Dát dohromady poznámky o sirénách, trvalo téměř dva týdny. Severus prošel nepřeberné množství svitků, zápisů, knih a jiných svazků. Vyhledával vše ve své vlastní i školní knihovně, dokonce i v Albusově soukromé. Zabral se do toho celým svým tělem a duší. 

Neprobádaná oblast se stala novou posedlostí. Několikrát se stalo, že ho Duffy nalezl spícího u stolu v pracovně. Hodný skřítek ho opatrně vzbudil zataháním za okraj hábitu, a zatímco se nervózně popotahoval za uši, šeptal něco o posteli, zádech a kvalitním odpočinku. Severus se na něj za to nezlobil. Bylo podivně příjemné, že se o něj někdo tolik stará. Byly to už roky, kdy někoho naposled zajímalo, že usnul v nepohodlné pozici na pracovním stole. 

Rutinu mezi učením, známkováním esejí, dohlížením na tresty a výzkumem, narušila asi v polovině Severusova snažení příprava Vlkodlačího lektvaru pro Lupina. Ten se objevil na prahu lektvaristova bytu přesně den před úplňkem, tak jako každý měsíc. Byl pobledlý a pod očima měl tmavé kruhy, přesto vypadal až podezřele čile oproti minulému měsíci. 

Severus by vzhledu bývalého Poberty jindy nevěnoval žádnou pozornost, ale patrná změna oproti běžnému řádu věci ho zaujala. „Dobrý večer, Severusi," pozdravil zdvořile vlkodlak, když mu Severus odklopil obraz úplně, aby mohl vstoupit. 

„Lupine," akceptoval Severus pozdrav pokývnutím hlavy. „Dal sis na dlouhou cestu do Bradavic jeden Životabudič, nebo se už tolik těšíš na pravidelné setkání se svými chlupatými kamarády pod měsíčkem?" nečekal na odpověď a svižným krokem vyrazil ke své laboratoři, kde bylo ještě potřeba čerstvě uvařený lektvar přelít do lahvičky. 

Lupin se za jeho zády opovážil zachechtat. „Ale to nic, Severusi. Bez tvého smyslu pro humor by mé pravidelné návštěvy za nic nestály." Usmíval se jako měsíček na hnoji. Severus měl na okamžik pocit, že mu vzali vítr z plachet. Smysl pro humor? Je zdrogovaný. Musí být, ale tohle Životabudič neudělá. 

Podezřívavě se na vlkodlaka zahleděl. „Víš, že si nesmíš brát žádný jiný lektvar dvacet čtyři hodin před požitím Vlkodlačího lektvaru, že ano? Jinak se mohou účinky navzájem vyrušit a ...." 

„Ano, Severusi, samozřejmě. Beru tenhle lektvar již mnoho let, nemusíš mít obavy. Prostě se jen cítím spokojený, na tom není nic špatného." Uculil se. Podle Zmijozelova výrazu na tom něco špatného určitě bylo. 

Vlkodlak převzal z jeho prstů lahvičku se zelenavě-blátivou břečkou. „Děkuji ti mnohokrát za lektvar, jsem ti vděčný. Příjemný večer, Severusi," zamával mu na rozloučenou a byt opustil. Zanechal konsternovaného muže stát uprostřed jeho vlastního obýváku. Co to zatraceně bylo?

Nenamáhal se chování bývalého spolužáka dále zkoumat, raději se usadil ke svému přidělenému projektu. Nejdůležitější body sesumíroval Severus na pergamen, který zakouzlil tak, aby ho mohl ředitel kopírovat dle libosti. Koneckonců nevěděl, kolik lidí se jejich podivné výpravy bude účastnit. Bojoval mezi pocitem hrůzy z představy, že se vydají na ostrov plný čarodějek, které by je mohly jedním výkřikem všechny pozabíjet a touhou takové místo vidět na vlastní oči. Jen jedinkrát zahlédnout bytosti, které by mohly vyhrát jakoukoliv bitvu tak rychle, že by jim ani nestihl vystydnout v konvičkách jejich odpolední čaj. Nebo v případě tohoto ostrova by se jim ještě ani nestačila rozpustit Italská zmrzlina v miskách. Ředitel z nějakého důvodu jeho účast vyžadoval, proto byla mnohem větší šance na to, že ostrov skutečně uvidí, pokud se Albusovi nakonec podaří, probojovat se na předlouhém seznamu audiencí až na samotný vrchol. 

Naposled zkontroloval výsledek svého snažení. Bylo toho žalostně málo. Samé dohady, kusé informace. Prakticky nic, čeho by bylo možné se chytit. Nic, co by dokládalo pravost tvrzení, která Severus tak toužebně hledal. Budeme si muset vystačit s málem. Sroloval svitek, zapečetil ho a zaletaxoval se do ředitelny. 

Albus stál u Faweksova bidýlka a probíral mu pírka. Fénix měl před několika hodinami svůj Ohňový den a stále ještě ho nové peří svědilo. To vyžadovalo hodně drbání z Albusovy strany. „Ach Severusi, rád tě vidím. Už jsem se bál, že jsem na tvá ramena položil příliš velký náklad. Ale jak vidím, neseš mi výsledek své těžké práce." Usmál se šťastně. „Smím?" převzal svitek a rozlomil pečeť. Fénix vydal téměř kňouravý zvuk. Starší kouzelník se na svého mazlíčka soucitně podíval. 

„Severusi, kdybys byl tak laskav. Chci si přečíst, co jsi zjistil." Pokynul směrem k bidýlku.

 Fawekes naklonil hlavu na stranu, několikrát zamrkal a vyčkával. Velice opatrně natáhl lektvarista ruku a vůbec poprvé se dotkl fénixova peří. Ještě nikdy k tomu neměl příležitost. Fénixové na sebe prakticky nikdy nenechali nikoho sáhnout, natož aby jim bylo probíráno jejich vzácné peří. Přesto Fawekes šťastně zavrkal a položil se více do teplé dlaně, která mu přinášela úlevu od příšerného svědění. 

Než ředitel dočetl, měl lektvarista plnou dlaň malinkých zlatavých pírek, která se při obnovování kůže neuchytila. Nemohl si pomoci, ale když dával ruku z fénixe pryč, slabě se usmál. V duši mu vládl podivný, dlouho ztracený klid. Fawekes si povzdechnul, složil hlavu pod stále ještě malé křidélko a usnul. 

Zmijozel obrátil svou pozornost na ředitele. „Skvělá práce, můj drahý chlapče. Rozešlu svitek mezi povolané. Jsem rád, že jsi to stihl za tak krátkou dobu. Musím sám sebe pochválit, že se mi povedlo ve vyjednávání o audienci dosáhnout dalších pokroků. Doufám, že nebude trvat dlouho a budeme mít tu čest stanout před královnou." 

Severus rozvážně pokýval hlavou. Únava ho dostihla, potlačil zívnutí. Měl náhle pocit, jako by vypil Bezesný spánek. 

Albus jako vždy vše věděl. „Běž si odpočinout, Severusi. Zasloužíš si to. Vezmu za tebe tvou dnešní hlídku na chodbách. Už je to tak dávno, kdy jsem naposled hlídkoval, rád si to zase jednou zkusím. Třeba budu mít štěstí a v noci narazím na nějakou příjemnou společnost." Tlesknul rukama radostí. 

Jenom ředitel mohl nezodpovědné studenty na zakázaném nočním vandru po škole považovat za „příjemnou společnost". Přesto se jeho návrhu lektvarista nebránil, a se zamumlaným rozloučením se odletaxoval zpět do bezpečí svých komnat.

Ředitel po odchodu svého mladšího kolegy znovu prošel všechny poznámky. Nebyl překvapen, že byl soupis tak krátký. I tak sám věděl sotva polovinu toho, co zde stálo černé na bílém. Byl potěšen, že stále existuje pole vědomostí, které je mu prakticky neznámé. Vždy bylo co objevovat, to bylo na životě krásné a vzrušující. Nuda člověka ubíjela, a to nemohl dopustit. Ne snad, že by se s blížící se válkou nudil. Ale jeho badatelská dušička celý život prahla po tajemném a neznámém. Koneckonců každý má nějaké to hobby.

 Se spokojeným úsměvem sroloval pergamen, zapečetil jej a krátkým švihnutím hůlkou ho rozmnožil. Na stole nyní leželo dvanáct ruliček. Severus informace znal, takže svou kopii nepotřeboval. Dalším neverbálním kouzlem poslal originál do svého trezoru. 

Zbylo jedenáct kopií pro jedenáct vyvolených. Zatahovat do toho studenty. Jak hluboko jsem musel klesnout? Sundal si brýle a promnul si oči. Ruce se mu mírně třásly. Vyhraná válka stojí za černé svědomí. I ve vlastní mysli to znělo falešně. Přesto ředitel odeslal všechny připravené svitky k jejich novým majitelům. Merline dej, ať se naše mise zdaří.