Vánoce se slavily i jinde v Anglii. Například v kuchyni na Grimmauldově náměstí měli pořádný frmol. Na rozpálené plotně kroužila pánev, kde se škvařilo máslo, připravené na přílet očarované misky s kapustičkami, Ve velkém hrnci se přičinlivě otáčela vařečka míchající brusinkovou omáčku, Vánoční dort s rozinkami a kandovaným ovocem se pekl v troubě, a Krátura právě plnil krocana nádivkou, zatímco si brblal cosi o tom, že se z dědiců velmi starého rodu Weasleyů stali obyčejní krvezrádci. 

Molly Weasleyová tu vládla tvrdou rukou, ale měla o všem perfektní přehled. Měla nadání pro seslání a udržení několika slabších kouzel naráz. Mohla proto ovládat celou kuchyň, aniž by se jídlo nedejmerlin připálilo. Štědrovečerní večeře musela být perfektní!

Do všeho toho ruchu ještě stíhala v jídelně prostírat. Příbory, talíře, skleničky a ubrousky v dózách, lítaly vzduchem na svá místa s precizní organizací. Ozval se zvuk otvírání dveří. Baculatá čarodějka se ohlédla za přicházející osobou, která byla natolik nebojácná, že se odvážila vstoupit do bitevního pole příprav.

„Charlie! Chlapče můj zlatý, tak ráda tě vidím!" Molly se bránila slzám, když po dlouhé době opět viděla jedno ze svých ratolestí. „Ostříhal ses tak na krátko. Co tě to popadlo tak naráz?" vyptávala se a projížděla prsty přes vlasy střižené na ježka. „Co by? Klasická nehoda. Měl jsem to už delší, když tu si najednou Ricky – to je čínský Ohniváč – odplivnul pár plamenů. Chytly mi vlasy, tak jsem musel dohola." Molly jej ihned začala zkoumat od hlavy k patě a hledala popáleniny. Ať se syn bránil, jak chtěl, nevyhrál. Maminky mají triky, jak zkrotit neposedné syny, obzvláště ty, které jich mají šest.

„Auch, mamko, nech toho! Nic mi není, jen jsem se ostříhal, nic se neděje!" odtahoval se od náhlé mateřské pozornosti drakobijec. „No to se podívejme! Člověk se jen na chvíli ztratí z dohledu a už je obskakovaný jiný Weasley!" zasmál se Fred ode dveří. U vstupu do jídelny postávali všichni obyvatelé domu, jelikož byli sezváni k večeři. Charlie přijel na ústředí Řádu jako poslední, navíc na poslední chvíli. Rychle se vykroutil z matčiny náruče a šel se přivítat se všemi sourozenci. S dvojčaty se viděl díky misi, stejně jako s Harrym, Siriusem a Remem. Věnoval proto více pozornosti ostatním.

Poté, co vyzvedl do náruče Ginny a několikrát se s ní zatočil kolem dokola, padl mu zrak na kudrnatou čarodějku, kterou neznal. Paní Weasleyová ihned přispěchala na pomoc. „S Hermionou se ještě neznáte, je to kamarádka Rona a Harryho. Chodí spolu do ročníku. Hermiona se nakonec rozhodla nejet s rodiči lyžovat, a raději se přidala na svátky k nám, není to milé?"

„Ještě aby ne," šťouchl Ron George loktem do žeber. „Klouzat se na dřevěných prkýnkách dolů z kopce. Jak by tohle mohla být zábava? Zní to pěkně hloupě," posmíval se. „Náhodou, lyžování je naprosto skvělé, Ronalde. Je to fantastický adrenalinový zážitek a ne každý to zvládne. Ty by ses určitě rozmázl jako mastná skvrna," vrátila mu to Hermiona. Všichni propukli nad tou představou v chechot, zatímco Ronovi zrudly uši i krk. „Moc mě těší, Hermiono," usmál se mile Charlie a potřásl si s mladší čarodějkou rukou.

„Já to nechápu, minulý týden jsi říkala, že žádný blázen do lyžování nejsi," řekla Ginny polohlasně, když se obě dívky vzdálily od kluků, kteří předváděli imitace rozplácnutého Rona. „To nejsem," přiznala dívka, „ale když on si mě Ron pořád tak dobíral, že jsem nedokázala odolat."

Harry se celý večer do konverzace příliš nezapojoval. Zvedal koutky v úsměvu ve správných chvílích, ale působil tím jako smutný klaun. Stále byl otřesený z děsivé noční můry, kterou před pár dny prožil a cítil se tak pošpiněný, jako by si nezasloužil sedět v kruhu přátel a užívat si života. On si to nezasloužil. Byl nejspíš posedlý! To, že ho v pravý čas vzbudili sice napomohlo tomu, že pan Weasley přežil, ale kdyby se uměl Harry lépe ovládat, kdyby dokázal proti těm divným snům, které ho už několik měsíců trápí, bojovat, především se to nikdy nemuselo celé stát! 

Snape měl pravdu, že se musel naučit ovládat svou mysl. Ale jak? Nedal mu žádný návrh, jen ho po zbytek noci mučil procházením Harryho mysli. Všechny vzpomínky, osobní, dokonce intimní, včetně polibku pod jmelím s Cho, všechno si to mohl procházet a Harry tomu neměl jak zabránit. Ze všech lidí na světě to viděl právě Snape! Jen se mu ta šílená noc vybavila, už mu bylo opět nevolno.

Sirius byl v tak dobré náladě, že bude mít na svátky společnost, že ho nechtěl otravovat svými problémy. Jeho kmotr pobíhal po celém domě jako zdivočelý hafoň, což k němu dost sedělo, a rozvěšoval cesmínové girlandy, hůlkou pokrýval každou volnou plochu kouzelnickým sněhem a všechny vycpané hlavy skřítků na schodišti u vstupní haly, které se jim k všeobecnému vzteku nepodařilo odstranit, ozdobil červenými čepičkami. Z plna hrdla pěl své oblíbené vánoční šlágry včetně populární Pokoj hipogryfům dobré vůle.

Jakmile dojedli nádherně vypadající večeři, kterou si však Harry nedokázal plně vychutnat, utekl se schovat za Klofanem do čtvrtého patra, kde měl v plánu zůstat až do doby, kdy si bude jist, že šli všichni spát.

Bylo mu ze všeho na nic. Brumbál se k němu choval podivně už delší dobu. Ve škole navíc musel vést své spolužáky, aby vůbec měli šanci zkusit si nějaké kouzlo, protože ropucha se rozhodla vést všechny pěkně na smrt. Hrála Voldemortovi rovnou do karet! Ten navíc měl teď podle ředitelova a Snapeova mínění volnou cestu do jeho mysli. Je posedlý? Jak s tím bude moci žít? Vždyť teď může být pro všechny nebezpečný!

Chtěl si začít rvát vlasy z hlavy, když se ozvalo zaťukání na dveře. Na okamžik zvažoval, jestli by mu prošlo, kdyby předstíral, že tu není, ale Lupin ho vyvedl z omylu. „Vím, že tam jsi, Harry. Pojď si na chvilku popovídat." Nebyl rozkazovačný, byl to typický Lupin. Mluvil svým mírným, uklidňujícím hlasem, ze kterého jste měli pocit, že vše co je proneseno, je čirá pravda. Harry se neochotně zvedl ze země, kde do té doby seděl a došel otevřít. Do očí se Lupinovi nepodíval. Nechal pootevřené dveře a vrátil se zpátky na své původní místo, do tureckého sedu. Starší kouzelník ho napodobil a také se posadil na zem, opírajíc se o zeď s oprýskanými tapetami.

„Harry, myslím, že se přede všemi uzavíráš zbytečně," začal vlkodlak konverzaci, ale oslovený pouze stiskl popraskané rty k sobě a odklonil zrak. „Řekli mi, co se stalo. Vše okolo Arthurova zranění a převezení k svatému Mungovi. Jak se ale cítíš ty?"

„Jsem v pohodě," odpověděl prkenně Harry, hladíc monotónně Klofana po peří na zádech. „Z nějakého záhadného důvodu mám problém tomu veřit," povzdechl si Lupin, „nicméně na mém názoru zase tolik nezáleží. Jen si myslím, že ta, s kým by sis měl promluvit, je Ginny," řekl. Harry po něm šlehl zmatený pohled. „Proč zrovna Ginny?"

Lupin se na něj zadíval s výrazem, že očekával, že důvod Harrymu samotnému dojde. „Protože jestli ti někdo dokáže říct, jaké to je být pod nadvládou mysli Ty-víš-koho, je to právě ona."

Harry se cítil, jako by ho polili studenou vodou. Bylo to najednou tak jasné! To ona ho mohla pochopit, zažila si to samé! S náhlým přívalem naděje se usmál na svého skorokmotra. „Máš pravdu! Promluvím si s Ginny." V srdci ho zahřálo, že tu pro něj byli lidé, kteří mu v momentu krize pomohli. Nebyl na všechno tak sám, jak se většinou cítil. Teď už nebyl malé zanechané dítě v přístěnku pod schody. Měl přátele, měl...rodinu. Byl to nezvyklý pocit.

Trochu blíž se posunul k Lupinovi. „Co dostane Tonksová pod stromeček?" zeptal se zvědavě. Čaroděj se uchechtl. „Nemám tolik peněz, abych jí dal všechno, co si zaslouží," povzdechl si hořce," ale můžu jí zkusit dát to, co si přeje. A tak dostane fotoalbum. Říkala mi o tom, jak by chtěla zachytit všechny krásné okamžiky mezi námi, tak jsem za posledních pár týdnů pořídil několik fotek a sestavil fotoalbum. Snad se jí to bude líbit." Při myšlenkách na Tonksovou vypadal mladší, vrásky a jizvy se vyhladily, některé úplně zmizely. Jo, randění s Tonksovou mu fakt svědčí.

„Možná ji za tři dny uvidíš, bude schůze Řádu. Dora už se nemůže dočkat, těší se na seznámení se slavnou paní Snapeovou." Tomu se oba zasmáli. „A kdo ne? Vsadím se, že Sirius je taky bez sebe zvědavostí, i když by to nikdy nepřiznal."

Lupin pokýval hlavou na souhlas. „Svým způsobem se vážně těším na výraz v Tichošlápkově tváři, až Abbolison poprvé uvidí. To bude stát za to," ušklíbal se trochu pomstychtivě. Poberta se v něm stále nezapřel. Ta představa Harrymu zvedla už tak vylepšenou náladu. „Celé ty roky si ze Severuse utahoval, nedal mu ani na chvíli pokoj a byl čím dál tím víc agresivní. Už od školy byli ti dva jako uražení hipogryfové na malém plácku. Myslím, že pro jednou bude mít Severus navrch," smál se.

Harry se necítil dobře s představou, že by měl mít zrovna Snape navrch. Byl nad všemi povýšený prakticky pořád, tak bylo jedině v pořádku, že mu Sirius občas srazil hřebínek. „Jak se můžeš Snapea pořád tak zastávat? Navíc proti Siriusovi?" obvinil vlkodlaka dotčeně. Nechápal, jak si někdo mohl vybrat toho grázla proti jeho báječnému a věčně veselému kmotrovi. „Víš Harry, je běžné, že mladí lidé dělají chyby. Jenže tyhle chyby se pak s dotyčnými vlečou po celý zbytek života. A Severus i Tichošlápek udělali oba takových chyb několik. Proč bych měl soudit jenom Severuse, když se Tichošlápek také dopustil velkých přešlapů?"

Pohlédnout pravdě do tváře nebylo příjemné. Lupin byl na Harryho až příliš rozumný. Neřídil se jenom srdcem, naopak se snažil své instinkty potlačit a řídit se hlavou. „Fajn!" Rozhodil odevzdaně rukama mladík. „Proč jsi mu ale musel jít za svědka? Musels vědět, jak moc to Siriuse rozzuří!" Lupin zakoulel očima nad vzpomínkou, jak moc jeho Pobertí kamarád šílel, když se o tom dozvěděl. „Nevěděl jsem, že o té naší výměně názorů víš..." uchechtl se. „Všichni o tom mluví, navíc se pořád ještě nemůže do zeleného salónku ve třetím patře, protože je totálně zdemolovaný. Tak mi řekni, jestli to za to stálo," nafoukl Harry trucovitě tváře. 

Lupin si poposedl, takže teď hleděl Harrymu přímo do tváře. Výraz měl vážný, bez stopy předešlého pobavení. „Byl jsi na Ponteneru. Viděls, co se tam stalo, jaké to tam bylo. Mohli si tam nechat kohokoliv z nás. Kdyby si tam nechali mě, a já tě požádal, abys mi pomohl, nevyhověl bys mi?" 

Bez mrknutí hypnotizoval tvář mladého čaroděje. Ten si v hlavě znovu přehrával celou misi. Nakonec svěsil ramena a uhnul pohledem. „Máš pravdu...Pomohl bych komukoliv, kdo by tam zůstal. Dokonce i jemu." Podívali se na sebe se vzájemným pochopením.

Na dveře se ozvalo další zaťukání. Tentokrát chlapec pouze zakřičel „Dále!", aby nemusel vstávat. Dovnitř se nahrnula dvojčata, s Ronem, Hermionou a Ginny. Pokukovali vyčkávavě po Harrym, jako by si nebyli jisti, v jaké náladě ho najdou. Jeho uvolněný úsměv naštěstí napověděl, že mají naději na klidný rozhovor. Seskupili se kolem Harryho a Klofana na zemi, pouze Lupin se začal zvedat. „Já půjdu, mládeži. Máte určitě co probírat a u toho mé staré unavené kosti být nemusí." Zvednutím ruky utnul protesty ohledně své poznámky. „Mějte se, já jdu prohodit pár slov s Charliem."

Harry se na něj vděčně usmál a zamával na rozloučenou. Byl teď zpětně moc rád, že mu ty dveře předtím otevřel.