Drazí čtenáři, doufám, že vás všechny neodradila předešlá Severusova OOC kapitola. Dodnes si nejsem jistá, zda jsem to nepřehnala, na druhou stranu hrdý a nepřístupný Zmijozel se málokdy změní, pokud není na úplném dně. A Severus změnu nutně potřeboval. V rámci oslavy 6000 přečtení dnes vydávám jednu extra dlouhou kapitolu, užijte si ji!

Několik následujících dní se Severus utápěl v sebelítosti, což vyřešil velmi Snapeovsky. Své ženě se vyhýbal, do Velké síně nechodil a v hodinách byl opět k smrti nesnesitelný, jako za starých časů.

První noc přespal v ředitelně na gauči, další dny využil jeden z hostinských pokojů, které byly v Bradavicích k dispozici. Do sklepního bytu nevkročil.

Události posledního setkání s Temným pánem na něj tvrdě dolehly. Od Lilyiny smrti se necítil tak mizerně, zraněně a sám. Po své slabé chvilce, jak tomu sám ve své mysli říkal, se uzavřel do své nitrobrany a snažil se zamezit všem otravným citům, aby opět vyplavaly na povrch. Přesto zauvažoval nad tím, že by možná stálo za pokus, mít ještě jeden objektivní pohled na věc.

Toto východisko našel nakonec u Lupina, kterému se o víkendu neplánovaně nastěhoval do bytu. Adresu znal, všichni v Řádu byli obeznámení o místech, která byla jejich aktuálním bydlištěm. Remus bral Severusův příchod se stoickým klidem. Svými vlkodlačími instinkty vytušil, jak moc je právě teď potřebný. Nabídl proto svůj ne úplně prvotřídně vybavený byt k dispozici, naštěstí Severus nevyžadoval komfort. Remus nebyl zvyklý na návštěvy, a snažil se seč mohl, aby se Severus cítil pohodlně, ale jeho snahy nebyly nijak oceněny.

Celý páteční večer Severus mlčel. Seděl na sešlém hnědém gauči z bazaru a pozoroval plameny v krbu. Přemýšlel. Nebyl právě svěřovací typ. Vlastně kromě Albuse už roky nesvěřil jiné lidské bytosti cokoliv osobního. Rozhovor s Lupinem před několika týdny o tom, že manželství s Abbolison má trhliny, byl první takový rozhovor po letech. A teď, když se krize prohloubila, vyhledal tu samou osobu znovu.

Teprve v sobotu večer se po celém dni, kdy do něj Remus sotva dostal nějaké jídlo, lektvarista konečně rozmluvil. O celém incidentu, pocitu viny, o tom, jak všechno zkazil – opět. Nový vlkodlačí přítel ho pozorně vyslechl. Poplácával ho po rameni a nenápadně mu čas od času přistrčil jednou whiskey, podruhé vodu a tak stále dokola, než ho nechal vyčerpaného a opilého usnout na gauči. V neděli, zatímco Severus seděl znovu pro velký úspěch tiše před krbem, se Remus zvedl, vyšel z bytu a z nedaleké uličky se přemístil k Bradavicím. Jestli měl Severusovi nějak pomoci, musel si promluvit s Abbolison, aby mu popsala celý zážitek i ze svého úhlu pohledu.

Tento rozhovor se stal jedním z nejbizarnějších v celém jeho životě.

Dveře od sklepení mu otevřel zaprášený a udýchaný domácí skřítek, který po vyzvání, aby host vešel, utíkal hezky rychle zpět k přidělené práci. Byt, do kterého vlkodlak vešel, se snad nemohl více lišit od toho, který znal. Podle udýchanosti skřítka předpokládal, že byt bude prázdný, protože se Abbolison rozhodla odstěhovat, případně rozmlácený, protože si siréna vybila svůj vztek na nevinném nábytku. Neměla by však co použít, protože v bytě, tedy alespoň v jeho obývací části, nebylo téměř nic. Více než deset skřítků běhalo sem a tam, strhávalo starý koberec, balilo několik největších zbývajících kusů nábytku do igelitu nebo odnášelo poslední maličkosti pryč z dosahu.

Ze dveří do Severusovy ložnice vyšla ta, kterou hledal. Očekával pláč, vztek, hysterii, hroutící se trosku. Abbolison ho místo toho přivítala s drobným úsměvem a s oznámením, že na něj bohužel nebude mít moc času, protože vybírá vhodné tapety do obývacího pokoje. Usadila ho na sedačku, obalenou do igelitu, aby se nezamazala od špíny z rekonstrukce. Jak nahlas poznamenala, nejradši by ten igelit strhala a nechala ten děsný kus hnědé odpornosti, aby odešel do věčných lovišť, jenže Severus by se rozčiloval. Zdvořile Remusovi nabídla čaj a domácí italské cannoli.

Remus si ženu před sebou pořádně prohlédl. Nebyla ve své kůži, to bylo na první pohled znát. Byla ten typ člověka, který byl přehnaně aktivní v době, kdy nechtěl myslet na palčivý problém. Nevypadala ale jako traumatizovaná oběť. Že by reakce na prožitý stres měla přijít až později?

„Pověz mi, je u tebe?" zeptala se se špatně skrývanou nadějí v hlase. Tuto informaci jí mohl poskytnout. Znatelně se jí ulevilo. Opřela si hlavu do opěrky, zavřela modré oči, na chvíli si dopřála klid. Remus se cítil čím dál tím víc zmatený.

„Uff, tak to je dobře. Dělám si o něj vážně starosti." Tohle byla jeho příležitost vyjasnit si situaci.

„Řekneš mi, prosím, co se stalo? Potřeboval bych slyšet i tvoji verzi," požádal zdvořile. Nechtěl ji rozrušovat, ale aby pomohl Severusovi, musel vědět, kolik škody bylo napácháno. Abbolison však popisovala událost, která se od té Severusovy lišila jako noc a den. Remus na chvilku uvažoval o tom, jestli oba mluví o tom samém večeru.

Setkání s Voldemortem se jí příčilo (komu také ne?), ale samotný sexuální akt nepopsala jako znásilnění. Z jejího vyprávění to spíš znělo, jako by popisovala hodně mizerný manželský sex, který proběhl v poklidu domova v manželské posteli. Bylo to rychlé, nezáživné, neuspokojivé. Obecenstvo ji nešokovalo, vždyť Voldemort nebyl podle jejích slov nic jiného než perverzní parchant.

„Vy Angličané jste hrozně staromódní. Z toho co jsem pochopila ze Severusových omluv díky svým schopnostem, se mu příčí především dvě věci. Zaprvé, že nám bylo přikázáno mít sex, což on považuje za mé znásilnění, přestože jsme byli donuceni oba. A zadruhé ho trápí to, že šlo o veřejnou záležitost," řekla uvážlivě a zamíchala si svůj donesený čaj lžičkou.

„Za to první nemůže. Nemohl Temného pána odmítnout, tím by nám oběma podepsal rozsudek smrti, takže ho z ničeho neviním. A to druhé mě nikterak netrápí. Já už sex na veřejnosti měla. To je vždycky zajímavá zkušenost, třeba jednou šlo o párty, kde...Ehm...Ale to sem nepatří," odkašlala si s ruměncem ve tváři.

Lupin na ni nepokrytě zíral. Čaj nepil, dokonce si ani nenabídl italský dezert, přestože byl posypaný silnou vrstvou nasekané tmavé čokolády. Jen se snažil dát dohromady, co se to tu vlastně stalo. Jedno bylo jisté, musel za Severusem, aby se ho pokusil přesvědčit, že situace není taková, jak se zdá.

„Naše manželství není v žádném případě ideální," povzdechla si Abbolison a rukou si prohrábla vlasy, „ale Severus je můj Fatum Magnus. Věřím mu. On mi nechce ublížit, jenom dlouho nedokázal smířit s mojí přítomností ve svém životě. Občas se chová jako naprosto zabedněný idiot. Ale pak se na mě podívá těma svýma černýma očima, promluví tím nejnádhernějším hlasem na celém světě a já mu odpustím i to jeho hulvátské chování."

Uchechtla se nad nějakou zábavnou myšlenkou nebo snad vzpomínkou. „Nikdy jsem nechápala své rodiče, nedokázala jsem rozluštit jejich způsob komunikace. Nebylo mi jasné, jak může mít papá na mamma takový vliv. To sirény by měly být ty silné! Ale teď," sama nad sebou kroutila hlavou, „teď už to chápu. Můj Vyvolený dělá to samé se mnou. Nakonec bude jedno, jak hloupě se chová, stejně bude už navždy středobodem mého vesmíru."

Když se s Remusem loučila, po objetí se mu zadívala do nažloutných očí. „Severuse to velmi zasáhlo. Trápí se kvůli mně, cítím to přes naše spojení. Vysvětli mu, prosím, že k tomu není žádný důvod! Ať jde domů...," povzdechla si ustaraně.

Odtáhla se, než si překřížila ruce na prsou. „Koneckonců chci co nejdřív začít s pořádnou rekonstrukcí bytu. Rozhodla jsem se! Už nebudu dál čekat. Vyřiď mu, že se uskuteční, ať tady bude nebo nebude. A pak ať nenadává, že se nepodílel na výběru nového koberce," dodala již svým klasickým břitkým sebevědomým tónem a povýšeným úsměvem, který často mívají rozmazlené princezny.

-------------------

Po odchodu Lupina seděl Severus dál na tom nejnepohodlnějším gauči, který kdy svět stvořil. Přemýšlel o své ženě, stejně jako každou minutu posledních dní. Její chování, které předvedla v ředitelně, když ji viděl naposledy, mu vůbec nešlo na rozum. Měla by právo ho trestat, místo toho to celé odmáchla pohybem ruky, jako nepodstatnou záležitost. Věděl, že si nezaslouží její odpuštění, rozhodně ne tak snadno.

On sám by nikdy nikomu neodpustil, kdyby ho někdo na veřejnosti tak moc ponížil a zneužil. Roky veřejně trpěl kvůli Blackovi. A nesmířil se s potupnými kousky Pobertů dodnes. Jen okrajově vnímal, když se Remus do bytu vrátil a namísto něj přiživil skomírající oheň v krbu.

„Je v Bradavicích?" zeptal se bez úvodu. Předpokládal, že ne. Teď už si nejspíš vybalovala svou garderobu na Ponteneru.

„Ano, je. Mluvil jsem s ní," potvrdil Lupin mírně.

Remus si už cestou domů důkladně promýšlel, jak svého kolegu z Řádu dostat zpátky domů. Jeden nápad měl. Nebyl úplně férový, ale předpokládal, že bude účinný. Pobertovská stránka se ani po letech nedala zapřít. Usmál se trochu do svého přičarovaného šálku s čajem, což Severus nemohl vidět.

„Dám ti solidní důvod, proč vyrazit hned do Bradavic," prohodil s hranou vážností. Rozhodl se vytáhnout z rukávu svůj hlavní trumf. „Abbolison se rozhodla pro nějaký drastický krok. Váš byt právě vypadá, jako kdyby vás vykradli." 

Černovlasá hlava vystřelila vzhůru. „Stěhuje se?" vydechl. Bylo to pro něj jediná logická varianta. Předpokládal, že to udělá, ale poslední nitka naděje, že by ho nemusela opustit, byla napjatá k prasknutí.

Teď už se Remus vyloženě bavil. Věděl totiž, že takhle bude Severus na cestě do Bradavic během několika vteřin. „To nevím. Většina nábytku je pryč, seděl jsem s ní na gauči, který už byl potažen igelitem. Dokonce bylo pryč mnoho dalších věcí, třeba knihovna zela prázdnotou..."

Severus teď měl v inkoustově černých očích nepokrytou hrůzu. „To ne..." vydechl zděšeně. 

„Ano," pokýval Remus hlavou. Přesně jak předpokládal, Zmijozel prudce vstal a chystal se vrátit do Bradavic nejkratší možnou cestou. Knihy zabraly, přesně, jak předpokládal. Na Severuse platily knihy už od studií v Bradavicích, to si moc dobře pamatoval.

„Počkej Severusi, měl by ses alespoň upravit, než za ní půjdeš! Teď to nemyslím zle, ale vypadáš hrozně. Nechceš si dát nejdřív sprchu a pak teprve vyrazit?" navrhl. Věděl, že to druhý kouzelník odmítne, ale bylo by podezřelé, kdyby ho jen tak vypoklonkoval ven.

Severus ho odmávl rukou. „Na to není čas. Rozhodla se pro velký krok, ona je taková. Jestli je pryč nábytek, Merline...Musím jít!" Tak rychle jak byl jen schopen, na sebe hodil černý kabát, ve kterém přišel. Ještě před odchodem se otočil k Remusovi. Na obličeji měl opět svou imaginární neprostupnou masku, ale rychlé kmitnutí očima k zemi prozradilo rozpaky. „Děkuji ti. Tvá pomoc byla...přínosná."

Stiskli si ruce. „Není zač, Severusi, od toho přátelé jsou," řekl Remus pevně. Vedoucí zmijozelské koleje na chvíli zaváhal, než přikývnutím stvrdil vlkodlakova slova. Tím se mezi tyto dva kouzelníky definitivně vmísilo slovo „přátelé".

Zanedlouho už Severus kráčel do svého sklepního bytu. Jeho mysl si pohrávala se všemi možnými představami, co jej v jeho domově čeká. Doufal, že jí ta necelá hodina nestačila na spakování všech věcí, které si k němu navezla.

V duchu sprostě zaklel. Měl svému strachu čelit a přijmout trest z rukou Abbolison, ať už by byl jakýkoliv. Svou nepřítomností jí nahrál do karet, takže jeho trestem bude kromě výčitek, i byt vzhůru nohama. Nebo hůř prázdný byt bez manželky. Když se před několika měsíci oženil, bral své manželství jen jako narušení svého pohodlí a soukromí. Teprve později mu začalo docházet, že svatbou s Lisou bylo ukončeno jeho dlouhé období bolestivé samoty. Že měl konečně někoho, kdo na něj doma čekal s úsměvem na tváři a vždy brilantní odpovědí na jeho sarkastické poznámky.

Rychlým krokem prošel okolo vstupu do zmijozelské koleje a mířil dál ke svým soukromým pokojům. Sám sobě musel připustit, že Lisino balení věcí, nebylo jediným důvodem jeho náhlého návratu, ale i touha všechno konečně vyjasnit a vyřešit. Ať si o něm společnost myslela cokoliv, on se nepovažoval za zbabělce. I když si to musel čas od času připomenout.

Necítil se příliš odvážně, když po několika dnech uprchlictví překročil práh svého domova. Realita byla mnohem horší, než všechny jeho představy. Takhle prázdný nebyl jeho apartmán snad ani, když se do něj před lety sám poprvé nastěhoval. Nábytek byl až na gauč, jeho pracovní stůl s židlí a vestavěnou knihovnou pryč. Jeho knihy byly pryč. Jeho pečlivě katalogizované a seřazené poklady zmizely!

Svým příchodem přilákal Abbolison do obývacího pokoje. Měla na sobě černé šaty z Pontenera. Jedny z těch nejprostších, které vlastnila. Své krásné modré vlasy měla stažené do uzlu, jaký na ní ještě nikdy neviděl. Severusovi se vůbec nelíbil. Byl příliš praktický. Abbolison nosila složité slušivé účesy, tohle k ní nesedělo.

Tolik ho vykolejilo, jak dnes vypadala, že ani nestihl zpracovat fakt, že před ním opravdu stojí a nikam neodešla. Lisa problém neměla a rovnou se do nezvedeného manžela pustila. „Severusi Tobiasi Snape, ty jsi takový tykvoň!" zahlásila a bojovně vystrčila bradu. „Normálně bych tak sprostou nadávku nepoužila, ale ty si ji dnes definitivně zasloužíš!"

V první chvíli lektvarista vůbec nepochopil, že se jedná o nadávku. Tykvoni byli drobní kouzelní živočichové s dlouhou chundelatou srstí připomínající mývaly, kteří se živili především zkvašenými listy štěstěnky podlézavé. Látky, které zkvašené štěstěnky produkovaly, mámily tykvoňům jejich smysly, takže bylo možné poměrně často vidět, jak najedený tykvoň padá oblouzněně ze stromu na zem. Obecně vzato byli považováni za líné a natouplé tvory, ale Severus ještě nikdy neslyšel, že by někdo jejich jméno použil jako nadávku. Nicméně se pokusil vypadat zkroušeně, protože Abbolison očekávala reakci. Podle jeho názoru ho mohla označit daleko hůř.

„Jak jsi mohl jen tak odejít? Co sis myslel? Jsme manželé, Severusi, měli bychom problémům čelit společně, ale ty mě k sobě vůbec nepustíš! Vím, že se trápíš kvůli tomu, co se stalo, ale já nepovažuji za správné, že ses rozhodl uzavřít místo toho, abychom si promluvili."

Severus zvedl hlavu. Když se na Abbolison podíval, zalilo se jeho srdce teplem, že manželka před ním byla pořád tou samou ženou, jakou poznal na ostrově. Prudkou, upřímnou a neuvěřitelně silnou sirénou. Ani představení Temnému pánovi ji nemohlo zastavit.

Jestli někdy nastal okamžik, kdy bylo nutné jít s kůží na trh, bylo to teď. A on to věděl.

„Omlouvám se," řekl mírně. „Nechoval jsem se k tobě fér. A po setkání s..." Raději se označení svého bývalého mistra vyhnul. „...po setkání jsem tu pro tebe nebyl, když jsi mě potřebovala. Mé chování nebylo adekvátní." Dal do těch slov všechno, co cítil. Co si za těch několik posledních dní uvědomil. Věděl, že ona to uslyší. Že rozklíčuje svou magií vše, co jí chtěl sdělit, ale na co ani jeho rozsáhlá slovní zásoba nestačila.

Zavřela oči, zhluboka nasála vzduch nosem a dlouze vydechla pusou. Pak své modré studánky otevřela. Už jen z toho pohledu poznal, že teď přišel moment pravdy. „Nechoval ses ke mně hezky už od mého nastěhování. A já pevně věřím, že se to ode dneška změní. Komu jinému bys měl říct, když tě něco trápí, než mně? Na tom budeš muset zapracovat." Opatrně přitakal. V tomto ohledu mohl projevit více snahy. Lisa mezitím rozhodila ruce a předvedla mu prázdnou místnost. „Navíc mi dáš možnost pokračovat v předělávání našeho bytu. Je to naše společné bydlení a já se tu chci cítit dobře. Jak vidíš, už jsem začala!"

Severusovi spadl ze srdce velký balvan. Tak proto bylo všechno pryč, nábytek skončil zabalený v igelitu a všechny viditelné plochy pokrývala slušná vrstva prachu. Nestěhovala se. Rekonstruovala jejich domov tak, jak už dříve mnohokrát požadovala.

Bylo podlé chtít po něm schválení něčeho, s čím ze srdce nesouhlasil. Bylo to vyděračské a oba to věděli, ale v manželství se Zmijozelem bylo často nutné být do jisté míry vypočítavý. Nicméně Severusovi bylo jasné, že to jsou podmínky, za kterých bude mít jejich vztah možnost přežít. Odevzdaně se ušklíbl. „Zajisté. Jen bych na úvod rád věděl, kde jsou mé knihy?"

Abbolison se zahleděla na prázdné police knihovny s překvapením někoho, kdo si právě teď všiml, že stovky svazků zmizely neznámo kam. „No ano, kde jen mohou být? Nejspíš jsou všechny ukradeny, rozprodány nebo dokonce zničeny...ale počkej," přerušila sama sebe a hraně si přiložila hřbet ruky o čelo, jako by byla těsně před pádem do mdlob, „to by se přeci nemohlo stát, protože Někdo použil na všechny své knihy mnoho bezpečnostních kouzel. Takže se možná spíše stalo to, že jsem požádala madam Pinceovou a její zkušené skřítky z knihovny, aby mi pomohli pečlivě založit každou jednotlivou knihu do bezpečí. A možná jsem nechala prozatím vyklidit nepoužívanou místnost vedle tvého kabinetu a všechny je tam uschovala. Ale jenom možná." 

Usmála se a vyrazila k němu. Vzala ho za ruce. Propletl si s ní prsty a přitáhl si ji blíž. Navzájem se dívali do očí. V hlubinách její modři už zase svítilo neposedné světélko, které znal.

„Slib mi, že předělání bytu necháš na mně a já ti na oplátku slíbím, že se budu držet při zemi," řekla.

I když věděl, že strká hlavu do oprátky, nemohl jinak. „Slibuji."