Jestli někoho skutečně potěšil vývoj událostí ohledně změn ředitelského křesla v Bradavicích, byl to kromě ministra Popletala, profesorky Umbridgeové a školníka Filche i sám lord Voldemort. První tři zmínění neměli ani tušení, jak velkou radost sdílí s nejobávanějším kouzelníkem všech dob. Ten měl takovou radost z oslabení vlivu Brumbála, že na posledním setkání Smrtijedů ani nikoho nepotrestal. To bylo více než neobvyklé. Pán zla měl své zásady, včetně té, že lidé nejlépe pracovali pod dostatečnou kombinací bolesti a strachu, ale z pochopitelných důvodů si na to nikdo nestěžoval.

Severus využil uvolněnou náladu mezi přítomnými a vmísil se v průběhu večera do několika konverzací. Více poslouchal, než že by přispíval k hovoru, ale to od něj nikdo neočekával. Lektvarista byl známý pro svou málomluvnost. I přesto byl v každé skupině vítán, protože nejenže byla jeho pozice ve vnitřním kruhu velice pevná (a mnoho z přívrženců Temného pána s ním chtělo být za dobře), ale měl i rozsáhlé vědomosti, takže byl jednou za čas oslovován kvůli názorům na nejrůznější problematiku.

„Naše záležitosti na ministerstvu se dávají do pohybu. Pomalu se dostáváme do infrastruktury na důležitých pozicích. Je to mravenčí práce zjišťovat, kdo a na jakém oddělení je dostatečně povolaný k tajné spolupráci," chlubil se v jeden okamžik Yaxley. Stříbrné vlasy měl sčesané dozadu, díky čemuž vystoupaly do popředí jeho hluboké vrásky na čele a kolem úst. Čím je starší, tím více vypadá jako buldog, pomyslel si mimoděk Severus.

„To je báječná zpráva," přisadil si Hilgard s přehnanou radostí, než šlehnul nervózním pohledem po Severusovi. Byl to vysoký muž rozložité postavy s širokými rameny. Měl husté tmavé vlasy a na rozdíl od většiny kouzelníků jeho věku jeho tvář zdobily pěstěné vousy. Oblečen byl velmi draze, Severus by se nedivil, kdyby na sobě měl kabát z pontenerské látky. Byl to patolízal, přisluhovač a mamlas, ale naneštěstí velmi bohatý mamlas. Nebyl ani tak velkým sympatizantem myšlenek Pána zla, chtěl se především přiživit na jeho moci. Severus ho nesnášel ze stejného důvodu, jako Červíčka. Ve skrytu duše byli oba zbabělci, pouze se přidali na stranu, od které tušili, že by z ní mohlo plynout více výhod.

Pro Hilgarda to bylo kromě moci i množství výhodných kontaktů a možnost ukojit svoje temné choutky. Hilgard se v poslední době velmi sblížil s Luciusem a lordem Nottem. Byla to právě tahle trojice parchantů, která se pokusila zneuctít jeho ženu při oslavě Nového roku. Tento večírek nebyl ani zdaleka jediný, kde si Smrtijedi nezávazně užívali. Začínali být mezi ostatními známi jako ti, kteří plenili mudlovské kluby a unášeli mladé ženy, aby si s nimi mohli dělat, co chtěli v hlubokých kobkách svých sídel. Samozřejmě tím od ostatních sklízeli všeobecný obdiv a uznání.

„Máš teď vyhlídnutou nějakou novou krasotinku, Bradley?" zeptal se Hilgarda Yaxley, který se zatvářil nadmíru potěšeně. Krasotinky nebyly na rozdíl od obětí smrtijedských nájezdů nikdy mudlovského původu. Byly tak označovány milenky mocných kouzelníků. Trofeje, kterými se nějakou dobu mohli chlubit sobě navzájem. A Hilgard byl jeden z největších proutníků ve vnitřním kruhu Temného pána.

„Oh, když už se ptáš, je tu jedna mladá dáma, která stojí za pozornost. Mám karty dobře rozehrané, takže to vidím už jen tak na týden dva snažení, než..." Zašklebil se a rukama naznačil perverzní gesto. Severus se musel napít ze sklenice s červeným vínem, aby se měl na co soustředit a neprotočil nad tak vulgárním chováním oči. Na rameno mu dopadla ruka s pěstěnými nehty.

„Můj drahý Severusi, jako vždy vypadáš, že se nebavíš. Jsi opravdu náročný, že?" řekl s hraným pobavením sám Lucius Malfoy osobně. Ruku z ramene svého bývalého nejlepšího přítele nesundal.

„To pro tebe nemůže být překvapením, Luciusi," přikývl neznatelně v odpověď lektvarista.

„Jistěže ne, na druhou stranu, už dlouho jsem tě neviděl tak spokojeného." Úsměv na bledé tváři se rozšířil.

Ostatní hosté se skepticky podívali na Severuse, který měl nasazenou chladnou masku nezájmu. Stejnou jako kdykoliv jindy. Jediný sval vypovídající o jakékoliv emoci včetně spokojenosti se nepohnul.

„Ještě aby ne, když je čerstvě ženatý s tak úchvatným stvořením," podotkl přátelsky Yaxley a svou skleničkou naznačil směrem k Severusovi přípitek. Ten se skromností sobě vlastní lehce kývnul hlavou.

I ostatní pánové si vybavili Severusovu modrovlasou ženu. „Jak se daří lady Snapeové?" otázal se ze zdvořilosti Rookwood, který až do teď jen tiše poslouchal.

„Velice dobře, děkuji. Začíná se tu postupně zabydlovat," odpověděl Severus s chladnou zdvořilostí, vzpomínajíc na jejich zrekonstruovaný byt. „A teď, pokud mě omluvíte, vyrazím za ní." Pokynul každému muži zvlášť, než se rozešel k východu. Dnes už si vyslechl dostatek užitečných informací, které mohl Řádu předat a neměl v plánu poslouchat oplzlé narážky na svou ženu, které by jistě následovaly.

K jeho nespokojenosti se Lucius rozhodl jej doprovodit. Vedl ho až do vstupní síně, k vchodovým dveřím. Tam se zastavil, levou ruku v kapse vesty, kde nosil kapesní hodinky, pravou volně svěšenou. Takto stáli aristokraté, pokud chtěli vypadat vznešeně a zároveň byli připraveni během vteřiny tasit hůlku. Severus si představil, jestli už takhle učili stát i mladého Draca, v rámci jeho tréninku na dokonalého dědice rodového jména.

„Pozdravuj ode mě Abbolison, Severusi. Doufám, že k tobě není po představení se Pánovi zla příliš odtažitá. To bych ti nepřál. Obzvlášť, když máš doma takovou krásku. To jsme měli možnost my všichni zhodnotit na vlastní oči. Dokázala ti tam svou bezmeznou loajalitu, za to bys měl být vděčný. Jsem rád, že už mohu být definitivně klidný, že tě Abbolison neplánuje nijak zradit," pronesl s hraným oddechnutím. „Měl jsem své pochybnosti, což Temný pán pochopil. Shodli jsme se na tom, že cizinku, jejíž rod nikdo z nás dobře nezná, je nutno podrobit zkoušce."

Luciusovy oči plály, jak vzpomínal na večer, který byl pro Severuse jeden z nejhorších v jeho životě. Měl výraz fanatika. Šílence, který si užívá utrpení jiných. Severus se musel kousnout do jazyka, aby neposlal na otce svého kmotřence Avadu přímo tady a teď. Ještě bylo brzy, ale svou pomstu jednoho dne dostane. V ústech ucítil kovovou chuť vlastní krve.

Když Severus nijak nereagoval, pokračoval lord Malfoy dál. Popustil uzdu své upřímnosti, když cítil převahu. „Musím říct, že to byl skutečně pohled pro bohy, Severusi. Máš velké štěstí. Ze všech kouzelníků zrovna ty..." nespokojeně mlaskl. „Měl by sis na ni dávat pozor, drahý příteli. Aby se ti z věrné ženušky nestala jednoho dne něčí krasotinka."

Rychleji, než by si jeden pomyslel, že je vůbec možné, přiskočil Severus k Luciusovi a přitiskl mu hrot své hůlky pod žebra. Pohyb byl tak rychlý, že Malfoy nestihl zareagovat. Stál nyní neozbrojený, s hůlkou protivníka u těla. Polkl. V očích lektvaristy mohl vidět uragán emocí. Všechny se spojovaly dohromady v masu čiré nenávisti.

„Děkuji za upozornění, Luciusi," zašeptal Severus nebezpečně. „Věř, že si budu velmi pečlivě hlídat to, co je mé." Poté se otočil a než se stihl blonďatý aristokrat nadechnout, byl na půl cesty pryč z pozemků.

------------------------

Druhý den seděla Abbolison ve svém pohodlném koženém křesle v kanceláři a pročítala si záznam o porovnání účetnictví firmy Skvostná perleť s obchodním rejstříkem britského ministerstva kouzel. Záznam pro ni vytvořil Paul. Celý den se snažila usilovně soustředit na práci, ale písmenka před ní skákala, jak se jim zachtělo. Mysl měla daleko u vyprávění svého muže o tom, že její potupení před přisluhovači Beznosáka, jak si ho sama pojmenovala, zavinil Lucius Malfoy.

Od svého přestěhování do Bradavic zjistila o Zmijozelech mnoho užitečných informací. Mezi nimi i to, že neodpouštěli snadno. Hýčkali si svou zášť tak dlouho, dokud z ní nevysáli i poslední kapku pomstychtivosti. Nevadilo jim čekat, pokud to znamenalo, že jednoho dne budou moci nechat ty, kteří jim ublížili či ukřivdili, shořet na prach mocným plamenem odplaty. Pokud tomu tak bylo, pak byla i ona kouskem duše Zmijozelem.

Odsunula na stranu záznamy, ze kterých si stejně nic nepamatovala a zazvonila na bzučák, spojený s Paulovým stolem ve vedlejší místnosti. Mladík se objevil prakticky okamžitě.

„Ano, madam?"

„Pojďte se sem na chvíli posadit, Paule," pokynula mu ke křeslu na druhé straně pracovního stolu. 

Mírně zešikmené oči jejího asistenta se překvapeně zadívaly na nabízené místo. Nenabídla mu, aby se posadil od podepsání pracovní smlouvy. Učinil oč žádala s neblahým tušením, že takové situace nestávají pouze tehdy, když zaměstnavatel dává svému zaměstnanci výpověď. Žaludek se mu scvrkl do malé kuličky. Až do dnešního dne měl pocit, že pracuje dobře. Se svou šéfovou si sedli, neudělal žádnou markantní chybu, alespoň pokud věděl. Přesto to pro něj vypadalo bledě. Usazený do pohodlného křesla si nervózně propletl prsty na rukou.

Abbolison mu věnovala krátký úsměv. „Povězte mi, Paule, co si myslíte, že je nejdůležitější pro naši práci?"

Nenápadně nasál do plic trochu víc kyslíku, aby se mu obavami zamrzlý mozek znovu rozběhl. „Jít tvrdě za svým cílem, madam?" zkusil své štěstí.

Lehce přikývla, že jeho odpověď vzala v úvahu. „Jistě, to je také velmi důležité, ale nejdůležitější ze všeho jsou informace. Je nutné mít jich vždy více, než protivník. Jedině tak můžeme vyhrát. My musíme vědět víc."

Paul přičinlivě přikyvoval. Slova jeho šéfky dávala smysl. Že by nakonec nechtěla jejich pracovní poměr ukončit? Chtěla ho něčemu naučit, udělit mu lekci?

„Mám pro vás velice důležitý úkol, Paule," začala Abbolison rozvážně. Aniž by to její asistent zjistil, celou dobu na něj byla napojená, aby mohla sledovat každé sebemenší zaváhání nebo dokonce náznak lži. Potřebovala mít jistotu, že mu může plně důvěřovat. V opačném případě ho nemohla nechat shánět informace nutné k odvetě proti Severusovým bývalým smrtijedským kolegům. Paulův hlas byl ale čistý, jen s obavami z vyhazovu. Kde k tak hloupému nápadu přišel, nevěděla.

„Potřebuje, abyste zjistil co nejvíce možných informací o tomto muži. Je důležitý v jednom z budoucích případů. Klient ho chce prověřit. Úplně ve všem. Obchodní vazby, záznamy, kontakty, osobní majetky i historie. Když říkám, všechno, myslím tím ÚPLNĚ všechno, rozumíme si?"

Paul měl rozšířené zorničky a téměř nemrkal, ale přitakal. „Jistěže, naprosto rozumím." Převzal od ní kartičku s napsaným jménem. Po přečtení mu úzké černé obočí zmizelo pod ofinou. „Toho chcete prověřovat?" zeptal se tiše. Lisina magie začala pracovat. Paul prošetřovanou osobu znal.

„Ano, právě toho. Znáte ho?"

Pohled, který jí věnoval, byl směsicí zlosti, pohrdání a odevzdanosti. „Bradleyho Hilgarda? Ano, už jsem o něm dost slyšel. Čistokrevný zmetek co kouká na mudlorozené a polokrevné jako na nějakou špínu."

„A vás osobně to zasahuje, protože...?"

„Jsem polokrevný. Ale to přeci víte ze záznamů, které jsem vám dal u přijímacího pohovoru," podotkl hořce Paul.

Abbolison zavrtěla odmítavě hlavou. „Absolutně vůbec mě nezajímal krevní status těch, kteří se ke mně hlásili o práci. Že jste poloviční krve, jste mi teď řekl vy sám. Váš otec je tedy mudla? Několikrát jste se dříve zmínil o matce čarodějce."

Tmavovlásek stiskl rty a uhnul pohledem. Semknul si prsty na rukou pevně do sebe a opřel se víc do křesla. Teprve pak se rozmluvil. „Ne, můj otec je čistokrevný. Ale mou matku si nevzal a nikdy mě neuznal jako legitimního syna. Mám ve svých záznamech „otec neznámý", proto jsem dostal automaticky status polokrevného." Z celého vysvětlení zaznívala hořkost.

Abbolison napadlo, že má další pěkné téma, které by v budoucnu mohla probrat s Hermionou. Švihla hůlkou vpravo k nízké skříňce, ze které vylétla křišťálová láhev s ozdobným špuntem, ve které se zlatě leskl skřítčí rum. Za ní připlachtily i broušené skleničky. Nechala nalít trochu alkoholu do obou sklenic a jednu poslala před Paula. Ten s nečitelným výrazem nabídnuté pití přijal.

„Paule, mrzí mě, jakým způsobem tady platí pokrevní právo, ale s tím já nic nenadělám. Já potřebuji vědět, jestli mi pomůžete zjistit nějakou špínu na Hilgarda."

Jeho jméno vybrala ze svých tří obětí záměrně. O Malfoyovi si chtěla získat informace sama, ten byl černým středem jejího terče. Z čajového dýchánku taktéž osobně znala Eleanor Nottovou, takže by s ní mohla časem navázat společenské styky a zjistit si vše potřebné. Jenže o Hilgardovi nevěděla ani špetku letaxu.

Paul Sato se postavil a pozvednul svou skleničku srumem. Napodobila ho. „Samozřejmě, madam. Proti nám nemá ten bídák šanci!"kývnul s rozhodností, kterou u něj často vídala, když stál tvářív tvář nové výzvě. Přiťukli si na důkaz svého silného spojenectví.