Týden po slavném čajovém dýchánku, by se napjatá atmosféra ve sklepení dala krájet. Abbolison nyní seděla nanejvýš otráveně u jídelního stolu, protože ve stále nepředělaném bytě neměla žádný pracovní prostor. Procházela dokumenty týkající se správy majetků a sem tam schválně přehnaně nahlas škrábala brkem po pergamenu.

Mohla by trávit příjemný čas se svým manželem, ale od osudového setkání s manželkami Severusových přátel s ním téměř nepromluvila. Od věčných hádek se manželé Snapeovi definitivně přesunuli do fáze tiché domácnosti. Severus by se dřív zapřísáhl, že mu tato varianta vyhovuje víc, ale ukázalo se, že tichá zlost ze strany manželky není o nic lepší, než ta hlasitá.

Neveselé vyhlídky na dnešní večer přetrhlo zaklepání na dveře. Abbolison ani nevzhlédla od dokumentů, proto Severus s povzdechem odložil rozečtenou knihu a došel ke vchodu do bytu. K jeho překvapení tam postával Lupin.

„Mohu dál?" optal se zvesela. Měl na sobě nový zimní kabát a v ruce žmoulal složenou, barevně ladící čepici a rukavice. Pravděpodobně dárek k Vánocům. Severus místo odpovědi poodstoupil, aby mohl vlkodlak projít dovnitř. V předsíni nechal Lupina, aby si pověsil kabát a poté ho doprovodil do obýváku.

Abbolison byla natolik šlechetná, že se na moment odtrhla od pergamenů, aby si prohlédla nově příchozího. „Remusi! Co tady děláš?" zeptala se překvapeně. Vstala a lehce návštěvníka objala.

„Přišel jsem se Severusem probrat některé záležitosti týkající se Řádu. Mám bohužel pár znepokojivých zpráv," vysvětlil důvod svého náhlého příchodu. Severus mu tedy pokynul, aby se k němu připojil na sedací soupravu před krb. Už už chtěli začít řešit důležité záležitosti, když Abbolison shrnula všechny předpřipravené dokumenty, na kterých pracovala a celý štos hodila před Severuse na konferenční stolek.

„Než začnete, byla bych ráda, abys podepsal tyto dokumenty. Týkají se našeho společného majetku a na tyhle naneštěstí potřebuji i tvůj podpis," řekla nanejvýš kysele a ruce si založila panovačně v bok. Severuse napadlo, že by se možná měl nakonec naučit, jak s ní lépe vycházet, protože tenhle její přístup by mohl být z dlouhodobého hlediska opravdovým peklem na zemi.

„Nebudu podepisovat nic, co jsem si neprostudoval," oznámil suše a chtěl papíry odsunout, aby se jim mohl věnovat po Lupinově odchodu. Lisa je však dlaní připlácla na místě, těsně vedle Severusovy ruky. Naklonila se nebezpečně blízko k němu, takže se mu mohla svým ledově modrým pohledem zabodnout do obličeje. „Stálo snad na začátku té věty 'Kdyby se jeho jasnost uráčila'?" zavrčela nepřátelsky.

Bývalému profesorovi obrany proti černé magii bylo od začátku jasné, že nepřišel v nejvhodnější moment, nicméně netušil, že je to až tak špatné. Raději mlčel a snažil se splynout s rozsezenou pohovkou. S jeho nevýraznými vlasy a ošuntělým oblečením to nebyl zas takový problém.

Severus už se nadechoval k břitké odpovědi, která by odpovídala míře jejího sarkasmu, ale Lisa byla rychlejší. „Tohle," poklepala na svrchní pergamen, „je pracovní smlouva pro nového specialistu na kůrolezy. Ty malé potvory se přemnožily v našem arboretu v Porýní. V malém množství by kůrolezi pouze chránili kouzelné stromy, jenomže ti naši škůdci minulý týden napadli dva prořezávače stromů. Takže musíme najmout specialistu, který je přesune jinam, než všichni zaměstnanci utečou." Narovnala se a dívala se na něj teď více svrchu.

„Pod tím leží k podpisu dokument o odchodu do důchodu jednoho z našich uklízečů na testrálí farmě, další je žádost o kontrolu vodních zdrojů a potrubí na našem ostrově. A takhle bych mohla pokračovat. Já to všechno přečetla a schválila. Opravdu to chceš procházet?" Svým výrazem dávala jasně najevo, co si o takovém nápadu myslí.

Chvíli bylo ticho, očima vedli mentální válku. Přehazovali si zlobné pohledy jako horký brambor. Ani jeden nechtěl ustoupit. Nakonec jí Severus vyškubnul z ruky předpřipravený brk a krátce se podepsal na označených místech. Lisa dokumenty sebrala a založila si je pod paží. „Nyní mě omluvte, musím do sovince. Ráda jsem tě viděla Remusi. Vyřiď prosím Doře, že mě mrzí, že jsme neměly dost času se lépe seznámit při vánoční návštěvě Řádu," řekla směrem k Lupinovi a bez dalšího pohledu na manžela opustila sklepení.

Oba dva sledovali dveře, kterými odešla. Severus přemítal nad dokumenty, které právě podepsal. Vlastně ho doteď nenapadlo, co všechno Abbolison řeší za provozní záležitosti ohledně svých a jejich společných majetků. Nikdy nic neměl, tak se o žádný majetek nemusel starat. Vstal a zamířil k baru, kde do dvou sklenic nalil štědrou dávku karibského rumu. Vrátil se do křesla a cestou jednu ze sklenic vrazil do ruky vlkodlakovi. Ten si s díky usrkl, než začal mluvit o tom, proč vlastně přišel.

„Pamatuješ si na ten mudlorozený kouzelnický pár, který jsme pohřešovali o Vánocích? Tak jsme merlinžel našli jeho tělo. Vyplavila ho Temže v přírodní rezervaci Cliffe Pools. Měli jsme štěstí v neštěstí. Našli ho nějací turisté, kteří tam byli na výletě. Teď alespoň víme s jistotou, co se s ním stalo. O ní zatím nic nevíme. Jsou dvě možnosti. Buď se jich zbavili obou naráz a její tělo odnesla řeka až do moře, nebo to byla ona, kterou Smrtijedi chtěli, takže se zbavili pouze jeho. Naomi Ryenová byla sekretářka na Odboru záhad. Mohla se jim hodit kvůli ty-víš-čemu. Albus se toho obává."

Severus dopil svůj rum a odložil sklenici na stolek. Přehodil si pohodlně nohu přes nohu, prsty složil do stříšky podobné té, kterou dělal Brumbál, když přemýšlel. „Je pravděpodobnější, že ji k něčemu potřebovali, než že si ji vybrali náhodně. Na Malfoy Manoru se o ní nikdo nezmínil, ani když jsem se vyptával na poslední osobní výpady členů, kteří se tím nejčastěji baví. O těch ostatních chudácích, o kterých jsem se od nich dozvěděl, už jsem Albuse informoval. Musíme tedy naneštěstí dojít k závěru, že ji má v držení Temný pán osobně, takže je Naomi už také pravděpodobně po smrti, stejně jako její přítel."

Oba kouzelníci už neměli potřebu se dál k pochmurnému tématu vyjadřovat. Válka přinášela oběti dnes a denně, ne všechny bylo možné zachránit, ať jste se snažili sebevíc.

Severus jim sám dolil do sklenic pití. Nepotřeboval na každou prkotinu domácího skřítka, na rozdíl od většiny kouzelníků. V tomto ohledu v něm stále přetrvávalo pár zvyků mudlovského světa, ve kterém vyrůstal. Bylo až směšné, jak vzdálený ten svět byl, když vás v Bradavicích obklopovala magie tak těsně, že jste mohli téměř natáhnout ruku a dotknout se jí.

Lupin si odkašlal, aby si získal Severusovu pozornost. „Ehm...nemohl jsem si nevšimnout, že Abbolison není právě dobře naladěna. Děje se něco?" nadhodil.

Severus ho zpražil výmluvným pohledem. „Co bys tak řekl?" zahučel. „Začíná přicházet na to, že jí Osud seslal ze všech mužů na světě právě mě. A že to není báječná výhra v loterii. Nebyl jsem od začátku právě ukázkový manžel a navíc jí milostdámy, co měly tu smůlu, že si vzaly někoho z vnitřního kruhu Pána zla, namluvily spousty rad o tom, jak být správnou manželkou Smrtijeda. Byla pořádně vytočená, když se z toho dýchánku vrátila. A ani se jí nedivím."

Pohodlněji se opřel do křesla, krouživým pohybem nechal zbytky rumu, aby omývaly vnitřní stěny skleničky. „Nejspíš jí začalo docházet, do čeho se to vlastně zapletla, když si mě vzala, takže teď se mnou nemluví," odtušil hraně bez zájmu, jako by ho fakt, že se jeho manželství nedaří, vůbec netrápil. Lupin však věděl své. Vědoucí úsměv se usadil na jeho předčasně vrásčité tváři.

„V každém vztahu se najdou dobré a špatné okamžiky, Severusi. My s Dorou už jsme měli také pár nepěkných střetů, ale vyřešili jsme je. Tak to ve vztazích chodí – musíš na nich pracovat."

Severus si ho chvilku pozorně prohlížel přimhouřenýma očima, než se rozhodl pokračovat v jejich konverzaci. Neměl původně v plánu vylévat si srdce zrovna Lupinovi, ale nikoho jiného vhodnějšího po ruce zrovna neměl. A o ženách věděl pouze tolik, kolik by se vešlo do standardního kotlíku velikosti jedna.

„Neříkej mi, že se vždy dokonalý Remus Lupin někdy pohádal se svojí milou? Tomu se mi nechce věřit! Nepřipravila ti steak snad dostatečně krvavý?" popíchl ho. Na to se vlkodlak pouze uchechtl. Lykantropické vtipy byly pro Severuse stejně snadné jako dýchání, Lupin mu je neměl za zlé. 

„Nikdo není dokonalý, Severusi. A já už vůbec ne. S Dorou už jsme se několikrát solidně pohádali. Nejdříve kvůli tomu, že náš vztah stále více méně tajíme, potom kvůli tomu, že si podle ní dostatečně neužívám života a příliš se starám o existenční záležitosti jako práce, nájem, Řád. Je o tolik mladší než já...Vidí věci z jiné perspektivy. A tak logicky vznikají třenice, navíc válka tomu příliš nenapomáhá, to ale nemusím říkat zrovna tobě." Prohrábl si rukou vlasy, usrkl trochu tmavé po vanilce vonící tekutiny. Možná bych se mohl začít živit jako zpovědní vrba?

Severus se na svůj drink nepěkně ušklíbl. „Ne, to vskutku nemusíš. To je jeden z důvodů, proč jsem se nechtěl vázat. Mít někoho, na kom ti záleží, přináší akorát slabost. Nepříteli to dá do ruky další zbraň, jak ti ublížit. Navíc mám rád své soukromí, svůj klid a ona...!" Neměl šanci svou myšlenku dokončit. Jeho levačkou projela pálivá bolest volání. Střetl svůj pohled s Lupinovýma nazlátlýma očima. „Vyřiď Albusovi a Lise, že jsem musel odejít," vyhrkl a Acciem si přivolal plášť s maskou. Nepředpokládal, že by ho Pán zla zavolal dvakrát tak brzy po sobě, proto mu mysl jela na plné obrátky.

„Myslel jsem, žes byl povolán nedávno," řekl Lupin ustaraně. Stejně jako Severus se zvednul a vyrazil ven z bytu. Cestou z věšáku strhl svůj kabát a doháněl Severusův rychlý krok z labyrintu chodeb ven ze sklepení. „To byl," přitakal lektvarista. Bylo s podivem, že zatím nepotkali jediného zbloudilého studenta Zmijozelu.

„Co to tedy, znamená?" dorážel Lupin, aby se dozvěděl alespoň nějaký Severusův názor. Jestli někdo znal alespoň z části Voldemortovy myšlenkové pochody, byl to právě on. Lektvarista se nepěkně zachechtal. Byl to smích člověka, který věděl, že ho dnes čekají dlouhé hodiny mučivé bolesti nebo dokonce smrt.

„Znamená to jedině to, že je naprosto směšné si přiznat, že jsem byl dnes jen malý krůček od toho, aby mým největším problémem byla mlčící manželka."

Dotaz na čtenáře - Mám dál pokračovat v číslování kapitol, nebo raději přejít na názvy? Povídka je výrazně delší, než jsem na začátku publikování předpokládala a začínám mít pocit, že by nazvané kapitoly dodávaly lepší přehlednost. Co vy na to?