Z návštěvy u Pána zla se Severus vzpamatovával zbytek noci, i celé dopoledne následujícího dne. Kostidrtící kletba ho zasáhla do levé nohy, takže zůstal upoután na lůžko. Temný pán se nezlobil pouze na Severuse, měl vztek na všechny, kteří byli předvoláni, a rozséval bolest všude, kam se podíval. Dával jim všem za vinu, že jeho poslední velký plán nejde tak rychle, jak by si představoval, a potrestal za to všechny bez výjimky. Na závěr setkání nařídil Severusovi, aby při příštím předvolání vzal s sebou i Abbolison, aby byla oficiálně představena.

Černovlasý kouzelník se pokusil najít na posteli pohodlnější polohu, aniž by jakkoliv pohnul zraněnou končetinou. Abbolison mu nohu podložila jedním z polštářů ze své ložnice, takže se mu nakonec podařilo dostat do polosedu, aniž by na svou levačku přenesl váhu.

Vyčerpaně si přejel dlaněmi přes obličej. Abbolison a Temný pán v jedné místnosti – to nebyla dobrá kombinace. Věděl od začátku, že k tomu časem dojde, ale pokud by to bylo na něm, odsunul by to do hodně vzdálené budoucnosti. Nějaké, kde se Lisa obléká jako jeptiška a pokorně přikyvuje, když muži hovoří. Protože přesně takové ženy z představování vyšly vždy nejlépe.

Velmi jasně si vybavil svůj noční návrat do sklepení, kde našel Abbolison sedět v potemnělé chodbičce, takže o ní málem zakopl. Klečela se skloněnou hlavou, rukama položenýma na zemi, vedle sebe měla ve třech řadách vyskládané nejrůznější léčivé lektvary, kterých bylo tolik, že nejspíš vyrabovala jeho soukromé zásoby, ošetřovnu i lékárnu v Prasinkách naráz, a rozvinutý pergamen s nějakým seznamem. Byl z toho pohledu zhnusený a šokovaný zároveň. Když mu Lisa po návratu z čajového dýchánku řekla, že jí byla vysvětlena pravidla, nenapadlo ho, že by jí měl říct, že na ní se nic z toho nevztahuje. Měla být jeho poslušnou ženou na veřejnosti, nikdy by po ní v soukromí nežádal, aby poníženě klečela a čekala, až se on doplazí domů.

To, že se jednalo spíše o demonstraci toho, že si o něm jeho žena myslí, že je pitomec, než že by se smířila se svou přidělenou rolí, poznal tak, že se na něj ironicky ušklíbla, založila si bojovně ruce na prsou a zeptala se: „Co si bude milostpán přát?" Poté se bez jeho jediného slova zvedla a pomohla mu dostat se bezpečně do postele. Mohl být rád, že po něm nevrhla jednu pěknou Avadu, když jí přiznal, že jí čeká předvedení před Temného pána. Nebyla dvakrát nadšená, ale přijala zprávu bez komentářů. Víc po ní ani nemohl chtít.

Kromě vyhlídek na ošklivou budoucnost, kde si bude muset znovu promluvit se svou ženou, ho také trápil stav jeho učebny lektvarů. Vrátil se vskutku ve velmi zuboženém stavu, proto první výukový blok u pátého ročníku Nebelvíru se Zmijozelem za něj suplovala Minerva a druhý výukový blok prváků Zmijozelu a Havraspáru dokonce sama Lisa. Nikdo jiný v tu dobu nemohl a v deset dopoledne se Severus na nohu ještě nemohl postavit. Vyslal tedy nakonec svou ženu, aby s prťaty trénovala správnou techniku míchání s tím, že takovou úlohu by snad mohli všichni přežít ve zdraví.

Po obědě, který strávili Snapeovi společně u jídelního stolu ve sklepení, ačkoliv toho příliš nenamluvili, se nakonec lekvarista vrátil do své pracovní rutiny. Přidal k ní pouze kulhání, vyhýbání se za každou cenu Umbridgeové a večerní hodinu nitrobrany s Potterem.

Toto doučování největšího tupohlavce, s kterým kdy měl tu smůlu se seznámit, bylo zlatým hřebíčkem do rakve dnešního utrpení.

Usadil se na židli ve svém kabinetu, ve svém malém království. Spoře osvětlenou místnost lemovaly vysoké regály se stovkami skleněných nádobek obsahující zhotovené lektvary nebo přísady do nich. Všechny přítomné lektvary vařil sám, takže mohl ručit za prvotřídní kvalitu. Na pracovním stole měl od Albuse vypůjčenou myslánku. Vždy před Potterovým příchodem přendal některé nejcitlivější vzpomínky do této vyrytými runami ozdobené kamenné nádoby. Ne, že by předpokládal, že se Potterovi podaří jeho útok odvrátit natolik dobře, aby se dostal na oplátku do jeho mysli, ale bylo lepší nenechat nic náhodě.

Ozvalo se vláčné zaťukání na dveře, které mohl stvořit pouze puberťák. Jak může někdo dokonce ťukat rozčilujícím způsobem? Ten zmetek to určitě dělá naschvál!

Nesnažil se nijak skrývat svůj odpor, když mladík vpadl na jeho území. Ten se tvářil, jako kdyby šel dobrovolně na popravu. Zadrmolil zběžně pozdrav a postavil se doprostřed volného prostoru, jako na každé jejich předešlé hodině.

„Tak co, Pottere?" zeptal se s jistou dávkou zlomyslnosti. „Cvičil jste?" Silně o tom pochyboval, tak proč toho hlupáka nechytit při lži? „Ano," zalhal skutečně hrdina kouzelnického světa. Měl to vepsané přímo na čele, hned vedle té jeho povedené jizvy. Třel si nervózně prsty na rukou a uhýbal pohledem všude jinde, než do Severusových očí. „Ano, pane," opravil ho lektvarista. Pevné stisknutí mladíkových rtů byla alespoň malá satisfakce. „Ano...pane," opravil se.

„Začneme tedy," tasil Severus hůlku a namířil ji na svého studenta. „Raz – dva – tři! Legilimens!" Svým vnitřním zrakem se dostal přímo do Potterovy mysli. Viděl záblesky vzpomínek. Zmateně létaly jedna kolem druhé ve víru chaosu. Severuse napadlo, že žádné lekce nejspíš nakonec stejně nebudou potřeba, protože Pán zla by to dříve nebo později mohl vzdát z toho důvodu, že prohrabat se takovým nepořádkem prostě nestálo za tu námahu.

Před očima se mu vynořila vzpomínka na ošklivou spáleninu na ruce asi čtyřletého Pottera. Nejspíš sahal na co neměl, protože byl vstrčen za trest do přístěnku pod schody, který mudlové často používali jako botník. Další vzpomínkou byl příchod Krásnohůlek při zahájení Turnaje tří kouzelníků...Stovka mozkomorů se vznášela nad jezírkem v Zapovězeném lese...Písemka z dějin čar a kouzel, Potter neměl ani tušení, jak odpovědět...

Přerušil kouzlo. Potter klečel na kolenou s hlavou v dlaních a úpěl. „Bože! To je jako byste mi tahal mozek z hlavy!"

Nad tím se musel pouze ušklíbnout. „Kdo by chtěl váš mozek, Pottere? Něco tak bezcenného by nemělo spatřit světlo světa. Hlavní je to, že jste necvičil!" Student s sebou při odhalení lži škubnul. Zhluboka se vydýchával a pokoušel se postavil na slabé nohy.

„Nevím, jak to udělat! Ty vaše rady o vyčištění mysli před spaním ničemu nepomáhají. Večer ležím v posteli a snažím se mít v hlavě prázdno, jenže myšlenky mi pořád běhají v hlavě a já je nedokážu jen tak zastavit," hájil se.

Severus nespokojeně ohrnul ret. „Celé je to o sebekázni, která vám tolik chybí. Snadno se necháte přemoci svými city, proto se nedokážete ani na chvíli uklidnit. Kdybyste se trochu víc snažil..."

„Já se přece snažím!" přerušil ho ten malý spratek drze.

„Neumíte se chovat? Ovládejte se," štěkl nebezpečným tónem, aby bylo jasné, že není vhodný čas a prostor si zahrávat. „Zkusíme to znovu na tři: Raz – dva – tři, Legilimens"!

Pletený Weasleyovský svetr...Slečna Grangerová vykašlávající žmolek chlupů na lůžku školní ošetřovny...Hagridův pes slintající na starou prošoupanou krbovou předložku...On sám, jak se naklání nad Potterův kotlík...Jeho žena kráčející Velkou síní, zářící jako tisíce hvězd, když se kouzlo pro změnu barvy šatů vydařilo...

Kolem se mihla vzpomínka na studenty procvičující kouzla. Severus by to býval považoval za hodinu obrany proti černé magii, ale složení skupiny nebylo správné. Různé koleje, různý věk...A navíc Potter se v tu chvíli pokusil vzpomínku skrýt. Sál vědomí se otřásal, podlaha se začala kývat. Potter doposud nikdy neprojevil tolik snahy zatajit nějakou ze svých vzpomínek. Ještě chvíli a bývalo by se mu to podařilo. Tím však byla pouze podpořena lektvaristova zvědavost.

Zachytil vzpomínku pevně do svých spárů a rozvinul ji, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Studenti z různých kolejí stáli proti sobě ve dvojicích a zkoušeli proti sobě navzájem vrhat kouzla, zatímco ten druhý vždy vykouzlil nějaký ze základních obranných štítů. Láskorádová, na kterou byla v danou chvíli zaměřena Potterova pozornost ve vzpomínce, vypadala úplně stejně, jako když ji Severus viděl naposledy, proto to musela být poměrně nová vzpomínka. Nacházeli se v učebně, kterou Severus nepoznával, což bylo velmi zvláštní. Za ty roky v Bradavicích dokázal prošmejdit každý kout.

Prostor se začínal vlnit a ještě více otřásat v základech. Potter musel prokázat u něj nebývalé úsilí. Pro tuto chvíli viděl Severus vše, co potřeboval. Vystoupil tedy ze studentovy mysli zpět do reality.

Potter se svíjel v klubíčku na zemi a vzlykal bolestí. Bylo nutné mu ulevit, pokud s ním měla být v několika příštích minutách rozumná řeč. I když té nejspíš nebyl takový pacholek schopen nikdy.

Severus si přivolal jeden ze svých silnějších lektvarů proti bolesti a přiložil lahvičku ke studentovým ústům. Ten místo aby se podvolil, stiskl rty tak silně, že nebylo možné dostat skrz ně ani kapku. „Neblázněte, Pottere, tohle vám pomůže. Zažene to tu hroznou bolest," pokoušel se Severus o něco, co by se s trochou štěstí dalo nazvat uklidňujícím tónem. Zelené oči byly mírně zamlžené, vytékaly z nich potoky slz. Bylo možné v nich vidět pocit zrady a zoufalství. „Neříkejte jí to!" zašeptal brýlatý student zlomeně, než přijal několik doušků blahodárného lektvaru.

Severus si zhnuseně odfrkl a postavil se. „Pokud máte na mysli profesorku Umbridgeovou, tak vězte, že nemám chuť s ní hovořit více, než je nezbytně nutné." Ve tváři mladšího kouzelníka se mihlo něco podobného úlevě.

Po vypuzení Pottera ze svého útočiště, zamířil Severus do ředitelny. Portréty bývalých hlav školy visící na stěnách, se zdály být velmi nevypovídané, protože se po jeho příchodu překřikovaly, aby jej přivítaly a obeznámily o novinkách. Pouze po nich mávl rukou, takže se ze strany starých maleb dočkal několika šťavnatých nadávek.

Ředitel seděl za stolem a pročítal si večerní vydání Denního věštce. Nejspíš opět psali něco o něm, protože se nad články tichounce pochechtával. Severus se usadil do křesla před pracovním stolem a natáhl si bolavou nohu, která se po chůzi do ředitelny opět začala ozývat.

Ředitel odložil noviny a podíval se na Severuse přes horní okraj půlměsícových brýlí. „Co tě sem přivádí, Severusi? Všechno v pořádku s Harrym? Dnes jste měli mít, pokud vím, lekci nitrobrany."

„Kvůli tomu jsem zde. Potter spolu s poměrně překvapivým počtem dalších studentů páchá něco proti školnímu řádu. Scházejí se a trénují obranná kouzla. Viděl jsem to dnes v Potterově mysli. Musím říct, že se konečně alespoň pokusil nějakou ze svých myšlenek skrýt, takže to musí být zaručeně něco, po čem ta nadutá dýně Umbridgeová pase. Mohu ti tu vzpomínku ukázat v myslánce..." 

„To nebude třeba, Severusi," přerušil Brumbál lektvaristu. Usmíval se teď více ze široka a natahoval se k dóze se svými milovanými citrónovými dropsy.

Severusovo obočí se spojilo do jedné naštvané linky. „Věděl jsi to?" zasyčel. Mělo ho napadnout, že ve škole se nestane nic bez Albusova vědomí, nicméně fakt, že s tím nic neudělal, byl více než zarážející. „A to jim to nezatrhneš? Jestli se tohle ta baba dozví, nastane apokalypsa. Pottera vyhodí ze školy a to si teď nemůžeme dovolit! Ne před tím, než bude plnoletý, jinak bude okamžitě na ráně!"

Bělovlasého čaroděje Severusův výbuch nijak nerozhodil, pouze přisunul otevřenou nádobu se sladkostmi blíže k němu, aby si také nabídl cukrátko.

„Vše je pod kontrolou, Severusi, nemusíš mít obavy. Pan Potter projevil mimořádnou dávku odvahy, stejně jako jeho spolužáci, aby se tajně vzbouřil proti nesmyslnému nařízení shora. Není hloupý, ne, to on opravdu není," spokojeně mlaskl. „Spíš mi pověz, jak Abbolison zareagovala na fakt, že se setká s Tomem?"

Chtě nechtě musel Severus změnit téma. Ředitelnupozději opouštěl, aniž by se dozvěděl, co Albus plánuje ohledně Potterovyrebelie.