Obecně vzato měla Abbolison ze svátků v Bradavicích celkem radost. Byli se Severusem doma, často seděli u plápolajícího krbu a četli si. Dvakrát si vyšli po ztichlých pozemcích školy na procházku a jednou se dokonce vydali až do Prasinek. Ukazoval jí, kde co je, vyprávěl jí něco málo o tom, co ve zdech Bradavického hradu zažil. Užívala si každý moment, kdy měl alespoň trochu přívětivou náladu a mohla poslouchat jeho hlas. 

Nutno říct, že se jeho dobrý rozmar snažila podporovat tím, že mu nechávala dostatek prostoru, který nutně potřeboval. Nenadávala, že se jí nevěnuje, pokud na celý večer zmizel do laboratoře. Tak nějak tušila, že by to akorát přililo olej do ohně. Doufala, že pokud mu ukáže, že život s ní není tak nesnesitelný, jak se mu zdá teď, časem se mnohem více sblíží.

Změna v jejich poklidném rozvrhu plného odpočinku nastala dvacátého sedmého prosince večer, kdy byli oba pozváni do sídla Řádu na schůzi. Smrtijedské aktivity nespaly ani o Vánocích, proto bylo nutné být stále ve střehu a nepolevovat. Na Grimmauldovo náměstí se přesunuli spolu s Brumbálem krbem, přímo z ředitelny. Zpustlá zanedbanost domu v kombinaci s masivní vánoční výzdobou vyrazila Abbolison dech. To v celé Anglii není jediný člověk s vkusem? Tmavé zašlé tapety s motivem jehličnatého lesa se táhly celou chodbou, kolem schodiště z masivního dřeva, sem tam však byly vylepšeny barevnou pentlí nebo blýskavou girlandou. Na zemi bylo až po kotníky kouzelnického sněhu, který navíc stále přibýval z očarovaných obláčků, vznášejících se u stropu.

Následovala svého manžela do prostorné jídelny s chladnou kamennou podlahou, masivním dřevěným stolem, těžkými dřevěnými lavicemi na sezení a velkým přezdobeným vánočním stromem v rohu vedle menšího udržovaného krbu. Bylo očividné, že tento krb nebyl vhodný pro letax, ale využíval se pouze k topení v domě. Věděla, že by měla následovat Severuse a představit se Řádu, ale něco na ozdobách stromku ji zaujalo natolik, že si klekla k zelenému jehličnanu, aby ozdobu prozkoumala. 

Morgano, oni použili živé vílinky! Drobní kouzelní tvorové měli kolem pasu přivázaný provázek, aby nemohli uletět. Nespokojeně s sebou cukali, ale čím víc se hýbali, tím víc jejich křidélka zlobně jiskřila a dostávala stromku tu zvláštní kouzelnou auru, kterou před tím Lisa zaznamenala. Za sebou uslyšela rychlý krok a dětinský skok neznámé osoby ze dvou schodů vedoucí do jídelny. 

„Srabusi, tak jsi přece dorazil, abys nám mohl zkazit Vánoce! Už jsem začínal doufat, že se nakonec zahrabeš ve své sklepní díře a nikdy už nevylezeš. Kde je ta ubožačka, cos ji donutil ke svatbě? Dostala rozum a nechala tě?" Otočila se na chlapa, který tak neuctivě hovořil na jejího Fatum Magnus. Byl o kousek vyšší než Severus, hubený, vousatý, s delšími nepříliš upravenými vlasy. Jeho oděv byl kvalitní, ale již staršího data, bylo zachovalé, ale poněkud z módy. Nejhorší ze všeho byl jeho hlas a zlomyslné myšlenky. Jak se opovažuje takhle se Severusem mluvit? Nemá pro něj ani kousek vlídnosti, jen se chce bavit na jeho účet. 

Hostitel Řádu se jí natolik příčil, že by nejradši vzala ozdobnou jehlici ze svého kabátu a zapíchla mu ji ostrým koncem do stehna. Nebyla však nějaký barbar, uměla bojovat jiné bitvy. Efektnější, bolestivější, s dlouhodobým účinkem. Nasadila úsměv modelky a odhodila svou záplavu modrofialových vlasů dozadu. 

„Ta ubožačka budu pravděpodobně já." Počkala, až si ji vykulený Black prohlédl od hlavy až k patě. Čím déle na ní visel očima, tím větší pocit uspokojení měla. Přicupitala k Severusovi a obtočila se kolem jeho těla. Nikdy nic takového na veřejnosti nedělali, ale Severus byl dobrý herec. Přitáhl si ji blíž a políbil do vlasů. 

„Představíš nás, Severusi?" zeptala se dychtivě. Ten blahosklonně přikývl. „Jistěže. Toto je Sirius Black, patří mu tahle barabizna, kterou vydává za dům, a která slouží jako centrála Řádu." Nezabýval se dál v tváři popelavým Blackem, který ještě stále nezavřel pootevřená ústa a otočil se k dalším členům společnosti. Představovali by se pravděpodobně do nekonečna, kdyby Albus nezahájil schůzi.

Schůze nebyla příliš plodná. Nikdo nechtěl opouštět domov přes Vánoce, proto byl problém i s rozpisem hlídek. Pochmurné rozhořčení vyvolala zmizení jednoho mudlorozeného kouzelnického páru. On pracoval jako kreativec v komisi pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv, ona jako sekretářka na Odboru záhad. Nikdy se do ničeho nezapletli, nebyli členy Řádu, ani se s žádným ze členů společensky nestýkali. Přesto o nich nikdo od minulého týdne nic neslyšel. Zatím byli nahlášeni jako pohřešovaní, ale jejich zmizení až příliš zapadalo do formy klasických Smrtijedských únosů.

„O tomto zmizení nemám žádné informace. Je možné, že se jedná o nezávislou akci někoho z přívrženců Temného pána. Často se mezi sebou hecují k různým kouskům. Jsme s Abbolison zváni na ples do Malfoy Manor na oslavu Nového roku, zkusím se pozeptat, zda o nich někdo něco neví." Abbolison nevěděla, že půjdou na ples, nebyla svým Vyvoleným informována, měla však radost z každé společenské události. Už ani nedoufala, že by se v blízké době s manželem tak upjatým jako Severus, někam dostala.

Se zájmem si prohlížela přítomné, stejně jako oni ji. Každý byl úplně jiný, nezaměnitelný. Od neoholeného skrčka s rozcuchanými zrzavými vlasy s divnou přezdívkou Dung, přes svalnatého černocha v tradičním africkém hávu, až po mladou ženu s vlasy barvy žvýkačky. Největší pozornost jí věnoval pan Black, kterému se konečně podařilo zavřít pusu. Nevěřícně očima přeskakoval ze Severuse na ní a zpět. Bylo to až k popukání.

Průběh schůze příliš nevnímala, neměla důvod jakýmkoliv poznámkám, proto spíše prozkoumávala osobnosti těch, kteří promluvili. Bavila se čtením jejich emocí a nejpovrchnějších myšlenek. Nebyla natolik dobrá, aby mohla jen z několika málo slov zjistit kouzelníkovu minulost nebo tajemství, na něco takového potřebovala ještě mnoho let tréninku, než své schopnosti vybrousí k dokonalosti. Pokud bude mít píli a snahu. Nicméně něco málo si o každém zjistit mohla.

Na závěr schůze byla pozvána do salónku na čaj s ostatními dámami. Usměvavá, mateřsky vyhlížející žena se zrzavými vlasy jménem Molly ji za neustálého veselého brebentění odvedla do příslušné místnosti a usadila na nedávno vyčištěný gauč, který stále voněl po odstraňovači skvrn. Okolo starožitně a zároveň luxusně vypadajícího konferenčního stolku si posedaly všechny ženy na křesílka, sedačky i dolevitované židle. Na gauč vedle Abbolison se usadila právě Molly a na podnožku postavenou z druhé strany vedle gauče si sedla Žvýkačka.

„Povězte nám, drahoušku, jak se vlastně vaše seznámení s profesorem Snapem odehrálo? Něco málo jsem se dozvěděla od svých chlapců, ale ani ti nevědí všechno. Jsme náramně zvědavé," připustila Molly. Abbolison se líbila. Na nic si nehrála a přesně to co řekla, to si i myslela. Hlavou jí problesklo, že to musí být matka několika chlapců, kteří doprovázeli Severuse na Pontenero. Jméno sedělo a podoba to pouze potvrzovala. Nenechala se tedy pobízet a řekla zvědavým ženám o seznámení se svým Fatum Magnus.

Bylo tak ulehčující, moci vyprávět celý příběh pravdivě, beze změn. Zde byla mezi těmi, kteří znali pravdu, a nebylo nutné nic skrývat. Mluvila o poměrech na Ponteneru, o Osudu, jenž sirény vede k jejich Vyvoleným. Čím více mluvila, tím více se měnily výrazy přítomných z vyčkávajících na zaražené. Představa prvotní magie, která sama donutí dva kouzelníky spojit své životy, pro ně byla velmi znepokojivá.

„To vás neděsilo, že si vezmete někoho, koho vůbec neznáte?" zeptala se Žvýkačka slabým hlasem. Abbolison se mírně zamračila. Jistěže ji to děsilo, ale nebyla žádná šance, jak se tomu vyhnout. Jenže jak jim to vysvětlit? „Neměla jsem žádnou možnost, jak ovlivnit výběr svého manžela. Nezáleží na jeho postavení, financích, krevní příslušnosti, ani věku. Roky jsem se modlila za to, aby mi osud neseslal nějakého naprosto neschopného mamlase. Nebo někoho nesmyslně staršího než jsem já, anebo naopak mladšího. Prateta Ismelda je pověstná tím, že potkala svého Vyvoleného v šestnácti letech, a jejímu budoucímu manželovi bylo teprve třináct. Svatbu měli až o tři roky později, protože bylo jasné, že jiného partnera si zvolit nemohou. Takovéto varianty mě osobně děsily," přiznala. 

Už tak zaražené tváře byly ještě bledší než před tím. Rozhodla se pro kapku uklidňující magie hlasu. „Jenže Severus je tím pravým. Jeho hlas..." Rukou si zamávala před obličejem, aby trochu zchladila horkost, která se jí nahrnula do tváří. „Jen si vzpomenu na jeho hlas a téměř se začnu rozpouštět. Nemám o něm nejmenší pochybnost." Zvolila nejspíš správná slova, protože dámy se začaly uvolňovat. Žvýkačka s veselým výrazem změnila růžovou barvu vlasů na citronově žlutou. „To je tak romantický!" zachichotala se.

Další povídání přerušil hluk z přízemí. Dunění padajícího nábytku a rozčilených hlasů vyhnal všechny po schodech dolů, zpět od jídelny. Abbolison brala schody po dvou, když z dálky slyšela Severusův křik. Zůstala stát na prahu a zírala na výjev před sebou. Severus s Blackem stáli těsně proti sobě, hůlkami si navzájem mířili do obličeje. Ostatní se je od sebe snažili odtrhnout, ale příliš se jim nedařilo. „Varuju tě, Srabusi," vrčel Black s obličejem sotva dvacet centimetrů od Severusova. „Je mi fuk, jestli se Brumbál myslí, že ses napravil, já vím svoje..." 

„Tak dost!" zaječela Molly stojící vedle Lisy. Všichni kouzelníci včetně Blacka a Severuse zkameněli s pohledem ke dveřím. Vypadali až komicky, jak tu ztuhle stáli, propletení jako klubko hadů zasažené kouzlem Petrificus Totalus. Oba bojechtiví mágové sklonili hůlky k zemi. Přítomnost dalších přihlížejících, je dokázala zchladit, přesto po sobě házeli jedovaté pohledy. 

Severus zastrčil hůlku do hábitu, otočil se na podpatku a chtěl odejít z kuchyně. Cestou se zarazil, jako by si na něco vzpomněl. Vrátil se zpět, prošel bez povšimnutí kolem zlověstně se tvářícího Blacka, až se zastavil před Lupinem. Z hábitu vytáhl jemu tolik známou lahvičku s Vlkodlačím lektvarem, kterou mu vrazil do ruky. Pak se teprve nadobro vzdálil. Cestou ke krbu ještě chňapnul Abbolison za ruku, a táhl ji s sebou k letaxové síti. Nestačila se ani rozloučit.