Ne všichni měli to štěstí, že by jejich den zamilovaných probíhal tak hladce, jako pro manžele Snapeovi. Studenti školy prožívali ve své mladické nerozvážnosti první lásky, ale také první zklamání.

Mezi účastníky druhé skupiny se mohl zařadit i sám Chlapec, který přežil. Doufal, že jeho rande s Cho povede ke sblížení a snad i vyjasnění, zda spolu už oficiálně chodí nebo ne. Rande ale šlo od začátku od desíti k pěti. Atmosféra byla nesmělá, konverzace napjatá, celkově to bylo velmi trapné. Návštěva čajovny madam Pacinkové zanechala v Harrym místo příjemných pocitů nechuť.

Ani Cho se nechovala tak, jak Harry předpokládal, že se dívky na rande chovají. Nedívala se na něj, nenavazovala na jím zvolená témata konverzace, ani se nesnažila reagovat na jeho nesmělé doteky. Místo toho vzpomínala na Cedrika, na fakt, že loňský Valentýn strávila s ním na stejném místě, kde teď byla s Harrym a u toho poplakávala. Káva s mlékem Nebelvírovi s konečnou platností zhořkla v ústech, když se Cho zahleděla na gauč ob dva stolky pro zákazníky, kde seděl Roger Davies s nějakou dívkou, a poznamenala, že i ji Roger pozval na valentýnské rande do Prasinek, ale ona ho odmítla, aby mohla jít s ním. Bylo to asi tím, jak to pronesla, ale Harryho napadlo, že sem vážně měla jít radši s Rogerem, než aby absolvovali tuhle frašku na romantickou schůzku. Ušetřili by si trapné chvíle v přetopeném lokále plném mašlí a růžových konfet, které mu nepříjemně připomínaly oblíbenou barvu profesorky Umbridgeové.

Jejich schůzka se mohla definitivně zapsat na seznam nejhorších rande planety poté, co se zmínil, že se má později sejít U Tří košťat s Hermionou. Cho předvedla tak dramatickou žárlivou scénu, zahrnující hlasité obviňování (asi aby na ně mohlo koukat co nejvíc zamilovaných párů u dalších čajových stolků) a štkaní do kapesníku, završené vyběhnutím z čajovny ven do deště, že by se mohla vyrovnat kdejaké telenovele, na které s gustem koukala teta Petunie v televizi.

A tak Harry odešel z čajovny madam Pacinkové bez děvčete a vytočený na nejvyšší obrátky. S rukama vraženýma hluboko v kapsách procházel ulicemi Prasinek. Déšť mu máčel jeho ráno pečlivě učesané vlasy i zimní bundu, kterou si ráno oblékl, ale nijak ho to netrápilo. Přemýšlel nad komplikovaností vztahů a randění obecně.

Nakonec se rozhodl vyrazit ke Třem košťatům dřív. Přinejhorším tam mohl na Hermionu počkat. Prý měla v plánu něco týkající se Jinotaje. Už teď byl zvědavý, co jeho nejlepší kamarádka vymyslela.

Při vyhýbání se největším kalužím, které se kvůli dešti začaly na zemi tvořit, potkával mnoho svých spolužáků. Někteří z nich měli, stejně jako původně on, rande. Členy BA, kteří se k němu hlásili, zdravil pokývnutím hlavy nebo drobným úsměvem. Trochu mu zvedlo náladu, že alespoň někdo bude mít dnešní den příjemný, když už on měl tak děsnou smůlu.

V dálce zahlédl Malfoye, jak se úplně sám plahočí vesnicí. Bez svých goril, vypadal mnohem víc jako obyčejný člověk. Dlouhý světle šedý kabát s modrými výšivkami měl mokrý, stejně jako kožešinovou čapku. Vypadal ztracený ve svých vlastních myšlenkách, když se takhle bezcílně toulal ulicemi.

Harry nad ním mávnul rukou. Nechtěl si kazit den ještě víc. Konfrontovat Malfoyovo podivné chování mohl i jindy. Vzal za kliku nejznámější hospody v okolí a vešel do příjemného tepla prosyceného vůní pečeného masa.

----------------------------------------------------------------------------

Draco nevěděl, že je pozorován. Procházel se sem tam vesnicí, aniž by se někde zastavil. Své spolužáky setřásl už ráno. Na snídani byl tak nevrlý, že odradil dokonce i jindy velmi houževnatou Pansy. Ta nakonec uraženě odešla s Blaisem, který byl z takového vývoje situace více než nadšený. Odpálkovat Crabbea a Goyla už byla hračka. Stačilo jim dát jasně najevo, že o jejich přítomnost nestojí a že se mají jít radši podívat na nové cukrovinky v Medovém ráji. Chtěl být sám se svými vlastními myšlenkami. S myšlenkami na jednoho konkrétního čaroděje.

Kráčel, kam ho nohy nesly. Sešel z hlavní cesty kolem Taškářových žertovných čarodějných kejklí a pokračoval dál úzkou postranní uličkou, až se dostal k hostinci U Prasečí hlavy. Samotného ho překvapilo, jak daleko se dostal. Ještě větším šokem pro něj bylo, když se před ním ozval hlas toho, který okupoval jeho myšlenky.

„Dobrý den, pane Malfoy, jaká náhoda," usmál se zeširoka Charlie stojící u vchodu do lokálu. Měl na sobě opět svůj cihlově zbarvený kabát s hnědou kožešinou u krku, který na něm Draco tolik obdivoval. Na hlavě měl zimní čepici ladící ke kabátu, stejně jako rukavice. Velmi mu to slušelo.

„Dobrý den, pane," pozdravil slušně. Od školního trestu, který spolu strávili v kabinetu, spolu nemluvili jindy, než ve třídě plné spolužáků. A to už byly dva mučivě dlouhé týdny. Charlie se zkoumavě rozhlédl za Dracova záda, obočí se mu mírně nakrabatilo. „Kdepak je váš doprovod?" zeptal se se zájmem. 

Blonďatý student s sebou nepohodlně zavrtěl. „Nemám žádný doprovod, jsem tu sám," odsekl. Přišlo mu, že si o něm teď bude profesor myslet, že není schopen najít si ani nikoho na valentýnské rande. Přitom on si mohl vybírat! Nejedna čarodějka nebo kouzelník se snažili o jeho pozornost. Zvali ho právě na tuto sobotu do Prasinek, aby spolu mohli strávit svátek zamilovaných. Ale on je všechny odmítl! Nechtěl jít na rande s nikým jiným, než s kouzelníkem, který právě stál před ním.

„Ach tak," pokýval Charlie hlavou, „ zdá se, že ztráta ostatních je mým ziskem. Nechtěl byste zajít dovnitř na jeden máslový ležák?" Ramenem trhnul směrem k hospodě. Draco na něj vytřeštil oči. Nebyl si jistý, jestli slyší dobře. Opravdu ho Charlie právě pozval na drink? Doufal, že se nečervená. Malfoyové se nečervenají. Jeho profesor péče o kouzelné tvory mu galantně otevřel dveře do nálevny a počkal, až vejde první. Odpoledne se konečně začínalo vyvíjet slibně.

I ve druhém kouzelníkovi se hromadilo mnoho protikladných pocitů. Charlie sám sebe nepoznával. Otevřeně flirtoval se svým studentem! Tohle bylo velmi špatné, věděl, že by se měl začít krotit, nebo situace nedopadne dobře. Problém byl, že se mu nelíbilo jen Dracovo tělo (které bylo opravdu k nakousnutí), ale i jeho brilantní mysl. Mladý aristokrat byl více než chytrý, to poznal Charlie hned, jak s ním poprvé mluvil. Byla velká škoda, že ho jeho výchova a svazující společenské konvence nenechaly vyrůst v úžasného člověka, kterým by mohl být. A kterého v něm Charlie viděl.

Draco se příliš schovával za chladnou zdí povýšenosti, než aby dal najevo své skutečné já. Bylo to pro něj pohodlné, známé. Od mala byl očividně veden svým zlotřilým otcem k tomu, aby se k ostatním choval jako k póvlu. Draco, ale nebyl Lucius. Byl to mladý student, který byl přesně v tom správném věku, kdy mohl získat správné životní hodnoty. Takové, které by z něj udělaly ještě lepšího člověka, než jakým už v Charlieho očích byl.

Každou vyučovací hodinu pátých ročníků, se mladý Weasley musel držet, aby svému tajnému favoritovi nedal další trest, který by s ním mohl trávit o samotě. Aby se mohl dívat z větší blízkosti do jeho krásných očí připomínající rozteklé stříbro, aby se mohl nenápadně dotknout jeho jemné kůže, nebo si poslechnout o tom, jaký má názor na zbytek knihy, kterou mu zapůjčil. Držel se zpátky, jak jen to bylo možné, ale Draco mu dnes přišel sám přímo do cesty. Bez kumpánů a co bylo ještě víc překvapivé, bez rande po boku. Pozvání na drink z něj vyletělo rychlostí Zlatonky, ani se nad tím nestačil zamyslet. A blonďák s tím nejrozkošnějším ruměncem na tváři přijal.

Uvnitř hostince Draco nezvládl nedat najevo své znechucení. Lokál byl spíše špinavá špeluňka než seriózní podnik. Kysele to tam smrdělo a dovnitř do místnosti nepronikalo skrz zaprášená arkýřová okna prakticky žádné světlo. Krátké oharky svíček na hrubých dřevěných stolech moc nepomáhaly. Kdyby přímo za jeho zády nestál Charlie, už by byl na půl cesty k hlavní ulici, co nejdál od téhle zaneřáděné díry. Jenže zrzek se na něj zezadu mírně natiskl a popostrčil ho více dovnitř. I když se mu tohle místo k smrti protivilo, vidina stráveného času s objektem jeho zájmu byla silnější.

„Posaďte se třeba támhle do rohu, hned jsem zpět," prohodil starší mladík a vyrazil k pultu, za kterým obsluhoval nevrlý stařík s dlouhými šedými vlasy a vousy. Za chvíli se vrátil se dvěma lahvemi máslového ležáku. Lahve byly ulepené, ale představa, jak v takovém podniku asi vypadají sklenice, donutila Draca, aby žádný pohárek nevyžadoval. 

„Na zdraví!" přiťukli si nesměle.

Konverzace ze začátku trochu vázla, ale jen co se začali bavit o famfrpálu, nebyli k zastavení. Probrali všechny oblíbené týmy, nejnovější dresy Puddlemerských spojenců a pomluvili rozhodčí, kteří pískali poslední zápas Pýchy Portree proti Wimbournským vosám. Pak bez větších problémů přešli na téma Bradavického famfrpálového programu a ke škole obecně. Draco se čím dál tím víc uvolňoval. Mluvit s Charliem se zdálo najednou stejně snadné, jako dýchání. Tady v té nejšpinavější místnosti, v jaké se kdy nacházel, je nesvazovala jejich příjmení, ani sociální postavení. Byli jenom dva kouzelníci, kteří si zašli na máslový ležák.

Teprve když koutkem oka zahlédl hodiny na zdi, došlo mu, jak dlouho už spolu hovořili. Zbývalo jen posledních pár minut, než měli být všichni studenti zpět v Bradavicích. Draco s sebou škubnul a urychleně se začal oblékat. „Musím jít," zadrmolil. „Už takhle přijdu pozdě."

Charlie naštěstí pochopil a také na sebe začal nandávat své svršky. „Doprovodím vás. Nikdo vám nevynadá, když vás bude doprovázet jeden z kantorů." Draco se na něj poplašeně podíval. Co kdyby je někdo viděl? Už tohle jejich setkání bylo více než riskantní.

„Ne!" řekl rázněji, než zamýšlel. Charlie se přestal oblékat. Nastalo rozpačité ticho. „To je dobrý, nemusíte o mě mít starost," utrousil blonďák už mírněji. Situaci už ale nezachránil.

„Samozřejmě, máte pravdu. Šťastnou cestu do Bradavic, pane Malfoy," popřál mu neutrálně Charlie. 

Draco se zastyděl, ale neměl v plánu své chování vysvětlovat. „Děkuji za pití. Nashle, pane profesore," řekl Zmijozel a vyběhl do tmy. Slunce v tuto roční dobu zapadalo až nepříjemně brzy.

Cestou do kopce ke škole přemýšlel o tom, co se vlastně tohle odpoledne stalo. Charlie s ním strávil Valentýn! Teď už věděl najisto, že se červená. Čas s ním byl tak skvělý. Mohli si povídat o čem chtěli a nic je nesvazovalo. Plný adrenalinu vyšel až k ochranné bariéře. U brány školy naštěstí hlídkoval Filch, s kterým byl zadobře, takže žádný problém za svůj pozdní příchod neměl.

Štvalo ho, že si neměl s kým promluvit o tom, co se mu v životě dělo. Na hradě nebyl nikdo, kdo by si vyslechl jeho stesky a pochopil ho. Jen málokdo věděl o jeho orientaci. A málokdo by pochopil, že zamilovanost do učitele péče o kouzelné tvory byla v jeho případě mnohem komplikovanější, než jen tabuizovaný vztah žák-učitel. Charlie byl Weasley, člen Řádu, zastánce světla a on...byl Malfoy s otcem, který měl vytetovaného hada s lebkou na levém předloktí.

V tu chvíli mu došlo, že v Bradavicích byl jeden člověk, kterému se mohl svěřit. Někdo, kdo ho sice vyplísní za neuvážené city, ale nevyžene ho. Rychle se vydal dolů do sklepení.

„Ťuk, ťuk!" zaklepal o několik minut později na obraz chránící vchodové dveře do bytu hlavy Zmijozelu. Nebyl si zcela jistý, jestli dělá správně, ale také věděl, že jestli ho někdo vyslechne a dá mu konstruktivní radu, bude to jeho kmotr. Že je Severus hoden jeho důvěry dokázal tím, že se otci nezmínil o tom, že ho před několika měsíci načapal v mileneckém objetí s jiným klukem. Kdyby to býval udělal, už by tady dnes Draco nestál. Otec by ho potrestal tak, jak si neuměl představit ani v nejděsivějších snech. Poté by ho nejspíš nechal někde „přeučit" na heterosexuála a stříhal by metr do dne jeho sedmnáctých narozenin, kdy by ho oženil s první dědičkou významného kouzelnického rodu, kterou by sehnal.

„Ťuk, ťuk," zkusil to znovu, ale opět neúspěšně. Salazar Zmijozel na něj hleděl s výrazem ,Že se vůbec snažíš' na povýšené tváři. Kolem jeho nohou se plazil velký had. Draco z doslechu znal jen jednoho hada, který by se svou velikostí mohl rovnat tomu namalovanému a rozhodně z něj neměl dobrý pocit.

Nakonec své snažení vzdal a vyrazil směrem ke zmijozelské koleji. Když by měl štěstí, mohl by být ještě chvíli v pokoji sám. Štvalo ho, že neměl možnost si se Severusem promluvit, ale v duchu si představoval, na jaké hrozné valentýnské randě plné klišé ho Abbolison nejspíš donutila jít. Určitě se teď seděli v nějaké předražené restauraci plné tokajících párů, nechali se osvětlovat tisícem laciných vonných svíček a jedli jídlo z předpřipraveného menu, které ani jednomu nechutnalo, ale stížnosti se šéfkuchaři na svatého Valentýna posílat prostě nedaly. Úplně viděl svého kmotra, jak se snaží udržet vztek na uzdě, aby všechny kolem sebe, včetně Abbolison neproklel. Nejspíš prožíval čirá muka, a proto neměl čas poslouchat výlevy svého kmotřence.

Ano, pomyslel si škodolibě Draco, Severus teď určitě někde trpí jako zvíře.

Tahle kapitola mě tak strašně bavila psát! Moc jsem si ji užila. Co na ni říkáte vy? Jaký je váš názor na Cho Changovou? A na Charlieho s Dracem?