Týden od svátku všech zamilovaných utekl jako voda. Modrovlasá čarodějka se choulila do kožešinového zimního kabátu, aby se co nejvíce ochránila před ostrým chladným větrem, než za sebou zabouchla dveře do sovince. Tady měly sice sovy otevřené výklenky, aby mohly kdykoliv přiletět a odletět, ale zima se sem už dostávala jen v minimální míře.

Postupně přivazovala jednotlivá psaní na nožky poštovních ptáků, kteří byli obyvatelům hradu k dispozici. Abbolison neměla svou vlastní sovu. Posílala příliš mnoho dopisů na to, aby si vystačila s jednou jedinou. Její právní kancelář využívala služeb Soví pošty na Příčné a zde v Bradavicích byl dostatek erárních sov patřících škole. Když poslední dokument týkající se každoměsíčních instrukcí ohledně jejích a Severusových majetků opustil sovinec, přistála na nejnižší příčce dlouhého bidýlka pro ptáky mohutná sova druhu Ketupa Pelova z čeledi puštíkovitých. Tuhle konkrétní sovu Abbolison velmi dobře znala, taková sem létala z Pontenera pouze jedna. Jmenovala se Stella, italsky hvězda, a patřila May.

Lisa jemně pohladila její světle béžová peříčka, než jí za dobře odvedenou práci obdarovala sovím pamlskem. Z nožičky jí odvázala tři dopisy. Stalo se tradicí, že jí její sestra, mamma a Rhiannon posílaly dopisy po jedné sově naráz. I ona jim na oplátku všem odepisovala najednou. Došla k nízké dřevěné lavičce u zdi a rychle rozbalila první dopis. Měla obrovskou radost, že se opět dozví něco o životě na ostrově. Ostrov sám jí tolik nechyběl, život zde byl výrazně víc vzrušující, ale postrádala rodinu. Kontakt s lidmi, nezávaznou konverzaci, ruch o tolik jiný, než jen pokřikující studenti a učitelé, kteří se je marně snaží krotit.

Mamma byla v poskytování novinek nejlepší. Psávala dlouhé pergameny o lidech, které Abbolison znala, nebo o nich alespoň slyšela a i po několika měsících manželství jí stále dávala několik rad hodící se pro spokojený svazek. Nikdy nezapomněla přiložit jeden nový kuchařský recept, kterým měla Abbolison Severuse ohromit. Lisa neměla to srdce mamince napsat, že Severus preferuje kuchařské umění hradních skřítků, a tak si každý recept pečlivě zakládala do nově vznikající domácí kuchařky.

May psala o své práci, hudbě a kamarádech. Její dopisy bývaly krátké a plné šťastných slov. Od Zkoušky se netajila tím, jak je s výsledkem spokojená. Její pohodu nemohl narušit ani vzrůstající společenský tlak na její účast na audiencích a společenských akcích mimo ostrov, aby se i ona měla možnost porozhlédnout po svém Fatum Magnus.

Poslední dopis byl od sestřenky Rhiannon. Byl jiný, než obvykle. Více...formální. List pergamenu oznamoval radostnou zprávu o tom, že Pontenerský rod za několik měsíců přivítá nového malého člena rodiny. Čekala s Faridem jejich prvního potomka.

Abbolison si opřela hlavu o kamennou zeď za sebou. Dívala se nahoru na desítky usazených sov, které na ní poulely svá velká kukadla, čechraly si peříčka nebo spaly s hlavami schovanými pod křídly.

Od Rhiannon to byla báječná zpráva. Byl to důvod k oslavám. Tou největší pak bude Faridův nástup na Hrdý rok, kdy převezme Rhiannoniny povinnosti v rámci Pontenerského společenství. Hrdý voják sebou určitě nenechá zametat, bude mezi ostatními vyčnívat. Sama pro sebe se ušklíbla nad představou svalnatého velitele stráží usazeného mezi modrými hlavičkami jejích sestřenic a tet pod drobnohledem její přísné babičky. Velmi jim jejich štěstí přála. Jestli si ho někdo zasloužil, byli to oni dva. Ale osten závisti i tak zabolel. Dřív se necítila na myšlenky o mateřství. A svatá Morgana věděla, že ani Severus na toto téma konverzaci nikdy nenavedl. Minimálně ne od podpisu jejich předmanželské smlouvy. Jenže teď když držela v rukou důkaz o tom, jak pokračuje manželství její milované sestřenice, byla nucena se zamyslet nad tím, zda také chce v blízké budoucnosti dítě.

První nejrychlejší odpovědí bylo pochopitelně: Ne! Sotva dokázali vycházet se Severusem jeden s druhým. Postupně se poznávali, učili se důvěřovat tomu druhému, svěřovat se. Na dítě nebyli v žádném případě připravení. Ale drobný červík pochybností v ní hlodal.

Neměli bychom si o tom alespoň promluvit? Říct si, jak to vidíme? Protože jednou...jednou snad.

Celá zamyšlená opustila po zasněžených kamenných schodech věž sovince. Pokračovala dál chodbou kolem naleštěných brnění zdobící pasáž vedoucí k hlavnímu schodišti. Dokázala si živě představit Severusovu reakci na téma rodičovství. Nasadil by výraz pokerového hráče a přes zuby by přecedil něco ve smyslu, že se blíží válka, tak by se mohla začít chovat zodpovědně místo toho, aby podléhala hormonům. Úplně ho slyšela.

Zarazila se uprostřed kroku, když jí došlo, že ho opravdu slyší. Přicházel směrem k ní. Rychlý vojenský krok se blížil. Bylo slyšet povlávání hábitu, každým okamžikem se měl Severus objevit zpoza rohu. Ona ho ale nechtěla vidět, na konfrontaci bylo příliš brzy! Ptal by se, kde byla a co jí z domova píšou. 

Zareagovala instinktivně, i když poněkud dětinsky. Skočila do nejbližšího přístěnku na košťata a přibouchla za sebou dvířka. Co jí ale překvapilo, bylo, že úkryt už byl obsazený. Ke zdi byl přitisknutý vysoký kluk. Naštěstí byl sám. Ještě abych tady někomu narušila dostaveníčko, to by byl vrchol dne.

„Ehm...Zdravím?" ozvalo se ze tmy potichu.

Longbottom! 

„Co tady děláte, pane Longbottome?" zeptala se šeptem. Odpovědí bylo nervózní zašoupání nohama.

„No...Já se tak trochu skrývám před profesorem Snapem. A vy, madam?" Z jeho hlasu byl znát upřímný zájem. Nestávalo se mu často, že by sdílel své tajné úkryty s další osobou.

„Tak to jsme dva. A teď pšššt!" Netrvalo to ani pár vteřin a Abbolison jasně slyšela, že Severus prošel kolem. Jeho by podle sluchu poznala kdekoliv.

„Jak jste věděl, že se blíží profesor Snape?" zeptala se ho zaujatě, když si byla jistá, že Severus je pryč.

Longbottom se přiškrceně uchechtl. „Heh, poznám ho přicházet. Má svůj specifický styl chůze. Chodí přes patu, takže nejprve se ozve „klap" a pak teprve došlap. Nekulhá, ale i tak dává větší sílu do pravé nohy. Navíc jeho plášť lehce šustí. Klidím se mu takhle z cesty už celé roky, tak mám celkem praxi. Ale málokdy se někdo přidá," zasmál se vlastnímu vtipu a úsměv už mu na tváři zůstal.

Abbolison uznale pokývala hlavou. „Chápu vás. Ten kumbál byl efektivní skrýš. Navíc musím říct, že váš popis Severusovy chůze je brilantně přesný."

Nevillovo srdce se zatetelilo blahem, že mu paní Snapeová nejen nevynadala, ale dokonce ho pochválila. Poprvé ho někdo přistihl, jak se snaží takto zamaskovat svou přítomnost. A dopadlo to dobře, žádný malér. Málokdo to o něm věděl, ale byl ve schovávání se vážně dobrý. Až do dneška ho nikdo neobjevil. Asi instinkt, který se vybrousil se všemi těmi roky šikany. Dával si neustále dobrý pozor, aby viděl, zda mu nehrozí nějaké případné nebezpečí.

Začalo to už ve školce, kde byl příliš pomalý, aby běhal s ostatními dětmi a ony si s ním nejen nechtěly hrát, ale začaly si ho ošklivě dobírat. Na prvním kouzelnickém stupni se to nezlepšilo, ba dokonce zhoršilo. Byl babičce pro ostudu. Na skupinové práce s ním nikdo nechtěl spolupracovat. Ztrácely se mu věci. Někdy je našel pouze poházené, jindy rozbité na kousíčky. Celé ty roky odstrkování si samozřejmě vyžádaly svou daň. V kombinaci s přísnou výchovou babičky se z Nevilla Longbottoma stal nesebevědomý kluk, který pouze čekal, odkud přijde další rána.

A pak přišly Bradavice. Ze začátku to bylo peklo na zemi. Crabbe a Goyle si z něj udělali svého fackovacího panáka. Takže skrývání se začalo být opět na denním pořádku. Profesor Snape byl dalším důvodem pro vytvoření seznamu vhodných skrýší na školních chodbách. Teprve letos se na něj začalo usmívat štěstí. Měl BA, kde byl sice nejhorší, ale všichni ho povzbuzovali a přáli mu to nejlepší. Nevysmívali se mu, když se mu něco nedařilo, naopak často přispěchali s užitečnou radou. Poprvé ve svém životě měl Neville pocit, že má skutečné kamarády, kteří jsou s ním za každé situace. A toho si vážil.

Oba dva vylezli z přístěnku na košťata ven na chodbu. Neville si oprašoval nečistoty ze školního hábitu. Abbolison tak měla možnost si ho prohlédnout.

Od chvíle co ho viděla poprvé, uběhly skoro tři měsíce. Byl jedním z těch, kteří Severuse doprovázeli na Pontenero. Pamatovala si všechny účastníky jeho skupiny. Jejich hlasy dokázala v Bradavicích mezi stovkami studentů rozeznat snáze, než ostatní. Neville za zimu hodně vyrostl. Už teď byl vyšší než ona. Stále měl v sobě něco dětského, naivního. Lisa to nedokázala přesně pojmenovat. Je jako štěně. Ale čím to je? Věkem určitě ne, ani vzhledem, dokonce ani jeho zdvořilým chováním...

„Myslím, že už půjdu, madam Snapeová. Musím říct, že to bylo zábavné. Mějte krásný den, nashledanou," začal se student loučit. Pronesl to lehce a bezstarostně. Bylo příjemné poslouchat ho. Abbolison instinktivně vyhledávala přítomnost těch, kteří měli hlas, jako Longbottom. Bylo přirozené, že se sirény cítily dobře s těmi, jejichž hlas jim vyhovoval.

Když se lépe zaposlouchala, došlo jí hned, proč byl ten Longbottomův tak speciální. Byl upřímný. Průzračně čistě upřímný bez jediné poskvrnky skrývaných motivů. Měl srdce na dlani, což byla vlastnost velmi vzácná, obzvláště v tak napjaté době, v jaké žili.

Abbolison zvedla ruku a položila ji na rameno okolo procházejícího studenta. Hned se zastavil a vyjeveně na ni zíral.

„Potřebujete ještě něco, madam?" zeptal se.

„Preferujete čaj nebo kávu?"

Několikrát zamrkal. „Asi vám nerozumím," přiznal se.

Abbolison naklonila hlavu na stranu. Brala v potaz Hermioniny rady o konverzaci s čistokrevnými anglickými kouzelníky. „Nedostatečně jsem se vyjádřila. Ráda bych si dala šálek kávy, a ocenila bych vaši přítomnost. Jenže jak jsem pochopila, Angličané pijí raději čaj, proto se ptám, co máte radši?"

„Zvete mě na čaj?" ujistil se.

Přikývla. „Nebo kávu, výběr nechám na vás." Otočila se a vyrazila dál chodbou, tentokrát jiným směrem, než chtěla jít původně. Mířila k volné učebně, kterou využívaly s Herminou dvakrát týdně pro svá setkání. Měly tam pohodlná křesílka s konferenčním stolkem, kde mohly pohodlně konverzovat.

„Se vší úctou, madam, nemyslím, že je to dobrý nápad. Profesor Snape nebude rád a já bych vážně nechtěl způsobovat žádné problémy," drmolil Neville, ale neodvážil se zastavit a nepokračovat dál. Abbolison odehnala jeho protesty rukou.

„Do toho jak a s kým trávím svůj volný čas, Severus nijak nezasahuje. Je sobota, má dozor na chodbách, protože měl volno minulý víkend."

Došli ke svému cíli. Abbolison vyzvala hnědovlasého studenta, aby se posadil. Ten nervózně sesunul své tělo do vypolstrovaného křesílka. Siréna začínala mít pochybnosti, že pozvání na čaj byl dobrý nápad. Mladý Longbottom vypadal, že by se nejraději do sedačky zavrtal a zmizel v ní.

„Pane Longbottome, jestli je vám má přítomnost nepříjemná, pak vás do čaje a konverzace se mnou nenutím. Jen mě napadlo, že by to nemusel být špatný nápad. Moc lidí tu neznám, víte? A je příjemné mluvit občas s někým jiným, než se Severusem. Připravená se mnou kdykoliv mluvit je jen madam Umbridgeová a já mám jenom jedny nervy," podotkla neutrálně.

Neville vyprskl smíchy. Moc dobře si všiml, že paní Snapeová nepoužila před jménem Ropuchy titul. Nejspíš si jí moc nevážila, stejně jako na této škole málokdo. On sám ji vážně neměl rád. Trápila všechny na potkání, vydávala nesmyslné vyhlášky a šla po BA jako vzteklý hafoň.

„Možná bych si dal jeden šálek kávy s mlékem, prosím. Tady v Bradavicích kávu pít nesmíme, tak to bude pro mě výjimečná záležitost. Ani babička mi ji nedovolí doma pít moc často. Prý bych pak mohl být nedůtklivý, jako každý nezvedený hoch v mém věku. Nevím moc, co tím myslí," pokrčil neurčitě rameny při vzpomínce na svou přísnou a důstojnou babičku.

Abbolison se chápavě usmála a bez řečí objednala dvě kávy s mlékem. „A co děláte v létě tak nezvedeného, že si nemůžete dopřát ani šálek kávy?"

Neville se trochu zavrtěl a konečně si poposedl trochu více dopředu, takže už nevypadal, že se snaží s křeslem splynout v jedno. „V létě se hlavně starám o naši zahradu. Pěstujeme velké množství bylinek, babička mi vyhradila dva záhonky. A tak jsem hodně venku."

Jakmile Neville jednou zahájil téma bylinkářství, nebyl k zastavení. Mluvil o pletí, okopávání, sázení a zalévání. Abbolison bylo vlastně jedno, o čem mladík mluví, dokud mohla poslouchat jeho čistý, dobromyslný hlas, z kterého čišela poctivost. Napojit se na něj svou magií bylo snazší než mrknutí.

Napadlo ji, že v životě bylo někdy zvláštní, jak nepředvídatelně začínala některá přátelství. Myslela na vždy pozitivního Remuse, který jí i Severusovi tolik pomáhal. Také na Doru, která se zdála být tolik vstřícná a přátelská, když zrovna nenarážela do všeho ve svém okolí. Na brilantní Hermionu Grangerovou, se kterou mohla hodiny diskutovat a nikdy se nenudit, protože na svůj věk oplývala mladá čarodějka velkou inteligencí. A teď jí osud do cesty přivál i nesmělého, čestného a milého Nevilla Longbottoma.

Děkuji vám všem za obrovskou podporu, které se mi od vás dostává. Tohle je první kniha, kterou jsem začala vydávat tady na Wattpadu a všechny vaše hvězdičky a komentáře jsou pro mě velkým hnacím motorem. Teď si ale beru na dva týdny autorské volno. Chci si naplno užít svátky se svou rodinou. Navíc první týden v lednu mám zápočtový týden a potřebuji se učit. Pevně doufám, že nade mnou nezlomíte hůl a za dva týdny si zase necháte vyprávět další kus příběhu o Severusovi, Abbolison a dalších důležitých postavách z Hlasu Osudu. Už teď se na vás těším! Krásné Vánoce všem. Vaše Paeonia01