Bylo už pozdě v noci, měsíc prosvítal skrze staré prošedivělé závěsy a osvětloval postavy spící poklidně na manželské posteli pod těžkými zelenými přikrývkami. Druhý den měli studenti odjet domů, čehož se Abbolison nemohla dočkat. Doufala, že se Severus konečně malinko uvolní, a budou moci prožít příjemné Vánoční svátky. Poprvé jako pár. Těšila se na to jako malé dítě. Dnes spali u Severuse v pokoji. Pomalu ale jistě vyhrávala válku ložnic. Tímhle tempem se z jejího pokoje stane brzy oficiálně šatna.

Do ztichlé ložnice, kde bylo slyšet pouhé oddechování, se objevil Duffy. Severus byl okamžitě vzhůru a jeho hlas vzbudil Abbolison. Nestihla vnímat, co Duffy naléhavě šeptal, nicméně Severus se začal zvedat z postele a oblékat se k odchodu. „Co se děje?" zeptala se rozespale. Noční probuzení jako bylo toto, nemohlo naznačovat nic dobrého. „Potter," zasyčel Severus, přivolávajíc si boty zpod postele. „Musím jít, nečekej na mě, spi." S těmito slovy zmizel pryč.

Bez Severuse se postel náhle zdála až děsivě prázdná. Stačilo jen několik málo dní, aby si zvykla na jeho přítomnost. Když nemohla usnout, poslouchala jeho dech, aby ji ukolébal ke spánku. Neusínali ve vzájemném objetí, nic tak intimního a navíc fyzicky omezujícího, ale sem tam se jeden druhého dotkli, nenápadně se pohladili. Doufala, že se k ní vrátí brzy. Otočila se na druhý bok, přitáhla si zimomřivě deku víc k bradě a opět se propadla do říše snů.

Teprve druhý den se dozvěděla, co všechno se stalo. Pan Weasley, jeden ze členů Řádu, byl v noci napaden při tajné misi. Záhadným způsobem byla ve stejné době napadena i mysl pana Pottera. Severus s ním téměř celý zbytek noci trénoval nitrobranu, ale bohužel bez valného výsledku. Její Fatum Magnus byl od nevyspání a frustrace celý naježený, takže zahájení svátků nebylo ani trochu takové, v jaké doufala.

Pokusila se odpoledne o vánoční výzdobu, ale většina dekorací byla Severusem zamítnuta. Ze začátku jí udával důvody jako: „moc kýčovité", "příliš přeplácané" a „neladící s interiérem bytu". Obzvláště poslední argument jí šíleně štval, protože dle jejího názoru neladil byt ani sám se sebou. Později už se Severus s argumenty ani nenamáhal a prostě nechával ozdoby jedním skoupým pohybem hůlky mizet.

Jediné, co se jí nakonec povedlo vybojovat, byl vánoční stromeček. Chtěla hůlkou začít rozvěšovat ozdoby a girlandy, ale ostražitý pohled manžela zpoza Denního věštce jí zastavil. Rázně se k němu otočila, ruce v bok. „Pokud si chceš být jistý, že to s ozdobením stromku nepřeženu, proč se ke mně nepřipojíš? Můžeme to přeci udělat společně." Severus švihl pohled směrem ke stromečku, načež složil noviny na konferenční stolek. Přistoupil k nízkému jehličnanu a velice elegantním pohybem zápěstí přenesl ozdobu hvězdy na špičku. Zálibně si prohlížel své dílo. „Perfektní," oznámil a chtěl se vrátit na gauč. Než stačil složit své vysoké tělo na sedačku, chytila ho za loket a otočila zpět původním směrem. „Tvá kreativita mě sice dojímá, ale doopravdy si nemyslíš, že ti tohle projde, že ne?"

Zatvářil se nanejvýš kysele, ale pokračoval s rozmísťování těch nejvíc fádních a nezajímavých ozdob bez třpytek a lesku po stromečku. Po mnoha ústupcích z obou stran, byl strom hotový. Podle Abbolison byl nudný, podle Severuse přezdobený, ale oba byli ochotni s touto podobou vánoční dekorace po několik příštích dní žít. Ne, že by se na něj Severus nějak často díval. Zavřel se trucovitě ve své domácí laboratoři a buď bádal, nebo se Lise prostě a jednoduše vyhýbal. Neměla šanci zjistit, která z těch dvou variant je pravdivá.

Nakonec byla ráda, že se ukázal na slavnostní vánoční večeři ve Velké síni. Ve škole zbylo jen několik málo studentů a učitelů, kteří neodjeli na svátky za svými blízkými, proto místo jednoho učitelského a čtyř studentských stolů, byl uprostřed síně vyčarován jeden velký kulatý stůl, kolem kterého se sešli všichni zbývající obyvatelé hradu. Abbolison byla usazena mezi Severusem a profesorkou McGonagallovou. 

S tou si po celý večer vyměňovala potutelné úšklebky, protože hrdá nebelvírka měla vedle sebe z druhé strany profesorku Trelawneyovou, kterou dnes obzvláště políbila múza věštění a neustále žvatlala něco o temných časech a jednorožcích. Minimálně dvakrát zaslechla od profesorky McGonagallové zamumlané slovíčko, které se dalo identifikovat jako „šarlatánka". 

Všechny přítomné rozradostnilo, že se profesorka Umbridgeová neúčastnila slavnostní večeře, protože se musela dostavit na veledůležitou slavnost na ministerstvu. Pro Lisu to byly první svátky v Anglii a musela si trochu zvykat na tradiční jídlo podávané na Vánoce v této zemi, ale pokrmy, které skřítci připravili, byly velmi chutné a precizně připravené, což musela ocenit.

Po večeři nešli hned spát. K Lisině radosti zůstali společně sedět na gauči a popíjeli červené skřítčí víno za zvuků jemné, jazzové, nevánoční hudby, kterou si prosadil Severus.

-----------------------------------

Druhý den se Severus probudil v posteli sám. Abbolison vstala dříve než on, což se nestávalo zrovna často. Nejen, že měl na rozdíl od ní jasně daný rozvrh, podle kterého se řídil, ale celkově jeho tělo nebylo zvyklé na mnoho hodin spánku. Vystačil si po všech těch letech v pozici špiona s málem.

Ustrojil se do svého tradičního černého hábitu, než vyšel ze své ložnice do obývacího pokoje. Manželka seděla usazená na gauči, oděna do županu a teplých ponožek. U skřítků objednala pro sebe černou překapávanou kávu s velkým množstvím smetany a tradiční anglický černý čaj s trochou mléka bez cukru pro něj. Přesně tak ho měl rád. K snídani měli, jak mu Abbolison oznámila, italský sladký chléb panettone s pistáciovým krémem, který včera poslala tchýně z Pontenera po skřítkovi. Nasnídali se v tichosti, Severus po vysvětlení, co za divnou buchtu to vlastně jedí, už nepromluvil ani slovo.

Pokud si modrovláska povšimla v rozdílnosti jejich oblečení, nedávala to nijak najevo. Ona sama byla očividně zastánkyní těch, kteří tvrdili, že vánoční ráno se mělo odehrávat v pyžamech a županech. Fakt, že se to Severus rozhodl porušit, nekomentovala. Na oplátku se blahosklonně rozhodl, že v rámci udržování dobrých vztahů, neutne tiché italské vánoční koledy hrající v pozadí.

Poté co dojedli, přišly na řadu dary, pěkně vyskládané pod vánočním stromkem. Ten pohled byl pro lektvaristu, který svátky prakticky neslavil od svých studentských let, velmi nezvyklý.

Nejprve rozbalili dárky od rodin, přátel a kolegů. Pro Severuse to znamenalo hodně knih o lektvarech, které už většinou četl, dvě lahve whiskey, jednu zelenou pletenou šálu od matky a nový společenský hábit poslaný z Pontenera. Byl nádherný, dvouřadový, včetně ladící vesty a kalhot. Lehký a zároveň teplý, šitý na míru. Nejvíc překvapivé ale bylo, že byl černý. Podíval se na manželku s pozvednutým obočím. Měla položený ukazováček přes rty na znamení udržení tajemství. „Pšt, ne že tohle na mamma někomu prozradíš, je to proti zvyklostem."

Abbolison dostala věci poněkud osobnějšího rázu. Například dva lístky na operu La Traviata v amfiteátru italské Verony od May nebo knihu Tajemství změn tvarů v přeměňování od rodičů. Od bratra Emmetta dostala pamatováčka se vzkazem, aby na něj náhodou nezapomněla, když je z ní teď vdaná panička. Severus se se zájmem díval na mladou ženu, jak s radostí malého dítěte otevírá dárky pod stromečkem. Tváře měla zardělé, úsměv od ucha k uchu. Prohlížela si do detailu každou jednotlivou věc, nic neodložila jako nezajímavé.

Oba dva přešli bez poznámek trapný moment, kdy Abbolison došlo, že jí Severusova rodina žádný vánoční dárek neposlala. On dostal od její rodiny krásný společenský oděv a ona od té jeho ani přáníčko. Modrovláska se snažila utěšit zklamání v srdci tím, že se ještě navzájem neznají, proto nevěděli, čím ji obdarovat.

Pouze Severus znal pravý důvod. Ještě totiž své rodiče o sňatku s Abbolison neinformoval. O tomto drobném detailu se rozhodl před svou ženou pomlčet. Instinktivně tušil, že peklo, které by nastalo po takovém odhalení, by se nedalo srovnat ani s magickým zložárem. Sežehlo by celé sklepení a Bradavice uvrhlo do zkázy. Takový by to byl řev.

Nakonec přišly na řadu dárky, které si dali navzájem. Abbolison rozbalovala jako první. Příliš ji nepřekvapilo, když v dřevěné bedničce vystlané polštářkem mentolové barvy nalezla flakónek s lektvarem. Skleněná nádobka byla pokovaná tenkými stříbřitými vlákny, které dohromady tvořily komplikovaný spletitý vzor. Zátka byla zapečetěna voskem. Uvnitř bylo možné vidět mléčně bílou vazkou tekutinu, která se při naklonění flakónku ke straně pomalu táhla gravitací dolů. Na štítku nebyl napsán název lektvaru, jak očekávala, stálo tam: 'Pro Abbolison'.

S otázkou v očích se otočila na Severuse. Nedíval se zpět na ní, ale na lektvar, přesto si ticho vysvětlil správně. „Jedná se o lektvar zjevující vzpomínky. Stačí nakapat tři kapky na jakoukoliv rovnou plochu a přenést na něj hůlkou nějakou ze šťastných vzpomínek. Celá se ti začne na ploše promítat jako...," zarazil se, protože chtěl říct 'jako film', který však Lisa nemohla znát, "...jako v myslánce. Měl jsem pocit, že by se ti mohl hodit v případě náhlého stesku po domově." 

Nelibě ohrnul ret, asi aby dal najevo, co si o těch, jenž teskní po domově, myslí. Abbolison se však na lektvar dívala s úctou a úžasem. Bylo to přesně to, co teď potřebovala. Něco, co jí bude připomínat její blízké, když byli tak mučivě daleko. „Děkuji, Severusi, tohle byl velmi dobře zvolený dárek," usmála se upřímně a pohladila lahvičku bříšky prstů.

Trhnul rameny, jako by mu bylo jedno, co si o jeho dárku myslí, tajně byl však potěšen, že uvařil něco vhodného. Vymyslet něco, co by mohla opravdu využít, ho stálo nemalé úsilí.

Nyní byla řada na něm, aby si otevřel svůj poslední dárek, ten od své ženy. Vzal tedy do rukou balíček, zabalený netradičně ve zlatém papíru, s modrou mašlí. Byl zvyklý, že se mu každý pokoušel udělat radost tím, že zvolí zmijozelské barvy. Tohle byla osvěžující změna. Tak co to bude? Kniha? Rozhodně nic osobního, nejsme spolu natolik dlouho, aby byla možná přílišná familiárnost. Prsty opatrně zkoumal okraje prezentu. Kniha to podle všeho nebyla. Na nějakou vzácnou přísadu to zas bylo příliš velké. Nepokoušel se více fušovat do věštění a roztrhl papír přesně po hraně, kde byly konce spojeny lepidlem. 

Na klíně se mu objevil tmavě vínový, sametem potažený kufřík. Byl to přenosný kufřík na suroviny. Severus je samozřejmě znal, jeden také vlastnil, vozil si v něm přísady ze svých cest do zahraničí. Koupil si ho za jednu z prvních výplat, bylo to něco, bez čeho se lektvarista neobešel. Provedením se však tomuhle nemohl rovnat. Tohle byla ruční práce, se zlatými cvočky, pevným uchem z jakéhosi světlého dřeva a jeho monogramem vytepaným na boku kufru. Byla to práce na zakázku, naprosto prvotřídní.

Se zatajeným dechem pohladil jemný samet a prsty zkoumal monogram. Dvě elegantně propletená S. Prohlížel si svůj dárek ze všech stran a cítil se velmi potěšeně. Jeho manželka se skutečně trefila. Otočil se k ní čelem s jedním ze svých velmi vzácných upřímných úsměvů. „Děkuji, je vskutku krásný." 

Lisa se na něj dívala stále vyčkávavě. „To není zač, vždyť jsi ho ještě neotevřel," smála se a napila se z hrnečku. Severus se vrátil se zájmem ke kufříku. Neočekával, že by v něm něco bylo. Zavazadlo samo o sobě muselo stát strašnou spoustu peněz a bylo tak lehoučké, že mu vůbec nepřišlo na mysl, že by již byl naplněn. Navíc si nebyl jistý, kolik toho Abbolison ví o přísadách do lektvarů, v tomto směru zatím neprojevila ani kapku zájmu. Chtěl zmáčknout otvírání, ale došlo mu, že tu není žádná západka, kterou by mohl otevřít. „Tady sem," poklepala prstem na kolečko pod držadlem, „musíš přitisknout svůj snubní prsten," poradila. Vypadala, že si předávání dárku skutečně užívá. Posunula se blíž k němu, aby viděla jeho reakci, až kufřík otevře. 

Severus z prstu sundal snubní prsten. Tohle už nebylo pouze o tom, že by byl dárek s jeho iniciály vyroben na zakázku. Tohle značilo velmi pokročilá kouzla, která ani nevěděl, že se v brašnářství používají. Po přiložení prstenu do zámku, pokud se to tak dalo nazvat, kufřík cvakl a malinko se pootevřel. Severus si opět nasadil prsten a pomalu odklopil víko. 

Kufr byl opravdu naplněn. V malých kapsách se nalézaly flakónky, úzkohrdlé dózy, a ampulky. Každá byla pečlivě označena štítkem a popsaná elegantním protáhlým písmem. Na první pohled Severus viděl, že se jedná o extrémně vzácné suroviny. Zahlédl nadrcený krunýř ohnivého kraba, běloobsidiánový prášek, slzy jednorožce a mnoho dalšího. 

Byly tu také různé pomůcky. Metlička ze dřeva, které nedokázal rozpoznat, také protáhlé, mírně zakřivené stříbrné míchátko. V úchytkách byl položen nůž – Severus ho opatrně vyndal z kufru ven a sundal pochvu chránící ostrou topazovou střenku. Takový nůž viděl jen jednou, měl ho jeden z mistrů na lektvaristické konferenci v Norsku. Jen samotný nůž byl darem nevýslovné hodnoty. Skvěle seděl do ruky, byl dokonale vyvážený a nabroušený. Nebyly na něm žádné velké ozdoby, pouze několik run, ve kterých Severus rozeznal několik ochranných prvků. 

Jako ve snu se obrátil na ženu po svém boku. Právě si dolévala kávu a uculovala se u toho. Počkal, až mu i s šálkem v ruce bude věnovat pozornost. „Tohle nemohu přijmout," sdělil jí. Opatrně vrátil nůž zpět na své místo a s těžkým srdcem zaklapl víko kufříku. „Něco tak drahého nemohu akceptovat, obzvlášť když na oplátku jsi dostala pouze jeden z mých lektvarů." Chtěl se přinutit k tomu, aby položil ten skvost na konferenční stolek a potvrdit tak své stanovisko, ale neodhodlal se. Prsty přejíždějící po látce automaticky sklouznuly k monogramu. 

„Myslím, že nemáš skutečnou představu, co všechno v tomhle kufříku je. Jsou to vzácné přísady, takové, ke kterým se dá dostat jen, když máš kontakty a opravdu hodně galeonů. Tohle jsi dělat neměla." Cítil se ponížený. Takhle mu dát najevo, jaký je chudák, zatímco ona se topí v penězích! Z příjemného pocitu, který měl původně při pohledu na kufřík, mu v ústech zůstala jen pachuť. Navíc jeho žena měla tu opovážlivost se začít hihňat!

Položila svou kávu na stolek, jednu nohu pokrčila a posadila se tak, aby k němu byla čelem. Loktem pravé ruky se opřela o opěrku zad a podložila si rukou hlavu. Byla to tak uvolněná póza, naprosto nepatřičná k situaci! Už se zhluboka nadechoval, když ho předběhla. „Máš pravdu. Já vlastně netuším, co v tom kufříku je," přiznala se smíchem. To ho na chvíli zastavilo. Souhlasí se mnou?

„Ty přísady v kufru jsem nekoupila. Nedala jsem za ně ani svrček." Hněv v jeho obličeji se změnil na zmatenost. „Všechny ty předměty jsou vzorky od mých klientů. Zastupovala jsem je v jejich obchodních záležitostech. V každé pracovní smlouvě mám podmínku, že mi musí předložit vzorek předmětu, o kterém jednám. Já se nijak zvlášť nezajímám o lektvary, proto jsem shromáždila všechny vzorky, které mi připadaly nějak hodnotné nebo využitelné a dala je dovnitř do kufru. Ten jsem koupila, ten ano."

Vzorky? Tohle jsou pouhé vzorky? Nic za ně neplatila? 

„Ten nůž, který jsi tak obdivoval, je od dánského zbrojíře, který mimo jiné vyrábí i lektvaristické nože. Pomáhala jsem mu se všemi smlouvami ohledně rozšíření obchodní činnosti do Německého kouzelnického království. Opravdový dárek je ten kufřík, můžeš si do něj dát samozřejmě, jaké přísady ty sám jen chceš." Na okamžik bylo ticho, Severus potřeboval chvilku, aby se sebral. Z tohoto úhlu pohledu se nezdálo, že by na dárku bylo něco špatného. Dala mu výsledek své práce, prakticky to samé, co udělal on.

V krbu plápolal oheň, občas prskla nějaká ta jiskřička. Vánoční koledy stále potichu hrály v pozadí. Objevil se předním šálek s jeho oblíbeným čajem. Lisa mu ho podávala a usmívala se s plamínky v očích. „Pouze mi připadalo, že bys měl mít něco reprezentativního, až pojedeš do Ženevy na lektvaristickou konferenci. Ty přísady byly jen drobnost navíc. Nehledej v tom složitosti, Severusi." Přestože to za drobnost v žádném případě nepovažoval, rozhodl se protentokrát mlčet. Přijal nabízený nápoj a zcela proti jakékoliv etiketě si slavnostně přiťukl s jejím hrnečkem kávy, který svírala v dlani. „Veselé Vánoce, Abbolison."„Veselé Vánoce, Severusi."