oblečeni byli od začátku po mudlovsku. Severus měl džíny, černou košili, koženou bundu a černé polobotky. Abbolison na sobě měla tmavě modré pouzdrové šaty, které jí z doručovacího katalogu mudlovských oděvů pomohla vybrat Grangerová, a k nim vysoké lodičky. Všechny osobní věci měli sbaleny s sebou v mudlovských kufrech, které měl Severus zmenšené v kapse. Bradavický profesor v duchu soptil, ale zároveň prosil Salazara, aby zařídil, že je takto oděné nikdo ráno nepotká. Jeho tiché modlitby byly téměř vyslyšeny. Naštěstí je potkal jen Filch, který sice koulel oči, že mu téměř vypadly z důlků, ale neodvážil se nic říct. Severusův ostrý pohled to zajistil.

Scházeli spolu z kopce dolů do Prasinek. Abbolison byla zavěšena za jeho rámě, působili jako spořádaný anglický pár. Tedy bylo by tomu tak, kdyby se Severus v rámci vybouření z potlačovaného vzteku nepokusil vyhrát imaginární závod ve sprintu.

„Severusi, jdeš moc rychle," upozornila ho Lisa. Jeho rychlost se nijak nezměnila. Zkusila to tedy jinak. „Severusi, pokud nezpomalíš, upadnu. Když upadnu, spadnu do bláta. A garantuji ti, že jestli kvůli tobě spadnu do bláta, bude mučení na tvých setkáních s černooděnými kolegy líbeznou procházkou při měsíčku oproti tomu, co ti udělám já."

Lektvarista si velmi rychle vybavil scénu ve sklepení, kdy Lisa vyrazila těžké dveře z pantů svým řevem a přizpůsobil své dlouhé kroky jejímu cupitání.

Cesta do Cokeworthu nebyla snadná už od samého začátku. Rodiče vyžadovali, aby přicestovali po mudlovsku, pokud možno co nejvíce nenápadným způsobem. Severus moc dobře věděl, co je tím myšleno, přestože to slovo v dopise nepadlo – automobil. V osmnácti ho jeho otec k šoku všech poslal do autoškoly. Muselo ho to stát hodně sebezapření, protože to znamenalo udělat něco pěkného pro svého syna (alespoň matka to tak viděla). A Severus zase chtěl udělat radost matce, proto autoškolu skutečně absolvoval. Byl svátečním řidičem, jak se mezi mudly říkalo, ale řídil bezpečně a klidně.

Když Abbolison uviděla červeného Forda z půjčovny ve městě Walltown sousedícím Cokeworthu, málem padla do mdlob. Nikdy nic podobného neviděla. Obhlížela těžký stroj ze všech stran, ťukala do zrcátek, nadzvedávala stěrače. Její manžel si mezitím vyměnil pohled s nic nechápajícím zaměstnancem půjčovny Benem s firemní kšiltovkou na hlavě. Nonšalantně pokrčil rameny. „Má žena má ráda červenou," poznamenal. Mudla ve středních letech ze slušnosti přikývl, než se vrátil k zírání na Abbolison, jenž se právě bavila tím, že otvírala a s radostným vypísknutím opět zabouchávala přední dveře u řidiče. „Takže vše bude tak, jak jsme se dohodli. Auto přivezeme v neděli odpoledne. Nemusíte mít obavy," zkusil ještě jednou odvést pozornost Severus. Nebyl si jistý, jestli zaměstnance půjčovny více fascinovalo Lisino chování nebo její pozadí. Když mudla pootevřel nevěřícně ústa v okamžiku, kdy jeho žena s radostným vyjeknutím zatroubila na klakson, měl svou odpověď. Nahlas si odkašlal, aby se Ben konečně soustředil na něj. To se podařilo.

„Jistě pane Snape, šťastnou cestu." Mudla se s posledním nechápavým pohledem přes rameno vzdálil.

Lektvarista otevřel dveře od kufru, vložil do něj jejich zavazadla a nenápadným pohybem hůlky zčásti vysunuté z rukávu, je zvětšil na původní velikost. Pak už mu jen zbývalo naložit energií nadopovanou sirénu na přední sedadlo. Když se vedle ní usadil na místo řidiče, nahnul se přes její drobné tělo a zpoza jejího ramene vytáhl bezpečnostní pás, jehož karabinu hlasitě zacvakl na správné místo. Tím jí zaujal na dostatečně dlouhou chvíli, aby mohl svižně vyjet z parkoviště půjčovny.

Cesta automobilem byla pro Abbolison vzrušující záležitostí. Na všechno ukazovala, vyptávala se a několikrát si od manžela vysloužila nepříjemné zavrčení, když mu sahala na nejrůznější zajímavé páčky a knoflíky.

Když ji po čtyřech nervy drásajících minutách jízdy upozornil, že jestli ho bude nadále rušit, nabourají a zabijí se, probíhal zbytek cesty už o něco klidněji. Abbolison měla ve tváři usazený výraz nehynoucího obdivu, který u ní do té doby nikdy neviděl. Kdyby tušil, že si vyslouží její hlubokou úctu a zavřenou pusu řízením auta, býval by ji vzal na projížďku už dávno. Samozřejmě ne že by vyžadoval jakoukoliv pozornost od své manželky. Nad takové záležitosti byl povznesený.

„Žije v Cokeworthu hodně kouzelníků?" ozvalo se Severusovi po levé ruce.

„Nikoliv."

„A nepřipadal sis tam kvůli tomu sám?"

Severus stiskl v rukou volant větší silou. Nechtěl, dokonce ani nesměl myslet na Lily, díky které se sám cítit nemusel. Vzpomínky na ni stále bolely. Urychleně prošel vyčištěním mysli v rámci nitrobrany, než se odvážil odpovědět. Už dávno přišel na to, že se mu manželce siréně lépe odpovídá po uklidnění vlastní mysli. „Já jsem rád sám."

Periferně zahlédl, že Abbolison přikývla. Měl správné podezření, že tím konverzace neskončila. „Vadí ti mudlové?"

„U roztaveného kotlíku!" zanadával. Auto mírně vyjelo ze své rovné trasy jízdy, ale Severus se rychle vzpamatoval. Zhluboka se nadechl a opět vydechl nosem. Na některé otázky byla i nitrobrana krátká.

„To je nějaká nadávka? Něco jako u wyverního lejna?" zeptala se Abbolison vesele.

Neodpověděl. Místo toho si unaveně povzdechl. Ještě ani nebyli v Tkalcovské ulici a on už se cítil zmoženě. „Jak ti to právě teď přišlo na mysl?" odsekl.

„No, tvůj otec je mudla, a v mládí ses přidal k Ty-víš-komu, který jimi pohrdá. Proto mě zajímá, jaký je tvůj osobní názor na mudly."

Dovolil si několik vteřin na srovnání myšlenek. „Proti mudlům ani mudlorozeným nic nemám. Byl bych ten největší pokrytec na světě, kdyby tomu tak bylo. A já jím býval. Snažil jsem se zapomenout na to, odkud pocházím. Styděl jsem se za svého příšerného otce. Nechtěl jsem s ním mít nic společného. Ale jen proto, že je můj otec spodina slušné společnosti, neznamená to, že jsou takoví všichni." Svůj názor pronesl klidně, nepřítomně. Trochu, jako kdyby nad ním přemýšlel už dřív a pouze čekal, až otázka zazní, takže měl možnost slova použít. Abbolison ale díky svému nadání věděla, jak hluboká pravda se za těmi slovy skrývala. Že nad svými názory a hodnotami Severus skutečně přemýšlel a upravoval je v průběhu svého života. Nelhal jí, to v žádném případě.

„Vážně je tvůj otec tak hrozný?" zeptala se potichu. Až do teď se příliš upínala k tomu, že jí Severus zatajil před svými rodiči. Že jí nedal možnost se seznámit s rodinou, do které se přivdala. Teprve při pohledu na něj, jak řídil mudlovský vůz vstříc víkendu s rodiči, o který nestál, cítila, že možná nebyl nejlepší nápad ho do toho celého nutit. Jeho další slova ale její zrůžovělou bublinu výčitek praskla.

„Jaký je můj otec ve skutečnosti, poznáš za chvíli," usmál se zákeřně. Změnil názor. Když už ho donutila k tomu, aby se podvolil, rozhodl se jí ukázat, jaký život v Tkalcovské skutečně vedli. Se vším všudy. Dolehla k ní škodolibá radost, kvůli které ani nemusela být sirénou, aby ji slyšela.

Musela se od něj odvrátit. Někdy ji až děsil tím, jaký uměl být mizera. Jednou za čas v něm stále mohla zahlédnout muže, kterým byl pro ostatní lidi na planetě. Nebylo to zase tak dávno, kdy se choval stejně i k ní. V mysli jí jako rozžhavené železo pálila vzpomínka na začátky jejich manželství, především na den, kdy se nastěhovala. Měla tenkrát tak obrovská očekávání ohledně svého kouzelného manželství se svým Fatum Magnus. S Vyvoleným, který jí jedinou pronesenou větou očaroval. Její obláček štěstí se pak rychle proměnil v bouřkový mrak, který nebýt předvolání před Voldemorta a vyčištění vzduchu mezi nimi, by se tenkrát nejspíš změnil v ničivé tornádo.

„Musím ti ještě sdělit pravidla, kterými by ses měla už jen kvůli svému vlastnímu klidu řídit," prohodil Severus a na křižovatce z nějakého důvodu mávnul na stojící auto po jejich levici a blikající na ně světly.

„Ty ho znáš?" zeptala se zmateně.

„Koho?"

Ukázala za sebe na teď již rozjetý mudlovský vůz černé barvy. „Toho člověka."

Povzdech. „Ne, dával mi přednost v jízdě. Mávnutí je forma poděkování."

„Oh," hlesla. Řízení auta vyžadovalo tolik složitých znalostí včetně společenských konvencí! „O jakých pravidlech jsi chtěl mluvit?"

„Pokud nebudeš znát nějaké mudlovské slovo, případně tě bude mást nějaká skutečnost, snaž se to na sobě nedat poznat. Už takhle to bude dost složité, nepotřebuji, aby to celé bylo ještě horší, než už to nepochybně bude," zavrčel popuzeně. „Dále bych ocenil, pokud by ses mé matky příliš nevyptávala na mé dětství. Nebylo to úplně nejšťastnější období a není nutné jitřit staré rány." Záblesky zlosti v jeho očích se dostávaly na povrch i přes černotu jeho duhovek. „A nakonec to nejdůležitější. Je bezpodmínečně nutné, aby ses zdržela jakéhokoliv kouzlení před mým otcem."

Šokovaně zalapala po dechu. „To nemůžeš myslet vážně?!"

„Myslím to smrtelně vážně. Dodržování těchto pravidel nám zajistí, že bude víkend přežitelný. Důrazně ti doporučuji, abys celé tohle mučení nezhoršovala."

Kdyby nevěděla, že je k ní naprosto upřímný, začala by se s ním hádat. Ale to nebylo za aktuální situace příliš vhodné. Dívala se proto před sebe na cestu a tiše rozjímala. Auto po pár minutách klidné cesty najelo na velký hrbolek, který z nějakého zpropadeného důvodu překážel na cestě, kudy vůz jel, takže to s nimi škublo. Neubránila se vyjeknutí. Za to jí byl věnován káravý pohled. „Jen retardér," syknul. To slovo neznala. Byla si vědoma, že to byla přesně taková situace, o které s ní její Vyvolený hovořil. Nemohla se ho zeptat, co to slovo znamená. Tím by porušila pravidlo číslo jedna.

Po další zatáčce se před nimi otevřel pohled na šedé město, které i přes hezké květnové počasí působilo pochmurně. Odhodlaná k tomu, že tento víkend bude jistě mnohem příjemnější, než jak ho viděl Severus, se více narovnala v ramenou, vystrčila bojovně bradu a děkovala bohům, že jí dali dost sil na to, aby teď ze vší té nervozity nepožádala manžela o zrušení celé plánované návštěvy. Takové zadostiučinění mu dopřát nechtěla.