Jindy tichý byt profesora lektvarů byl naplněn sténáním a pachem sexu. Manželé Snapeovi za těch několik dní, co spolu žili, nedokázali vyřešit, jak moc se bude jejich byt rekonstruovat (a zda vůbec), jestli budou chodit do Velké síně na snídaně i večeře, ani jestli budou nakonec sdílet jednu společnou ložnici či nikoliv (aktuálně pokaždé spali tam, kde se večer předtím milovali), zato zjistili, že jestli jim něco opravdu společně jde, je to právě sex. Díky sexu si vybíjeli svou frustraci, a zároveň se tím svým způsobem pokaždé usmiřovali.

V průběhu poslední hádky, která se odehrávala v obýváku, došlo náhle ke změně tématu a oba rozlícení lidé se ocitli spolu na zemi, na krbové předložce. Původní Severusův plán byl, dostat se alespoň na gauč. Jenže pak si Abbolison klekla, aby si ho mohla vzít do úst, a bylo po plánu. Proto teď o několik chvil později, ležel na zádech na zemi, a nechal svou ženu, aby na něj nasedla, přestože tohle místo bylo naprosto nevhodné. I načasování bylo mizerné. Takhle se na tu snídani v Síni, za kterou bojoval, neměli šanci dostat. 

Myšlenky na první ranní jídlo zmizely, jakmile se jeho penis zabořil do té těsné a horké jeskyňky. Rukama se zapřela o zem za jeho rameny, když jí on držel za zadek a podporoval při pohybech nahoru a dolu. Hladil tu lákavou, jemnou kůži, zatímco jí dodával stabilitu. Jezdila tak, jak potřebovala ona sama. Udávala si tempo a hloubku přírazů. Po chvíli posunula pánev trochu víc dopředu a zavzdychala rozkoší, jak jí nový úhel udělal dobře. Aby si nový úhel udržela, vyšvihla se dozadu, ještě víc do sedu a chytla Severusovy ruce, aby si s ním mohla proplést prsty a tím získat větší oporu. Postupně zvyšovala tempo. 

Severus mohl ze své pozice vidět její nádherná prsa, jak poskakují v rytmu přírazů a slabý pramínek potu, který jí stékal po krku. Chtěl ty prsa chytit do dlaní a ochutnat růžové bradavky, ale ruce už měl zaměstnány. Přesně poznal, jak se její orgasmus začal blížit. Zaťala do kůže na jeho rukou nehty, svaly kolem jeho erekce se začaly stahovat. Byl už na pokraji a toužil po uvolnění, ale ona se musela udělat první. Naštěstí musel zuby nehty vydržet už jen dva přírazy, kdy se jeho milenka napnula jako luk a s téměř vítězným výkřikem prožívala vlny rozkoše. Sám se nechal strhnout návalem příjemných pocitů a naplnil její nitro svým spermatem.

Když se oblékli a Severus znechuceným pohledem na předložku dal jasně najevo, že tohle místo bylo pod jeho úroveň, vzala Abbolison do pravé ruky hůlku a do levé Severusovu dlaň. Nechápal, o co jí jde a chtěl se ze sevření vytrhnout, Lisa ho však zastavila. Malinko se na něj pousmála a přejela přes jeho klouby na ruce něžně palcem, potom zašeptala mírné ošetřovací kouzlo. Po krvavých půlměsíčcích od nehtů, které měl vyryté za klouby prstů, nebylo ani památky. To samé udělala i s jeho druhou rukou. Když skončila, šibalsky na něj mrkla a rozešla se k jídelnímu stolu, kde se jim mezitím zjevila snídaně. 

Severus se nechtěl ani domýšlet, jak moc je právě teď asi pomlouvají domácí skřítci v kuchyni. Přestože by raději snídal ve Velké síni s ostatními, díky čemuž měl přehled o tom, co se kde děje, jednou za čas by takovým zahájením dne, jaké zažil před chvílí, nepohrdnul.

------------------------------

Již před pár lety měla Abbolison tu čest vidět Příčnou ulici, když tu byla v rámci nákupního výletu s May, mamma a tetičkou Cam, ale dnes ji opět ohromila. Byla jiná, než jiné kouzelnické nákupní čtvrti na světě a to bylo dobře. Měla ráda pocit, že v každé zemi kde nakupuje, může získat něco místního, tradičního, od zdejších výrobců. Nad hlavami návštěvníků rušné ulice, asi tak v úrovni prvního patra domů, poletovaly maličké sošky andělíčků a rozhazovaly drobné vločky umělého sněhu. Jednou za čas proletělo několik sošek zvonečků, vesele zvonící ding-dong-ding-dong. 

Zbývaly pouhé čtyři dny do Vánoc, takže se po celé nákupní třídě tlačily stovky kouzelníků a čarodějek v různorodých hábitech, snažíc se sehnat ty nejvhodnější dárky pro své blízké. Fronta ke stánku s rychlobalením dárků, se táhla téměř padesát metrů dolů po chodníku. Tři rychlobaliči ve stánku máchali hůlkami jako o život, kouzelné nůžky létaly nebezpečně kolem nich a stříhaly sáhodlouhé metry stužek a vánočních balících papírů. Abbolison byla ráda, že Severusův hlavní dárek již dávno objednala, takže se nemusela strachovat o hledání něčeho vyhovujícího na poslední chvíli. Několik málo drobností pro rodinu už sežene snadno.

Kráčela svižným tempem za skřetem Gornukem, který byl rychlejší, než by předpokládala, že vůbec může být. Na svých jehlových podpatcích měla co dělat, aby mu stačila, přestože byl oproti ní mrňous, dosahoval jí jen ke kolenům. Gornuka jí poslali od Gringottových, aby jí pomohl s nalezením vhodné kanceláře pro svou právnickou činnost. Původně si chtěla najít kouzelnickou realitní kancelář, která by vše zařídila, ale Severus podotkl, že nejen, že by jí mohli oklamat ohledně kvality, ale také by mohli být zbytečně vlezlí, kvůli jejímu novému příjmení. Jako učitel Lektvarů v Bradavicích byl poměrně proslulý, a to ne úplně v dobrém smyslu. Proto měl pocit, že by svou ženu měl varovat. Skřeti si sice naúčtují víc, ale s konečným výsledkem bude zajisté spokojená, navíc jsou diskrétní.

Skřet se po Abbolison podíval přes rameno se zamračením. Když se Gornuk poprvé setkal s mladou paní Snapeovou, byl více než skeptický. Vypadala jako typická zbohatlická panička. Měla na sobě pelerínu s pravou norkovou kožešinou na límci a rukávech, kterou měla přehozenou přes dlouhé pletené šaty, jenž byly právě v módě v Římě. Nedokázal potlačit nechuť nad někým, kdo se zdál být tak povrchní. A to chtěla kancelář! Na co asi? Na kosmetický salón? Když mu v jeho úřadovně v bance, kde se sešli, než se vydali na obhlídku vhodných prostor, řekla, že je právnička, měl co dělat, aby udržel oči v očních důlcích.

Brzy svou nelibost musel přehodnotit, když na něj Abbolison spustila mírně lámanou wagorštinou – jazykem skřetů. Měla trochu přízvuk, dávala příliš velký důraz na předopatrové „r", ale snahu bylo nutné ocenit. Jen málo kouzelníků se s wagorštinou namáhalo, přestože to byl nádherný a vznešený jazyk, který merlinžel nebyl kouzelnickou komunitou dostatečně oceňován.

Abbolison znala wagorštinu od italských skřetů. Jako siréna měla přirozený talent se dobře učit jazyky a pokud byl nějaký jazyk užitečný v jejím oboru, byl to právě jazyk skřetů. Tyto magické bytosti měly pro obchod čuch, ovládali značnou část bankovnictví a investic. A vždy bylo výhodné hovořit jazykem toho, s kým se jedná.

Nebylo to tak, že by uměla každý jazyk na světě, jakmile jej zaslechla. Musela se stejně jako ostatní učit otravná slovíčka a gramatická pravidla. Měla však lepší cit pro stavby vět, užívání vhodných výrazů, nebo vnímání toho, co se druhá osoba snaží vyjádřit. Ovládnout wagorštinu na dobré komunikační úrovni jí zabralo téměř čtyři roky. Nyní přišel čas sklízet ovoce svého úsilí.

Všechny kanceláře, které ten den prošli, měly jeden společný prvek. Místnosti, které byly k dispozici, se nacházely v patře nad obchodem, takže bylo nutné projít prodejnou, abyste se dostali ke schodům do patra. V přízemí byla prodejna a sklady, v prvním patře kanceláře k pronájmu, a pokud dům disponoval třetím patrem, nacházel se tam soukromý byt majitele domu. 

Zpočátku byla Abbolison z tohoto uspořádání rozpačitá. Nelíbila se jí představa, že by vážený klient měl procházet rozběhlou prodejnou a mačkat se se zákazníky, aby se dostal za ní, nicméně byla Gornukem ujištěna, že tak to v Anglii chodí běžně a nikoho to nepřekvapí. Ano, britskou klientelu to možná nepřekvapí, ale co ty ostatní? Ti budou více než překvapeni. Na druhou stranu, to oni vyhledávají moje služby, tak budu alespoň vědět, komu naše spolupráce bude stát za tu námahu.

Oba dva procházeli jednotlivá místa, diskutovali nad výhodami a nevýhodami každého prostoru. Nutno říct, že se jí skřet věnoval s nasazením, které od tohoto kouzelného tvora nečekala. Maličko jí hřálo u srdce, že tomu snad napomohlo vyjádření úcty jeho druhu, pomocí zbourání jazykové bariéry. Byla to šestá zastávka, která byla tou osudovou. Kancelář se nacházela poměrně daleko od Děravého kotle, proto nebyla mezi prvními, které jí Gornuk ukázal, ale jinak byla tou nejvíce vyhovující.

Nacházela se v domě po levé straně Příčné ulice, o jeden vchod dále, než byla prodejna hůlek pana Ollivandera. Gornuk vychvaloval blízkost obchodu s hůlkami, jako by to byla kdoví jaká výhoda. Ollivanderův krám byl ale tak starý a oprýskaný, že v Abbolison vzbuzoval spíš mírné znechucení, než touhu vstoupit dovnitř krámu.

V domě, kde se měla nacházet její možná budoucí kancelář, se v přízemí nacházela prodejna kvalitního nábytku, což samo o sobě bylo plusovým bodem. Zákazníci se tu na sebe netlačili, ale volně procházeli ochodem, obdivujíc vystavené zboží. Horní patro bylo k pronájmu celé. Obsahovalo širokou chodbu, kterou bylo možno rozdělit na čekárnu pro klienty a část pro pracovní prostor nového sekretáře či sekretářky, dvě malé koupelny, oddělenou kuchyňku, dvě středně velké místnosti, které už Abbolison ve svých představách věnovala na zasedací místnost a archiv. Poslední a největší místností byla její vlastní budoucí kancelář. Byla dostatečně prostorná, aby se do ní dala přesunout celá její původní pracovní místnost v paláci na Ponteneru.

Dlouho se nerozmýšlela a Gornukovi potvrdila pronájem celého patra. Nájem byl více než vysoký, ale věřila, že přesun do Anglie neovlivní její stávající klientelu ve vyhledávání jejích služeb. Byla ve své práci úspěšná, šla si tvrdě za svým a to se v branži cenilo.

„Smím vám dát jednu malou radu, madam?" zeptal se Gronuk, když se blížil čas jejich rozloučení. „Samozřejmě," řekla Abbolison shovívavě.

Naklonil hlavu mírně na stranu a úzkými rty mlasknul, jako by nevěděl, kde začít. „Angličané jsou poněkud...zpátečničtí, konzervativní. Váš vzhled by mohl některé kouzelníky poněkud zmást." Díval se na ni vážným pohledem, ruce s dlouhými prsty založené za zády.

Věděla přesně, co tím myslí. Byla na Anglii příliš extravagantní. Radil jí, aby splynula s davem. Aby byla tuctová. Téměř se oklepala, jak jí nad tou představou přejel mráz po zádech. Severus by z takové manželky měl nepochybně velkou radost. 

Vědomí, že Gornuk je spojenec a neradí jí proto, aby jí zesměšnil, ji donutilo neodseknout mu nějakou drzou poznámkou. „Děkuji vám, za vaši radu Gornuk-vag," oslovila jej formálně ve wagorštině. Chtěla tím dát najevo, že si jeho rady váží. Skřet pokýval hlavou na znamení pochopení. „Nicméně bych chtěla vědět toto: Chodí k vám klienti proto, že umíte dobře ochránit jejich peníze, nebo kvůli vašemu vzhledu?" 

Ačkoliv se velmi snažila o zdvořilou odpověď, skřetovi připadalo, že byla jako malá rozmazlená holčička, které její rodiče říkají, aby netrhala motýlkům křidélka. Neměla ani nejmenší tušení, jaké poměry panují v zemi, do které se přivdala. Odkryl dvě řady ostrých, špičatých zoubků. „Máte zajisté pravdu, madam. Nicméně vezměte v úvahu, jak silná diskriminace v našem světě panuje. A to nejen kvůli našemu vzhledu. Ne vždy je výhodné vyčnívat."

Tím konverzaci na toto téma uzavřel. Rozhlédl se po místnosti a spokojeně si zamnul ruce. „Učinila jste moudré rozhodnutí, nájemní smlouvu vám zašlu sovou. Nyní už budu muset jít. Věřím, že se znovu setkáme, madam Snapeová." Stiskl Abbolison ruku a odešel. Zanechal ji v jejím novém království. V duchu už viděla tapety s přírodními motivy, nábytek s krémovými potahy, porcelánové vázy plné čerstvých řezaných květin, závěsy z Pontenerské látky splývající až k zemi, které by tlumily hluk z rušné Příčné ulice. S pohledem z okna přemýšlela nad Gornukovými slovy. Nechtěla sobě, ani Severusovi přidělávat problémy, ale pokud by se začala skrývat pod nudným oblečením, bez šperků a hezkých účesů, byla by to stále ona?

Co myslíte? Byla by to stále ona? Nebo by se měla více přizpůsobit poměrům v kouzelnické Anglii? Každý komentář a každá hvězdička mě velmi potěší.