Byl to už měsíc, co měli v Bradavicích nového učitele péče o kouzelné tvory. Mladý profesor si za tu dobu prošel šesti inspekcemi od vrchní vyšetřovatelky, než ho vzala na milost a přestala ho nutit jí zasílat pedagogický plán na každou vyučující hodinu zvlášť.

Hodina péče, která čekala studenty Zmijozelu a Nebelvíru dnes, byla netypicky situovaná uvnitř hradu. Profesor Weasley si vyžádal jednu z méně využívaných učeben ve druhém patře. Nebylo to proto, že by byla zrovna tato učebna něčím speciální sama o sobě, pouze se nacházela blízko profesorova soukromého bytu a nový pedagog si chtěl po konci druhého vyučovacího bloku na chvíli dáchnout, protože ve třetím bloku neučil. To však studenti nemohli tušit. Byli jen vzrušení z toho, že se dnešní hodina odehrávala na jiném místě než jindy.

Uprostřed velmi světlé učebny s velkými okny v kamenných zdech stála mohutná nádrž plná čiré vody, podepřená ze stran čtyřmi mohutnými dřevěnými kůly. Plavalo v ní asi tucet světle zelených, rohatých, vodních démonů. Vztekle naráželi svými malými tělíčky do průhledného skla akvária a cenili zoubky ostré jako jehličky.

Charlie nejprve začal s výkladem o ďasovcích, poté se zeptal na několik otázek. Dnes překvapivě exceloval především Harry, který už měl s těmito potvorami tu čest se setkat. Byli to právě oni, kteří ho málem utopili v jezeře při jeho druhém úkolu v Turnaji tří kouzelníků. Za své vědomosti si nakonec vysloužil deset bodů pro svou kolej.

„Nadržuje jim", sykl tiše Hilgard postávající mezi Theodorem Nottem a Draco Malfoyem. Oba dva další Zmijozelové přitakali. Draco se ale více než na závist kvůli bodům soustředil na jejich učitele. Mohl na něm oči nechat, stejně jako na každé hodině za poslední měsíc. Pomalu ale jistě se začínal smiřovat s tím, že tohle pobláznění ho jen tak nepřejde, což byl pořádný malér, protože nejen že byl Charlie jeho učitel, ale navíc byl Weasley, takže pravděpodobně i člen Řádu, stejně jako celá jeho pošahaná famílie. Jenže si nemohl pomoct. Dnes byl profesor péče o kouzelné tvory z jeho pohledu přímo ztělesněním přitažlivosti. Byl uvolněný, usměvavý, měl vytažené rukávy, takže odhaloval své namakané ruce a působil tak sebejistě, jak jen někdo v jeho věku může být. Blonďáček měl co dělat, aby nezačal slintat.

Zasněné pozorování mu zkazil učitelův mladší bratr, který se opodál bavil s Potterem a Thomasem. Jejich rozhovor nešlo přeslechnout. „Já vám říkám, že je nějakej divnej," hlásil zrovna zrzavý trouba. „Za celý leden neměl ani jednou kecy o Charliem, ani o tom, že je můj bratr. Nejspíš vymýšlí nějakej podraz." Všichni tři studenti Nebelvíru se otočili k Dracově skupině. Nejspíš si říkali, jak strašně jsou nenápadní. Draco jen protočil oči. Býval by to nechal plavat, kdyby se k němu nenahnul Theodor. „Má recht, jeho bratr tu učí už měsíc a my mu to zatím nedali vůbec sežrat. Vždyť jim ten zrzavej svalnatec nadržuje a my s tím nic neděláme," rozčiloval se. Draco chápal, že si Theodor myslel, že je v právu. Kdyby šlo o kohokoliv jiného, byl by nejspíš první, kdo by vymýšlel nějaký způsob, jak se Nebelvírovi pomstít za fakt že jeho nebo její bratr učí na škole. Jenže tady šlo Charlieho. Úžasného Charlieho, který měl tu smůlu, že mu Merlin seslal hrozné příjmení a stovku děsných sourozenců k tomu.

„Co zrovna ty chceš dělat? Vždyť máš mít ještě devět dní trestů od McGonagallky." Theodor si znechuceně odfrknul. „Za to tentokrát nemůže ta stará krůta, ale Snapeová. Profesor Snape je z ní úplně mimo, měls je v tom kabinetu vidět. Jak na sebe zírali!" Draco už Theodora dál neposlouchal. Slyšel tu samou historku pořád dokola a dokola, takže konec už znal. Navíc neměl náladu na pomluvy, že jeho kmotr zrazuje svou vlastní kolej. Nott ho dost překvapil, když zakončil své stížnosti jinak než obvykle. „Já sice trest mám, ale ty ne," pravil. Dva blonďáci se navzájem propalovali pohledem. Theodor na Draca apeloval, aby Ronaldovi nějak zatopil. Takhle otevřená výzva se neodmítala. Ale jak to provést?

Příležitost se nakonec naskytla. Draco nechtěl pošpinit svou pověst zmijozelského prince, který z duše nenávidí nebelvírské, a proto si počkal na správný okamžik, kdy se zrzavý poděs snažil zachytit obrys jednoho z ďasovců na svůj skicák a uzmul mu jeho hůlku, kterou si Weasley nechal vyčuhovat ze zadní kapsy. Použil na kouzelný proutek Wingardium leviosa a chystal se ho poslat do vodní nádrže k už tak dost naštvaným malým démonům, když mu na rameni přistála něčí ruka a pevně jej stiskla.

„Obávám se, že vám musím na dnešní večer udělit školní trest," povzdechl si nahlas Charlie, aby dal jasně najevo, jam moc je ze studentova chování zklamaný. „A...ale!" pokusil se odporovat Zmijozel. Ostrý pohled hnědých očí mu však vycucl všechen vzduch z plic, takže se nezmohl na velké protesty. Nakonec jen pohodil rameny na znamení toho, že je mu úplně jedno, jestli dostane školní trest nebo ne. Nad takovými věcmi byl zmijozelský princ povznesen. Charlie sebral hůlku svého bratra a vyrazil mu ji vrátit.

„Co se stalo, Draco?" vyptávala se Pansy hned, jakmile se Charlie dostatečně vzdálil. Oči měla navrch hlavy. Její šedooký princ byl právě potrestán. A určitě nespravedlivě. Draco byl v jejích očích příliš dokonalý na to, aby bylo nutné ho za cokoliv potrestat. Nenávistně se ohlédla po jejich profesorovi, který se vybavoval s tím tupcem Longbottomem, jako by ani nezničil jejímu drahouškovi večer.

Draco jen bez zájmu pokrčil rameny. „Nic se nestalo, prostě si chtěl najít nějaký důvod, aby mi mohl dát trest. Koneckonců je to Weasley," vysvětlil situaci po svém, což spolužáci přijali bez námitek. V duchu se už ale nemohl dočkat večera, až bude s Charliem úplně sám.

Na dveře kabinetu ťukal s pětiminutovým předstihem. Cestou ze sklepení uvažoval nad tím, že by se možná měl opozdit. Dokázal by tím, jak nízké mínění o důvodu svého potrestání má. Jenže to by zas mohl před Charliem vypadat nezodpovědně, a to nechtěl.

Pralo se v něm mnoho pocitů. Všechny křičely přes sebe. Sám nevěděl, jak přesně se chovat. Nakonec si zvolil povýšený přístup, ke kterému ho od dětství vedli. Když nic jiného, chtěl být ve své komfortní zóně tak moc, jak jen to bude možné. Ze sladké nádhery večera po Charlieho boku, se z trestu stávala noční můra. Velmi si přál na Charlieho zapůsobit. Prokázat se jako inteligentní a vyzrálý člověk. Jeho otec takový byl. Ke všem se choval s chladnou povýšeností, ale jeho matce byl velmi oddaný. Alespoň tak to Draco viděl. Ano, tato strategie bude jistě ta pravá.

Dveře se před ním otevřely. Jeho idol se za odpoledne stačil převléknout. Neměl teď na sobě košili, ale upnuté zelené tričko, které zvýrazňovalo jeho vypracované tělo. Draco měl co dělat, aby ovládl své hormony zmítané tělo. S pohledem sklopeným k zemi, který zanechával plánovaný nadřazený přístup hluboko za sebou, došel až k židli před katedrou, kde se usadil.

„Jsem rád, že jste přišel včas, pane Malfoy. Mám dnes pro vás připravené něco speciálního," promluvil Charlie hlubokým, hřejivým hlasem a Draco měl co dělat, aby se nezačal omámeně usmívat.

Jeho učitel si stoupnul za něj. Měl teď výhled na jeho perfektně upravené vlasy, protože Draco seděl způsobně na židli před pracovním stolem. Účes měl na jeho vkus až moc perfektní. Prsty ho svrběly, jak by je nejraději prohrábl a mírně za ně zatahal. Blonďáček dnes vypadal ještě lépe, než jindy. Dal si na svém vzhledu záležet. Charlieho bystrému oku neušla čistá košile, nové boty a drahá kolínská, kterou si bezesporu nekupoval sám. Rozhodl se, že než přejdou k důležitým věcem, trochu si s ním pohraje.

„Nevím ale, jestli si takovou odměnu vůbec zasloužíte za to tvé nevhodné chování na mé hodině," zamumlal mu do týla. Ofoukl mu svým dechem krk a díval se, jak se jemné chloupky vztyčily.

„Nic špatného jsem neudělal," protestoval Malfoy, hlas však postrádal svou sílu. „Ne? A proč jste tedy musel přijít na trest?" Přešel dopředu stolu, takže se mohl dívat na Dracův mírně zardělý obličej. Svým zadkem se opřel o stůl přímo před svým studentem, aby na něj mohl lépe shlížet ze shora. „Protože jste se mnou chtěl být sám, nechtěl jste mě potrestat," řekl vyzývavě blonďák s povýšeným úšklebkem na rtech.

„Pane." Ozvalo se tvrdě od katedry. Dracův úšklebek zakolísal. „...Pane," doplnil. V očích měl teď spíš nejistotu. Střílel naslepo. Pouze testoval hranice, kam až může zajít.

„To vás doma neučili mít úctu ke starším a zkušenějším?" Charlie nespokojeně zamlaskal. „Jste si sám sebou tak neuvěřitelně jistý. Přitom k tomu není jediný důvod. Mohl jsem vás nechat celý večer drhnout koupelny pod dozorem Filche. Ale vy," vzal Dracovu bradu mezi palec a ukazováček, čímž mu zaklonil hlavu, aby viděl jeho šedé, vzrušením a nervozitou rozšířené oči, „si zasloužíte úplně jiný typ trestu."

Draco na sucho polknul. Přestože to byl Weasley, krvezrádce a špína dobré kouzelnické společnosti, nemohl se mu z jeho dotyku vytrhnout. Měl se zvednout, s ječením opustit kabinet a nahlásit toto nevhodné chování otci. Ten už by si uměl poradit. Jenže také mohl mít nepříjemné otázky. Navíc vše, co mu kdy ten atraktivní muž před ním dělal, bylo tak příjemné! „J...Jaký typ?" Ačkoliv se snažil o nedbalý tón, katastrofálně selhal.

„Takový, který jsem ještě žádnému jinému studentovi nedal," pousmál se učitel a vyrazil okolo svého pracovního stolu, kde se začal přehrabovat v zásuvkách.

„V-Vážně?" zakoktal se blonďák. Byl úplně u vytržení. Tolik náznaků a dvojsmyslů mu v hlavě dělalo zmatek. Celý se třásl nadšením, že se k němu bude tenhle neuvěřitelný muž chovat jako k někomu výjimečnému. A možná to poprvé nebude kvůli jménu jeho otce, ale kvůli němu samotnému.

„Oh ano, někde jsem to tu měl...A! Tady je!"

S vítězným úsměvem ve tváři přistrčil k napjatému studentovi dosti ohmatanou knihu v béžovém přebalu. Dracovo obočí vystřelilo vzhůru rychlostí blesku. „Cože?" zeptal se s rozčílením a zklamáním v hlase. Jeho mladická fantazie si představovala ledacos, ale určitě ne žádnou pitomou knihu.

Charlie na mladíka šibalsky mrknul, loket pravé ruky si položil na stůl a opřel si bradu do dlaně. „Neříkejte mi, že jste nikdy nic nečetl, Draco. Tomu se mi nechce věřit. Měli jste za ta léta ve škole jistě dostatek domácích úkolů, abyste se už s nějakým tím svazkem setkal," dobíral si ho.

„To mám dělat na svém trestu? Jen tak si něco číst?" ujišťoval se stále nevěřícně Zmijozel. Cítil se podvedený.

„Ne jen tak něco – tohle!" ukázal učitel na knihu, kterou student svíral v pravačce. Draco si bez valného zájmu začal prohlížet to, co mělo být pro dnešní večer jeho trestem. Na obálce stál otočený zády blonďatý muž, takže mu nebylo vidět do obličeje. Díval se na rozlehlé šedé hradby, které byly navrchu obtočené podivným drátem. Ve zdi stavby byla jediná obrovská vrata, ke kterým vedly koleje. Nad vraty byl název knihy – Být blond se vyplácí. Napsal to pro Draca neznámý autor Lew Kaminski. Obálka mladého kouzelníka nijak zvlášť nezaujala, snad s výjimkou názvu. Koneckonců sám byl také blonďák.

„O čem to je?" zeptal se. Charlieho výraz zvážněl. „Lew Kaminski je polský kouzelník, jehož manželka byla mudla ze židovské rodiny. Je to životopisný příběh o tom, jak druhá světová válka zruinovala tomuto muži život, když nacisté odvedli rodinu jeho manželky do koncentračního tábora. Je to jedna z mála knih, kterou o této tragédii mudlovské historie napsal kouzelník. Možná, že tě to dílo nějak osloví, stejně jako oslovilo mě, když jsem ho poprvé četl."

Draco se teď díval na knihu s trochu jiným pohledem. Nevěděl, co je to koncentrační tábor, ani co se dělo za této války, ale důležité bylo, že tohle byla Charlieho kniha. Jeho vlastní, na kterou sahal, jejíž stránky otáčel a jejíž příběh ho zaujal. V takovém případě stálo za to si ji přečíst. S přikývnutím se přesunul ke stolku vyhrazenému v kabinetu pro poškoláky a začetl se.

Charlieho příjemně překvapilo, že mladý Malfoy více neprotestoval. Dal mu prostor pro to, aby dostatečně vstřebával svůj trest, zatímco si vytáhl k opravování eseje čtvrtých ročníků. Trvalo více než hodinu, než musel svou práci přerušit.

„Já to nechápu," ozvalo se rozčileně od poškoláckého stolku. Draco se tvářil nasupeně, ukazováčkem si hlídal stránku, kde skončil s četbou. „Co přesně vám není jasné?" zeptal se jeho učitel se zájmem. Nemohl se dočkat, až uslyší, co z knihy na tak těžké téma mladého muže zaujalo nejvíc.

„Kam je to odvezli? A proč? Všechno je jako by v hádankách. Do toho tábora odvážejí jen některé lidi, vybírají je podle nějakého klíče. A co s nimi pak dělají? Zatím tu ten chlap jen píše, že mizejí." Draco otáčel rychle stránky, aby našel příslušné pasáže, které mu nahlodávaly mysl.

Charliemu se ten pohled velmi zamlouval. Draco pokládal na kouzelníka neznalého mudlovské historie správné otázky, nebál se nad knihou přemýšlet, prokázal dávku inteligence, když neodvrhl text na téma, které ho nijak nezajímalo. Přesně z těchto důvodů mu tu knihu půjčil. Chtěl vědět, jak se k úkolu mladík postaví. Bylo možné, že udělá puberťáckou scénu a nebude s ním kloudná řeč, protože významu děje nebude chtít věnovat dostatečnou pozornost. Aristokrat se naštěstí rozhodl pro druhou možnost.

„Na některé otázky dostanete odpověď časem. Řeknu vám ale to, koho vybírají, že odvezou. Vybírají ty, o kterých si myslí, že nejsou dostatečně hodni žít. Méněcenné. Slabé. A především ty se špatnou krevní příslušností." Na poslední větu dal obzvláště velký důraz.

Jindy bledá tvář studenta překvapivě zrůžověla. Buď vztekem, nebo studem. Fakt, že nezačal řvát a nepráskl za sebou dveřmi při rychlém odchodu, svědčil spíše pro stud. Zhluboka polkl, než promluvil. „To není možné. Všichni mudlové jsou stejní," pronesl od dětství učená slova, která mu rodina vtloukala do hlavy. Nespouštěl svého učitele z očí. Teprve po těchto slovech mu začalo být jasné, proč mu dal číst zrovna tohle. Byla to past, do které mu sám nakráčel.

Charlie obešel katedru, půjčil si židli, kterou tu měl pro své návštěvníky a posadil se na ni vedle Draca. Dotýkali se koleny. Dracovi z jeho blízkosti začalo srdce bít jako splašené.

„Mudlové si to nemyslí," zakroutil Charlie hlavou. „Jejich společnost se také rozděluje. Nejen podle krve. Ale i podle rasy, víry a dalších kritérií. Vypuzují ze svého středu ty, kteří nesedí jejich měřítkům do takzvaně správné společnosti. Možná ti to něco připomíná, Draco?" zeptal se tlumeným hlasem a nahnul se blíž k němu. Položil dlaň na stránky knihy, těsně vedle Dracovy ruky.

Mladík se v průběhu Charlieho monologu tvářil vzpurně. Teprve když uslyšel z úst toho, ke komu tajně cítil náklonnost poprvé své křestní jméno, roztál. Jeho umíněnost se měnila na zmatek. „O...O tomhle nesmíme mluvit," zašeptal naléhavě. Měl pocit, že právě teď dělá za zády otce ještě něco mnohem horšího, než že z povzdálí obdivuje muže, navíc Weasleyho. Takovéto řeči by se daly považovat za zradu.

Charlie byl teď tak blízko, že se to pro Draca rovnalo mučení. Byl k němu nakloněný, pokoušel se navázat oční kontakt. „Naopak, Draco, my o tom mluvit musíme, je to totiž životně důležité," naléhal. „Myslím, že kdybys to dočetl, zjistil bys, proč je toto dílo z mého pohledu tak klíčové."

V tu ránu na Charlieho pracovní desce začal cinkat kouzelný zvoneček, upozorňující na to, že školní trest byl u konce. Zvuk přeťal napjatou atmosféru, která v kabinetu vznikla. Oba dva muži sebou trhli.

Draco si urychleně sebral tašku ze země a chystal se odejít. Poslední pronesená slova jeho učitele mu ale pořád rezonovala v hlavě. Nejistě se otočil, než vzal knížku opatrně do ruky. „Říkal jste, že tenhle typ trestu máte jenom pro mě," řekl hlasem, o kterém doufal, že je plný nonšalantnosti. Charlie přikývnul. Jeho plán se plnil do puntíku.

„Mohu si ji v tom případě půjčit? Nestihl jsem ji dočíst..." Odměnou mu byl pochvalný úsměv, který měl, jak se později ukázalo, narušovat jeho klidné myšlení na několik dalších dní.

„Jistěže. Rád později uslyším, co na celý příběh řekneš," ujistil jej učitel. Draco rychle uklidil vzácný poklad do tašky, aby se mu náhodou něco nestalo. Oba společně zamířili ke dveřím. K Dracově hlubokému zděšení, ucítil na svých zádech profesorovu ruku, jak jej vede ven. Dalo by se to považovat za běžné přátelské gesto, ale pro něj to bylo lepší než cokoliv co doposud zažil. Naskočila mu husí kůže, mírně se roztřásl. Bylo to tak intenzivní, tak dobré. Naneštěstí to trvalo pouhou chvíli a teplo ruky zmizelo. „Dobrou noc, pane," vydechl téměř v mrákotách. „Dobrou noc, pane Malfoy," vrátil mu jeho zdvořilé rozloučení Charlie, než zavřel dřevěné dveře.

Draco sám ani nevěděl, jak se mu podařilo dostat v pořádku zpátky na kolej, tak moc byl mimo sebe z celého toho podivného trestu.