Ostrokřídlé wyverny dostaly luxusní stání uvnitř velké jeskyně ve skále v západní části pozemků. Profesor Kettleburn tam dříve chočil divokou chiméru, ale když ho po dvou letech snažení připravila o pravou ruku, vzdal to. Teď se kouzly chráněný prostor hodil. Naštěstí spolu Morgana se Salazarem dobře vycházeli, takže nedocházelo k třenicím o území, jako tomu častokrát u draků bývalo.

Charlie je chodil navštěvovat každý den. Už od školy miloval draky. Fascinovali jej. Jejich síla, nezdolnost i neprobádanost. A samozřejmě aura nebezpečí. Přečetl tenkrát vše, co Bradavická knihovna o dracích nabízela. Jeho mamka sice šílela strachy, ale neměla žádnou páku, jak mu zamezit ve zvolené kariéře. Vypjala všechny své síly k tomu, aby ho donutila dodělat sedmý ročník školy včetně OVCE, které na krotitele draků ani nepotřeboval a pak už ho nechala jít svou cestou. Ačkoliv bez slz se to samozřejmě neobešlo.

Zrzavý kouzelník prošel magickou hranicí, která byla očarovaná tak, aby reagovala na příchod pouze vybraných lidí, aniž by spustila alarm. On byl jedním ze šťastlivců, kteří mohli k wyvernám kdykoliv. Ne, že by se mnoho dalších odvážilo. Abbolison chodila za Morganou pravidelně, létala s ní po okolí a povídala si s ní. Profesor Snape se zatím zastavil třikrát. Doposud se se Salazarem proletěl pouze jednou po manželčině dlouhém naléhání, jinak wyvernu opatrně hladil, navazoval kontakt. Charlie by nikdy nečekal, že někdo takový jako Snape dokáže být k magickému tvorovi tak ohleduplný.

Zahnal myšlenky na věčně nevrlého kolegu a usmál se na dva překrásné draky před sebou. Jeskyně byla široká, s nízkým stropem a naštěstí bez vlhkosti, ve které by se tvorové trápili. Světlo sem dodávala vstupní průrva ve skále dost velká na to, aby draci mohli vylétnout ven. Dále tmě zabraňovaly hořící louče začarované, aby nikdy nevyhasly.

Morgana ležela znuděně na suchém kotci ze sena a při čarodějově příchodu sotva pohnula hlavou. Salazar se oproti své kamarádce postavil, křídly se zapřel, aby našel stabilitu a nahnul zaujatě hlavu na stranu.

Charlieho úsměv se ještě rozšířil. Noví svěřenci mu zvedali náladu a odváděli pryč truchlivé úvahy.

Stále ještě ho mrzela hádka s Dracem. Věděl velmi dobře, že to naposled přehnal. Dracovi bylo pouhých patnáct. Byl v pubertě, kritickém věku, navíc bylo nutné uvážit, že jednal pod nátlakem skupiny. Ale ani tak nebyl Weasley schopný ihned odpustit, jak Zmijozelovo jednání ovlivnilo život jeho bratrům. Změna nastala po odhalení Brumbálovy armády. Nemělo smysl svalovat na Draca vinu za zákaz famfrpálu a školní tresty, když jeho povedení sourozenci sami nastavovali krky do oprátky. Byl div, že nebyli všichni vyloučeni ze školy.

Salazar se na svého nového chovatele, na kterého si pomalu začal zvykat, podíval svýma velkýma šedýma očima. Vycítil kouzelníkovo špatné rozpoložení a mírně do něj drcnul hlavou. Charlie se díky tak rozvernému dračímu chování zasmál. Pohled mu opětoval a došlo mu, že Draco měl velmi podobný odstín šedé ve svých vlastních očích. Těch, které byly naposledy plné nešťastných slz.

Samotnému mu bylo ze svého chování na nic. Vždyť se Draco dokonce přišel večer sám omluvit. Chtěl vysvětlit, co se tam to odpoledne na nádvoří stalo, ale on mu nedal ani nejmenší šanci. Vybil si na něm svou frustraci, když měl pocit, že Draco, ten Draco, který ho tolik fascinoval a přitahoval, byl přesně takový mizera, jak ho jeho sourozenci popisovali.

Nejradši by svého studenta vyhledal a udobřil se. Minimálně by mohli zakopat válečnou sekeru. Jenže bylo to vůbec vhodné?

Mít dobrý vztah se synem Luciuse Malfoye, to k ničemu nevedlo. Mohlo by to jen oběma přitížit. Draco nejspíš kvůli své výchově a prostředí, ve kterém žil, smýšlel přesně jako budoucí Smrtijed. Nezáleželo na tom, kolik dobrého v něm původně bylo. Pokud si brzy neujasní priority, už mu nebude pomoci. Jenže kdo byl Charlie, aby rozhodoval o tom, kdo si zasloužil pomoc přejít na stranu Světla a kdo ne? Proč nenabídl pomocnou ruku Goylovi, Nottovi nebo Hilgardovi? Protože byl špatný člověk, odsouzeníhodný učitel a ostuda dobrých kouzelníků. Místo toho, aby bral všechny své studenty stejně, motal se kolem mladého Malfoye jako můra létá okolo světla. A to všechno kvůli jeho bystrým poznámkám, jiskře v očích a nádherné barvě blond vlasů.

Zarazil se při vzpomínce na jeho blonďatou kštici. Jestlipak dočetl knihu, co jsem mu půjčil? Musel se ušklíbnout nad vlastní naivitou. Knížka už byla nejspíš zahozená v odpadcích nebo spálená kouzlem na prach.

Naposledy pohladil Salazara po krku a vyrazil napustit napajedla čerstvou vodou, aby draci nestrádali.

-----------------

Manželé Snapeovi neměli o problémech profesora Weasleyho s jejich kmotřencem ani tušení. Trávili poklidné sobotní odpoledne u krbu. Severus si četl, takže nevnímal svět a Abbolison procházela zprávu o možných investicích jednoho ze svých klientů, kterou jí z Gringottovy banky zaslal Gornuk.

S lupnutím se u konferenčního stolku zjevila Gigi. Skřítka držela v ručkách stříbrný tácek, na kterém se nacházely dopisy. Ve sklepení byla pouze falešná okna, žádná sova se sem neměla šanci reálně probojovat. Sovy jednoduše nechávaly psaní pro mistra lektvarů a jeho ženu na polici v sovinci. Skřítci, kteří se o Snapeovi starali, pak jejich poštu vždy jednou denně vyzvedli.

 Abbolison se po dopisech automaticky natáhla a začala je třídit na dvě hromádky podle adresáta. Severusova pošta letěla vlevo, její vpravo. Předposlední obálka ji zarazila. Byla adresována Severusovi, což nebylo zvláštní, ale obálka byla jasně mudlovská a manželovo jméno bylo psáno bez titulu. Nikdy dřív neviděla, že by dostal dopis, na který by odesílatel nenapsal „Profesor Severus Snape". Takový sebevrah na světě neexistoval. Muselo tedy jít o dopis ryze soukromý. Mudlovská obálka byla prvním vodítkem. Druhým pak byl styl písma, který se jí zdál povědomý, což bylo zvláštní. Byla Severusovou ženou už několik měsíců, znala osobně snad každého, s kým se stýkal či byl korespondenčně v kontaktu, kromě...

„Severusi?" Její Vyvolený nejprve dočetl větu v knize Sto jedů z Mezopotámie, které věnoval svou pozornost už dvanáct večerů po sobě, než zvedl hlavu a podíval se na ni. Vstala a došla k němu. Dopis mu podala z ruky do ruky.

Severusovi stačil jediný krátký pohled na obálku, aby věděl, od koho dopis byl. V duchu zaúpěl. Posledních několik měsíců se mu dařilo skrývat všechny příchozí dopisy od své matky. Dnes se merlinžel stala hrubá chyba. Nonšalantně odložil Mezopotámské jedy na stolek a i s dopisem v ruce vstal. Potřeboval se co nejrychleji dostat do bezpečí své laboratoře. Tam za ním Abbolison nechodila. Snažil se chovat co nejvíce přirozeně, aby nepojala podezření, ale sám vycítil, že už bylo pozdě.

Zatarasila mu svým tělem cestu s bojovným leskem v modrých očích. „Kdopak ti píše, Severusi?" zeptala se sladce.

„Nikdo důležitý," zavrčel. Naneštěstí i tato krátká věta stačila připravené siréně, aby zjistila, co potřebovala. Dopis mu vytrhla z ruky, mihla se kolem něj a roztrhla obálku. Vyrazil za ní. Stáli každý na jedné straně gauče. Severus promýšlel, jestli bude strategičtější válendu oběhnout nebo rovnou přelézt. Abbolison mezitím vyndala složené psaní. Severusovi šlo o všechno. Vykašlal se na eleganci spolu se slušným vychováním a začal se přes gauč drápat přímo. „Liso, vrať mi to!"

Čarodějka rychlostí Zlatonky pročítala napsaná slova, zatímco od sebe odstrkovala Severuse, který stačil překonat překážku v podobě gauče a pokoušel se svůj dopis uzmout zpět. Mohl zakouzlit Accio, ale použití hrubé mudlovské síly bylo pro něj v ten moment přirozenější. Prolétla těch několik málo napsaných řádků.

Věděl přesně, kdy se dostala ke konci dopisu. Její výraz se změnil v divoký. Vzpomněl si na to, jak vypadala na jídelním stole Řádu, když se proměnila do své zvěromágské podoby rysa. Teď to bylo daleko horší. Zvedla k němu hlavu s vraždou v očích. Jeho lektvaristické dny byly sečteny. Za tohle ho čekala smrt.

„V tom dopise o mně není ani zmínka. Ani jedna malinká. I kdyby se rozhodli, že se mnou nechtějí mít nic společného, tak by to tam tvá matka napsala. Mluvila by v množném čísle, možná tě litovala, cokoliv! Jenže tady není vůbec nic. Tvá matka se tě ptá, zda už máš plány na léto. Ty a jenom ty... Zeptám se tě na něco důležitého a neopovažuj se mi lhát Severusi Tobiasi Snape!" Po velmi dlouhé době na něj použila sílu svého hlasu. Nezneužívala této moci. V denní interakci by nebylo poznat, kolik toho mohla svým hlasem dokázat. Teď měl chuť zakrýt si uši, kleknout na zem a prosit o odpuštění, že tak moc pochybil. Tvář se mu zkřivila úsilím, jak bojoval s její magií, na kterou nebyl zvyklý. Hlas ostrý jako zmrzlé rampouchy se mu zabodával skrze uši do mozku. „Řekl jsi jim o mně?" zeptala se ledově. „Napsal jsi jim o našem manželství?!"

Pouze zavrtěl hlavou v odmítnutí. Nemělo smysl jí vysvětlovat, že on se svými rodiči neměl tento typ vztahu. Že si nesdělovali novinky, nepsali dlouhé dopisy, nescházeli se na důležité svátky. Nebýt Albuse, už by dávno přetrhal těch několik málo vazeb, které ke svým rodičům měl. Sám ale musel připustit, že tentokrát zašel opravdu daleko. Zatajit jim, že se oženil, bylo už příliš.

Abbolison se celá třásla, v pravačce svírala dopis od jeho matky, jejíž rukopis poznal na první pohled. K jeho překvapení mu hodila zmuchlaný papír k nohám a proběhla kolem něj ven z bytu. Vypustil z plic přebytečný kyslík. Ani nevěděl, že zadržel dech v očekávání hádky nebo dokonce trestu za své provinění.

Netroufl si odhadovat, proč Abbolison nezačala křičet, jako to měla jindy ve zvyku. Nebyla to mírná žena, která by se držela zpátky, naopak mu ráda s gustem vytmavila cokoliv, co jí kdy vadilo. Vyhovovalo mu to o dost více, než kdyby mu něco pouze nenápadně naznačovala. Nesnášel ženské intriky, kdy si měl podle nich muž všechno složitě domýšlet. Nebyl vědma. V tuto chvíli by se mu ale nějaké to slavné vnitřní oko celkem hodilo. Lisa ho zmátla. Její chování bylo v tuto chvíli v tak velkém rozporu s její povahou, že rychle sebral ze země důkazní materiál, stále zmuchlaný jej vložil do kapsy hábitu a vydal se ven z bytu za ní.

Nemusel jít daleko. Za prvním rohem narazil na skupinku zmijozelských studentů, kteří vyděšeně sledovali zavřené dveře jedné z nepoužívaných sklepních učeben. Ozývalo se za nimi kvílení a dunění těžkých ran. „Ustupte," vyzval je. Naštěstí měl dostatečnou autoritu na to, aby bez prodlevy vyplnili jeho rozkaz. Nejradši by všechny ty malé bezmozky poslal do horoucích pekel, ale věděl, že to by mu neprošlo. Byli to Zmijozelové, u kterých stále potřeboval podporu.

Vytáhl z rukávu hůlku takovým švihem, až jeho černý hábit zavlál. Pomalu se krok za krokem přibližoval ke dveřím, za kterými tušil svou manželku. Čím blíž byl, tím lépe dokázal mezi hlukem rozeznávat i křik nadávek. Téměř bral za kliku, když se ozvalo zoufalé zařvání nebývalé síly. Tlaková vlna vyhodila dveře z pantů a odmrštila je k protější stěně, kde se roztříštilo na kusy. Jen tak tak stačil uskočit, aby ho těžké dřevo nezmrzačilo. Vyděšení studenti sebou plácli na zem, chráníc si hlavy.

Prach, třísky a zbytky dřeva se usazovali. Severus se musel opřít o stěnu, aby vstal ze země, na kterou se po výbuchu svezl. Ostražitě nakoukl do místnosti, svůj velký nos opřený o futro, aby se neukazoval víc, než bylo třeba. Ještě stále nebylo jisté, jestli po něm Abbolison nezačne ječet hlasem, který dostala při narození do vínku.

Siréna klečela na zemi, zhluboka oddechovala. Z nábytku, který zde původně byl, zbyly jenom drobné částečky. Její hlas rozdrtil vybavení místnosti tak efektivně, že nemohlo být pochyb, že tady už žádné kouzlo obnovy nepomůže. Nepříjemný pocit mu prošel tělem, když si připomněl, že přesně tato síla byla důvodem toho, proč chtěl Albus s Pontenerem dohodu o spojenectví. Jeho žena právě jedním vzteklým výkřikem vyrazila okované dceře z pantů a zdemolovala místnost určenou pro výuku natolik, že zmizela i omítka ze stěn.

Nedívala se na něj, takže se odvážil vstoupit. Její nejhorší nával vzteku už odnesla učebna, takže by mohl přežít alespoň několik vteřin. Vyčaroval kolem nich kouzlo pro soukromí. Studenti byli stále venku na chodbě, nebylo vhodné, aby slyšeli náplň jejich rozhovoru. Už takhle nepochyboval, že vznikne v Bradavicích solidní množství drbů o tom, co se tu vlastně odehrálo. Kouzla pro soukromí, která použil, by ničemu nezabránila, kdyby se Lisa rozhodla je přehlušit. Pro sirénu bylo něco takového snadné. Musel pouze doufat v její příčetnost a smysl pro diskrétnost.

„Okamžitě jim napíšeš," zasípala.

Vzal si několik vteřin ticha pro své vlastní uklidnění. „Jak si přeješ," poznamenal chmurně.

„Pojedeme je navštívit."

Severus už se nadechoval k protestům, když Abbolison zvedla ruku, aby ho zastavila. Tento její zvyk nesnášel.

„Já jsem se tě neptala, Severusi. Zařiď to. Na celý víkend. Chci se seznámit s rodiči svého manžela." Začala se zvedat ze špinavé země. Chtěl jí pomoci, ale odstrčila ho. Následoval ji tedy k východu oproštěného o dveře. Dovnitř mezitím začali nakukovat studenti. Natahovali svoje krčky, aby měli co nejlepší výhled. Málokdy v Bradavicích vybuchovalo něco víc, než kotlíky v lektvarech nebo nepovedené (ale i povedené) žertíky Weasleyovských dvojčat. Tohle byla vskutku vzrušující podívaná. Když ale hlavní aktéři incidentu začali vycházet ven, rozprchli se v rámci pudu sebezáchovy. Nikdo z nich si nebyl jistý, jestli je hrozivější profesor Snape nebo madam Snapeová, která celou kalamitu způsobila.

„Duffy," houknul Severus do neznáma. Skřítek se objevil v cuku letu. Vyjeveně koukal na zbytky dřeva, které se válely na zemi. Zapleskal ušima.

„Co může Duffy pro vás udělat, pane?"

„Budou potřeba nové dveře k této místnosti, zařiď to."

Skřítek se uklonil a spolu s nepořádkem na chodbě zmizel. Vzduchem se rozvířil zbylý prach.

Abbolison černovlasému kouzelníkovi naznačila bradou směr ven ze sklepení. „Měl bys vyrazit, ať to psaní stihneš poslat ještě dnes," řekla nekompromisně. 

V duchu vymyslel už stovky argumentů, kterými by ji mohl zasypat, aby se z této zatracené situace dostal. Raději by šel na setkání Smrtijedů s navztekaným Temným pánem v čele, než aby strávil víkend v Tkalcovské ulici. Nicméně karty byly rozdány. Abbolison nevyjednávala. Takže se s nečitelným výrazem ve tváři otočil na podpatku, zavlál svým černočerným hábitem a vyrazil k sovinci.

Ve věži vztekle nakopl vysoký dřevěný stolek, na kterém mohl kdokoliv napsat svůj dopis. Od zloby mu to nepomohlo, zato mu pravým palcem na noze projela až do lýtka ostrá bolest. „U Merlinových gatí!" zanadával si od plic. 

Sebral erární brk, otevřel kalamář a na volný pergamen začal sepisovat krátký a výstižný vzkaz do svého rodného domu. První brk svými prsty zlomil, takže si musel vzít další. Napodruhé už si dával větší pozor. V rychlosti popsal, že do jeho života vstoupila Abbolison a naneštěstí jim v rámci novomanželských začátků nestihl tuto informaci sdělit dříve. Otevřeně ignoroval fakt, že mezitím domů napsal dva dopisy, ve kterých se o Lise ani jednou nezmínil. Dopis zakončil návrhem návštěvy v Tkalcovské ulici některý květnový víkend, aby se všichni mohli navzájem seznámit. Ještě nikdy od okamžiku co se definitivně odstěhoval z domu, nenavrhl návštěvu jako první. Doufal, že dopis matku neskolí. Oproti tomu jeho otce neskolilo nikdy nic kromě přílišného množství alkoholu, takže ho zajisté nechá chladným i zpráva o synově svatbě.

Složil pergamen, než ho zapečetil rudým voskem se znakem Bradavic. Schválně vybral tu největší a nejvíce nápadnou sovu, která byla v tu chvíli volná. Škodolibě doufal, že se otec propadne studem, až mu na okenní římse přistane tak obrovský pták za bílého dne. Když bude mít štěstí, uvidí ho všichni mudlovští, po pomluvách lačnící sousedé.