Pronajatý byt Remuse Lupina se skvěl čistotou. Spolu s Dorou celé dopoledne mávali hůlkami jako o život, aby dali všechny místnosti do přijatelného stavu na přivítání hostů. Na odpoledne totiž pozvali manžele Snapeovi na čaj.

Tonksová byla nadšená. Její společenská povaha jí na rozdíl od jejího milého dovolovala užívat si všechny společenské interakce, které jí život kdy nabídl. Oproti tomu Remus by byl spokojený, kdyby se potkával jen s minimálním okruhem lidí. V tomto ohledu si byly dva mladé páry více než podobné. Uzavření, opatrní muži a čilé, extrovertní ženy.

„Bude to v pořádku, Remusi," šeptla mu Tonksová do ucha a povzbudivě mu stiskla rameno. „Vždyť pro ně máme dobrou zprávu."

Souhlasně přikývl. Zatímco on byl ztracen ve svých myšlenkách, ona naservírovala připravené pochoutky na tácky a misky. Musel uznat, že to vypadalo lákavě, což bylo podezřelé. Pro klid v domácnosti by to nahlas nikdy nepřiznal, ale Dora neuměla vařit. Neznal nikoho, kdo by byl v kuchyni tak levý, jako jeho partnerka. Opatrnosti okolo jídla, které mu předkládala, nebylo tedy nazbyt. „Ty jsi koupila občerstvení?" zeptal se jakoby jen tak mimochodem.

Tonksové se změnila barva vlasů ze zářivě růžové na vybledle modrou. „Jo, koupila. Víš, máma mi vždycky říkala, abych nedávala hostům to, co zkouším ten den připravit poprvé, ale jen osvědčené recepty. Jenže já jsem neměla čas nic působivého dopředu vyzkoušet, když teď bylo tolik práce s tou vyvražděnou polokrevnou rodinou v Nottinghamu. Myslíš, že to hodně vadí, že je to kupovaný?" Svěsila útlá ramena a posmutněle shlédla na vyskládané jednohubky a minizákusky.

Remus se v duchu zaradoval a objal svou bystrozorku kolem pasu. „Vůbec ne, vypadá to skvěle." Vlasy Tonksové se vrátily do své původní svítivé barvy. Takové už zůstaly až do příchodu Snapeových.

„Čím se vlastně živíš, Remusi?" zeptala se později odpoledne Abbolison, zatímco si na talířek nandávala ovocný dortík. „Vím, že Dora pracuje na ministerstvu jako bystrozorka, ale tvoje zaměstnání mi nějak uniklo."

Remus se trochu ošil. Byl z hlouby duše vděčný za to, že měl stabilní práci, u vlkodlaka to byl prakticky zázrak, ale stejně o tom co dělal, nerad mluvil. Bylo mu to nepříjemné. Teď měl konečně po letech na živobytí bez problémů, ale stále v něm přetrvával strach. Neměl rád, když se ho někdo zeptal na práci, on se pochlubil a při dalším setkání už bylo všechno opět jinak.

„Pracuju jako dělník na stavbách pro jednu firmu," přiznal nakonec. Abbolison se na něj zadívala pátravě. Zřejmě z jeho hlasu postřehla hlubší významy slov. Remus začínal obdivovat Severuse, že mu nevadilo Lisino zkoumání každé jeho vyslovené věty.

„A to je špatně?" chtěla vědět.

„To ne," zavrtěl hlavou vlkodlak, „jen pořád každý den čekám na to, kdy mě vyhodí. Stejně jako to bylo v každém předchozím zaměstnání. Nikde jsem nevydržel moc dlouho. Ale tady je to jiné, i díky zaměstnavateli," připustil Remus nahlas své obavy.

Abbolison se se zájmem v očích trochu předklonila. „A co je to za firmu, jestli se smím zeptat, že jim nevadí vlkodlaci?" Severus jí mírně stisknul předloktí, aby se tak neotesaně nevyptávala, ale Remus to jen odmávnul rukou.

„To je v pořádku. Je to firma Moonrock. Je velkou výjimkou na trhu práce. Vlkodlaci jsou totiž fyzicky opravdu silní, jenže jednou za měsíc mají svůj chlupatý problém. Takže si nás zákazníci najímají vždy na tři týdny těžkých prací, především na stavbách a pak se firma na týden okolo úplňku zavře. Funguje to takhle už roky. Lidé jsou předpojatí, ale zároveň chtějí mít dobře a rychle odvedenou práci, takže často přimhouří obě oči a s nechutí nás najmou."

Dora se k němu nahnula, láskyplně obtočila své ruce okolo jeho paže a přidala polibek na tvář. „Dokud to funguje, není problém," zasmála se.

Remus jí úsměv oplatil. Každý den po jejím boku byl šťastný, i když venku zuřila utajená válka. Vedle ní se člověk jednoduše nemohl mračit. Dokonce ani vlkodlak.

Abbolison několikrát foukla do šálku se svým čistým černým čajem, než se napila. „Já jen nerozumím tomu, proč je zavřeno celý týden, když úplněk trvá jen jedinou noc?"

„Protože proměna do vlkodlaka je fyzicky i psychicky velmi náročná. Po přeměně jsme vyčerpaní, v horších případech i zranění a je potřeba čas na krátkou rekonvalescenci. Zavřeno je jeden den před úplňkem, kdy už pociťujeme jeho sílu a poté dalších šest dní. Moje přeměny jsou klidné, jsem v pořádku prakticky dva dny po úplňku, protože mi Severus dodává Vlkodlačí lektvar." Děkovně kývnul směrem ke svému černovlasému příteli. „Jenže moji spolupracovníci takové štěstí nemají. Vlkodlačí lektvar je náročné připravit a je plný drahých ingrediencí, takže si ho prakticky nikdo z nich nemůže dovolit. Snad s výjimkou mého šéfa."

„Ach tak," pokývala siréna hlavou a mile se usmála na Tonksovou, která se začínala tvářit zaraženě. Tím jí účinně povzbudila.

„Nepozvali jsme vás sem ale kvůli řečem o práci," zvolala růžovláska. „Máme pro vás totiž báječnou novinku!" Oči jí zářily štěstím a vlasy změnily barvu na třpytivě zlatou. Prodloužily se, až jí splývaly přes ramena dolů na záda. Zvonivě se tomu zasmála a proměnu svého vzhledu nezastavila. „Řekni jim to Remusi!" S očekáváním se zahleděla do tváře své lásky.

Ten ji poplácal po koleni a více se narovnal. „Pozvali jsme vás sem, protože jsem požádal Tonksovou o ruku. A k mé vlastní nevíře souhlasila, takže se budeme brát," pronesl slavnostně.

Dora radostně vypískla a natáhla k Abbolison levou ruku se zásnubním prstýnkem na levé ruce. Abbolison Doře gratulovala, přála jí štěstí a okamžitě začala navrhovat, kde v Evropě se daly sehnat skvostné svatební šaty. Přerušovaly jedna druhou v mluvení, takže působily jako dvě puberťačky, které někdo pozval poprvé na procházku při měsíčku.

Muži si vyměnili rychlý výmluvný pohled. „Whiskey?" navrhl Remus.

„Nepohrdnul bych."

Se sklenkami s alkoholem v ruce poodstoupili dál od dam, které si nadšeně vykládaly něco o vnější výšivce, a jen Merlin sám věděl, co to mohlo být.

„Severusi, chtěl jsem se tě zeptat, zda mi oplatíš mou službu z tvé svatby a staneš se mým svědkem?" zeptal se vlkodlak opatrně. Jejich přátelství bylo stále nové a křehké. Nechtěl něco pokazit, ale vhodnějšího člověka neměl. Sirius, kterého by požádal ze všech nejraději, byl stále hledaným zločincem, takže nemohl podepisovat právní dokumenty, jakým svědectví u svatebního obřadu jednoznačně bylo.

Severus zakroužil whiskey ve své sklenici. Zlatavá tekutina omývala průhledné stěny, zatímco formuloval svou, pokud možno zdvořilou, odpověď. „Zdá se mi, že se jedná o férovou žádost. Nevidím důvod, proč ti nevyhovět."

Na stvrzení úmluvy si přiťukli a na rozdíl od Tonksové s Lisou už neprobírali další svatební detaily. Hovořili o politice, Řádu, Brumbálovi a o škole.

„Jak pokračují tvé hodiny nitrobrany s Harrym?" zajímal se Remus jen tak mezi řečí. Netušil, že tím svého přítele více než vytočí. Tvář mu nepřirozeně zbledla, úzké rty se chvěly. Ta změna nálady vlkodlaka zasáhla nepřipraveného. Měl velmi špatný pocit, že ťal do živé rány.

„Toho arogantního zmetka už nechci nikdy v životě vidět!" zasyčel Severus jedovatě. Na jeden mohutný lok do sebe vyklopil vše, co mu ve sklenici zbylo. Remus jen zíral.

„Co se stalo? Co provedl tak hrozného?" zeptal se s obavami. Bylo vidět, že tentokrát v Severusovi opravdu nebyla jen jeho slepá předpojatost, ale skutečný vztek.

„On si dovolil... ten malý... on!"

„On co?" naléhal Remus.

„Viděl tu vzpomínku!" zajíkl se Severus. „Tu nejhorší, kterou mohl vidět! V myslánce...."

„Kterou, Severusi? Tu, jak předáváš Pánovi zla informace o věštbě?" Remus tuto bolestivou pravdu znal. Pravděpodobně jako jediný z celého Řádu s výjimkou Brumbála. Severus dovolil řediteli, aby ji sdělil Remusovi, jako dalšímu důvěryhodnému členovi Fénixova řádu, aby v případě jeho nepřítomnosti existoval někdo, kdo mohl lektvaristovi krýt záda. Neznal všechny detaily. Lily byla stále tabu, které Severus odmítal vynést na světlo, ale Remus nyní věděl dost, aby věřil, že je Severus skutečně na jejich straně.

„Ne, tu ne. Tu o tom, co bylo po NKÚ!" Plival lektvarista slova, jako by to byla nechutná mrvomíza. Rychle se na Remuse podíval. Teprve když se střetnul se zlatým pohledem vlkodlakových očí, došlo mu, s kým o tom celém mluvil. Zarazil se a jako na povel se skryl za svou pevnou neprostupnou hradbou.

Vlkodlak tajně obdivoval, jak rychle se zvládl Severus alespoň na povrchu uvést do klidu. Byl z toho však zmatený. Nenapadalo ho nic, co by mohl Severus zažít tak otřesného po NKÚ, aby ho to natolik rozhodilo. Pokud věděl, měl ze všeho kromě jasnovidectví Vynikající. „Co máš přesně na mysli? Za žádných okolností ty hodiny nesmíš přestat Harrymu dávat. Pokud se tohle dozví Brumbál..."

„Je mi u kentauřího zadku, co bude dělat Albus! Já končím! Mám jenom jedny nervy a znám své limity. Já tohle prostě nezvládnu." Pohled se mu zamlžil, když přemýšlel nad vlastními slovy. „Já to opravdu nezvládnu. Nemůžu ho nitrobranu učit."

Remus by se býval hádal dál, ale věděl, že jen Severus sám mohl zhodnotit, kde začínaly a končily jeho vlastní meze. Nemělo smysl, aby na něj naléhal. Ničeho by nedocílil.

„Chceš mi říct o té vzpomínce?" zeptal se raději.

Severus zakroutil hlavou.

„Protože je to tak bolestivé... nebo protože jsem součástí té vzpomínky?" nadhodil opatrně Remus.

Profesor lektvarů si pohrdavě odfrkl. Smetl si z obličeje neposlušné prameny dlouhých černých vlasů, které mu vadily ve výhledu, a hůlkou si přivolal láhev s alkoholem, aby si dolil. „To druhé," ozvalo se od něj tak potichu, že si vlkodlak ani nebyl opravdu jistý, že skutečně slyšel. 

Pokud ale slyšel dobře, neměl právo na něj tlačit, aby se mu svěřil. V jejich společné minulosti bylo mnoho nepěkných okamžiků, na které nebyl zrovna pyšný. Určitě by se našlo několik vzpomínek, za které by se mohl chtít černovlasý Zmijozel pomstít. Tím spíš, když se vzpomínka týkala Bradavic. Tam byly časy opravdu kruté. S Poberty pořádali doslova „hony na Srabuse". Nebylo to nic, co by chtěl sám sobě připomínat. Jestli viděl Harry nějakou z těch opravdu špatných scén, nebylo divu, že byl Severus bez sebe. Sám se nad sebou zděsil, když pátral ve vlastních vzpomínkách na ty nejhorší momenty. Jestli Harry některou z nich viděl, neuměl si představit, že by se mu teď mohl podívat do očí. A jestli takhle viděl i Jamese...?

Nedá se nic dělat, budu muset čelit své minulosti a napsat mu. Harry je důležitější než moje hrdost.

„Pak není o čem mluvit. Je mi hanba za to, co všechno jsme prováděli, ale minulost už Merlinžel nezměním. Pojďme se bavit o něčem jiném. Pověz mi, je něco nového ohledně infiltrace Smrtijedů na ministerstvo?"

Témata vhodná pro členy Řádu, jim vystačila tak dlouho dokud je jejich dámy nezavolaly k sobě s tím, že na návštěvě by se měli družit všichni dohromady.

V příštím díle Abbolison konečně předvede pravou nefalšovanou sílu sirén. Těšíte se?