Severus stál sám v tmavé chodbě. Draco se chopil příležitosti zmizet okamžitě. Alespoň nějaký pud sebezáchovy ten rozmazlenec má. Na velké dumání o pokrevní linii Malfoyů nebyl čas. Proto zamířil chodbou vlevo, směrem ke svým soukromým pokojům. Pokud chtěl začít s výzkumem, musel nejprve projít své vlastní knihovny a svitky. 

Zastavil se před obrazem zobrazujícím samotného Salazara Zmijozela, který mu dnes věnoval pramalou pozornost. Obraz byl dostatečně důstojný, aby mohl chránit osobní prostory hlavy koleje, ale nedalo se říci, že by byl nějak zvlášť přátelský. 

„Ambice," vyslovil zřetelně Severus. 

Salazar se k němu mírně otočil. „Takové nechutné klišé. Na to by přišel každý. Má kolej se vždy mohla pyšnit záludností a inteligencí. Vybrat si tak snadno předvídatelné heslo, to by mohl snad jen nějaký Nebelvír a ne vedoucí mé vznešené koleje!" rozčiloval se, zatímco odklonil obraz směrem dovnitř do chodby, aby lektvarista mohl vstoupit. 

„Akceptuji tuto výtku, napravím to," ujistil Severus obraz již na půli cesty pryč. 

Cestou zanechal na věšáku plášť a vešel do svého příbytku. Z krátké tmavé chodby, kde byl věšák a skříň na venkovní hábity, se vešlo do prostorného obývacího pokoje. Ten byl vcelku strohý a účelový. Snad by jej někdo mohl nazvat pohodlným, kdyby se namáhal rozhlédnout. Nábytek byl vkusný, mírně opotřebovaný a vše bylo sladěno v neutrálních hnědo – modrých barvách. Kdo by očekával pouze zelenou, byl by zklamán. Ani žádná výzdoba se nekonala a především chyběly jakékoliv obrazy. Ještě abych se nechal špehovat ve svém vlastním bytě. 

Na něco v této místnosti však byl Severus skutečně hrdý, na svou knihovnu. Pokrývala celou pravou stěnu bytu, tu naproti velkému krbu. Knihy byly chráněny kouzly, striktně rozděleny dle oborů a abecedně dle autorů. Nebylo možné se splést. Sem putovala valná část Severusovy výplaty, která však žel Merlin nebyla nijak úchvatná. Severus si tu a tam přivydělával prodejem lektvarů, ale získané peníze poté dával do nákupu ingrediencí na další výzkumy, takže se sotva udržel v rovnováze utrácení a výdělku. 

„Duffy," zvolal jméno skřítka, který mu byl přidělen k pokojům. Ozvalo se tiché lupnutí. Skřítek se velmi rychle po seznámení s lektvaristou naučil, že jeho nový pán preferuje ticho. 

„Profesor Snape si přeje?" sklonil hlavu zdvořile. 

„Najdi v mé knihovně všechny knihy a svitky, ve kterých je nějaká rozsáhlejší zmínka o sirénách. Nalezené knihy zanech na konferenčním stolku u krbu. Děkuji," zadal úkol Severus a vydal se do své laboratoře, kde rychle polknul lektvar na bolest hlavy. Migréna ho v poslední době trápila často, obzvláště kvůli té příšerné ropuše, otravnému Potterovi a rozčilujícímu Albusovi. To, že byl špehem u Temného pána, také nepomáhalo. 

V okamžiku, kdy měl pocit, že se mu hlava již nerozskočí na několik kusů, automaticky zkontroloval kotlíky, ve kterých bublaly dlouhodobě se vařící lektvary. Vše se zdálo v pořádku, proto se vrátil do obývacího pokoje. Tam již byly připraveny dva komínky úhledně srovnaných knih. Díky Merlinovi za Duffyho. Ne, že by to někdy přiznal nahlas.

Po několika hodinách čtení a vypisování poznámek, došel Severus k závěru, že dnes už bylo sirén dost. Téma to bylo zajímavé, dozvěděl se věci, o kterých neměl tušení, nebo hůř, četl o nich a nevěnoval jim pozornost. Zadíval se ven z čarovného okna, které bylo zakouzleno tak, aby zobrazovalo pohled na jezero asi z poloviny výšky jižní věže. Ve sklepení nebylo možné mít skutečná okna, proto bylo nutné vystačit si s tímto. Venku lilo jako z konve. Dlouhé, husté provazce deště dopadaly na hladinu jezera. Stačilo pohnout hůlkou a ozval se šum deště i uvnitř místnosti, jako by bylo okno otevřené. 

Byl to zvuk, který měl Severus rád. Uklidňoval ho, měl pocit, že déšť všechno smyje a odplaví pryč. Líbila se mu představa, že po dešti vysvitne slunce. Vzpomínal na dětství, kdy se svou nejlepší kamarádkou seděli ve staré dřevěné kůlně, která stála na zahradě za domem Evansových. Déšť bubnoval do střechy a oba byli zalezlí v jejich tajném úkrytu. V bezpečí. Lily mu mazala nějakou mudlovskou mastí jeho modřinu na nadloktí od toho, jak ho jeho otec ráno hrubě chytil a vystrčil s křikem ven z domu. Než přestane pršet, bude to pryč a nic tě nebude bolet. Slibovala. 

Severus stále slyšel ve své mysli její hlas. Netušila, že bolest už byla dávno pryč. Zmizela v okamžiku, kdy se mu rozhodla jeho bolístku ošetřit. Severusovi málokdy někdo pomohl. S čímkoliv. Jeho matka se snažila ze všech svých sil, ale za každý větší projev lásky nebo starostlivosti draze zaplatila. Spouštěla tím hněv hrubiánského Tobiase Snapea. Křičel pak obvykle několik dalších hodin o tom, že jejich syna rozmazluje a že stačí, že ho nakazila tou její odpornou chorobou. Čím víc měl v té chvíli upito, tím více byl agresivní. 

Dlouhé roky snášeli Eileen Snapeová a její syn týrání ze strany agresora. A Severus nenáviděl každou minutu, každého dne, kdy se nacházeli s tím monstrem pod jednou střechou. Vyčítal matce její slabost, její neschopnost opustit katastrofální manželství. I po těch letech s ním stále cloumal vztek. Odvrátil svůj pohled od okna a přešel ke skříňce, kde měl schované skleněné karafy s alkoholem. Odzátkoval jednu se sladovou whiskey, její vůně ho udeřila do nosu. Nechtěl myslet na otce, přesto mu do mysli vklouzla další vzpomínka.

Když byl Severus ve čtvrtém ročníku v Bradavicích, situace doma se překvapivě změnila. Otci diagnostikovali rozsáhlé poškození jater. Bylo jasné, že to je z nadměrného a dlouhodobého požívání alkoholu. A v ten okamžik Tobias obrátil. Stálo ho to hodně přemáhání. Po návratu z nemocnice tehdy celé hodiny chodil po domě jako kočka zavřená v kleci. Bylo o to horší, že nemohl již polknout ani kapku alkoholu. Rozkázal své ženě, aby mu uvařila nějaký z těch jejích „dryáků", který by ho vyléčil. Blízkost možné smrti ho natolik vyděsila, že byl ochoten vzít na milost i magii. 

Ale Eileen se poprvé v životě alespoň částečně vzepřela. Uzavřela s manželem dohodu. Bude mu pravidelně vařit jeho lektvar, který ho uzdraví, ale za mnoha přesně specifikovaných podmínek. Na těch si dala záležet, Severus jí pomáhal se sepsáním seznamu. Mezi hlavní body patřil zákaz alkoholu, fyzického trestání, nadávání... Seznam byl velmi, velmi dlouhý. A na vrcholu celého seznamu Eileen napsala podmínku, že Tobias urovná svůj vztah se Severusem. To byl dle Severusova názoru trest pro otce, i pro něj samotného. Nicméně otec se snažil. Měl proč, koneckonců jeho žena ho seškrábla Smrtce z lopaty. Vztahy se nikdy zcela neurovnaly, ale oba muži došli ke vzájemné zdvořilé toleranci. Natolik, aby byla matka spokojená. 

Vídali se málo, tak málo, jak bylo jen společensky únosné, aby nebyl považován za mizerného syna. Jemu by na tom nijak zvlášť nezáleželo, ale ředitel se na něj průměrně dvakrát za rok podíval přes půlměsícové brýle a řekl něco o tom, že rodinu má člověk jenom jednu. Proč by jich chtěl někdo mít víc, zůstávalo pro Severuse záhadou, kterou neměl v plánu řešit. Nikdy a rozhodně ne dnes. 

Podrážděně vrátil whiskey zpět na její místo mezi další lahve. V takové náladě, v jaké se právě nacházel, nebyl schopný pozřít alkohol. Zaposlouchal se, ale zjistil, že déšť ustal. Byt se ponořil do ohlušujícího, osamělého, jako kolomaz hustého ticha.