Po návratu z vánočních prázdnin měli studenti i učitelé práce nad hlavu, obzvlášť když profesorka Umbridgeová vydala několik dalších omezujících vyhlášek, na kterých se pravděpodobně dohodla s ministerstvem osobně.

Manželé a manželky bradavických učitelů měli radost, že na rozdíl od svých drahých poloviček mohou libovolně opouštět hrad a nevnímat tolik narůstající stísněnou atmosféru. V čele těch, kteří rádi trávili čas kdekoliv jinde, byla Abbolison. Trávila mnoho dlouhých dní ve své kanceláři, za pomoci skřítků přesunula všechen majetek z úřadovny na Ponteneru sem na Příčnou ulici.

Měla trochu výčitky svědomí, že netráví se svým novomanželem dostatek času, ale už žila v Bradavicích prakticky celý měsíc, takže si nakonec musela přiznat, že i kdyby se domů vracela v poledne, Severus by se stejně zavřel do své laboratoře nebo kabinetu, a jí by se nevěnoval.

Noci stále trávili společně. Většinou se milovali v jeho ložnici, přičemž spolu při tom namluvili více slov, než za celý den dohromady. Už se ani tolik nehádali, začali si naopak oba tvořit odstup.

Radostná nálada, kterou pociťovala na Vánoce, se pomalu ale jistě vytrácela. Silvestr byl v podstatě fiasko. Nechtěla, aby se podobná situace opakovala, proto šla podle Severusova doporučení za profesorem Kratiknotem, aby jí pomohl. Maličký učitel k ní byl vstřícný, ale nakonec jí musel sdělit, že je v tuto dobu příliš zaneprázdněn, aby jí mohl věnovat dvě hodiny týdně na společenské doučování. Zapřísahal se však, že se poohlédne mezi studenty, zda by se nenašel někdo vhodný. Víc po něm ani nemohla žádat.

Dnešek měl být opět dlouhý, ale zároveň velmi výjimečný. Jiný, než celý ten mizerný začátek ledna. Zaprvé se konalo výběrové řízení na nového asistenta či asistentku, a zadruhé měl dnes Severus narozeniny. Chtěla svého Vyvoleného překvapit, proto si na dnešek nic kromě konkurzu nenaplánovala, aby se domů dostala výjimečně dřív.

Postupně se jí přes den představovali nadějné mladé čarodějky a kouzelníci z oboru práv, kteří si chtěli vylepšit své životopisy o stálé zaměstnání v nové právnické firmě. Zajímavé bylo, že první čtyři pohovory byly prakticky totožné. Kandidát přišel, posadil se a hned druhou informaci po vyřčení svého jména, jí sdělili, v jaké studovali koleji v Bradavicích. Dva z nich studovali ve Zmijozelu a nebáli se tento fakt spojit s tím, že ona měla za manžela vedoucího jejich bývalé koleje. Zdálo se, že snad očekávali, že ji tím naprosto ohromí a získají tím nějaké plusové body navíc.

K jejich smůle to pro Abbolison byla irelevantní informace. Bylo jí to stejně jedno, jako by jí říkali, zda v dětství prodělali dračí spalničky nebo jestli jejich prababička z matčiny strany stále žije. Teprve po ujasnění kolejní příslušnosti začali všichni kandidáti mluvit o svých známkách z OVCE, univerzitních diplomech a dalších pracovních zkušenostech.

Po půl hodině, kdy proběhly dva další obdobné pohovory, počkala, až dotyčný kouzelník odejde a rozrazila dveře do chodby. Tam sedělo na připravených židlích ještě devět kouzelníků a čarodějek ve věku něco mezi dvaceti až třiceti lety. Dívali se na ní napůl vyplašeně, napůl s očekáváním.

„Zahajuji nové pravidlo pro pracovní pohovor na pozici mého výkonného asistenta. Kdo sem dovnitř vejde a oznámí mi, do jaké chodil v Bradavicích koleje, ten je okamžitě mimo výběr. Řeknu to tak, aby to každý pochopil. Mě - to – nezajímá! Je mi úplně jedno jestli jste had nebo jezevec, tak mi to přestaňte předhazovat, jako bych z toho měla něco vyluštit. Je to jasné?" Rychlé pokývání devíti hlav potvrdilo přijetí varování. „Skvěle. Takže další, prosím."

K večeru měla předvybrané dva nadějné kandidáty, mezi kterými se chtěla rozhodnout. Oba dva pochopitelně mimo jiné splnili podmínku nevyjadřovat se o své koleji. Jejich životopisy a své poznámky k pohovorům s nimi, měla bezpečně uložené ve složkách svého pracovního kufříku.

První byla šestadvacetiletá čarodějka Lucille McGregová. Měla vynikající všechny své OVCE a už čtyři roky pracovala jako asistentka v jedné konkurenční právnické firmě. Byla tam však pouze jednou z mnoha, takže nedostávala tolik příležitostí, po kterých toužila. U Abbolison si chtěla polepšit. Byla upřímná, odpovídala jasně a srozumitelně. Zdála se být velmi houževnatá, jistě by spolu dobře vycházely.

Druhým kandidátem byl Paul Sato. Byl to Brit s japonskými kořeny, který stejně jako většina pozvaných k pohovoru, vystudoval po Bradavicích tři roky práv na univerzitě, a poté chtěl nastoupit do firmy a nabrat zkušenosti. V Anglii se příliš nehrálo na dlouhá studia, důležitá byla praxe. Sebevzdělání při zaměstnání bylo však samozřejmostí, o kterém se již nikdo nezmiňoval, bylo však nepsaným pravidlem každého v kariéře úspěšného kouzelníka. Místo asistenta u Abbolison mělo být Paulovým prvním zaměstnáním.

Od ostatních se lišil svým pohledem na spojení práva a obchodu. Byl jako buldog. Mluvil o své budoucí práci s vášní a nadšením. Nebál se Abbolison při pohovoru mírně oponovat hned ve dvou detailech, což oceňovala. Nehledala patolízala, který se před ní bude hrbit.

Zbývalo se rozhodnout, jestli chce raději výkonnou podporu nebo ďáblova advokáta. Místo mohl získat jenom jeden z nich. Na další přemýšlení o nich však dnes nebyl čas. Potřebovala vše přichystat, než Severus dorazí domů.

V sedm večer byl jídelní stůl v rohu sklepního bytu připraven k slavnostní večeři. Měla tušení, že pořádat na oslavu malé posezení se Severusovými kolegy by mohlo skončit manželkovraždou, takže jim se Severusem nakonec připravila pouze hezký večer ve dvou. Měla co dělat, aby všechno stihla, ale stálo to za to. Vybrala se skřítky ten nejhezčí porcelán, který měl hrad k dispozici, látkové ubrousky složené do tvaru labutí vyčkávaly vedle talířů, vše osvětlovaly tlusté voskovice v pětiramenném svícnu uprostřed stolu. Severus na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat.

Vstoupil rázným krokem do bytu s pergameny v podpaží a bednou se studentskými vzorky lektvarů levitující za ním. Zarazil se teprve při pohledu na jídelní tabuli. Zhluboka vydechl a odevzdaně sklopil hlavu. „Kdo?"

„Kdo co?" utahovala si z něj. „Liso...," protáhl Severus varovně. Hůlkou odeslal testy spolu s krabicí ampulek do své pracovny a posadil se na druhou volnou židli. „Tak kdo ti to prozradil?" zeptal se znovu, zatímco s povytaženým obočím přejížděl pohledem po připraveném nádobí.

„Nebuď blázen, Severusi. Datum tvého narození bylo na všech dokumentech ohledně svatby. Věř mi, že jsem si dala skutečně pozor, abych nezapomněla na narozeniny svého manžela, když je má tak krátce po svatbě." Nebylo dost dobře možné odhadnout, jestli jí věří, protože k tématu neměl žádný další komentář. Někdy měla pocit, že nemluvil schválně, aby nedokázala vyzjistit více informací. Gigi jim mezitím donesla předkrm.

Severus mlčky hleděl na svůj salát caprese, jako by se obával, že nakrájené rajče náhle vyskočí a kousne ho do jeho velkého nosu. Nechala ho jeho vlastním myšlenkám a pochutnávala si na klasickém italském předkrmu. Doufala, že něco tak jednoduchého a lehkého bude na začátek slavnostní večeře vhodné. Měla ještě připravený hlavní chod a dezert.

Pokud doufala, že se její Vyvolený časem rozmluví, měla smůlu. Severus žvýkal své přidělené porce, nepochválil ji za její snahu, ani se nesnažil o společenskou konverzaci. Bylo jasné jedno – něco ho vytáčelo. Jenže tohoto podmračeného muže mohlo naštvat tolik věcí, že bylo těžké odhadnout, o co jde tentokrát.

Záhada byla objasněna u dezertu. „Nechápu, co se dneska děje? Na své narozeniny mám vždy ořechový koláč!" prohlásil nahněvaně černovlasý muž, když lžičkou šťouchal do svého tiramisu, aniž by si něco pořádně vložil do úst. „Nevidím důvod, proč máme jíst na mé narozeniny tvá oblíbená jídla, místo těch mých. Každý rok mám v tento den..."

„...pastýřský koláč jako předkrm, roastbeef s hráškovým pyré jako hlavní chod a na závěr ořechový koláč," doplnila ho sklesle Abbolison. „Vím, skřítci mě informovali. Mnohokrát." Podíval se na ní s lehkým zmatením v očích a více se narovnal, než přikývl. „Přesně tak."

„Já bohužel neumím udělat roastbeef. Ne tak, abych ho mohla dnes večer podávat. Chtěla jsem, abys měl dnes večer uvařeno ode mě. Jindy mi skřítci nedovolili vstoupit do kuchyně a vařit tam. Já...do příštího roku se tvá oblíbená jídla naučím, jen...jsem to letos nějak nestihla."

Severus na ní zůstal konsternovaně civět. Za celou dobu ho nenapadlo, že by večeři, která jim byla servírována, připravila Abbolison sama. Jídlo vypadalo krásně a bylo velmi chutné, přestože šlo o italské jídlo, na které se dnes na rozdíl od báječného roastbeefu netěšil. Celé to velmi špatně pochopil. Až teď zapadlo vše do svých kolejí.

„Omlouvám se," zahájil pomalu. Nebyl zvyklý se někomu omlouvat, ne takhle přímo. Většinou své omluvy stejně jako prosby zaobalil, aby nebyly tak očividné, ale v tuto chvíli nebylo vhodné něco skrývat. „Vážím si toho, co jsi dnes večer připravila. Bylo to...dobré."

Pokrčila neurčitě rameny a nechala k jejich stolu dolevitovat drobnou krabičku s mašlí. „Všechno nejlepší k narozeninám," dodala studeně.

Severus měl pocit, že byl ve velké kaši. A měl pravdu. Opět něco zpackal, ale tentokrát mu zdá se nebude tak snadno odpuštěno. Nebyl k Abbolison od začátku jejího nastěhování nijak zvlášť přívětivý, a pohár její trpělivosti hrozil, že brzy přeteče.

V krabičce, kterou rozbalil, se nacházely kapesní hodinky. Měly hladké emeraldově zelené víčko bez dalších ozdob, uvnitř byly pozlacené. Místo čísla dvanáct se nacházel malý znáček kotlíku, ze kterého stoupal miniaturní kouř. Cítil se teď ještě hůř než před tím. Podařilo se mu svou dětinskostí zruinovat slavnostní večer na jeho počest.

Chtěl si stoupnout a obejmout svou ženu. Možná se dokonce ještě jednou omluvit, ale prudká pálivá bolest v levém předloktí mu odnesla myšlenky jinam. Stiskl čelist k sobě a pravou rukou si instinktivně tlačil na Znamení zla, čímž si chtěl alespoň trochu ulevit. Bohužel to nezabíralo. Věděl přesně, co teď musel udělat. Z ložnice si přivolal svůj plášť a masku.

Lisa už stála na nohou a s očima rozšířenýma nechápavostí sledovala počínání svého muže. „Volá mě, musím okamžitě jít. Dojdi za ředitelem, že mě zavolal." Chtěl odejít, ale v návalu náhlých emocí se otočil a vtisknul Abbolison na rty rychlý polibek. Poté svým vojenským krokem opustil sklepení.

Setkání s Temným pánem bylo náročné. Stálo ho hodně sil přesvědčit jej, že je Abbolison naprosto nestranná a není nastrčenou loutkou Brumbála. Temný černokněžník byl čím dál tím víc paranoidní, proto viděl nepřátele všude, i tam kde nebyli. Severus musel protrpět několik Cruciátů a napadení vlastní mysli, než byl propuštěn. Na konci slyšení byl Pán zla spokojen, dokonce pochválil Severuse za to, že se konečně usadil a bude jistě v dohledné době zakládat rodinu, protože věrní následovníci měli plodit další syny a dcery, aby čistá společnost dále vzkvétala.

Zpátky do Bradavic se Severus dostal napůl v mrákotách. Obhájit své podezřelé manželství bylo přesně tak složité, jak očekával. Do bytu se vpotácel někdy okolo jedné ranní. Abbolison přecházela netrpělivě sem a tam před krbem. Její otravné vyptávání musel utnout a místo toho požádal Duffyho o svou tradiční kombinaci lektvaru na zmírnění následků Cruciatu a léku na případné vnitřní zranění. Vysíleně ležel na gauči, levou ruku položenou přes oči, protože i tlumené světlo kouzelných lamp bylo v tuto chvíli příliš na jeho nervový systém.

Lisa si potichu sedla na konferenční stolek, aby k němu měla blízko. „Cítila jsem, jak tě mučí," špitla nešťastně. Odvážil se pootevřít jedno oko, aby se jí podíval do tváře. Byla celá oteklá od slz, řasenku měla rozmazanou pod očima, rtěnka ztratila dávno své kontury.

„Přes naše magické spojení. Cítila jsem to!" vzlykla. „To mě mrzí," vydechl a oko opět zavřel.

V bytě bylo příjemné teplo, Severus začal pomalu usínat. Než však mohl zcela odpadnout, začala Abbolison otravně šustit nějakým pergamenem. „Co to máš?" zamručel. Copak neviděla, že chce spát?

„Když jsi byl pryč, sova mi doručila dopis. Je to pozvánka na čaj." Tato informace donutila Severuse přesunout se do sedu, ačkoliv jeho tělo proti tomu mělo poměrně dost námitek. „Od koho?" otázal se a mnul si kořen svého trochu křivého nosu, aby odehnal bolest hlavy. 

„Od lady Philomeny Goylové."

4K přečtení, to je fantastické! Děkuji všem za podporu, snad se vám tato o něco delší kapitola líbila. 💚