Říká se, že čas letí rychle jako testrál, když je kouzelník spokojený. A Severus spokojený byl. Jeho manželství se urovnalo, Abbolison se domů do sklepení vracela rozzářená, dokonce i nový nábytek nešel lektvaristovi tak moc na nervy, jak se obával. Jeho nové křeslo u krbu bylo pohodlné, nebolela ho z něj záda, navíc mělo černou barvu. Větší komfort si nemohl přát. Vše vypadalo dobře až do okamžiku, kdy se provalilo Potterovo tajemství.

Musel se opravdu hodně držet, aby si pro Pottera osobně nedošel a nepřidal na jeho obličej pár dalších jizev. Jedna tomu namyšlenému spratkovi očividně nestačila. Když ho nedocenil svět, musel si sám sobě něco dokazovat v tajném spolku obrany proti černé magii. A protože to byl Potter, nechal se samozřejmě chytit. Nic jiného od něj Severus ani nečekal.

Ještě pozdě v noci po Albusově zmizení, svolala Minerva tajné krizové setkání učitelského sboru. Společně si tam dali za cíl udržet školu a žáky co nejméně porušené do okamžiku, kdy se bude moci Albus opět vrátit zpět. Všichni se hromadně shodli na tom, že se zaručeně jedná pouze o dočasnou krizi, kterou musí přestát. Severus sám, který se do té doby do konverzace příliš nezapojoval, je ujistil, že v minulosti přestáli baziliška, takže jistě dokáží přestát i jednu ropuchu.

První den po Brumbálově legendárním útěku, se stal i přes obavy z nové ředitelky, vskutku nezapomenutelným. Zásluhu na tom měla Weasleyovic dvojčata, která po škole neúnavně zapalovala své nejnovější pyrotechnické výtvory. Jedním ze zlatých hřebů se stalo hejno kouzelných draků, stvořených ze zelených a zlatých jisker, kteří kolem sebe za ohlušivého dunění plivali žhavé plameny. Kolem nich vybuchovaly rakety s dlouhými ohony zářivých hvězdiček, které za svými prskajícími ocasy zanechávaly ve vzduchu napsané sprosťárny. Nejeden student si toho dne rozšířil slovní zásobu.

Fantastické na tom bylo, že nebylo snadné je odstranit, o což se profesorka Umbridgeová z pozice ředitelky musela postarat. Celý dlouhý den pobíhala spolu s Filchem po škole sem a tam a snažila se uhasit jeden vybuchující zázrak za druhým, aby za chviličku zase uháněla jinam, kde pro změnu vzduchem svištěla řvavě růžová kola svaté Kateřiny. Ta působila nadmíru nebezpečně svou rychlou rotací, takže bylo nutno je odstranit přednostně. Obrovské dělobuchy ve Velké síni zanechávající na začarovaném stropě jména všech famfrpálových hvězd ze síně slávy pak už málokoho překvapily.

I Severusovi se během vyučování pokusili do učebny dostat dva jiskřící draci. Složitým pohybem hůlky je odeslal pryč, aby se nevyskytovali poblíž už tak nebezpečných kotlíků. Nebyl by pro něj problém je odstranit, ale stejně jako ostatní si blaženě užíval pohled na růžovou Ropuchu, jak si rve z hlavy vlasy vzteky, takže jim pouze nařídil, aby navštívili učebnu jasnovidectví. Neměl osobně nic proti Firenzovi, jen považoval předpovídání budoucnosti za šarlatánství.

Sledoval zrovna rozpis hlídek na příští týden, který byl vyvěšený ve sborovně, když dovnitř vplula očouzená, ale přesto usměvavá Minerva. Takový úsměv na jejím obličeji ještě nikdy za celá ta dlouhá léta neviděl. Vypadala mladší, rozzářenější, přestože z ní stoupal našedlý dým a lem hábitu měla celý ohořelý.

„Nehoda v učebně přeměňování," pronesla vesele. „Mám obavy, že paní ředitelka bude mít většinu noci co dělat."

„A ty bys to pochopitelně sama nemohla zvládnout, protože k tomu nemáš dostatečná oprávnění," podotkl Severus, než se usadil do křesla u krbu.

„Pochopitelně," přitakala kolegyně.

„Předpokládám správně, že vše důležité je chráněno kouzly?" zeptal se pro jistotu. Neuměl si představit, že by Minerva dala všanc drahé vybavení učebny, jen aby ještě víc popíchla svou nenáviděnou nadřízenou.

Skotka si posměšně odfrkla. „Jistěže. Tahle zmije by mi nedala na nové vybavení ani scvrček. Vsadím se, že je kromě jiného je i držgrešle, jak říkají mudlové."

Severus tento výraz dobře znal. Sám tak označoval svého otce, když místo toho, aby mu koupil boty, když neměl jako malý kluk v čem chodit, si koupil dvě velké lahve vodky.

„Chtěla jsem s tebou mluvit po poslední schůzi Řádu, ale nakonec k tomu nebyla příležitost," začala profesorka přeměňování konverzaci z jiného soudku. „Musím říct, že to, co Abbolison předvedla, bylo značně pompézní."

„Takové věci dělá často," utrousil Severus neutrálně. Začínal si zvykat, že jeho žena potřebovala pozornost jako fénix oheň. V předválečné Anglii, kde se všichni snažili především splynout s davem, to byla vlastnost přímo nevídaná. A Lisa se jí ne a ne vzdát.

„Myslím, že jí to projde. Je cizinka, každý si bude myslet, že za to může její horká jižanská krev. Na to se může vymlouvat po zbytek svého života," uchechtla se Minerva a napila se čaje z objevivšího šálku. Skřítkovské služby pedagogickému sboru byly vskutku skvostné. „Také by byla věčná škoda ji takto omezovat. Zjistíš, že od tak výstředních lidí, máme my Angličané tendenci očekávat velmi málo. A to by mohlo být jednou více než užitečné."

Profesor lektvarů už svou starší kolegyni znal poměrně dlouho, ale stále ho překvapovala, jak někdy dokázala na situace pohlížet úplně z jiného úhlu, než ostatní. Byla to jen jedna z věcí, za které ji měl v úctě, ale nikdy by to samozřejmě nahlas nepřiznal. Byl po celém tom výbušném dni rád, že může s Minervou strávit pár tichých minut v klidu a tichu sborovny. Ve slabé chvilce proto navrhl, zda by si nezahrála partii šachů, s čímž potěšeně souhlasila.

„Vidělas její zvěromágskou podobu?" nadhodil, zatímco čekal, až jeho protihráčka provede další tah.

„Věž na B5. Ano, viděla. Byla to úchvatná proměna. Proměnit se v tak velké zvíře během stresové situace není snadné. Ale rys se k ní skvěle hodí, nemyslíš si?"

„Jezdec na F6. Divím se, že z ní není páv."

Minervě cukly koutky rtů. „Střelec na H4. Ten není dost agresivní, maximálně klove. Abbolison potřebuje drápy. Aby mohla chránit, co je jí drahé."

„Pěšec na B5. To bezpochyby. Třeba pro svou šatnu by se rvala zuby nehty, kdyby se jí na ni pokusil někdo sáhnout." Potěšeně sledoval, jak jeho pěšec rozmetává na kousíčky Minervinu věž.

„Jezdec na C3. Manželství ti nakonec opravdu svědčí, Severusi," pokývala stará Skotka hlavou. „Pomalu ale jistě tě mění. Už nejsi tak popudlivý, uzavřený, dokonce i vypadáš líp. Máš lepší náladu. Ano," přerušila ho, když už se nadechoval k protestům, „dokonce i ty, velký, černý upír ze sklepení máš lepší náladu. Jen si, merlinžel už k naší smůle nebereš navíc noční hlídky na chodbách. Musíme se teď o ně všichni spravedlivě dělit. Nechtěl by ses k nim zase vrátit?" popíchla ho. Otázkou ale nemyslela jen noční hlídky, což oba moc dobře věděli. 

Severus se chvíli díval do plamenů ohně v krbu, který vesele poskakoval po páleném dřevě. „Ne, děkuji, Minervo. Nechtěl."

Později večer, když těsně porazil Minervu ve hře králů, stál Severus ve svém oblíbeném výklenku v šestém patře, mezi gobelínem, na kterém byli vyšiti dva jednorožci na jarní louce a kamennou sochou vzlétajícího orla. Měl tento výklenek rád, uchyloval se sem celá léta. Byl odtud krásný výhled na pozemky a astronomickou věž.

Byl opřený ramenem o zeď mezi nízkou kamennou lavičkou a třemi úzkými okny, tiše pozoroval svět tam venku. Ruce měl založené na prsou, skryté ve svém hrůzu působícím plášti. Měsíční světlo ozařovalo jeho podmračenou tvář. Tvářil se zamyšleně, jako by se snažil vyluštit nějakou obzvláště komplikovanou záhadu.

Takto zabraného do svého vlastního světa ho našla jeho žena. Chvíli jen stála opodál a prohlížela si svého Vyvoleného. Věděla, že sem chodívá, ale málokdy ho tu vyhledávala. Nechtěla mu narušovat jeho prostor, jeho rutinu. Na druhou stranu ji těšilo vědomí, že znala jeho oblíbená místa a věděla, kam ho jít hledat v případě, že by ho potřebovala.

Měla velkou radost, že jí nevynadal za to, co udělala na schůzce Fénixova řádu. Bývala by se s ním na toto téma přela. Nechtěla dovolit, aby někdo znevažoval jejího Fatum Magnus, který dřel jako špion, aby oni měli všechny dostupné informace.

Když se k ní lehce natočil a natáhl k ní ruku, spokojeně se k němu rozešla a obtočila své ruce kolem jeho pasu, skrytá v jeho náruči.

Byli k sobě tak strašně blízko. Tak moc, že viděla každý sebenepatrnější pohyb jeho očí. Byly černé a rozzářené, jako letní půlnoc. Mohla by v jeho očích počítat hvězdy až do rána. Neméně černé vlasy mu rámovaly obličej, jak se nad ní skláněl. Z dálky vypadaly mastné a neudržované, ale na dotek byly pouze velice jemné. Kdyby jí dovolil je trochu sestříhat, nikdo by už o něm nemohl tvrdit, že je umaštěný. Ano, měl velký nos s malým hrbolkem u kořene, kvůli kterému i on sám považoval za neatraktivního. Nicméně byl to právě ten jeho nos, který mu dodával silnou důstojnost. Jí se líbil. Líbil se jí celý.

Věděla, jak byl vznětlivý, tvrdohlavý a sarkastický. Ale byl to prostě on. S tím vším byl zároveň upřímný, charismatický, vtipný a svým způsobem i ochranitelský. Jak tu tak spolu stáli, ujasnila si definitivně, jak moc ho miluje. Pojmenovala své city k manželovi se vším všudy. On zatím nemiloval ji, ale věděla, že mu na ní záleží. A to bylo prozatím dost.

Cítila teplý dech, jak jí dopadl na krk. Začal si prolíbávat cestičku od jejího ucha níž. Přestala tedy myslet na své city a už se jen nechala vést smyslnými prožitky, které v ní vyvolávaly jeho doteky.

Čímpakto je, že jsou ostatní linky, než ta Severuse a Lisy tolik nepopulární? Nejsoutak zajímavé? Nebo jsou vyloženě špatně napsané? A co říkáte na Severusův den?